Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj nový život ve Volteře 11. kapitola

19.10.2010 (08:15) • jogurtinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1886×

Vykuleně jsem se na něj podívala. Stále se usmíval. Jeho úsměv se mi nelíbil. Něco měl za lubem a určitě ne něco dobrého. Pomalu se začal přibližovat. Chtěl mě políbit!!!

Byl kousíček od mých rtů, když si vtom někdo odkašlal. Rychle jsem se podívala kdo, nebo co to je a spatřila Demetriho, jak na nás nevěřícně valí oči.

Sakra. Trapas. Snad to špatně nepochopil. Rychle jsem Viktora ze sebe skopla a tím ho odhodila dva metry dozadu. Pořád neumím skvěle odhadnout svou sílu.

„Demetri, nechoď pryč. Já ti to vysvětlím. Není to tak, jak se to zdá. Prosím,“ snažila jsem se ho zastavit. On ale mých slov nedbal, šel dál, jako by mě neslyšel.

Podívala jsem se na zvedající se pako vedle mě. V očích jsem mu viděla posměch. On se mi vysmívá? To snad nemyslí vážně. Takhle mi to zavařit. Co teď budu dělat? Brutálně to začalo ve mně vřít. V poslední době jsem vážně nějaká výbušná. Jako bych byla těhotná. To ale ovšem nemůžu.

Představovala jsem si, jak jdu k Viktorovi a trhám mu hlavu, ruce, nohy. Kousíček po kousíčku a užívám si jeho bolestivý řev. Ovšem tohle byla bohužel jen představa. Bylo by to skvělý. Zabít syna jednomu z našich tří vládců. To by mi už asi neprošlo. Nezbylo mi nic jiného, než ho zchladit vražedným pohledem a odejít. Určitě mu to někdy oplatím a on bude pěkně pykat. Ubožák jeden. Tss.

Když se za mnou zavřely dveře od tělocvičny, rozeběhla jsem se tou největší rychlostí za Demetrim. Vběhla jsem do jeho pokoje. Tam nebyl. Do sálu - tam taky nebyl. Prolítla jsem celý hrad, ale nikde jsem ho nenašla. Kde jen, sakra, může být? Jako by mě Bůh vyslyšel. Ze zatáčky se vynořil Alec.

Rychle jsem k němu přiskočila a zeptala se:

„Alecu, neviděl jsi Demetriho? Stalo se něco strašného!“ Vypadal trošku zaskočeně. Naštěstí ze sebe vykoktal rozumnou odpověď.

„Jo, viděl. Myslím, že šel do zahrady. A varuju tě. Opravdu vypadal strašně smutně. Asi se mu něco stalo. Kdyby se mi to jenom zdálo a byl v pohodě, pozdravuj ho.“

Na nic jsem nečekala. Teď jde o Demiho. Vypálila jsem do zahrady. Prošla jsem brankou z růží a běžela dál. Míjela jsem nádherné záhony, lavičky, dokonce i malou fontánku. Došla jsem nakonec a prodrala se menším houštím. Byl tam. Seděl zkroušeně na lavičce, která byla v tom nejzažším koutě zahrady. Asi si mě nevšiml. Opatrně jsem si odkašlala, abych ho nevylekala. To by mi teď tak pomohlo.

Pomalu zvedl hlavu, určitě mě už zavětřil. Když se jeho oči setkaly s mými, byla jsem zaskočena. Odráželo se v nich tolik smutku a bolesti. To ho taková malá aférka natolik vyvedla z míry? To není možné. Po cestě za ním jsem si připravovala mou sáhodlouhou omluvu, ale jeho oči mě jako by očarovaly a já se nezmohla na nic. Kajícně jsem sklonila hlavu. Bylo mi trapně. Teď bychom si měli ležet v náručí a radostně se smát. Místo toho tu teď před ním stojím a nevím, co říct. Nikdy se mi nic podobného nestalo.

Pomalu jsem se došourala k lavičce, sedla si na ni a otočila se k němu čelem.

„Demetri,“ zašeptala jsem, aby se na mě zase podíval. Učinil tak. Zase ten jeho smutek. Ne, nesmím se vzdát. Musím mu to vysvětlit. Vždyť se vlastně nic nestalo.

„Já... já... chtěla bych Ti to vysvětlit. Vůbec to není tak, jak myslíš! Když jsem přišla… z venku, šla jsem rovnou do tělocvičny si zacvičit, protože jsem tě tu ještě neviděla. Byl tam Viktor a pár novorozených. Zeptala jsem se ho, jestli si nechce zacvičit a on to samozřejmě přijal,“ vyprávěla jsem mu popravdě svůj příběh. Docela mě zaráželo, že nijak neprotestuje a nesnaží se mi to vymluvit. „Trénovali jsme spolu asi dvě hodinky. Nedělo se přitom nic zvláštního. Bylo to, jako bych trénovala s kýmkoliv jiným. Protože jsme trénovali docela dlouho, novorozené to začalo nudit, tak odešli. Až odešel poslední, Viktorovi zčernaly oči a povalil mě na zem. Byla jsem v pasti. Chtěl mě políbit. Nemohla jsem se hýbat ani bránit. Naštěstí jsi přišel ty, moje poslední záchrana. Nevím, co bych tam bez Tebe dělala. Jasně. Zní to vymyšleně, ale mluvím pravdu. Opravdu. Promiň. Nic mezi námi není,“ dořekla jsem a viděla na něm, že se dává do klidu. Byl smutný už jenom napůl. Proč jenom napůl? On mi snad nevěří? Co mám dělat? Bylo mi do breku.

„Já ti věřím, jen se bojím. Každý se na tebe dívá tak hladově. Snad všichni na hradě tě chtějí a to dokonce i Caius. Mám strach, že o tebe přijdu. Že najdeš někoho lepšího, budeš s ním chtít strávit celý svůj život a na mě zapomeneš. Toho se bojím. Když jsem tě viděl s Viktorem, uvědomil jsem si to. Nezasloužím si tě.“ Cože? Co to tady mele?

„Zlato, nekecej tak blbě. Víš, že to není pravda. Ty a jenom ty jsi pro mě ten nejlepší. Ostatní jsou mi ukradení. Ty jsi pro mě celý střed vesmíru! Miluju tě a vždy budu. To ti přísahám,“ vyznala jsem mu svou nikdy nekončící lásku. Snad to pochopí.

Jeho oči prozrazovaly jen minimální smutek. Posunul se blíž a chytl můj obličej do svých rukou. Prohlížel si mě, každý kousíček. Ani to nejmenší místečko nevynechal. Nakonec se mi zadíval do očí a začal se přibližovat. Konečně ten pravý. Jakmile se naše rty setkaly, byla jsem úplně v jiném světě. Nic jiného neexistovalo. Jen já a on. Jak nádherná chvíle. Naše jazyky hrály spletitou hru, kterou nemohl nikdo rozluštit. Do polibku jsem vložila vše, co jsem teď cítila. Touhu, lásku, lítost, radost... Nikdo z nás to nechtěl přerušit, ale museli jsme, protože nás někdo vyrušil.

Houští za námi se pohnulo, jako by nás někdo sledoval. Oba jsme rychle vyskočili a rozhlíželi se okolo. Najednou se obrátil vítr a dovál k nám cizí pach. Viktorův pach. Co ten tu dělal? Viděl všechno? Demetri ho zachytil a zčernaly mu oči. Teď určitě ne vášní. Upíří rychlostí vyběhl za pachem. Bože. Co se to zase děje? Nedalo mi to a já se musela taky jít kouknout, co Viktor zase dělá.

Asi po deseti minutách rychlého běhu a čmuchání jsem je našla. Stáli… nebo spíš Demetri stál. Dem totiž Viktora držel pod krkem namáčklého na zdi. Ou - další problém. Má láska výhružně zavrčela. Tak jsem ho ještě vrčet nikdy neslyšela. Skoro jsem se ho bála.

„Miláčku, nech ho. Nesnižuj se k jeho úrovni. Měl bys stejně jenom problém. Prosím,“ snažila jsem se mu to rozmluvit. Jak jsem viděla, uspěla jsem. Demův stisk povolil a Viktor se svezl po zdi dolů. Patří mu to. Kretén jeden.

„Tss,“ ujelo mi. Dem mě objal okolo pasu a mohli jsme vyrazit do pokoje. Po cestě se nám spravila nálada. Pořád jsme se smáli.

Zrovna když jsme procházeli jednou chodbou, narazili jsme na vychlámaného Aleca.

„Jééé, tak ono se mi to vážně jenom zdálo. Já myslel, že má Deminátor smutnou náladu. To jsem u něj ještě neviděl. Jsi borec, kámo. Jo. A hej ty, borko! Pozdravovala jsi ho?“ vyjekl a praštil ho do ramene.

„Ne, promiň. Měla jsem trošku něco jiného na práci,“ omluvila jsem se. Oba dva jsme zase chytli další záchvat smíchu. Tak to se povedlo. Alec ublíženě odešel, protože zase nic nepochopil.

Konečně jsme došli do pokoje. Ihned jsem se ocitla v pevném objetí a následně v posteli. Vášnivě jsme se začali líbat. Po chvíli jsem cítila, jak jeho ruce bloudí po mém těle. Jo, přesně tohle jsem potřebovala. A jak vidím, on taky. Přestala jsem na vše myslet a pustila se do naší společné hry… 

„Hmm, to bylo nádherné. Jsi skvělý,“ vychvalovala jsem si svého upířího přítele. Otočila jsem se k němu čelem a žasla nad jeho nádherným tělem. Ty ramena, ty svaly, to nádherně vypracované bříško… celý byl nádherný. Žasnu, jak příroda může vytvořit něco tak dokonalého.

„Hele, Demetri?“ zeptala jsem se.

„Copak, lásko?“

„No… víš, jak jsi říkal, že mě na hradě skoro všichni chtějí? Dělal sis srandu, že jo?“ Bylo mi to docela trapné, ale pořád mi to vrtalo hlavou. Tiše se zasmál a odpověděl.

„Já to tušil. Samozřejmě. Ty sis toho nikdy nevšimla? Každý na tobě vždy visí pohledem. Nejvíce na tom plese. Všichni s tebou chtěli tančit a strávit noc. Povídalo se o tobě, že jsi hezčí než Rosalie Cullenová.“ Cože? Víc než Rose? To je blbost. V životě jsem neviděla nikoho hezčího, než je ona. Dělá si srandu.

„A co Caius?“ Ten mi vrtal hlavou ze všeho nejvíc. On má manželku a je to náš vládce.

„Ano. Přece jsem říkal každý. Měla jsi vidět, jak mu bylo trapné na plese za tebou jít a poprosit tě o tanec. Kdyby mohl, tak byl červený až na zadnici. Opravdu a nekecám ti. Jsi ta nejkrásnější upírka ze všech, lásko! Jsem neskonale šťastný, že patříš zrovna mně! Jenom mně! Nikomu Tě nikdy nedám a ani nepůjčím.“ Přivinul si mě k sobě ještě víc na důkaz jeho slov. Bože… jak já ho miluju! Takové štěstí můžu mít opravdu jenom já.

Oba jsem nás přetočila a sedla na něj obkročmo. Pomalu jsem slíbávala každičký kousek jeho těla, až jsem se dostala k ústům. Tam jsem to zakončila nádherným polibkem. Malý Demetri se taky ozval a my mohli pokračovat v nádherném milování!

Moc se mi tenhle díl nepovedl, tak se strašně moc omlouvám.

Upozornění: Do konce povídky nám zbývá už jen pár kapitolek.

Všem děkuji za minulé komentáře, jsou rozkošné!!!

Autor: jogurtinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj nový život ve Volteře 11. kapitola: