Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Můj bratr = Můj nepřítel?! - 5. kapitola

25.04.2012 (18:15) • Jane006 • FanFiction na pokračování • komentováno 15× • zobrazeno 2892×

5. kapitola – Zábava

(pohled Emmetta)

K autu jsme došli, aniž bychom se nějak schovávali. Asi jí fakt nevadilo, že ji tu někdo může vidět. Snažil jsem se nemyslet na to, co by se stalo, kdyby ji tu viděli se mnou a pak se to nějakým nedopatřením (myslím toho idiota Edwarda) doneslo k Rose. Ale teď jsem se chtěl bavit. Na starosti bude čas i později.

„Tak kam?“ zeptala se Bella, když nastartovala, a já se připoutával na místě spolujezdce. Čistě kvůli zbytečným otázkám, které by mohly nastat.

„Kam navrhuješ?“

„Je tu někde nějaký ten zábavní park?“ zeptala se.

„Jo, myslím, že kousek od Seattlu,“ kývnul jsem.

„Tak tam?“

„Klidně,“ usmál jsem se.

„Ok,“ opětovala mi úsměv a rozjela se.

„Nebudeš mít průšvih z toho, že jsi se mnou jel?“ zeptala se po chvilce.

„Doma?“ nechápal jsem.

„Ne, u svojí přítelkyně,“ odvětila.

„Možná. Záleží na tom, jestli jí to brácha vyžvaní,“ pokrčil jsem rameny.

„Ten taky co neví, to nepoví, co?“ odfrkla si.

„Ne, to ne. Ale chce se mi pomstít za to, jak jsem ho držel pod krkem ve škole - před jeho potenciálníma oběťma.“

„Je vidět, že jste adoptovaní. I když na to moc nevypadáte. Ale názory a chování máte úplně jiné,“ konstatovala.

„Díkybohu,“ souhlasil jsem. Zasmála se a chvilku mlčela.

„Asi to musí být těžké – přestěhovat se. Opustit známé, sousedy, přátele,“ ztišila hlas.

„Tak těžké to zase nebylo,“ namítl jsem.

„Jak to?“ ptala se dál.

„Víš, sama jsi řekla, že moji sourozenci jsou docela suchaři. S nikým se nikdy moc nebavili. A navíc jsme se stěhovali právě díky Edwardovi, který měl na škole už opravdu hodně špatnou pověst,“ pokrčil jsem rameny.

„A co ty? Ty jsi neměl přátele?“

„Nechtěl jsem o žádné přijít, tak jsem ani žádné nevyhledával.“

„A proč se teda tady bavíš se mnou?“ nadzvedla jedno dokonalé obočí.

„Asi proto, že ty jsi byla po několika letech jediná, která mě hned nepozvala na rande.“

Zase se začala smát.

„A proč ty se bavíš se mnou? Taky jsem si zjišťoval věci o tobě. S žádnými kluky se prý nebavíš. A za ten týden, co už sem chodím, jsem si doopravdy žádného kluka s tebou nevšiml,“ nadhodil jsem.

„Vlastně mám proto stejný důvod jako ty, i když ti stále tak úplně nevěřím,“ zamračila se. Teď jsem se zase pro změnu zasmál já.

„Fajn. Dost vážných řečí. Dneska jsme se měli bavit, ne?“ připomněl jsem jí, když stavěla na parkovišti před zábavním parkem.

„S tím souhlasím,“ usmála se a vystoupila.

U pokladny jsem nám lístky zaplatil já a potom už jsme vyšli do centra zábavy.

„Kam půjdeme napřed?“ optala se Bella, které svítily oči nadšením.

„Dům hrůzy, horská dráha, autíčka, mixér, kolotoč, střelnice, centrifuga… vyber si,“ zasmál jsem se.

„Autíčka!“ vyhrkla a já ji málem vůbec nepoznával. Najednou se chovala trochu jinak. Víc uvolněně, což byla vítaná změna.

„Tak autíčka,“ souhlasil jsem a tentokrát trvala Bella na tom, že to zatáhne ona. Nic jsem nenamítal, protože další atrakci už zase budu platit já, i kdyby se na hlavu stavěla.

„Vsadím se, že do tebe narazím víckrát než ty do mě!“ usmála se a už se vydala i s davem lidí kolem nás vybrat si autíčko. Následoval jsem jejího příkladu.

„Chachá, tomu se říká výzva!“ křikl jsem na ni a už seděl v autíčku. Bylo trošku těžší se tam poskládat, ale nakonec se mi to docela slušně povedlo. Ovšem díky mé nepozornosti už do mě Bella stačila vrazit.

„Vstávat, Růženko!“ zasmála se a ujela pryč. Ušklíbl jsem se a šlápl na plyn. Stlačil jsem pedál k podlaze a bravurně se vyhýbal srážejícím se míříc za Bellou, která se mi na omezeném prostoru snažila ujet, jak jen to šlo.

Ale já ji nakonec dohnal a plnou rychlostí to do ní napálil. Chvilku ztratila nad autíčkem kontrolu. Pak stočila volant a tím pádem i autíčko přímo proti mně, na tváři naštvaný a zároveň pobavený výraz.

„Tos neměl,“ řekla a rozjela se proti mně. Já šlápnul na pedál zrovna tak a asi o tři vteřiny později jsme dali čelní náraz přičemž jsme se oba začali smát. Nečekal jsem a objel ji. Než stačila zareagovat, už zase jsem do ní vrazil a ona se opět nechtěně i s autíčkem sklouzla pár metrů doleva. Když se zastavila, objela dokola pár koleček s ostatními a nakonec spočinula vedle mě.

„Vzdáváš se?“ nazvedl jsem obočí.

„Nikdy!“ ušklíbla se a vrazila mi autíčkem do boku.

A v ten moment se ozval časovač a naše jízda skončila. Nakonec jsme šli na autíčka ještě dvakrát.

„To bylo super,“ smála se Bella, když jsme se vyklopýtali zpět na cestu a vydali se ke kolotoči, který byl druhý na řadě.

Natočili jsme s Bellou sedačky proti sobě a chytli navzájem řetězy toho druhého, abychom neletěli tak daleko od sebe. Ke všemu jsme se pak začali točit. Ani nedokážu popsat, jak skvěle jsem se bavil.

„Brrr!“ postěžovala si, když jsme slezli i z kolotoče. Měla jen slabou mikinu a začínalo být docela chladno.

„Na,“ řekl jsem a podával jí svoji bundu.

„Další čistě kamarádské gesto?“ usmála se. Důležité bylo, že už se u toho usmála, ne ušklíbla.

„Víš co, mysli si, co chceš,“ zakřenil jsem se na ni a ona se na mě znova usmála.

„Co teď jít do domu hrůzy?“ navrhnul jsem po chvilce.

„Jo, ale pak bych si dala něco k jídlu,“ přikývla.

„Jasně.“

Zamířili jsme teda k domu hrůzy, kde se jezdilo ve vozíčkách po dvou. Dost mě překvapilo, když Bella ani neprotestovala proti tomu, že jsme jeli ve stejném vozíku (které byly naštěstí docela velké).

„Ta tma se mi nelíbí,“ řekla, když jsme vjeli dovnitř a světlo kolem nás zhaslo.

„Je to dům hrůzy, co si ček-tfuj!“ zarazil jsem se. Jasně, já tu viděl naprosto přepychově, ale jak jsem nedával pozor, umělá pavučina mi přilítla do pusy.

Bella dostala záchvat smíchu, který ji však přešel, když ji sáhla na rameno kostra. Já se naproti tomu musel hodně smát, když se mě pokusila vysát opravdu drákulovská karikatura upíra.

Prostě každý jsme si tam našli něco.

S Bellou jsme nakonec navštívili ještě spoustu atrakcí, než se začalo stmívat a my oba uznali za vhodné vyrazit domů.

„Dneska jsem si to užila,“ smála se ještě v autě, když jsem ji navigoval k našemu domu.

„Já taky. Není od věci hodit jednou za čas starosti za hlavu,“ souhlasil jsem s úsměvem.

„To jo. Nikdy nezapomenu na tu pavučinu v tvé puse,“ posmívala se mi.

„A já zase na tvůj zelený obličej na horské dráze,“ oplatil jsem jí to. Bella se na mě zaškaredila.

„Nějak se mi nechce vracet do reality,“ povzdechla si.

„Tak se nevracej. Všechno se dá vyřešit, věř mi. A když budeš takovéhle akce podnikat častěji, budeš mít na co vzpomínat, i když budeš zrovna řešit něco nepříjemného, takže to snad nebude tak hrozné,“ pousmál jsem se.

„Jo, to máš asi pravdu. Opravdu dlouho jsem se takhle nebavila.“

„Třeba ještě změníš svůj názor ohledně kluků. Vsadím se, že tohle si s kámoška neužiješ,“ snažil jsem se ji malinko nalomit.

„Uvidíme,“ usmála se, když už stavěla před naším domem.

„Tak zítra ve škole,“ rozloučil jsem se.

„Ahoj,“ usmála se, já zabouchl dveře a sledoval ji, jak odjíždí.

No, a pak mi došlo, že má stále moji bundu. Tak nevím, kdo mě zabije spíš. Alice, Rose nebo Edward?

Autor: Jane006 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Můj bratr = Můj nepřítel?! - 5. kapitola: