Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj nový život ve Volteře 8. kapitola

23.08.2010 (08:30) • jogurtinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2384×

Asi po hodině vybírání jsem kápla na ten správný účes. Strašně šťastná, že všechno mám, jsem se chtěla jít chystat, ale v tom jsem si na to vzpomněla. Vždyť ten ples se bude konat na počest Caiových narozenin a já ještě nemám žádný dárek. A sakra. Co nejrychleji jsem si naházela všechny potřebné věci do tašky, vzala kreditku, čočky a vyrazila do centra pro něj.

Bez přemýšlení jsem nasedla do černého Audi TT a jela. Vběhla jsem do prvního obchodu, na který jsem narazila. Rozhlédla jsem se po regále… a nic neviděla. Všude byly samé plyšové hračky. A proč ne. Vezmu Caiovi plyšáka. Vsadím se, že mu určitě nikdo nic podobného nedá.

Vybrala jsem mu velkého růžového medvěda s červenýma očima. Škoda, že nemá ještě upíří zuby, byla by to jeho věrná kopie. Medvěda jsem zaplatila a spěchala zase zpět. Jsem ráda, že to bylo tak rychlé. Stejně mi už nezbývá moc času.

Měla jsem štěstí, že mě po cestě neviděl ani jeden policajt, protože jsem předjížděla na červené a jela rychlostí 2x větší než byla povolená.

Doběhla jsem do pokoje. Někde v šuplíku jsem našla fialovou stuhu a ovázala ji medvědovi okolo krku, aby to vypadalo aspoň trošku jako dárek.

Maximálně spokojená a vynervovaná, že ni nic nestihnu, jsem si šla dát sprchu. Pustila jsem na sebe vřelou vodu. Voda mi nádherně uvolňovala celé tělo, kousíček po kousíčku. Celou koupelnu zahalila tuna mlhy. Když jsem vylízala ze sprchy, bylo všechno mokré a u mně se projevila moje nešikovnost a já letěla za svou nejlepší kamarádkou - zemí. Po cestě dolů jsem se krásně praštila do hlavy. Štěstí, že už nejsem člověk, pravděpodobně bych už nevstala, a kdyby ano, měla bych velikého monokla.

„Sakra,“ zaklela jsem, když jsem si všimla, že pode mnou se táhla asi tak půlmetrová prasklina. To musela být vážně rána, nebo blbé kachličky. Až bude po plese, musím to spravit, ale teď už nemám čas.

Vběhla jsem do pokoje a chtěla se nalíčit a udělat si vlasy. Čekalo tam na mě překvapení v podobě Jane.

„Čau, zlato! Nechceš pomoct? Já už nemám co dělat,“ zeptala se mě vesele.

„To víš, že jo. Vůbec nestíhám.“

Podala jsem jí časopis s účesem a daly jsme se do toho. Jane nechtěla, abych se viděla, tak mi zavázala oči. Chvíli mě česala, pak podala něco… myslím žehličku a žehlila. Asi po hodině mi začala lakovat vlasy, aby to drželo tvar. Chvíli se nic nedělo. Potom mi rozvázala šátek a já se chtěla podívat do zrcadla, to bylo bohužel zakryté. Tázavě jsem se podívala na toho blonďatýho skřítka. Ona už stála nade mnou a v rukách držela různou kosmetiku.

„No nedívej se takhle na mě. Musíš vypadat nádherně a já chci, aby ses viděla, až bude všechno hotové,“ řekla mi. Tak jsem se jí nechala nadále obletovat. Poslouchala jsem její rozkazy jako; zavři oči, otevři oči, našpul rty, podívej se dolů, podívej se nahoru. Když mi z toho pomalu začínalo hrabat, uskočila a zařvala: „Je to hotové!“

Natěšená, co na to budu říkat, odhrnula prostěradlo a já se konečně spatřila. Měla jsem nádherný účes a byla jsem nádherně nalíčená. Jemná řasenka, tmavě modré kouřové stíny a jemný lesk na rty. Skoro jsem se nepoznávala. Byla jsem nádherná.

„Teď ty! Sedej,“ přikázala jsem Jane. Ta poslušně sedla a já mohla začít. Rozčesala jsem její blond vlasy a začala vytvářet něco, co by se na konci mělo podobat účesu z katalogu. Asi po půl hodině nadávání a strkání pinetek do Janeiny hlavy jsem byla spokojena. Vypadalo to nádherně, ale na můj účes to nemělo. Jane jsem vlasy natočila a spíchala do sebe, aby to vypadalo jako vodopád. Taky jí ten účes moc slušel.

Po nekonečném chválení a závidění odešla do svého pokoje se obléct. Já udělala to samé. Namáhavě jsem se nasoukala do svých šatů a ověsila se šperky. Nakonec jsem si stoupla před zrcadlo a nevěřila jsem svým očím. Přede mnou stála úplně jiná holka. Vypadala jsem krásně. Když si vzpomenu, jak jsem vypadala před rokem. Malá, uplakaná, šedá myška. Teď jsem byla velká (ne, že bych povyrostla), usměvavá, nezávislá a nádherná upírka, která měla všechno, co si zamane.

Sama pro sebe jsem se usmála a vypadala ještě líp. Každému sluší, když se směje. Zajímalo by mě, co na to bude říkat Demetri, až mě uvidí. Jakmile jsem si na něj vzpomněla, někdo zaklepal na dveře. To bude určitě on.

„Minutku,“ zavolala jsem přes dveře. Podívala jsem se na hodinky a zjistila, že ples za chvíli začíná. Byla jsem strašně moc nervózní.

Popadla jsem medvěda, otevřela dveře a padl mi pohled na toho nejkrásnějšího upíra, kterého jsem kdy viděla! Demetri a ještě k tomu můj, měl na sobě černý smoking, vlasy trošku nagelované a v ruce zabalený malý dárek. Vypadal strašně sexy.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho a zářivě se na něj usmála. Úsměv mi neopětoval, protože ze mě ještě nespustil oči. Skoro jsem se lekla, jestli nezmrzl.

„Hej, Deme! Já jsem tu!“ volala jsem na něj. Luskla jsem mu prsty před obličejem. On jako by se probudil. Naléhavě mě políbil. Tohle jsem od něj nečekala. Co to mělo znamenat. Proč byl jako by zmrzlý.

„Promiň, já nechtěl. Tys mě úplně překvapila. Jsi nádherná. Ani nechci uvěřit, že jsi to ty. Jsi to ty, že jo?“ vychrlil na mě a nervozita byla ta tam

„Jasně, ty můj blázínku, ale už pojďme, ať nepřijdeme pozdě,“ popohnala jsem ho.

Chytl mě za volnou ruku a konečně jsme vyrazili to roztočit na ples. Na takovém plese jsem ještě nikdy nebyla. Ani jako člověk. Spíše jsem se jim vždycky vyhýbala. Asi protože jsem nikdy neměla takového skvělého partnera, kterého mám teď.

Zastavili jsme se před velkými, těžkými dveřmi. Dem mi povzbudivě zmáčkl ruku. Usmála jsem se na něj, on to vzal jako svolení a otevřel dveře. Naskytl se mi pohled na nádherně vyzdobený sál a aspoň stovku tančících a povídajících si upírů.

Jakmile jsme vešli, všechna pozornost se strhla na nás. Upírky po mně házeli závistivé pohledy a upíři zase okouzlené. Dem chtěl jít přede mnou a razit nám cestu k trůnům, ale to nebylo vůbec potřeba. Ostatní nám totiž ustupovali z cesty.

U trůnu jsme se poklonili našemu triu a šli jsme dát dárky na stůl mezi další. Můj medvěd mezi nimi vyčníval. Zběžně jsem si je prohlídla, teda vlastně to, od koho byli. Na každém z dárků to totiž bylo napsáno. Většinu jsem neznala. Ale jeden dárek mě upoutal, bylo na něm napsáno od Carlislea. Od Carlislea Cullena? To není možné. Co by tady dělali? Ale pravděpodobně to bude někdo jiný. Nač se strachovat? Kdokoliv může mít takové jméno.

„Můžu prosit o první tanec, nádherná upírko?“ zašeptal mi do ucha Dem.

S radostí jsem přijala. Došli jsme tam, kde se tancovalo. Konečně se mi hodilo to, co mě Dem naučil. A že jsme váleli. Waltz nám šel vždycky nejlíp, obzvlášť když jsem měla někoho, kdo uměl tak skvěle vést jako Demetri. Když písnička dohrála, začali jsme všichni tleskat.

„Dáš si sklenku lidské, lásko?“ zeptal se mě můj miláček a já nemohla odmítnout.

Porozhlédla jsem se po sále, jestli uvidím holky. A taky že jo. Obě dvě tančily. Heidy s Felixem a Jane s Aftonem. Vypadaly kouzelně, jako princezny. Kluci z nich nemohli odlepit pohledy. Dál jsem viděla pár kluků, které jsem znala z tréninků a s kterými jsem byla na misi.

„Tady máš,“ podával mi skleničku. Holky s klukama  nás zpozorovali a hrnuli si to k nám. Holky mě obě dvě najednou objali a jak jsem viděla, kluci si našli zábavu a někam odešli.

Shlukli jsme se do kroužku a začali rozebírat ostatní. Kdo měl jaké šaty, kdo s kým tady byl, a tak. Však to znáte. Drby.

„Mohu poprosit o jeden tanec?“ ozvalo se za mnou. Ten hlas mi něco, spíše někoho připomínal. Otočila jsem se a spatřila Viktora. Od té doby co jsem s Demem, jsem si na něj ani nevzpomněla. Ani jsem nechtěla, hodně mi připomínal Edwarda. Hodila jsem vyvalený kukuč po holkách. Ony se začaly smát a odešly.

„Samozřejmě,“ řekla jsem po chvilce. Viktor se na mě zářivě usmál a táhl mě do víru tance. Jako na potvoru začali hrát něco pomalého. Chytil mě pevně a začali jsme. A musím uznat, že mu to šlo. Sice na Dema neměl, ale nebyl nejhorší.

„Dneska Ti to strašně sluší, jen je škoda, že jsi zadaná,“ smekl mi poklonu. Kdyby mi to řekl před měsícem, tak se mu vrhnu okolo krku, teď už ne. Jsem šťastně zamilovaná a nechci to kazit.

„Děkuji,“ zašeptala jsem a věděla, že to určitě uslyší. Tanec skončil a my jsme se rozešli každý jiným směrem. Já si to namířila rovnou k trůnům. Znovu jsem se před nimi uklonila. Aro vstal a šel ke mně.

„Jak se bavíš? Líbí se Ti to?“ optal se mě hned.

„Je to nádherný Aro, strašně moc se Vám to povedlo. Co Caius? Jak se on baví?“

„Vypadá, že skvěle. Už je natěšený na dárky. Na to se těšil celý rok,“ řekl Aro pobaveně. Představila jsem si, jak Caius rozbaluje dárky. Přesně jako malé dítě. Trhá a háže papíry okolo sebe. Celý nedočkavý co bude uvnitř. Směšná představa.

„Tak jo. Jdu na to. Všechny uvítám a představím Tě,“ pošeptal mi vládce do ucha a šel ke svému trůnu.

Odkašlal si, aby bylo ticho. Když se tak stalo, spustil. „Přátelé, vítám vás u nás ve Volteře a jsem velmi rád, že v takovém počtu. Je mi velkou ctí, že vám můžu představit mou dceru. Isabellu Volturiovou. Doufám, že si ji oblíbíte, jako mi všichni tady na hradě. To ona nám to tu prozářila a já jsem jí za to moc vděčný,“ řekl a ukázal na mě. Všichni, a to doslova všichni se na mě podívali. Kdybych byla člověk, byla bych rudá až na… zádech. „Příjemnou zábavu,“ dodal ještě a strhl se obrovský potlesk, který patřil z valné části mně. Na řadu přišel Caius. Děkoval za dárky a takové ty kecy.

Ze zadu mě objaly mužské ruce. Otočila jsem se k němu a políbila ho. On mi polibky oplácel ještě s větší vervou. Když jsme se od sebe odtrhli, oba jsme měli černé oči touhou. Kéž bychom se mohli odsud vytratit a užívat si jeden druhého.

„Ehm,“ odkašlal si za mými zády Caius.

„Můžu prosit, princezno?“ Princezno? Proč princezno? S nechápajícím výrazem jsem přikývla a šla zase tančit. S Caiem. S naším vládcem a oslavencem. Lidé, teda spíše upíři nám udělali místo a mi to konečně rozbalili. Už bylo po půlnoci, takže se začaly hrát normální písničky. Na ty jsem aspoň uměla dobře tancovat, a jak jsem viděla, tak ani můj taneční partner nebyl pozadu. Bombasticky se vrtěl do rytmu hudby.

„Ten růžový medvěd je od Tebe?“ zeptal se mě, když byl při tanci za mnou.

„Ano, vám se nelíbí? Můžu ho vyměnit. Vím, že je úplně jiný než ostatní a že mezi ně vůbec nezapadá, ale já nevěděla, co vám mám koupit,“ řekla jsem provinile.

„Ne-e… To vůbec ne. Chtěl jsem Ti za něj poděkovat osobně. Je nádherný. Právě že od nikoho nikdy nic takového nedostanu. To je ten nejlepší dárek jaký jsem mohl dostat. Je milionkrát lepší než nějaký zájezd na Kanárské ostrovy. Díky.“ Cože? Tak to mě dostal? To se mu to vážně líbí? Tak to je gól.

Zbytek tance už jsme nepromluvili, nebylo to zapotřebí. Tančila jsem snad se všema mužskýma v sále. Akorát s Demem jenom třikrát, pokaždé nás někdo vyrušil.

Zrovna jsem si byla pro další skleničku, když jsem uviděla svou bývalou nejlepší kámošku, jak si to šine rovnou za mnou. Co tady dělá? Takže se mi to nezdálo? Ten dárek byl od Carlislea? Jsou tady všichni? Je tady on?

Alice měla na sobě krásné fialové koktejlky, boty na vysokém podpatku a bílé rukavice. Jako vždy jí to moc slušelo. Silně mě objala. Já jí ale objetí neopětovala. Jen jsem stála a čekala, až přestane. Nakonec přestala a řekla: „Ahoj.“

Na konec bych se vás chtěla na něco zeptat. Máte hodně rádi Edwarda?

Já jen jak mám pokračovat, abyste mě neutloukli, když mu něco provedu.

Děkuji… Jogurtinka

Autor: jogurtinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj nový život ve Volteře 8. kapitola: