Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj nový život ve Volteře 10. kapitola

23.09.2010 (21:15) • jogurtinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1958×

Ledově jsem se na něj podívala a přes jeho obličej se přehnal osten strachu. Jeho hlavu jsem chytla do svých rukou a naklonila se blíže k němu.

„Já tebe taky… kdysi,“ řekla jsem a prudce trhla.

Jeho zbytek těla spadl na zem. V rukách jsem držela jeho hlavu. Jeho oči stále prozrazovaly lásku. Proč lásku? Vždyť on odešel. On mě nechal samotnou v lese. To on za všechno může. Tak proč najednou toto? Nechápu.

Pustila jsem hlavu, která dopadla na ostatky těla. Škoda, že upír nejde tak lehce zabít jako člověk. Tohle se stát člověku, nikdo ho už nikdy neslepí.

Rozesmála jsem se. Snad celá Voltera mě musela slyšet. Byl to takový šílený, krajně hysterický smích. Jak ironický je tenhle svět. Zahrává si s námi, jak chce. Kdybych nepobrala svůj rozum a neodešla do Voltery, co by se se mnou stalo? Byla by ze mě troska? Žila bych vůbec? Chodila bych s Jacobem? Ani jedno by mi určitě nevyhovovalo. Tohle je místo, kam patřím. Teď jsem šťastná.

Můj smích někoho přilákal. Opatrně jsem se otočila a spatřila Jaspera. V očích měl vepsaný strach a pochopení. V čem on mě chápe? Jemu se někdy něco takového stalo? Jak to vlastně můžu vědět? O jeho minulosti vůbec nic nevím. Docela by mě i zajímala.

„Promiň,“ bylo jediné, co jsem řekla. Otočila jsem se k němu zády a odešla. Než jsem zašla do pokoje, slyšela jsem, jak k Jasperovi někdo přiběhl. Podle hlasu to byla Alice. Vyděšeně se ptala, co se stalo. Určitě ho slepí dohromady.

Pomalinku jsem otevřela dveře. Naskytl se mi nádherný pohled na mou pravou lásku! Demetri stál opřený o rám okna a díval se z něj ven. Asi si mě nevšiml. Co nejtišeji jsem se k němu ze zadu připlížila a zakryla mu oči. Strašně moc se vyděsil. Upíří rychlostí odskočil na druhu stranu pokoje.

„Bože, pro Arovy růžový trenky! Co tu děláš? Jsem se Tě lekl,“ zapištěl jako malá holka.

„Nic, říkala jsem, že přijdu. Ale jestli chceš, můžu zase odejít,“ nabídla jsem mu.

„Ne, promiň. Asi jsem se zasnil. Copak se stalo, miláčku? Vypadáš otřeseně. A kde jsi vůbec byla?“

„Hm… vyřizovala jsem si jednu malou záležitost. Nic zajímavého,“ zalhala jsem.

„Dobře, a co teď míníš dělat. Abych se přiznal, celou tu dobu jsem myslel na Tebe!“ Aha. Tak tím se všechno vysvětluje. Potřebovala jsem zlepšit náladu. Měla jsem ji na bodu mrazu.

Ani chvilku jsem nezaváhala a přistoupila k němu. Pár centimetrů od jeho obličeje jsem se zastavila a čekala, až mě políbí. Udělal tak. Jakmile se naše rty dotkly, zapomněla jsem na realitu a vnímala jenom jeho blízkost. Náš polibek byl čím dál tím víc vášnivější, až nakonec překročil meze. Dem mě vzal do náruče a odnesl do postele, která byla nádherně ustlaná a čekala jenom na nás.

*Po pár hodinách*

Nádherně jsem se odreagovala. Přesně tohle jsem potřebovala. Opatrně jsem se zavrtěla v jeho objetí. Políbil mě v na krk a usmál se.

„Copak máš dneska v plánu?“ zeptal se mě a tím tak zkazil nádhernou chvilku.

„Musím si něco zařídit a potom bych chtěla jít asi trénovat. Co ty?“

„Aro mi prý něco chce. Asi budu muset jet na další misi,“ řekl smutně. Ihned jsem posmutněla taky. Další týden bez něj. To bude něco. Demetri se zvedl s postele a já zase žasla nad jeho nádhernou postavu. Došel ke skříni vytáhl si džíny a tričko, oblékl se.

„Tak pa, zlato, přijdu se podívat, jak trénuješ, až budu mít čas.“

Dala jsem mu malou pusu a šla do sprchy. Horká voda uvolňovala kousek po kousíčku mé napjaté tělo. Umyla jsem si vlasy. Jakmile jsem vylezla ze sprchy obmotala jsem se ručníkem a šla si vybrat oblečení. Dneska jsem se rozhodla pro dlouhou černou sukni a černé tričko na zips vepředu. Vrátila jsem se do koupelny a tam si usušila vlasy. Štěstí že někdo vynalezl fén, jinak by mi to trvalo aspoň hodinu. Inu dlouhé vlasy se snadno nesuší. Skočila jsem si už pro připravené oblečení a oblékla se do něj. Nakonec jsem si dala ještě řasenku a vlasy jsem si svázala do vysokého ohonu. Ještě jsem se prohlídla v zrcadle a vyrazila.

Proběhla jsem okolo Gianny ven z hradu. Nebrala jsem si žádné auto, venku bylo mimořádně pod mrakem, tak jsem se mohla projít po ulicích. Šla jsem tam, kam mě srdce táhlo. Zastavila jsem se na menším náměstí u staré fontány. Voda byla krásně čistá. Vyzula jsem si boty, sedla si na okraj a nohy ponořila do vody. Chvilku jsem tam tak seděla a užívala si klidu. Bohužel mě někdo vyrušil. Byl to mladík asi okolo dvaceti let. Sebevědomě přistoupil a obmotal okolo mých ramen své ruce, jako by to byl můj přítel. Zajímavé. Neucukl před mým chladem.

„Co tu dělá taková krásná slečna sama?“ zeptal se slizce.

„Čekám na nějakého krásného mladíka, jako jsi ty,“ přistoupila jsem na hru.

„Nechceš někam pozvat? Znám jednu nádhernou restauraci opodál,“ nabídl mi a já neodmítla.

Když jsme procházeli okolo jedné tmavé uličky, zatáhla jsem ho do ní. Prudce přirazil ke zdi a já k němu. Nadechla jsem se. Jeho nádherná vůně mi rozpálila celé hrdlo. Byla tak sladká, určitě nejel v drogách nebo něčem podobném. To bych cítila.

„A jak se vlastně jmenuješ?“zeptala jsem se.

„William,“odpověděl trhaně.

„Hm… pěkné jméno. Ale popravdě je mi to jedno,“ zasmála jsem se. Vyvalil oči. To už jsem na nic nečekala a zakousla se do jeho hrdla. Jeho voňavá a sladká krev se rozlévala po mém těle. Byl to nádherný pocit. Chvíli se cukal, ale jak zjistil, že jeho život se chýlí ke konci, poddal se. Chytrý kluk. Dopila jsem ho do poslední kapičky a tělo zapálila. Snad nebude nikomu chybět.

Relativně šťastná a sytá jsem se vydala k lesu. Tam jsem se rozhlídla, jestli někdo není v okolí a rozběhla se. Kličkovala jsem hbitě mezi stromy a přeskakovala různé pařezy. Po patnácti minutách jsem doběhla na menší útes.

Vysvitlo slunce a má kůže se rozzářila. Chtěla bych se jednou vidět, jak zářím. Došla jsem na samý okraj a zjistila, že asi deset metrů pode mnou je moře, které se táhne až za horizont. Kdybych neměla takové oblečení, jaké mám, skočila bych dolů. No nic. Snad příště.

Najednou na mě dopadla včerejší nálada. Zase jsem cítila ten neoprávněný smutek a bolest u mého mrtvého srdce. Nedalo se to už unést. Nic jsem nechápala. Pitomí Cullenovi! Pitomý Edward! Co si myslí, že dělají, takhle mě mást. Zasloužím si to? Vždyť jsem jim nic tak hrozného neudělala. Byla jsem jenom hloupý člověk, který se hloupě zamiloval do upíra. Za to mě přece nemůžou tolik trestat. Nemůžou! Bolestně jsem zařvala. Svůj hlas jsem nepoznávala. Byl prosycen smutkem. Kdyby tady byl Jasper, tak ho určitě klepne. Žalostně jsem se sesunula k zemi a položila si bradu na kolena. Život prostě není fér.

V dáli jsem viděla delfína, jak radostně vyskočil z vody. Jak já mu závidím. Takhle jsem tam seděla asi hodinu.

„Fňukání už bylo dost,“ zašeptala jsem a zvedla se. Naposledy jsem se rozhlédla a vyrazila směrem k domovu. Akorát ne přes město, protože sluníčko stále svítilo. Vzala jsem to oklikou.

Na hradě jsem si to namířila rovnou do tělocvičny. Už z dálky jsem slyšela rány. Vešla jsem a pohled mi padnul na pár novorozených, jak se uprostřed “perou“. V rohu jsem zpozorovala Viktora. Pobaveně je sledoval. No jo amatéři. Vydala jsem se k němu.

„Ahoj,“ pozdravila jsem ho.

„Jé, nazdárek. Co ty tu? Jsem myslel, že jste s Demetrim v pokoji a…“ zarazil se. Dobře jsem ho pochopila.

„Jak vidíš, tak ne. Dema si zavolal Aro a já si musela něco vyřídit. Nechceš si zatrénovat?“ zeptala jsem se ho narovinu a on s radostí přijal.

Společně jsme došli doprostřed tělocvičny a Viktor řekl novorozeným, ať se dívají na profíky. Oni uposlechli a šli si stoupnout bokem.

Výhružně jsem zavrčela, aby si Viktor konečně všimnul, že chci začít.

„Nevrč na mě, kočko!“

Vystartovala jsem po něm a povalila ho na zem. „Jsi rychlejší, než jsem si myslel,“ řekl uznale. Stoupli jsme si a začali nanovo. Chtěl mi chytnout ruce, ale já uhnula. Byla jsem natolik zaměstnaná ochrannou rukou, že jsem neprokoukla jeho trik. Podrazil mi nohy a já vyzkoušela, že gravitace opravdu funguje. Takhle to pokračovalo asi dvě hodiny. Novorozené to přestalo bavit, tak se začali vytrácet. Až jsme se najednou ocitli sami v tělocvičně. Mně na tom nepřišlo nic zvláštního, ale Viktorovi zčernaly oči. Nevěděla jsem čím, zlostí nebo vášní? Zlostí? To je blbost. Vášní? To je ještě větší blbost.

Předvedl nádherné salto a skončil za mnou. Nečekala jsem to. Kopl mě zezadu pod koleno a já se zase zřítila k zemi. Nečekal, až se zvednu. Otočil si mě a ruce mi držel nad hlavou tak, že jsem se nemohla bránit. Vyhrál. Na jeho tváři se usadil vítězný úsměv.

Měl svůj obličej kousek od mého. „Jsi nádherná, víš o tom?“ zašeptal. Co to má znamenat? Co to zkouší? Vždyť ví, že mám Dema. Musí to vědět. Na plese přece říkal: „Dneska Ti to vážně sluší, jen je škoda, že jsi zadaná.“

Vykuleně jsem se na něj podívala. Stále se usmíval. Jeho úsměv se mi nelíbil. Něco měl za lubem a určitě ne něco dobrého. Pomalu se začal přibližovat. Chtěl mě políbit!!!

Byl kousíček od mých rtů, když si v tom někdo odkašlal.  Rychle jsem se  podívala kdo, nebo co to je a spatřila Demetriho, jak na nás nevěřícně valí oči.

Autor: jogurtinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj nový život ve Volteře 10. kapitola: