Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj nový život ve Volteře 2. kapitola

12.01.2010 (22:00) • jogurtinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2255×

Bella:

Celou tu dobu jsem ležela v nevyslovitelných křečích a bolestech. Na konec to vše začalo ustupovat od konečků prstu na nohách a rukách až se všechna bolest shromáždila v srdci. Vše, když mi James zlomil nohu, když jsem si zlomila ruku, když jsem na sebe vylila hrnec s horkou vodou podle toho, bylo nic. Moje srdce bylo rychle, najednou vynechalo jeden úder, potom druhý až na konec jsem cítila ten poslední a moje srdce nebilo vůbec.

Po chvilce jsem otevřela oči a uviděla Ara, jak sedí vedle mé postele a usmívá se. „Jsi nádherná Isabel,“ vyhrkl ze sebe a po chvilce se omluvně usmál.

„Aro,“ řekla jsem šťastně a můj hlas zně jako tisícero zvonečků. Vzal moji ruku do svých a zase zavřel oči a soustředil se. Po chvilce je zase otevřel a v očích mu zajiskřilo. „tvoje schopnost je štít. Žádná ze schopností na Tebe nemůže, “pronesl to hrdě.

„Tušil jsem to už od počátku. Ani můj ani Janin dar na Tebe nepůsobil, když jsi byla člověk. “Nevěřila jsem svým uším. Docvaklo mi, že asi proto Edward nemohl slyšet moje myšlenky.

„Máš hlad? “Zeptal se. Myslela jsem si, že když budu novorozená tak budu jen mít žízeň a na nic jiného nebudu myslet. Nic jsem ale necítila, žádnou žízeň prostě nic…

„Ne. “Aro, na mně vykulil oči a zabrblal něco jako „to bude asi další dar“.

Potom mně pobídl, abych šla za ním. Zvedla jsem se a následovala ho až k zrcadlu. Když jsem do něj pohlédla, nemohla jsem uvěřit svým očím. Vedle mocného upíra stála krásná upírka, její vlasy byly tmavě hnědé s vlnkami až ke kříži, bílá pokožka, nádherná postava a rudé oči. Byla jsem nádherná a zlověstná.

„To nemůžu být já, “ zašeptala jsem a ukázala na zrcadlo.

Aro, se na mně usmál a já viděla, že zadržuje smích. „Později se za Tebou zastavím a půjdeme společně na večeři.“ Po těchto slovech s úsměvem odešel.

Ještě nějakou chvilku jsem tam jen tak stála a prohlížela se. Nakonec jsem se šla osprchovat a převléci do čistého oblečení, které mi leželo na stale a přes to si přehodila dlouhý černý plášť.

Jako na zavolanou Aro, přišel, zaklepal a já ho pozvala dále. Vešel a zeptal se mně „můžeme?“Já jen němě přikývla. Nabídl mi rámě a já ho s úsměvem přijala.

Heidy přivezla jídlo. Šla jsem s Arem. Ten mi ještě po cestě poradil, že se mám řídit instinkty. Byli jsme v místnosti s nápisem jídelna. Každý si mně s obdivem prohlížel a já je taky. Hold jsem nový maso řekla jsem si a sama se tomu vtipu zasmála.

V místnosti bylo asi třicet lidí. Vydala jsem se k mladému a docela i pěknému klukovi v mém věku. Viděla jsem, jak mu pod kůží koluje krev a hned se mi začaly zbíhat sliny.

„Jak se jmenuješ?“ Zeptala jsem se ho.

„Josh,“ odpověděl a flirtovně se na mně zasmál i když se mně určitě bál.

„Dobře, tak tedy Joshy, víš, co Tě teď čeká?“

„Ne nevím,“ přiznal a můj pohled mu to asi prozradil.

Pomalu jsem se k němu přiblížila a řekla mu „Já jo. Smrt,“ a po těch slovech jsem se mu přitiskla ke krku a sála. Bylo to nepopsatelné, jeho krev byla tak sladká a čistá. Když jsem svou práci dokončila, odhodila jsem tělo a šla si stoupnout ke stěně. Každý mněl svou taktiku, Jane mučila, Aro, se nejprve podíval do jeho mysli a pak se zakousl a Demetri s Felixem na nic nečekali. Celým hradem se draly vyděšené výkřiky. Aro, skončil a přišel za mnou. Už z dálky se na mně usmíval.

„Jak vidím tak s jídlem nebude žádný problém. Popravdě jsem se bál, že budeš chtít pít zvířecí krev jako Cullenovy.“

Usmála jsem se na něj a omluvila jsem se, že už musím jít. Po cestě do pokoje mi hlavou proletěl bezvadný nápad. Jet na nákupy. Peněz jsem měla více než dost tak jsem se převlékla do jemně průhledného tílka a těsných černých džínů. Už, už jsem vycházela a podívala jsem se od zrcadla. Ach ne moje oči. Moje oči byly karmínově červené, sice jsem věděla, že to tak bude, ale přes to mně to zarazilo. Nevěděla jsem, co mám teď dělat, tak jsem se rozhodla se převléct do pohodlnějšího oblečení a jít prozkoumat hrad. Najednou někdo zaklepal na dveře tak jsem ho vyzvala dál. Byla to Heidy a byla skoro stejně oblečená jako já.

„Ahoj, tak jsem přemýšlela, jestli bys nechtěla zajet na nákupy. A jak vidím tak ano,“ řekla a sjela mně pohledem od hlavy a ž k patě a poznamenala, že mi to docela sluší.

„Jsi velmi hodná, ale nemůžu, podívej se na moje oči,“ řekla jsem smutně a ukázala na své oči.

Heidy se jen pousmála a podala mi krabičku se slovy ,,nasaď si je, já tě počká u Giany,“ a odešla.

V krabičce byly čočky, tak jsem si je nasadila. Byly hnědé skoro stejná barva, jakou jsem měla, když jsem byla ještě člověk. Když jsem byla hotová, tak jsem vyrazila za Heidy, po cestě jsem potkala vysmátého Felixe s Demetrim kteří na mně v obdivu pískli a já zato na ně laškovně mrkla. Heidy jak řekla tak čekala u Giany. Stoupla jsem si k nim, ale jakmile si mně Heidy všimla tak mně popadla za ruku a táhla mně do garáže.

Výběr auta nechala na mně tak jsem vybrala tmavě červené porsche. Zato mně pochválila, že mám pěkný vkus, že by si ho vybrala také. Cestou tam jsem jí přenechala řízení tak jsme byli v centru hned, protože jela jako blázen. Celou dobu jsem jenom zírala z okna. I přestože jsme jeli 200km/hod. tak  mi krajina nesplývala do jedné šedé šmouhy, ale viděla jsem její každý detail, každý záhyb, každý lísteček. Heidy asi byla ve svém živlu, protože úplně zářila. Byla jako Alice. Prošli jsme každý obchod. Heidy mi jenom nosila oblečení do kabinek a já se jen převlékala a převlékala.

Když jsme procházeli okolo jedné výlohy se společenskými šaty tak jsem se musela zastavit. Jedny mně totiž upoutaly, byli červené stejný odstín jako moje oči. Měly dlouhou až po zem sukni s černými výšivkami a korzet na zavazování do zadu. Heidy si toho všimla a tak mně hned táhla do toho obchodu. Ty šaty jsem si musela vyzkoušet. Padly mi jako by byli ušité jenom pro mě tak jsem si je hned dala do košíku. Nakonec jsme vybraly ještě boty a byl konec. Auto nám nestačilo na naše tašky s nákupem tak jsme zavolaly Arovi, ať pro ně někoho pošle. Při nakupování se z nás staly ty skvělé kamarádky. Celou cestu jsme se něčemu smály.

Když jsme dojely na hrad tak jsem popadla všechny své věci a utíkala upíří rychlostí do svého pokoje. Tam jsem si svoje věci poskládala podle barvy a seřadila do šatníku. Nakonec jsem si lehla, byla jsem unavená, ne fyzicky ale psychicky všechno co jsem za poslední dobu prožila. Jak jsem začala celý svůj život úplně od začátku a jak je všechno úplně jiné. Vlastně jsem za to ráda, aspoň mi je všechno nepřipomíná. Akorát je mi líto, jak jsem tam Charliho a René nechala jenom s dopisem. Bez žádného vysvětlení prostě nic. Jenom pár slov že je miluju a že se nikdy se nevrátím. Vím, že po mém odchodu musely být smutní. Ale vše mi ve Forks připomínalo jeho a mou druhou rodinu. V podstatě jsem udělal dobře, aspoň se nemuseli dívat na můj smutek. Když jsem byla smutná,  tak byli také oni a to mi dralo srdce ještě víc.

Najednou někdo zaklepal na dveře tak jsem ho vyzvala dál. Byl to Demetri . Když mně viděl, jak nehybně ležím se zavřenýma očima,  ke mně přistoupil a opatrně semnou zatřásl. Ale to jsem nečekala tak jsem ho odhodila přes celý pokoj a stoupla si do obrané pozice. Demetri to asi taky nečekal tak zvedl rači ruce že se nemíní prát. Tak jsem se uvolnila a zase se svalila na postel. Pochvíli mi to nedalo, když jsem cítila Demetriho pohled na mích zádech a musela jsem se ho zeptat

„Na co zíráš Demetri?“ Ten se vzpamatoval a řekl „Aro si s Tebou chce promluvit. A hlavně se mně neptej proč, protože to taky nevím,“ a začal se smát.

Demetri mi nakonec pomohl vybrat oblečení, sice to byl chlap, ale vybral mi dlouhé modré šaty, které odhalovaly záda. Na hradě jak jsem se dozvěděla je slušnost chodit společensky oblečená. Tak jsem si vzala plášť a vyrazila jsem. Demetri mně celou tu dobu sledoval, nemohl ze mě spustit oči, i když jsem se ho zeptala tak na chvíli svůj zrak odvrátil, ale dlouho to nevydržel a tomu jsem se musela zasmát.

Když jsem přišla do Arovy pracovny,  nikdo tam nebyl tak jsem se vydala do hlavního sálu. Ale tam jsem ani nemusela jít, protože jsem potkala Ara hned po cestě.

V podstatě nechtěl nic důležitého jen to, že jestli budu chtít tak si můžu jít zatrénovat. Máme tady totiž jednu velkou halu určenou jen na trénování. Aro, byl velmi hodný, tak mi přidělil Felixe a Demetriho jako bodyguardy. Když jsem se jich zeptala, jestli mi pomůžou najít tělocvičnu tak jen přikývly a počkaly, než se obleču.

Jen jsem na sebe hodila bíle kraťasy a těsné černé tílko a svázala si vlasy do vysokého culíku. Jakmile jsem vyšla z pokoje tak jsem je vyrušila z konverzace, u které se strašně smály. Hned jak mně uviděly tak se jim otevřela pusa a já se jen zasmála a řekla „Bacha na pusu hoši, lítají tady muchy“ a sama se tomu zasmála. Kluci mně doprovodili do  tělocvičny a sami se mi nabídli, jestli nechci, aby mně trénovaly, že by je o to Aro časem stejně poprosil.

Stoupla jsem si do prostředku tělocvičny a kmitala pohledem z jednoho na druhého. Kluci se zašli strašně smát. Když se dosmály tak si šel Felix sednout na lavičku, která byla na kraji tělocvičny.

Demetri na mně mrknul a já viděla, jak se chystá ke skoku tak jsem ladně ale příliš pomalu uhnula a on na mně doskočil  a povalil mně na zem. Než jsem se nadála, ležela jsem na břiše a on na mně seděl obkročmo a ruky mi držel za zády. Felix to nevydržel a válel se s míchy na zemi.

Tak se to opakovalo celou noc. Byla jsem ráda, že se upíři nemusí potit, protože teď bych byla celá mokrá. Felixe to přestávalo bavit, tak se začal povyšovat na novorozené upíry, kteří tu také trénovali, že to neumí. Najednou se zase otočil na mně, když mně viděl, jak zase ležím na zemi, usmál se a řekl „ale ty jsi asi mnohem horší, než jsem si myslel“.

Začalo to ve mně vřít tak jsem mu jen prostě řekla „Drž už hubu nebo po ní dostaneš!!!“

Ale on ne, musel na mně ten jazyk vypláznout. Ale to už jsem nevydržela a vrhla jsem se na něj. Jedním švihem mně odhodit přes půlku tělocvičny a já nechala jemný otisk ve zdi. Já jsem to ale nevzdala, rozeběhla jsem se proti němu a podmetla mu nohy, to on nečekal a sletěl na zem. Bohužel se až moc rychle zvedl  a ruku mi skroutil za záda, nohama jsem se mu obmotala okolo pasu a strhla ho na zem. Tam jsem se na něj překulila, ale on mi roztrhl tričko. To už jsem neměla trpělivost vůbec a taky jsem mu obě ruky dala za záda. Ale to jsem neměla dělat, on se převalil na záda a mně strhl na bok, a já věděla, že je zle tak jsem vyskočila opět na nohy, poodstoupila jsem pár kroků vzad, aby mi nemohl podmést nohy. Felix už byl značně rozzloben, když mu došlo, že jsem málem vyhrála a vrhl se na mně. Já jsem mu běžela naproti, akorát místo abych do něj narazila tak jsem se vyhoupla do vzduchu a udělala přemet, který on nečekal a zůstal stát ke mně zády. Tak jsem ani chviličku neotálela a vrhla jsem se mu na krk. Asi jsem ho vyděsila, protože sebou trhl a já jsem mu skočila na záda a zuby mu jemně přitiskla na krk.

Věděl, že prohrál tak se uvolnil a já mu zašeptala do ucha „Vyhrála jsem, takže začínám být lepší než ty,“ a s těmito slovy jsem mu seskočila ze zad a teprve teď jsem se rozhlídla po tělocvičně. Všichni stáli nalepení u zdí a nevěřícně na mně koukali.

Někdo začal tleskat a já jsem se rozhlídla za zvukem, stál tam, Aro, Marcus a Caius. Najednou všichni v sále začali tleskat a já byla ráda, že jsem upír a, že se nemůžu červenat, jinak bych baly červená jako rajče.

Aro, za mnou přišel a za zády mněl upíra, kterého jsem v životě neviděla; v prvním okamžiku jsem si myslela, že je to Edward ale ne, tento upír měl karmínově červené oči.

Aro, si musel odkašlat aby mněl zase mou pozornost, protože já na toho upíra doslova hleděl a s otevřenou hubou.

„Isabello, mile jsi mně překvapila. Pěkný výkon. Chtěl bych ti představit Viktora.“Ach Viktor jak krásné jméno skoro by se mohl rovnat s Edwardem „Isabello, drahoušku posloucháš mně? “Zeptal se a já vůbec nevnímala. Nic, než Viktora.

„Viktor se zase po dlouhé době vrátil z Ruska. Je to Caiuv syn a bude nadále bydlet tady ve Volteře,“ dořekl a zkoumavým pohledem se na mně usmál.

Viktor mi podal ruku na seznámení a já ji přijala. Když jsem se ho dotkla projel jakoby mnou elektrický šok, ale ne bolestivý, ale příjemný.

„Viktor, rád tě poznávám.“ Představil se mi a já měla co dělat aby se mi nepodlomily kolena.

„I… I… Isabella,“ vykoktala jsem ze sebe na konec. Tak za tohle bych si nakopala. Konečně po dlouhé době někdo kdo by se rovnal Edwardovy a ty se předním ukážeš jako naprostý pitomec.

„My asi už půjdeme, abys mohla v klidu trénovat,“ řekl, Aro, když viděl, že bychom si mohli do očí hledět i roky. Po těch toho slovech odešli.

Najednou jsem si uvědomila, že jsem polonahá a že tu stojím jenom v podprsence a kraťasech. Demetri ze mě nemohl spustit oči a Felix taky ne. Tak jsem je obdařila tím nejmilejším úsměvem, co jsem mohla a rozběhla se upíří rychlostí do svého pokoje, kde jsem se svlékla, napustila si plnou vanu vodu a lehla si do ní.

Autor: jogurtinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj nový život ve Volteře 2. kapitola: