Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj nový život ve Volteře 4. kapitola

20.01.2010 (17:15) • jogurtinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2318×

Jakmile jsem za sebou zavřela dveře, rozeběhla jsem se a skočila na postel, až něco zapraskalo. Chvíli jsem jen tak ležela, no chvíli asi tak dvě hodiny, ale co už, mám snad věčnost! Přemýšlela jsem, co bych mohla dělat, ale nic mně nenapadlo. Jsem upírem jen chvilku a už se nudím. Obdivuji Ara, že už má zhruba 3000 let a neustále vypadá šťastně a ne tak znuděně jako Markus. Na konec jsem se rozhodla dát si vanu. Než jsem došla do koupelny už  jsem byla svlečená. Pustila jsem na sebe horkou vodu, která mně stejně nepálila a uvolnila se. Co teď budu dělat? Všichni určitě něco mají a já je nechci rušit. Co kdybych si našla nějaký koníček, třeba zpěv, malování nebo tanec. Ano, tanec to bude ono. Ale jak se to mám sama naučit?

S touhle myšlenkou jsem opouštěla koupelnu a vyrazila ke skříni, kde jsem si vybrala krátké kraťasy a tričko pod prsa, na nohy si nazula žabky a letěla ke dveřím. Jako vždy jsem si nevšimla DVD přehrávače, do kterého jsem napálila. Kupodivu to přežil. Nato, že ho srazil upír je fakt dobrej. Zato si zaslouží pojmenování. Ano, bude se jmenovat Tvrďoušek! Tvrďouška jsem postavila na své místo a pokračovala dál v cestě. Když jsem se objevila na chodbě jsem si vzpomněla, že nevím, co budu dělat, ale to už se na chodbě objevil Demetri.

„ Á Bello, jak rád Tě zase vidím. Copak máš na dnešek v plánu? “ Volal na mne už z dálky.

„Á Demetri, jak téže Tě ráda vidím. V plánu? Já? Nic. Co ty? “ řekla jsem po pravdě.

„Mno… víš, jak si mně včera učila… tam to? Tak jsem si říkal, jestli umíš normálně tancovat. Kdyby totiž ne, rád bych Tě to naučil. Nechci machrovat, ale jsem fakt borec. “

Super to jsem chtěla. Od koho jiného bych se to mohla učit? Demetri je doopravdy pěkný, zkusit bych to mohla. Tancovat “normálně“ mi vůbec nejde.

„Ok. Kdy, kde a jak?“ Vybalila jsem na něj vše, co mi bránilo se do toho pořádně pustit.

Vypadal docela zaskočeně, ale nakonec ze sebe vykoktal „ Třeba hned? Já jsem se do teď hrozně nudil. A jediné co mně napadlo je tohle. Cvičit bychom mohli třeba venku. A jak? To fakt nevím. Co všechno umíš?“

Co umím? Co já mohu umět? Nic

„ No… já “ bylo mi to docela trapné „neumím nic “

„A máš čas? “

Na to jsem nic neřekla a jen horlivě kývala v souhlasu. Demetri na nic nečekal, popadl mně do náruče a běžel semnou do mé ložnice kde mně hodil na postel.

„ Tak jo, tedy začneme. První se podíváme na nějaké filmy, aby si pochopila, o co jde. Hm? “

Nic jsem neřekla a on to pochopil jako souhlas a hnal se k Tvrďouškovi do kterého se vehementně snažil strčit CD. Vím, že můj Tvrďoušek něco vydrží, ale tohle sním dělat nesmí. Vstala jsem a jemně ho odsunula a sama zapnula ten film. Jakmile začaly úvodní titulky, přesunuli jsme se do postele, z které jsme měli skvělí výhled. Dívali jsme se na “Smím prosit“. Ten film se mi zalíbil tak jsem byla smutná, že skončíl.

Demetri si najednou rychle stoupnul se slovy, ať se obleču, že půjdeme na nákupy. Byla jsem šťastná, nákupy jsem si v poslední době zamilovala. Běžela jsem ke skříni, z které jsem si vybrala minisukni legíny a tričko bez ramínek. Demetri jako pravý gentleman se otočil a já se mohla v klidu obléct. Vlasy jsem si načesala a nechala volně splývat po zádech, malovat jsem se nemusela, Demetri totiž říkal, že jsem ta nejkrásnější a vždy budu. Tak jsem byla konečně hotova. Teď jsem pro změnu já popadla Demetriho do náruče a běžela do jeho ložnice. Z jeho skříně jsem mu hodila rifle a černé tričko, v kterém vypadal nádherně. Nasadili jsme si čočky a už jsme byli oba hotovy, a tak jsme vyrazily. Cestou jsme si povídaly a neustále se něčemu smály. Jeli jsme poměrně dlouho, až do Milána. Vystoupili jsme z auta a Demetri mi jako vždy nastavil rámě a my vyšli vstříc obchodům.

„ Tak a kde začneme? Jednou už jsem tady byl a je to zde nekonečné. Je to na tobě kočko, “řekl a laškovně na mně mrkl.

Otočila jsem se okolo své osy a rozhlížela se, kam jsem se podívala tam byli obchody s luxusním oblečením. Mně to bylo jedno, tak jsem popadla Demetriho za rukáv a táhla ho do prvního obchodu co jsem uviděla. Cestou do kabinky jsme popadly ty nejhezčí kousky pro mě, abychom nemuseli neustále lítat tam a sem. On se zatím posadil pohodlně do křesla a já se převlíkala. Jako první jsem na sobě měla černé koktejlky s rozparkem těsně pod zadeček. Jakmile jsem vyšla Demetri nemohl z toho rozparku spustit oči tak jen němě přikyvoval. Většinu šatů mi takhle odkýval a nemohl ze mě spustit oči. Ani mi to nevadilo, v podstatě se mi to hrozně líbilo.

Když jsem si jedny zrovna vysvlékala tak se mi nějak zašmodrchali šaty s podprsenkou a já si nemohla pomoci. Tak jsem musela zavolat Demetriho, ale on mi nechtěl pomoct. Nevím, čím to bylo, asi se styděl. Tak jsem vystoupila polonahá z kabinky a šla za prodavačkou, ať mi pomůže. Ta mi naštěstí pomohla. Nedomyslela jsem to dokonce, v obchodě bylo pár chlápků a ti ze mě nemohli spustit oči. Jeden se rozhodl přijít až za mnou, to se mu ale nepovedlo. Demetri si předemne ochranitelsky stoupl a kryl mně před všemi zraky. Takhle jsem došla, až do kabinky kam jsem ho zatáhla taky.

Kabinka byla poměrně malá, tak jsme byli u sebe poměrně blízko. Asi se nám to obě líbilo. Náhle mně spalovala strašná chuť ho políbit. Pomalu jsem se k němu začala přibližovat a on tu vzdálenost porušil a jemně mně políbil. Byl to krásný polibek, plný štěstí, touhy a ještě něčeho co jsem nedokázala poznat. Když jsme se od sebe odtrhli, byli jsme opřeni o sebe čely.

„Děkuju, “ řekla jsem mu.

„Nemáš zač. Pro Tebe vše! “Usmál se a odešel.

Převlékla jsem se do normálního oblečení a šli jsme zaplatit. Částka byla vysoká, ještě štěstí, že Volturiovi jsou velmi bohatá rodina.

Demetri nechtěl nakupovat pro sebe, říkal, že toho Ve Volteře má víc než dost. A tak jsem souhlasila, já mu věřím. Po zbytek večera jsme dokoupily hromadu bot a šperků. Všechny se mi moc líbili a mu asi taky. Když jsme se rozhodly vrátit se zpátky do Voltery zjistili jsme, že se nám to všechno nevleze do auta. Tak jsme museli zavolat Arovi, aby někoho pro tu hromadu poslal.

Cestou jsme se zase nekontrolovatelně smáli. Demetri mi říkal všechny vtipy, co znal, co se dělo ve Volteře vtipného než jsem přišla a také mi říkal o svém minulém životě. Měl hodně smutný lidský život Volturiovi mu zabili dívku a od té doby se mu žádná nelíbila. Nikomu o tom neřekl ani Felixovi a to se znají už pár století, a já si sem přijdu, jsem tu jenom chvíli a už o něm vím všechno.

„Když teď víš o mně všechno, tak mi pověz všechno o sobě. “Řekl a mně to zarazilo. Slíbila jsem si, že to nikdy nikomu neřeknu, až na Ara, ale mu jsem neřekla vše do detailů.

„Jenom když mi slíbíš, že to nikomu, nikdy, opravdu nikdy neřekneš! “ To byla jediná podmínka a na tu on přistoupil.

Po zbytek cesty jsem mu pověděla celý můj příběh, u kterého jsem se párkrát rozvzlykal. Demetri to pochopil a snažil se mně utěšit.

„ Jak jsem sem přišla, rozhodla jsem si změnit život, úplně celý. Nechci vzpomínat na to, co už bylo, stejně to už nezměním. On už mně nemiluje, ostatně celá jeho rodina mne asi také nemá v lásce, jinak by se semnou rozloučila. “ To už jsme parkovali v garážích. Demetri mi pomohl nanosit všechny věci do mého pokoje.

„ Děkuju Ti, za krásně strávený den Bello. Až budeš chtít se učit, stačí, zamnou přijít. Nevím čím to je, ale s Tebou se cítím jako bych po dlouhé době opravdu žil. “ Řekl, když se semnou loučil přededveřmi.

„Ne, to já Ti Děkuju. Až si odpočinu, určitě za Tebou přijdu. Budeš toho ještě litovat, že jsi mi to nabídl.“ Řekla jsem mu se smíchem.

„Děkuji Ti Demetri, dobrou noc! “ Poděkovala jsem mu a dala mu pusu na dobrou noc. Mile se na mně usmál a odešel. Zavřela jsem za sebou dveře a sesunula se po nich. To byl zase den!!!

Autor: jogurtinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj nový život ve Volteře 4. kapitola: