Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj nový život ve Volteře 5. kapitola

27.01.2010 (09:30) • jogurtinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2169×

Jakmile jsem vyšla ze dveří, ještě v županu, lehla jsem si na postel a snažila se usnout. Bylo to zbytečné, nešlo to! Co já bych dala za to aspoň jednu noc se vyspat, tolik mi to schází. Vstala jsem z postele a přesunula se ke skříni. Tam jsem si vybrala černé dlouhé kalhoty a průhlednou halenku, která ladila s fialovými botami na podpatku. Vyšla jsem z pokoje a vydala se do sálu. Zrovna nám Heidy přivezla svačinku, ale já neměla hlad. Tak jsem se nenuceně opřela o zeď a pozorovala ostatní jak se krmí. Zajímalo by mě kolik už nevinných lidí zabili. Ale co, je to koloběh života. Brouka sní pták, ptáka kočka, kočku pes, psa člověk a člověka upír. Ale kdo sní upíra? Nikdo. Jsme na vrcholu potravního řetězce. Jsme nejlepší predátoři.

Jak jsem se tak rozhlížela okolo, nikde jsem neviděla toho, koho jsem chtěla. Demetri tu nikde nebyl, ač jsem se dívala jak jsem se dívala, nikde jsem ho neviděla. Aro si všimnul, že někoho hledám a šel za mnou.

Stoupl si přímo přede mne a zeptal se.

„Koho pak vyhlížíš, Isabello? Snad ne Demetriho. Jak jsem včera viděl, co jste všechno přivezli z nákupu, tak jste si to náramně užívali.“

„Byl by z vás nádherný pár,“ řekl jakoby nic.

„Kde je Demetri?“ doprošovala jsem se odpovědi.

„Jakmile jste včera přijeli a rozloučili jste se spolu, odjel do Beneventa za prací. Nějací upíři tam začali dělat nepořádek.“ On mi odjel. Co já tu budu celou dobu dělat sama?

„Kdy se vrátí?“

„To přesně nevím, ale měl by už dnes přijet. Benevento je jen 500 km od Voltery. Takže brzo.“ Odpověděl a přitom se usmíval jak měsíček na hnoji.

„Děkuju Ti. Já už teda půjdu. Ano?“ na to jen přikývl a já se vydala zase do svých komnat. Vzala jsem si knížku s názvem “Amore capace anulla” a začetla se do ní. V půlce mě přestala bavit, tak jsem ji odložila na noční stolek a šla se projít po hradě. Bezhlavě jsem se procházela tmavými chodbami a přemýšlela nad Demetrim, co asi tak dělá, jestli je v pořádku a jestli taky na mě vzpomíná. Proč by vzpomínal, jsem blbá. Určitě má něco jiného na práci než vzpomínat na nějakou znuděnou upírku.

Jak jsem tak přemýšlela, neuvědomila jsem si, kam jdu. Ocitla jsem se před jeho pokojem. Zajímalo by mě jaké to má uvnitř. Jednou mě tam musí určitě vzít.

Celý hrad už jsem prošla, tak jsem se vracela zpátky do sálu zeptat se, jestli se už nevrátil. V sále všichni byli, ale když jsem přišla za Arem a zeptala se ho, jestli přijeli, řekl mi.

„Ne, je mi to líto. Doposud nemáme o něm žádné správy.“ Celá smutná jsem odcházela pryč, ale v tom se rozrazily dveře a v nich stál můj milovaný. Počkat, počkat, co to blábolím! Jaký milovaný? Jsem se dočista pomátla. No zkrátka a dobře stál tam Demetri. Demetri někoho hledal, ale jak se mu oči zastavily na mně, kouzelně se usmál. Ach, jak on je krásný. Nevydržela jsem to. Rozeběhla jsem se za ním a skočila mu do náruče. V ten moment jsem byla tak šťastná, jak mi jen scházel.

„Copak, copak? Chyběl jsem Ti?“ zeptal se, když jsem maličko povolila sevření.

„Jak se můžeš tak hloupě ptát, to víš že ano!“ řekla jsem mu popravdě.

„A já Tobě?“ zeptala jsem se.

„Samozřejmě, že ano! A jak moc. Nevím co to semnou děláš, ani ne 24 hodin se nevidíme a já to bez Tebe nemůžu vydržet. Jsem tak rád, že tě vidím!“ bylo to na něm opravdu poznat, celý opravdu zářil. Ještě jednou jsem ho pořádně objala, jemně ho políbila a seskočila z něj dolů, při tom jsem mu stále hleděla do očí.

„Něco jsem ti dovezl,“ řekl a podal mi nádhernou kyticí krásně rudých růží. Bylo jich snad 50. To mi nikdo nikdy nedaroval! Pane bože, on je tak hodný…

„Děkuju Ti, jsou nádherné.“ Kdybych mohla tak zčervenám.

„Tvé kráse se, ale nevyrovnají!“ složil mi poklonu. Já jsem tak ráda, že se nemohu červenat.

Najednou mi blesknul hlavou jeden skvělý nápad.

„Hele Demetri, co kdybys mě začal trénovat také v boji a já bych jezdila na ty výpravy s Tebou?“

Chvíli uvažoval a potom horlivě přikývl a řekl.

„Tvé přání je mi rozkazem!“

Někdo si odkašlal a já si vzpomněla, že tu nejsme sami a že náš rozhovor doposud všichni poslouchají. Všichni měli vykulené oči a sledovali nás. Teď bych se nejraději propadla do země. Podívala jsem se na Demetriho a on v sobě neúspěšně zadržoval smích. Jemně jsem ho dloubla do žeber, aby toho nechal. Přestal se smát a šel k Arovi. Podal mu ruku a Aro si přečetl všechno, co chtěl. Jakmile se dozvěděl, co potřeboval tak se mu rozzářily oči a podíval se na mě. Chvíli si mě tak prohlížel a řekl.

„Děkuji Ti Demetri. Teď už můžeš zase jít. Přeji Ti hodně štěstí.“

Demetri ke mně přišel, vzal mě za ruku a uháněl se mnou chodbami. Zastavili jsme se až před mým pokojem. Vešli jsme do pokoje a Demetri si sednul na postel a já vyčkávala, co po mně bude chtít.

„Na co tak hledíš? Oblíkej se! Jdeme trénovat,“ řekl, když jsem pořád stála u dveří.

„A co si podle Tebe mám obléct? Víš co, raději mi to běž vybrat ty. Hm?“ aspoň nemusím nic na sebe vymýšlet. Demetrimu se rozzářily oči a okamžitě zapadnul do mé šatny. Tam chvíli přebíhal z jednoho konce na druhý a asi po deseti minutách vítězně vyšel ven. V ruce držel snad tu nejkratší sukni, co jsem kdy viděla a černé tílko. Tak toho jsem se bála.

„To nemyslíš vážně, že ne?“ vyhrkla jsem na něj.

„No co, sama jsi mi říkala ať Ti něco vyberu. A já vybral tohle.“ Ukázal na hromádku oblečení.

„Jsem si jistý, že Ti to bude určitě slušet!“

No jo musela jsem uznat, měl pravdu. Tak jsem zmlkla a začala na sebe soukat oblečení. Nějak mi to zase nedošlo, že asi pořád čučí. Demetri měl oči zčernalé touhou. Ach ne, snad se na mě nevrhne, ne že by se mi to nelíbilo, ale on by toho potom mohl litovat.

Tak jsem se rychle dooblékala a stoupla si před zrcadlo, abych viděla jak vypadám. Ale jo, docela mi to slušelo, sice to spíše odhalovalo než skrývalo, ale co bych pro Demetriho neudělala že? Otočila jsem se k posteli kde ležel, on tam ale nebyl. Stál asi 5 cm ode mne a oči pořád černé. Zvedl ruku a jemně mě začal hladit po klíční kosti a mířil níž. Nejednou mu oči zase zrudly a on zděšeně poodstoupil o krok do zadu.

„Promiň, já… já… vůbec nevím, co to do mě vjelo.“ Vykoktal ze sebe omluvně.

„V pohodě, netrap se tím. Buď jen rád, že to nezašlo dál. Ale teď už pojď, nemohu se dočkat, až začneme.“ Nato jsem ho popadla za ruku a táhla do tělocvičny. Asi se tím dál nezabýval, protože mu zase začalo vesele jiskřit v očích. Panebože, jak mu to slušelo!

V tělocvičně nikdo nebyl. Tak jsme mohli mít klid. Postavili jsme se naproti sobě. Chvíli jsem čekala, co se bude dít. A ono nic. Už jsem to nevydržela a z hrdla se mi ozvalo vrčení. On na to také zareagoval vrčením. Pomalu jsme začali kroužit.

Chtěla jsem se mu vrhnout na záda. Čekala jsem, kdy udělá špatný pohyb. Ano, jako vždy jsem ten špatný krok musela udělat já. On toho také využil a vrhl se na mě. Popadl mě za ruku a stočil mi ji do zadu. Praštila jsem ho volnou rukou do břicha a on povolil.

Zase jsme chvíli kroužili, ale tentokrát jsem nechtěla čekat a rovnou po něm vystartovala. Jak nejrychleji jsem uměla, jsem ho oběhla a skočila mu na záda. Předklonil se a já to nečekala, takže jsem z něho slítla. Nechtěla jsem, aby vyhrál, tak jsem ho při pádu chytla za nohu a on letěl se mnou dolů. Chvíli ležel, já toho využila a rychle jsem se zvedla. Jeho jsem vzala za límeček a odhodila na protější zeď. Jakmile se dal do kupy, rozběhl se proti mně. Byl ode mě tři metry a já se odrazila a udělala salto a skončila těsně před něj. Rychle mě chytl za pas a už, už by mě měl, ale já se mu vytrhla bohužel bez trička a podlezla ho. Postavila jsem se za něj a zavrčela. To tričko se mi doopravdy líbilo. Bude mi muset koupit nové.

„Koupíš mi nový! Tohle se mi líbilo a hodně,“ řekla jsem a vrhla se na něho. Jako na oplátku jsem mu roztrhla tričko a ďábelsky se usmála. To jsem, ale neměla dělat. Byla jsem úplně uchvácena jeho nádhernou hrudí, že jsem se nemohla pohnout. On taky ne. Oba jsme se navzájem prohlíželi. Bylo to strašně komický a tak jsem to nevydržela a rozesmála se. Úplně jsem se přestala ovládat a sesypala jsem se na zem. Demetri se po chvíli taky začal smát, ale ustál to. Po chvíli přestal, ale já se smála dál. Musela jsem se podívat, proč se nesměje, proto jsem taky přestala. Při tom jak jsem se smála, jsem se dostala do zvláštní pozice a jemu se to asi líbilo. Oči mu zase zčernaly a než jsem se nadála, stála v jeho objetí. Chvíli jsme si hleděli do očí a on se pomal začal přibližovat. Políbil mě. Ale ne tak jako minule. Tenhle polibek byl otolik jiný, plný touhy a lásky? Lásky? Že by mě miloval? Ne to ne, to by mi určitě řekl.

Polibky jsem mu vroucně oplácela. Přitiskla jsem si ho blíže k sobě a rukama mu zajela do vlasů. Jako vždy nás někdo musel vyrušit. U dveří stál Viktor s Felixem a potutelně si nás prohlíželi. No jo, ani se jim nedivím, já jenom v podprsence a v sukni, a Demetri jen v kalhotách.

„Copak potřebujete kluci?“ zeptala jsem se jich mile. Ani nevím, kde se to ve mně bere. Nejradši bych jim utrhala hlavy.

„No… my jsme si jen tak říkali… jestli nepotřebujete pomoct… ale jak vidíme tak ne,“ řekl Felix a rozesmál se.

Popadla jsem zbytek svého oblečení a odebírala se k odchodu, když mě v tom zastavila něčí ruka. Otočila jsem se a spatřila Demetriho. Sklonil se a pošeptal mi.

„Potom se za Tebou ještě stavím… jo a promiň za to tričko.“ Mile jsem se na něj usmála a líbla ho na tvář. Když jsem odcházela, uslyšela jsem říct Felixe.

„Ty máš štěstí chlape. To je fakt nejhezčí upírka na hradě a ty s ní chodíš!“ a Demetriho odpovědět.

„My spolu nechodíme. Ale ani nevíš, jak bych byl rád, kdyby ano. Je fakt nádherná… Hoši, asi jsem se zamiloval.“ A potom se všichni rozesmáli.

Šla jsem k sobě do pokoje a rovnou do koupelny. Tam jsem se svlékla, napustila si plnou vanu vody a lehla si do ní. Celá jsem se vydrhla a zkulturnila. Najednou jsem uslyšela vrznutí dveří. Tak jsem se rychle osušila a hodila na sebe župan. Rozrazila jsem dveře od pokoje v domnění, že tu už bude Demetri. Ale ne, nikdo tu nebyl. Asi jsem hluchá. Jsem první hluchá upírka.

Autor: jogurtinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj nový život ve Volteře 5. kapitola: