Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj nový život ve Volteře 6. kapitola

14.02.2010 (12:45) • jogurtinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2799×

Po nádherném tanečním tréninku s Demetrim jsem se šla projít. Jak jsem se tak procházela, vzpomínala jsem na Dema. Takovou jsem mu dala přezdívku… Celý trénink jsme se smáli, povídali si a taky samozřejmě tančili. Díky mé nově nabyté paměti jsem si všechno pamatovala. Dem byl skvělý tanečník. Obdivovala jsem ho za jeho výdrž (a tu potřeboval). Sice jsem si všechno pamatovala, ale neustále jsem to pletla.

Při procházce jsem našla malou mýtinku zhruba 20 km od hradu. V horním rohu bylo malé, ale hluboké jezírko. V druhém rohu naskládané kamení a jinak všude byly rozsázeny drobné květiny různých barev. Byla to nádhera. Obzvlášť, když na všechno svítilo oranžové až rudé slunce, všechno tím dostalo nádherný odstín.

Nejvíce mě však upoutalo jezírko. Bylo zvláštní. Magické. Okolo něj byly rozsázeny kameny s červenými skvrnami. Na dně bylo několik malých rybiček. Přišla jsem k němu blíž. Vyzula jsem si boty a sedla si na jeden z kamenů. Nohy jsem vnořila do vody, byla krásně teplá jako u moře. Rozpustila jsem si vlasy a nechávala větřík, ať si s nimi pohraje. Zaposlouchala jsem se do řeči stromů. Povídali si mně neznámou řečí stromů. Jak ráda bych jim rozuměla. Popovídala si s nimi, co všechno zažily… Zhluboka jsem se nadechla a ucítila nádhernou vůni. Skoro stejně podobnou jako lidskou krev, ale tahle mě nějak nepřitahovala. Voněla jako šeříky, krásnou dominantní vůní. Najednou se zvedl vítr, nadzvednul mi vlasy a jako by se bavil. Hrál si s okolním kvítím, které se pohupovalo do rytmu šumění stromů. Jak už sem řekla - magické místo. Tou krásou jsem se nechala unášet do té doby, než se začalo stmívat. Obula jsem se a vydala se směrem domů. Po cestě jsem si slíbila, že se tam určitě ještě vrátím.

Když jsem dorazila na hrad, hned jsem potkala smutného Dema.

„Copak se stalo, broučku?“ Zeptala jsem se a běžela k němu.

„Ale nic. Jen Aro. No to je jedno, to neřeš!“

„Žádný takový. Hned mi to vyklopíš. Vypadáš opravdu příšerně,“ řekla jsem rázně.

„No dobře! Aro mi řekl, že musím jet na další misi. Rumuni se rozhodli nás zničit. Zatím se jenom shromažďují, my ale chceme tomu všemu předejít a zarazit je hned na začátku. Jedeme za 48 hodin.“ Aha, tak tohle ho trápilo. To se dá snadno vyřešit…

„Jedu s tebou!“ A aby nestihl nic namítat, řekla jsem to rázně. Co bych si bez něj počala?

„Vždyť by Ti tam někdo mohl něco udělat ba hůř, Tě zabít. To bych nepřežil. To ani náhodou.“ Ale já nejsem malá holka!

„Ano, já jedu! Za tu dobu mě vycvičíš. To půjde, určitě ano. Já bez Tebe tak dlouho nevydržím. Víš, jak to dopadlo minule. A to si chyběl necelý den! A už neprotestuj, jdeme cvičit!“ Zavelela jsem na konec a táhla ho do tělocvičny.

Chvíli se cukal, ale nakonec povolil. Slíbil mi, že ze mě udělá skvělou bojovnici. To se mi líbilo. Já a Demetri = vendetta.

Celou tu dobu co jsme trénovali, to vypadalo jako bychom se neznali. Vrčeli jsme na sebe. Dem vypadal opravdu hrozivě. Kdybych ho neznala, opravdu bych se ho bála. Navzájem jsme se snažili zabít. Neustále jsme se házeli na zdi nebo na zem. Sice jsem na té zemi trávila většinu času já, ale mně to nevadilo. Občas se mi povedlo Dema taky skolit, ale ne tak často jako jemu mě. O přestávkách (ne, že bychom je potřebovali) mě chválil.

Když jsme skončili, rozeběhla jsem se za Arem, přece jen o tom ještě neví. Přede dveřmi jsem se zastavila a zaklepala. Za malou chvíli se ozvalo tiché dále. Jakmile jsem vešla, naskytl se mi pohled na znuděného Ara za stolem.

„Copak potřebuješ, Isabello?“ Zeptal se.

„Chtěla jsem vás požádat, jestli mohu jet s Demetri za Rumuny.“ Pověděla jsem mu popravdě. Nic jiného mne totiž nenapadlo. A taky vládci se nemá lhát.

Aro dlouhou chvíli přemýšlel, ale nakonec řekl: „Samozřejmě, že ano.“.

„Děkuji!“ Slušně jsem poděkovala a vyrazila k sobě do pokoje. Všechno hraje pro mě. Ale jediné, co nevím je, co si mám zabalit. Jako na zavolanou šel po chodbě taky Felix. Jak mi Dem o jedné přestávce povídal, tak jede taky.

„Ahoj Felixi, co si všechno s sebou bereš?“

„No, to co vždycky. Vem si oblečení asi tak na týden, ale něco teplejšího. Přece jen je to na severu a je tam zima. Ne že by Ti byla zima, ale jen abychom nebyli podezřelí.“

„Díky!“ řekla jsem a vydala se balit.

Felix ještě řekl: „Nemáš zač, zlato!“

V pokoji jsem si vytáhla zpod postele snad ten největší kufr, co jsem kdy viděla a hodila ho na postel. Ze skříně jsem si navybírala oblečení, ale jak se zdálo, tak ten obrovský kufr na to nestačil. Když jsem se konečně sbalila, šla jsem si dát lázeň. Celá jsem se vydrbala a umyla si vlasy. Při koupeli mě napadlo, že bych si mohla jít naposledy zatrénovat.

Až jsem se okoupala, osušila jsem se a oblékla jsem si na sebe černé kraťasy a tričko s potiskem “Upíři jsou všude! Tak bacha!“.

Myslela jsem si, že v tělocvičně najdu Dema, ale mýlila jsem se. Místo něho tam trénovali jiní upíři. Ti, se kterýma jsem byla kdysi v klubu. Rozhodla jsem se jít za nimi. Chvíli jsme si povídali, ale potom jsem s každým chvíli bojovala. Jak jsem se dozvěděla, nebyli ještě sbalení, tak jsem je poslala to udělat. Přeci jen jsme už vyjížděli za pár hodin.

Než jsem se nadála, byl čas odjezdu. Ještě jsem se skočila za Jane a Heidy rozloučit a mohli jsme vyjet.

Na Arovo soukromé letiště nás dovezla limuzína. V letadle jsem si sedla k Demovi. Celou cestu jsme si povídali. Vysvětloval mi dalších pár metod jak zneškodnit upíra.

Přistáli jsme na letišti blízko města Sofija. Na nic jsme nečekali, dali jsme si kufry nechat odvést do hotelu a jeli do boje. Běželi jsme zhruba hodinku lesem, až jsem uslyšela zvuky, které nepatřily do lesa. O kousek dál byli Rumuni. Na nic jsme nečekali a vyrazili. Překvapili jsme je, bylo jich zhruba třicet. Když jsem vběhla do boje, jakoby se mi přes oči převalila červená mlha. Měla jsem chuť je všechny pozabíjet. Všimla jsem si, že je nás o polovinu méně. Ale co, mají nás, Vendettu, my dva je zvládneme. Tomu jsem se musela zasmát. Toho si všimnul jeden upír stojící opodál a vrhnul se na mě. Jedním ladným pohybem jsem mu uhla a druhým mu ťala hlavu od těla. Takových nebo podobných následovalo ještě pár. Když jsem se rozhlídla, okolo nezbyl na mě už žádný. Ostatní si s nimi jen hráli. Jediný Demetri pořád bojoval. Byli na něho tři a nikdo z nás mu nešel pomoci. Stáli okolo něho v kruhu a chystali se na něho vrhnout. Jenom dva se na něho vrhli a podrželi mu ruce, aby se nemohl bránit. Třetí k němu přišel a chystal se mu utrhnout hlavu.

„Nééé!“ zařvala jsem, až všichni nadskočili. Ostatní mohou zemřít jen ON ne.

Všechno se najednou semlelo strašně rychle. Ti tři od Dema odletěli a zastavili se až o strom. Koutkem oka jsem jenom zaznamenala, že ten můj je v pořádku. Upíří rychlostí jsem se rozběhla k těm třem, kteří se začali zvedat. Ty dva, kteří ho drželi, jsem zabila rychle, ale toho třetího jsem si vychutnala. Rvala jsem mu prsty na rukách, pak ruce, nohy, uši až nakonec jsem si nechala hlavu. S mírným škubnutím jsem ji oddělila. Až byl konečně mrtvý, postavila jsem se a řekla: „Tohle, už nikdy neuděláš. To můžu jenom já!“ a samolibě jsem se usmála.

Ostatní už taky skončili. Rozdělali ohně a pomalu do nich házeli ostatky. Já jsem pobrala ty tři a nesla je k ohni. Před ohněm jsem se zastavila a rozhodla se, že tihle musí mít samostatný oheň. Vzala jsem větev a zapálila ji. Těla jsem hodila o dobrých deset metrů dál s větví, která těla zapálila. Poodstoupila jsem na bezpečnou úroveň a po tváři se mi rozlil vítězný úsměv.

Za chvíli se okolo mě obmotaly něčí silné ruce. Demetri.

„Děkuju,“ zašeptal mi do ucha a při tom sem mi jemně otřel o ušní lalůček. Celá jsem se rozechvěla. Rychle jsem se otočila a vášnivě ho políbila. Začala mnou zmítat touha. Přirazila jsem ho tvrdě na strom, až se zlomil. Ani jeden jsme tomu nevěnovali pozornost. Teď jsme byli jenom já a ON. Jako vždy nás musel vyrušit Felix.

„Hej, lidi, tohle si nechte do hotelu. Už jdeme, oni už také dohořeli.“

Sice nerada, ale zvedla jsem se, popadla Dema za ruku a táhla ho do hotelu. Felix se nám celou cestu nazpátek nabízel, že nám pomůže. Ani jeden z nás dvou jsme nechtěli.

Jakmile jsme dorazili do hotelu a zaklaply za námi dveře našeho pokoje, zase jsem se na něj vrhla. Strhala jsem z něj všechno oblečení a kochala se jeho krásně vypracovaným tělem. On udělal to samé se mnou. Celou noc jsme se od sebe neodlepili. Sice jsme porozbíjeli celý náš pokoj a probourali se až do koupelny, avšak stálo to za to! Teď už to vím jistě.

Miluju ho!!!

Autor: jogurtinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj nový život ve Volteře 6. kapitola: