Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj nový život ve Volteře 12. kapitola

31.10.2010 (14:00) • jogurtinka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2067×

Oba jsem nás přetočila a sedla na něj obkročmo. Měla jsem na něj strašnou chuť. Pomalu jsem slíbávala každičký kousek jeho těla, až jsem se dostala k ústům. Tam jsem to zakončila nádherným polibkem. Malý Demetri se taky ozval a my mohli pokračovat v nádherném milování!

Jakmile se začalo rozednívat, shodli jsme se s Demem, že zajdeme za Arem, jestli pro nás nemá nějakou práci. Pomalinku jsem se začala zvedat, bohužel mě zadržela silná ruka a strhla zpět do postele.

„Hej, zlato! Nech toho. Víš, co jsme si řekli. Vstávej a pojď se oblíkat,“ hubovala jsem mu.

„Milášku! Prosím, jenom jednou!“ Nedal se. Jak ráda bych chtěla, ale máme něco na práci.

„Tak jo,“ souhlasila jsem.

„Fakt?“ zeptal se nadšeně.

„Ne,“ zasmála jsem se. Začal hrát odmítnutého a uraženého. Někdy se vážně chová jako dítě.

„Jenom pod jednou podmínkou. Teď se pěkně oblečeme a skočíme za Arem. Jestli nám nepřidělí žádnou práci, můžeme pokračovat, jak dlouho budeš chtít. Jsi pro?“ nabídla jsem mu kompromis. Chvíli váhal, ale na konec svolil. Rychle jsme se oblekli a vyrazili.

Před dveřmi Arovy pracovny jsme se zastavili a zaklepali. Nikdo se neozýval, že by tam nebyl? Zkusili jsme to znovu.

„Jó, vždyť už jdu. Počký,“ ozval se Arův rozrušený hlas. Co tam dělal? Spal? To určitě ne. Asi jsme přišli ve špatný čas.

„Dále,“ křikl asi po dvou nekonečných minutách. Když jsme vešli, míjeli jsme se s Athenodorou, která měla rozcuchané vlasy, a pod průhlednou bílou halenkou rozeplou podprsenku. Aro si ještě rychle zastrkoval košili do kalhot.

„Copak potřebujete? Děje se něco?“ ptal se nás při úpravě svého rozházeného stolu. Co tu asi dělali? Je mi to hned jasný.

„No… víš, teda víte, my jsme se chtěli zeptat, jestli pro nás máte nějakou práci,“ vyklopila jsem to hned. Po chvilce přemýšlení pokrčil rameny a řekl, že máme volno. Ale musíme jít trénovat. Chjo. A já se tak těšila na další krásně strávenou chvilku se svou láskou.

„Dobře, tak zatím.“ Odporoučeli jsme se ven. Za dveřmi jsme si s Demem vyměnili zklamané pohledy a rozešli se do tělocvičny slimáčím krokem.

„Hele, zlato? Já si ještě musím někam skočit. Slíbil jsem Felixovi, že mu dám jeden časopis,“ oznámil mi. Kývla jsem.

Už sama jsem se vydala trénovat. Snad za mnou přijde. Zrovna jsem zahýbala za roh a vrazila do něčeho strašidelného, až mě to povalilo na zem. Vzhlédla jsem nahoru a uviděla něco strašného. Mou noční míru. Nade mnou stále dě… dívka asi okolo 19 let. Byla to modrooká, prsatá blondýnka celá v růžovém. Vsadila bych se, že i spodní prádlo má růžové. No fuj.

„Ach bože! Co to děláš? Jsi blbá? Asi jsi mi rozmazala make-up,“ vypískla. Ta má teda hlas. Skoro z něj ukapával med. Vidím ji poprvé a už je na mně tak hnusná? Co si to dovoluje, slečinka?

„Tss. Tak to prr, dámo. Já ta blbá tady nejsem a navíc, kdo si myslíš, že jsi?“

„S takovou trapkou jako jsi ty, se tu nebudu zahazovat. Jestli se hned nepřemaluju, budu muset rezignovat na funkci nejhezčí upírky na hradě. Pá, ošklivko!“ Cože? Ošklivko? Takhle mi ještě nikdo nikdy neřekl. Co si ta nána o sobě myslí? Tohle neměla dělat. Hrozivě jsem zavrčela, ona se na mě podívala jako tele na nová vrata a měla se k útěku. Tak to tedy ne. Vyskočila jsem do vzduchu a dopadla přesně před ni. Ty tréninky si nemůžu vynachválit. Čím dál tím víc se zlepšuju. Vydala přidušený výkřik. To snad nikdy nebojovala? Jsem si myslela, že bude aspoň chvíli sranda. Dnes je fakt den blbec. Kopla jsem ji do břicha, až odletěla na protější stěnu a svezla se po ní. Obkročmo jsem si na ni sedla a chytla ji za vlasy. Kdybych jí je teď utrhla, nedorostly by. Mám nebo nemám? Strašně moc jsem chtěla, ale nakonec jsem se rozhodla, že budu hodná a jenom za ně trošičku zatahám.

„Co to děláš, ty krávo? Je to dost nepohodlný. Hned ze mě slez,“ křičela.

„Neměla bych se na to ptát já? Nevím, kdo si začal. A hlavně nekřič. Nechci přivolat žádný diváky,“ upozornila jsem ji.

„Vždyť mi něco uděláš. Neseď na mně takhle nebo mi roztrhneš mou novou sukni. Nebyla bych potom tak dokonalá. Kdybych byla ještě o chlup hezčí, zakážou mě. Vždyť i můj stín vypadá bombasticky.“ To už jsem se vážně musela smát, ona si dělá srandu. Že jo? Musí. Nic tak sobeckého nemůže na této planetě existovat. I když existují upíří, tak tohle je proti přírodě.

Chytla jsem ji pevněji za vlasy, skoro jsem cítila, jak jich pár povoluje, a hrozivě zavrčela do jejího ucha. Kdyby nás někdo nevyrušil, určitě bych jí něco udělala. Na druhém konci chodby se objevil Alec s foťákem v ruce a blikl nás. Jako by se mi rázem změnila nálada. Stoupla jsem si a opovržlivě řekla: „Jak jsi řekla sama. S Tebou se nebudu zahazovat.“ Opatrně jsem se porozhlédla, ale Alec nikde. Zase zdrhnul. Až ho uvidím, vypije si to.

Při odchodu jsem nezapomněla pohodit vlasy, přesně jako nějaká fiflena. Co si ta holka o sobě myslí? Ještě jsem ji tu nikdy neviděla. Sice tu nejsem zas tak dlouho, ale za tu dobu by se určitě už objevila. Potkaly jsme se poprvé a byla na mě hned taková… taková hnusná. Asi si chce pořídit co nejvíce nepřátel. Teď si jednoho pořádného pořídila.

Naštvaně jsem odkráčela do tělocvičny vybít si svoji zlost. Když mi to předtím nebylo dopřáno. Snad to Alec nikomu neukáže. Co by se vlastně stalo? Nic. Byla to jenom sebeobrana.

Popadla jsem prvního novorozeného, kterého jsem uviděla. Ani jsem se nezeptala, jestli si chce se mnou zatrénovat. Jsem to ale slušná, co?

Vybrala jsem si opravdu zkušeného novorozeného. Docela solidně se bránil a sem tam udělal i nějaký výpad. Ten bude pravděpodobně trošku starší. To mi nevadilo. O důvod víc dát do boje všechno.

* Po hodině ustavičného boje *

Bojovala jsem, jako bych měla pásku přes oči a nic jiného neviděla. Soustředila jsem se jenom na boj. Místo soustředěné tváře upíra jsem si představovala tu růžovou nádheru. Bohužel jsem se probrala, až jeho hlava dopadla na zem a Dem s bandou rozrazil dveře. Sakra. Trapas. Tohle se mi normálně nestává. Lítostně jsem se podívala na pomalu se kutálející hlavu a zahanbeně na ostatní. Tohle neměli vidět.

„Já… já… za to nemůžu. Nechtěla jsem. Trošku jsem se neovládla,“ omlouvala jsem se.

„Jasně. V pohodě. Vypadáš strašně, lásko. Nechceš jít radši do postele?“ zeptal se miláček. Obdivuji, jak vždy dokáže odhadnout, co právě potřebuji. Odreagovat se. Nepřemýšlet. Rozeběhla jsem se do jeho nastavené náruče a objala ho. Dal mi polibek na čelo a odváděl mě do pokoje. Ještě jsem slyšel, jak Felix volal, že ho slepí zase zpátky dohromady. Jak já miluji tu naši partu. Připadám si tu jako doma. Všichni jsou tak ohleduplní. Nevím, co bych bez nich dělala.

„Normálně. To bys mi nevěřila, co se před chvílí stalo. Potkal jsem jednu upírku. Měla růžovou minisukni, růžový tričko, růžový podkolenky a růžový boty na podpatku. Úplná cukrová vata. Myslel jsem, že i když jsem upír, budu zvracet. Kluci si z ní dělali srandu. Byla opravdu strašně namyšlená. Něco takového na hradě dosud nebylo,“ povídal se stopami smíchu v hlase. No vida. Asi jsme narazili na tu samou.

„Jé. Já taky potkala dneska něco podobného. Vypadalo to přesně, jak jsi říkal. Nevíš, co tu dělá? Ke komu patří? Pochybuji, že někdo rozumný by si vzal tohle na triko.“

„Přesně nevím. Vykládá se, že patří k Viktorovi. Pokud je to pravda. Je opravdový blázen. Teda ne, že by už předtím nebyl. Ale je větší.“ No to je mi náhoda. Tak Vikoušek si někoho našel? On opravdu není rozumný. Chudák. Neví, do čeho se to navlékl. Bude toho litovat, pomyslela jsem si a škodolibě se usmála.

Autor: jogurtinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj nový život ve Volteře 12. kapitola: