Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj bratr = Můj nepřítel?! - 7. kapitola

04.07.2012 (07:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 3386×

7. kapitola – Vyhýbání

(pohled Emmetta)

Upír by neřekl, jak se čas může táhnout, když má trávit víkend se svým idiotským bratrem sukničkářem, který vám ke všemu čte všechny kyselé myšlenky.

Když už jsem to nemohl vydržet, zaběhl jsem si na lov, kde jsem strávil většinu neděle a vrátil se až pozdě v noci, kdy jsem se proplížil domů a měl to štěstí, že Edward nebyl doma. Už jsem si chtěl gratulovat, když jsem vešel do našeho pokoje a na mě se upřely jedny žalující oči.

„Ahoj, měl ses?“ zeptala se má drahá polovička ironicky. Docela by mě zajímalo, co jí zase přelítlo přes nos.

„Šlo to. Bohužel jsem nenarazil na žádného medvěda, tak jsem se musel spokojit s pumou,“ usmál jsem se na ni a začal si sundávat potrhané oblečení.

„To je mi líto,“ utrousila naštvaně a odešla do postele, kde se zavrtala pod peřinu a vzala si knihu. Nechápavě jsem ji pozoroval, ale raději to nechal být a šel se osprchovat.

Když jsem se vrátil do ložnice, Rose tam nebyla.

„Rose?“ zvýšil jsem hlas. Bohužel jsem ji nikde neviděl a jediné, co jsem slyšel, byly podivné zvuky z ložnic mých sourozenců a rodičů. Vydal jsem se ji hledat, ale nikde v domě nebyla. To bylo divné.

Nakonec jsem si povzdechl, vzal si do ruky tu její knihu a četl zbytek noci, kdy se Rose nevrátila.

Začínal jsem o ni mít docela strach, takhle se ona obyčejně nechovala. Tedy ne, když neměla důvod. Ráno jsem to už nevydržel a jakmile Alice vylezla z pokoje, uhodil jsem na ni.

„Ahoj, nemáš ponětí, kam mi zmizela manželka?“ zeptal jsem se jí. Alice se na mě zadívala zvláštním pohledem a zakroutila hlavou.

„To opravdu nevím, ale něco mi říká, že přijde až do školy,“ zamumlala tajemně. Celá byla nějaká tajemná – asi jako hrad v Karpatech. Souvislosti jsem nechápal, ale měl jsem dojem, že jsem zase něco provedl. Ovšem tentokrát opravdu nemám ponětí co.

Se zjištěním, že na to asi nepřijdu, jsem naskočil do svého autíčka a dojel ke škole. Alice a Jasper jeli s Edwardem, který se vrátil časně ráno z noční návštěvy u jedné z roztleskávaček, jak se mi hned pochlubil.

Docela naštvaně jsem vystoupil z auta a práskl dveřmi. To mě vzápětí docela mrzelo, protože moje autíčko za to, jak se moje rodina chovala, rozhodně nemohlo. Ještě jsem ho raději překontroloval, jestli se mu něco nestalo a otráveně se vydal do školy.

Jediný fakt, který mi trošku zvedl náladu, bylo jasně červené BMW, které, jak jsem věděl, patřilo Belle - což muselo znamenat jediné. Konečně se uzdravila a vrátila se do školy. Měl jsem nutkání ji okamžitě jít hledat. Potřeboval jsem si promluvit s někým, kdo na mě nebude vrčet nebo mě ignorovat.

Bohužel už ale zvonilo na hodinu, tak jsem se sebral a zamířil na hodinu trigonometrie. Trigonometrie byla ještě dobrý předmět. Pořád mě svým způsobem nutila přemýšlet. Ne jako ostatní předměty, kde jsem látku znal předem z předešlých školních let.

Jak den ubíhal, začal jsem mít podezření, že Bella se možná do školy ještě nevrátila. Neviděl jsem nikde na chodbách nějakou větší skupinku děvčat a ani ji samotnou, jak se potuluje po chodbách a odhání od sebe kluky nebo dokonce mého pitomého bratra.

„Copak, kamarádka se ti vyhýbá?“ ozvalo se za mnou a ten idiot mi položil ruku na rameno.

„Dej tu ruku dolů,“ zavrčel jsem na něj.

Edward se ironicky usmál a zvedl ruce jakože se vzdává.

„Nějaká špatná nálada, nemyslíš, brácho?“ vysmíval se mi dál.

„Taky mám nárok ji jednou za čas mít,“ odsekl jsem a rychle se vydal k další třídě. Edward ale klusal vedle mě.

„Že uhodnu kvůli komu. Rose? Možná… nebo tě trápí spíš Bella?“ pokračoval.

„Víš co, Ede? Jdi raději balit nějakou bezbrannou holku, nemám na tebe dneska náladu,“ zamručel jsem.

„Tvé přání je mi rozkazem,“ poklonil se mi Edward mírně a s posměšným výrazem v očích vyrazil pryč. Měl jsem sto chutí mu jednu ubalit, ale ovládl jsem se a naštvaně si sedl do lavice. Tuhle hodinu jsem měl společnou s Bellou, takže pokud tady je, jen těžko ji teď minu.

No, dorazila asi minutu před profesorem.

„Ahoj, lazare,“ usmál jsem se na ni.

Odpověděla mi jen kývnutím a výrazem pokerového hráče. Vůbec vypadala nějak divně. Na svůj styl oblékání se oblékla velice… jak to říct. Usedle.

Měla na sobě dlouhé a tmavé jeansy, k tomu tričko s dlouhým rukávem a tenisky. Jenom pro efekt úplnosti musím dodat, že tričko bylo až ke krku a jednobarevné - černé bez jakéhokoliv potisku. V ruce ještě nesla světle šedivou mikinu, kterou si vzápětí přehodila přes židli.

Potom si ke mně sedla a ani se na mě nepodívala.

Já ji naopak pozoroval velice pozorně. Tohle nebyla ta Bella, se kterou jsem se ještě minulý týden tak skvěle bavil. Jako by se mezitím něco stalo. Něco vážnějšího než obyčejná chřipka.

Protože i výraz v jejím obličeji byl jiný.

Od začátku, co jsem ji poznal, měla vzdorovitý a téměř vražedný výraz, jakmile se k ní někdo přiblížil moc blízko. Podobnou měla i povahu.

Ale teď vypadala nějak jinak. Neumím to moc dobře popsat, museli byste ji vidět. Vypadala, jako by dva dny nespala, i když se to snažila zamaskovat silnou vrstvou make-upu. Její oči byly zvláštní, měly takový divný výraz. Snad špatně skrývané zoufalství? Vztek?

Nešlo mi to do hlavy, ale ani při hodině, kdy profesor zkoušel a nám zadal práci ve dvojicích, se mnou nepromluvila, když nemusela.

„Bello, napsala jsi to do těch papírů blbě,“ upozornil jsem ji, když vypadala, jako by snad ani nevnímala, co tam píše. Téměř se mého hlasu lekla. Slyšel jsem i její srdce, které vynechalo jeden úder. Začínal jsem z toho mít vážně špatný pocit.

Bella mi ale neodpověděla, vrhla naštvaný pohled na mě i na papír a odpověď zuřivě přeškrtala. Pod to napsala správnou a opět dělala, jako bych snad byl vzduch. Nešlo mi to do hlavy.

Vrchol byl, když zazvonilo, ona se zvedla a bez jediného slova odešla pryč. Musím říct, že tohle už jsem nechápal vůbec.

Se špatnou náladou jsem se vydal do jídelny. Neměl jsem chuť se dneska přetvařovat, že ty hnusné blafy jím. Ale musel jsem, takže jsem se do toho raději pustil a plátek pizzy snědl najednou a ještě před tím, než se uráčil přijít zbytek mé rodiny.

Alice měla pravdu, přišla i Rosalie – kterou jsem mimochodem celý den také neviděl – a tvářila se dost nepřístupně. Nechápal jsem, co se to děje, že každý v mém okolí je na mě očividně naštvaný.

„Co máte teď za hodiny?“ zeptala se Alice.

„Já mám angličtinu,“ povzdechla si Rose.

„Dějepis,“ téměř zavrčel Jasper. Nasnášel dějepis a hlavě období občanské války, kterou právě probírali.

„Já mám tělocvik,“ usmál jsem se. Byl to můj nejoblíbenější předmět, i když jsem musel krotit svou sílu.

„Já mám španělštinu, škoda,“ pokrčil rameny ten malý skřítek a jal se kritizovat oblečení nějaké holky, co zrovna prošla kolem. Rose se k ní přidala a já měl jediné přání. Ohluchnout.

Sbalil jsem se proto z oběda dřív a vyrazil do šaten, kde jsem se převlékl do věcí na tělocvik a čekal už jen na ostatní spolužáky a profesora.

Když přišli, sdělil nám profesor velice nadšeně, že dneska si půjdeme ven zaběhat. Prý je tu nedaleko školy jedna pěkná lesní cesta. Určitě se tak nadýcháme čerstvého lesního vzduchu a procvičíme si běh v terénu.

Většina lidí z té změny byla nadšená, ale já moc ne. Co když tam někde ucítím nějakou kořist? Ještě že jsem byl včera na lovu.

Když jsme vyšli za šaten, přidaly se k nám i holky a my vyrazili do lesa.

Běžel jsem pomalu jako šnek a stejně jsem byl rychlejší než většina z nich. To mě docela pobavilo.

Když mě běh opravdu začal nudit, zapátral jsem očima po Belle, ale mezi holkama ani nikde vzadu nebyla. To bylo zvláštní. Na tělocvik chodila pravidelně a teď se z něj uleje?

Vrtalo mi to hlavou, i když už si profesor umínil, že se vrátíme zpět. Většina lidí už byla ráda – původní nadšení pro běh v terénu je přešlo. Mně to bylo fuk. Začal jsem za ostatními zaostávat, a když jsem dorazil do šaten, už tam nikdo nebyl. Byl to účel, chtěl jsem být chvíli sám a nechat si všechno projít hlavou.

Dneska večer si budu muset promluvit s Rosalií, co jsem zase provedl. Docela by mě to tentokrát opravdu zajímalo. A pokud to půjde, tak si zítra ve škole promluvím i s Bellou. A pokud mi ani jedna nic neřekne, nezbude mi nic jiného, než se zeptat na radu Alice. Tuhle možnost bych ale raději vyloučil, protože moje setra je tak trochu...

Ze zamyšlení mě vytrhl nějaký divný zvuk, co jsem uslyšel z dívčích šaten. Jako by tam někdo s něčím o něco mlátil. Zbystřil jsem a uslyšel další hlasité rány a pak ticho. A po chvíli tichý pláč.

Netušil jsem, proč to dělám, ale vyrazil jsem k dívčím šatnám a potichu a nenápadně vlezl dovnitř. Nejsem žádných úchyl, ale to, co jsem slyšel – ty rány a pláč, no zajímalo mě, co se tam děje.

Když jsem se tam ale rozhlédl a uviděl tam zpřevrhané lavičky a rozházené věci z něčí skřínky, nestačil jsem se divit. Nikoho jsem tam ale zatím neviděl.

„Je tu někdo?“ křikl jsem do na první pohled prázdných šaten. Odpovědí mi najednou bylo naprosté ticho. Až na vyděšený tlukot srdce.

Vydal jsem se za tím zvukem, a když uviděl toho, kdo se tam schovává, vyvalil jsem oči.

„Bello! Co tady děláš? To ty?“ zeptal jsem se překvapeně.

Bella seděla skrčená v rohu místnosti za poslední skříňkou. Držela si ruce kolem nohou a po tvářích jí tekly slzy. Vypadala tak vyděšeně a zoufale, že mi jí bylo hrozně líto. Chtěl jsem jí nějak pomoct. Ke všemu vypadala trošku i strašidelně s tou rozmazanou řasenkou a vrabčím hnízdě na hlavě.

„Jdi pryč,“ kuňkla.

„Ne, nepůjdu. Bello, udělal ti někdo něco?“

„Neslyšel´s? Jdi pryč! Nechci tě tady! Už se s tebou nechci bavit, tak vypadni!“ zakřičela na mě najednou a na člověka rychlým pohybem se vyhoupla na nohy.

„Bello, uklidni se. Nevím, co jsem ti udělal, že se se mnou už nechceš bavit, ale to je jedno. Nenechám tě tu takhle samotnou,“ zavrčel jsem na ni.

Vyděšeně si mě změřila a já zalitoval svého tónu. Začal jsem proto znova a mírněji.

„Bello, prosím. Nech mě, ať tě zavezu domů. Nemusíš mi říkat, co se ti stalo, pokud nechceš, ale pokud bych ti mohl nějak pomoct, tak –“

Nestačil jsem to ani dopovědět, protože mě přerušila.

„Nech toho! Nestojím o tvoji péči! Jenom to všechno komplikuješ,“ zaječela na mě znova a rozbrečela se ještě víc.

„Co komplikuju?“ nechápal jsem.

„Všechno!“ prskla po mně a chtěla se kolem mě protáhnout pryč. Naštvala mě. Ani nevím, proč jsem to udělal, ale chytl jsem ji za ruku a přidržel na místě.

Pak jsem ztuhl, když bolestivě zasyčela. Normálně bych řekl, že jsem ji možná chytl moc pevně, ale sotva jsem ji za tu ruku vzal. Rychle jsem tu ruku stáhl a ona si ji začala schovávat za sebe.

„Bello? Co tam máš?“

„Nic a nech mě už být!“ vyjela ně mě znova.

A já už toho měl tak akorát dost. Všichni se mnou nemluví, nebo na mě řvou. Ale já už tu nikomu tu chudinku, po které se všechno sveze, dělat nebudu. Jsem upír, proboha! Jsem Cullen. Už se sebou nenechám zametat.

„Ukaž,“ zasyčel jsem, chytl ji za tu ruku a přes její odpor jsem vyrhnul rukáv jejího trička až k jejímu loktu. A pak jsem zděšeně ztuhl.

Bella vycítila možnost, vytrhla se mi a rychle si rukáv zase shrnula dolů. Já měl však stále před očima ty dvě neuvěřitelně veliké a pěkně vybarvené modřiny. Jednu kolem zápěstí a tu druhou o pár centimetrů výš. Proto ji to bolelo. Proto tenhle ohoz.

„Kdo ti to udělal?“ zavrčel jsem.

„Nikdo! A nech mě už bejt!“ zaječela a rozeběhla se pryč. Tentokrát jsem ji nechal.

Zůstal jsem tam jenom vyděšeně stát a sledoval ji, jak zoufale utíká někam pryč.

Ahojky, měla bych na vás menší dotaz.

Všimla jsem si, že většina z vás asi doufá, že v téhle povídce skončí Bella s Emmettem. Upřímně řečeno, původně jsem to v plánu vůbec neměla, ale nalomili jste mě. Takže se ptám. S kým by se vám Bella líbila víc? S Edwardem nebo Emmettem? Připraveny už mám obě verze příběhu. Je to jenom na vás.

Vaše Jane006.

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj bratr = Můj nepřítel?! - 7. kapitola: