Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mrtvá Nevěsta - 6. kapitola

26.02.2010 (19:30) • Lela • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1650×

6.kapitola

„Naskoč, jedem nakupovat!“ a s těmi slovy dupla na pedál.

Dlouho jsem se nebavila tak, jako s Alicí na nákupech. Bylo to sice hodně vyčerpávající, ale podívala jsem se zase na svět. Moct sledovat všechny ty lidi, přičemž někteří byli tak podobní lidem co tu žili kdysi...

Nákupní centrum stálo na místě starého bazénu. Budova to byla nesrovnatelně luxusnější.

Uvnitř se nalézala spousta krámů, i nemožných svým účelem.

Například jsem nechápala účel krámu, kde vystavovali takové malé obdélníkové přístroje. Všechny divně vrčeli, některé se dali i rozložit. A když člověk zmáčknul určité tlačítko, zazněla písnička. Dokonce mi jednu takovou krabičku koupila, se slovy : „Tohle je mobilní telefon. Budeš ho potřebovat,“ nechápala jsem k čemu mi ta krabička je. Jistě, znala jsem telefon, ale proč se tohle nepodobá telefonu?

No co. Narvali mi toho ještě hodně.

Například nějaké kalhoty, tenisky, boty na podpatku, šaty, večerní šaty, spodní prádlo ( čekala jsme opravdu trošku něco jiného) a mnoho dalšího.

Nakonec jsem se dostala i do nádherného krámu, plného knih. Byli všude, taky jsem si hned nějaké vybrala.

Když mě Alice viděla, smála se, že jsem jako Edward.

Když jsme přijeli domů, Alice se dala do vybalování a následně ukazování mi celého domu.

„Tohle je Edwardův pokoj,“ ukázala na velikou, prosklenou místnost. Pak zavřela dveře a vedla mě po úzkém točitém schodišti do míst, kde byla dříve půda.

„A nakonec taková malá úschovna, je tady spousta věcí z Tvé doby,“ řekla a ukázala na různé staré předměty.

Myslela jsem, že většina z nich je dávno ztracená, ale oni byli tady!

Uviděla jsem dřevěného koníka, s kterým jsem si jako malá hrála, porcelánovou panenku od babičky z Francie, houpacího koně, kterého dostal bráška a spoustu dalších věcí.

Alice se usmála „Ty ty věci znáš, viď?“ jen jsem kývla.

„To byli moje hračky, hračky brášky...“ zašeptala jsem a sledovala ty předměty. Dnes cenné jen pro mě a sběratele. Pro nikoho jiného. Byli tu sice i obrazy, které by se dali draze prodat, ale co jiného tu mělo cenu? Staré hračky? Potrhané šaty na panenku?

„Bello, smím se tě na něco zeptat?“ Kývla jsem.

„Co se stalo tomu malému chlapci z obrazu?“ Usmála jsem se na ni.

„To je Thomas Lucas Swan, můj bratříček. Zemřel ve 2 letech na neznámou nemoc,“ Alice kývla hlavou.

„To je mi líto.“

„Je to už dávno, přesto na něj pořád vzpomínám. Nejvíc mě mrzí, že jsem ho ani po smrti nepoznala.“

Alice jakoby si najednou na něco vzpoměla „Víš že rodina Swanových tu žije dodnes, myslím že to jsou prapra-vnuci tvých rodičů.“

Udiveně jsem na ní pohlédla, „Vážně?“

„Jistě. Někdy je třeba potkáš. Třeba až s námi začneš chodit do školy...?“

Podívala jsem se na Alici smutně „To nepůjde, budu žít, jen dokud mám prsten.“

„Já vím, ale myslím, že ti ho nakonec Edward nechá, abys mohla žít,“ usmála se a já s ní. Snad mi to bude dopřáno.

„Teď musíme dolů, je potřeba se poradit jak budeme dál postupovat. Nechceš se někam podívat, až to bude vyřešeno?“ Kývla jsem.

„Na hřbitov,“ Alice se mému divnému přání jen usmála a sešla dolů. Já jsem popadla malé zlaté T, věc, která se podle mě dávno ztratila, společně s koníkem, kam přívěšek matka uložila, ale teď už je moje. Moje poslední památka na bratra, ale i na matku a otce.

Seběhla jsem dolů po schodech, kde již byli všichni i George.

„Bellinko,“ pozdravil mě přeslazeně.

„Georgíčku,“ oplatila jsem mu ledově. Teď už se před ním nestrapním. Začíná mu válka, chlapcovi.

 „Bello, s rodinou jsme se dohodli, že tu s námi můžeš zůstat, ovšem pokud ti to dovolí Edward. Přihlásili bychom tě do školy, chodila by jsi do ročníku s Alicí,“ pronesl Carlisle.

„Dobře,“ kývla jsem pomalu hlavou.

„Edward tě teď odveze na hřbitov, jak si chtěla,“ dodal ještě a Edward už vstal a šel do garáže.

V autě panovalo podivné ticho. Ani jeden z nás nemluvil, oba jsme sledovali cestu před sebou.

Znali jsme se, ale teď jakoby mezi námi panovala neprodyšná zeď.

Nakonec jsme dojeli před starobylou bránu hřbitova.

Edward mlčky vystoupil a otevřel mi dveře. Vylezla jsem z auta a po paměti se vydala k našim hrobům. Nevěděla jsem, kdo všechno tam bude pohřben.

Tyhle staré hroby leželi až úplně vzadu, za těmi novými.

Hrob matky a otce se tyčil nad všemi ostatními, stejně jako hrob babičky.

Podívala jsem se na datum úmrtí svých rodičů

26.4 1925

Byl to den mé svatby, ale o pár let později. Zvláštní, že oba zemřeli přesně ten den.

Smutně jsem se na ten hrob podívala, ale z oka my vyklouzla jen jediná slza. Proč taky? Nikdy mě neměli nějak zvláštně rádi. Přesto to byli rodiče.

Nakonec jsem se otočila k hrobu babičky. Dlouho jsem tady nebyla.

Podívala jsem se, kde je pohřben zbytek rodiny, až jsem uviděla bratrův hrob. Byl pořád stejný, ale teď na něm byl ještě jeden nápis.

Thomas Lucas Swan

3.2. 1902

5.6. 1904

Milovaný syn, bratr, vnuk.

Navždy v našich srdcích.

& jeho sestra

Isabella Marie Swanová

3.2 1896

25.4 1912

Milovaná dcera, sestra, vnučka.

Navždy v srdcích nás všech.

 

Abychom žili, musíme zemřít.

Josemaria Escrivá de Balaguer

Byla jsem ráda, že mě pohřbili spolu s bratrem.

Smutně jsem koukala na upravený hrob. Takže sem někdo chodí. Možná naši potomci.

Najednou jsem slyšela jak si Edward odkašlal.

„Bello, já chtěl jsem ti říct, že jsem se rozhodl...“

Tak jsem zvědavá, jak se Vám kapitolka líbila. Pište, komentujte. Jinak taky se podělte, kdo všechno nečte perex,

protože v tomhle dílku činí podstatnou část vysvětlení, proč by jste si měli tuhle kapitolu šetřit...

Ještě jednou prosím o komentáře

Lela : D

Shrnutí