Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mrtvá Nevěsta - 5. kapitola

17.02.2010 (12:30) • Lela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1702×

5.kapitola

„Bello, ale proč jsi ječela na George, přece jen, je to můj bratr?“ optal se Edward. To vysvětluje tu podobu mezi nimi.

„Zabil mě.“

Cítila jsem, jak na mě všichni upřeně zírají, jakoby nevěřili svým uším.

„To by George jistě nikdy neudělal,“ oznámil Carlisle.

„Nevěříte mi?“ S těmito slovy jsem se mu tvrdě podívala do očí.

„Carlisle, drahý, neposlechneme si její příběh?“ zašeptala Esmé.

Carlisle kývnul hlavou. „Dobře, Isabello, pověz nám svůj příběh.“

hudba Poslechněte si i ten text :D

Pomalu jsem vstala a podívala se na ně.

„Za svého života jsem žila zde, v tomto domě. Byla jsem Isabella Swanová, dědička velikého bohatství po svojí babičce. Ale mělo to háček, musela jsem se vdát, babiččiny peníze mi měly připadnout až po svatbě. Byla jsem krásná, nabídek k sňatku bylo hodně, ale já se nechtěla v 15 letech vdávat. Až pak přešel o 10 let starší muž. Známý sukničkář, děvkař, ale taky člen bohatého rodu Masenových. George Masen. Matka rozhodla za mě, takže jsem byla připravována na svatbu. Jednoho večera jsem seděla ve svém pokoji, když na mě můj snoubenec,“ s těmi slovy jsem propíchla zlým pohledem George „zavolal, abych šla ven. Musela jsem, mohl taky zrušit svatbu. Vyšla jsem ven, a tam čekal ON a taky jeho kamarád. Cítila jsem, že je něco špatně, ale nevěděla jsem co. Chvilku se mi smáli a nakonec...“ cítila jsem jak se mi zadrhl hlas a jak se mi derou slzy do očí „Nakonec mě znásilnili a zabili,“ oznámila jsem roztřeseným hlasem. Slzy se snažily prodrat ven. Nesmím před ním brečet! Už nikdy...

Pomalu jsem zavřela oči a cítila, jak mi jedna osamocená slza teče po tváři. Ucítila jsem na svých ramenou lehký dotek a chlácholivý hlas „Bello...“

„Takže je to pravda,“ zašeptal Carlisle.

„Georgi, to jsi opravdu udělal?“ zeptala se Elain.

George se zasmál „Jistěže ne! Ona si prostě vymýšlí!“

„Jo, tak vymýšlí! A proto tu teď brečí!“ pustila se do něj Alice, která mě taky předtím utěšovala.

„Georgi, jak jsi mohl zabít člověka?“ zhrozil se Carlisle, jakoby mu až teď došla tíha mých slov.

„No a co. Tak jsem někoho zabil. Chudinka malá! Koledovala si o to sama. Dráždila všechny v okolí, byla nesmírně krásná!“

„Georgi, prosím tě, abys dočasně opustil dům,“ požádal Carlisle „Můžeš se vrátit zítra.“

George se teatrálně uklonil „Pa puso.“ S těmi slovy mi poslal vzdušný polibek a vystřelil z domu.

„Dobře a my bychom měli...“ zkusil znovu Edward.

„A dost! Copak nevidíte, jak je rozrušená? Teď se půjde umýt a vyspat se. Všechno vyřešíme zítra, ale až potom, co ji vezmu na nákupy!“ oznámila Alice a už mě táhla za ruku nahoru do patra.

„Bello, půjdeš do pokoje pro hosty, ano?“ zeptala se a já jen kývla.

Ukázala na jedny dveře a já ucítila další slzy v očích. Tohle býval pokoj mého bratra.

Býval. Umřel ve dvou letech na tehdy neznámou nemoc. Zajímalo by mě, jestli by jí teď už poznali a pomohli by mu.

Vešla jsem do pokoje a uviděla zrenovovanou místnost. Naštěstí toho měla málo společného s tím dávným pokojem. Jediná věc byl nádherný obraz naproti posteli. Byl pořízen, ještě když žil bráška.

Na obraze jsem byla já, bráška, maminka, táta a babička. Babička seděla uprostřed v křesle, vedle ní jsem na zemi seděla já a chovala brášku. Nad námi stál táta a máma. Byl to starý obraz, bylo mi na něm teprve 8.

Cítila jsem, jak se mi do očí znovu derou slzy. Ale tentokrát slzy štěstí. Alespoň, že památka na bratra se zachovala.

Najednou jsem si všimla, že stojím u obrazu a hladím místo, kde bráška je. Uslyšela jsem za sebou odkašlání.

„Bello, to je tvoje rodina?“

Jen jsem kývla.

„To jsi ty?“ ukázala na malou holčičku držící batole.

Znovu kývnutí.

„Co se s tím chlapcem stalo? Nikde v domě nebyly další obrazy.“

Cítila jsem jak se zhluboka nadechuji „Zemřel.“ Alice zkrabatila čelo, ale radši to nekomentovala.

„Tady máš noční košili, jdi se osprchovat a pak se pořádně vyspi.“

Kývla jsem na znamení díků a popadla košili. Vydala jsem se k jedněm ze dvou dveří.

Za nimi byla obrovský luxusní koupelna.

Pomalu jsem došla k něčemu, co mi bylo povědomé. Vypadalo to, jako naše stará vana, ale bylo to mnohem luxusnější. Pomalu jsem se svlékla a vlzela do ní. Skusila jsem otočit jedním kohoutkem a vyvalila se na mě šíleně horká voda. „Au,“ sykla jsem.

Skusila jsem otočit druhým kohoutkem a to už na mne tekla příjemná voda.

Asi si říkáte, jak to, že mě to nenapadlo hned. V naší době sice byly vany, ale vždycky tekla jen trošku teplá voda. No co, doba se mění.

Po chvíli jsem z vany vylezla. Nechtěla jsem v ní zůstat moc dlouho, ani zkoušet všechny možné lahvičky, protože tu přeci nejsem doma. I když tohle byl můj domov.

S ručníkem okolo svého těla (ach, jak ten byl jemný) jsem vešla do ložnice. Teprve teď jsem si prohlédla košilku. No co, asi v ní budu muset spát. Tedy, nikdy bych si to na sebe dobrovolně nevzala, ale nechtěla jsem nikoho urazit.

Pomalu jsem zalezla do postele a během pár vteřin spala.

Zdál se mi nádherný sen. Tedy, nádherný. Pro mě rozhodně byl. Znovu jsem v něm viděla svého brášku. Držela jsme ho v náručí a mohla ho obejmout.

Seděla jsem před zrcadle a shlížela do své tváře, když mi bylo 8 let. Na klíně jsem držela malého hnědovlasého chlapce, byl mi hodně podobný. Hrál si s mojí lokýnkou a usmíval se při tom.

A pak se najednou jeho roztomilý obličejík změnil v tvář zkroucenou bolestí a já už ho nedržela na klíně, ale dívala se jak trpí ve svojí postýlce. Křičela jsem, ale nikdo mu nemohl pomoci.

Všichni jen stáli a dívali se, jak trpí. Mlčky. Nikomu, až na mě nestál ani za jedinou slzu, ani za výkřik.

„Tak něco udělejte!“ křičela jsem tenkrát na doktora.

Najednou se obraz zase změnil. Stála jsem v černých šatech a s vlasy zacuchanými větrem naproti malému kusu bílého kamene. Stálo na něm:

Thomas Lucas Swan

3.2. 1902

5.6. 1904

Milovaný syn, bratr, vnuk.

Navždy v našich srdcích.

Ano, tohle bylo jediné co nechali rodiče na jeho památku.

Seděla jsem a cítila slzy, které mi tekly proudem. Ale už jsem je ani moc nevnímala. Vždyť taky proč? Přišla jsem o všechno! Bez brášky už jsem jen přežívala.

S trhnutím jsem se probudila. Rychle jsem se nadzvedla a přemýšlela, kde to jsem. Najednou jsem si uvědomila, co všechno se stalo. Rychle jsem si utřela slzy a pohlédla na obraz.

Ano, tohle byl osud mého bratra.

Podívala jsem se z okna a usoudila, že je asi tak 9 hodin. Vylezla jsem z postele a podívala se do druhých dveří, které v té době vedly k šatně.

Uviděl jsem uvnitř nějaké oblečení, ale všechny kusy byly mě neznámé. Hledala jsem tak dlouho, dokud se mi nepodařilo objevit nějaké přijatelné šaty. Pak jsem si je oblékla a vlasy stáhla do copu.

Rychle jsem se podívala do zrcadla a usoudila že můžu vyrazit. U dveří jsem si uvědomila, že nemám boty. Popadla jsem jedny, které vypadaly docela podobné těm z naší doby.

V tomhle oblečení jsem sešla dolů, ale než jsem stihla sejít alespoň tři schody, smetlo mě něco.

A táhlo mě to nazpátek. Až o chvilku později jsem si uvědomila, že je to Alice.

„Bello! Takhle nemůžeš jít oblečená!“ křičela na mě a táhla mě do „mého“ pokoje.

Okamžitě na mě začala házet nějaké věci, přesněji řečeno oblečení, kterému jsem se vyhýbala. Tedy, ne že by to nevypadalo hezky, ale prostě to nebylo oblečení!

Vždyť to byly titěrné kousky látek sešité k sobě, které zakrývali asi tolik, jako v mojí době spodní prádlo!

Alice po mě hodila pár kousků a velitelským tónem mě poslala převléknout.

Ve finále zvítězilo docela přijatelné oblečení.

Černá sukně (kratší než by se mi líbila), k tomu bílá mikina a jako boty tenisky. Moje oblíbené obutí, které jsem ale příliš často nesměla nosit.

Alice si mě spokojeně prohlížela, ale pak, jako by jí něco došlo.

„Bello, musíme tě nalíčit, aby nebyla tolik vidět tvoje modrá pleť! A musím ti dát rukavice, jinak si někdo všimne tvojí kostnaté ruky! A kalhoty!“ zavřeštěla, a táhla mě k sobě do pokoje.

Posadila mě na židli a začala mě malovat. Bylo to zvláštní vidět jí, jak na mě nanáší různé odstíny barev a různá jiná malovátka, která musela být drahá.

Nakonec se Alice usmála a ještě mi podala rukavice a kalhoty.

„Oblékni si to.“

Potom jsem se podívala do zrcadla a nemohla uvěřit svým očím.

Hudba – u tohohle jsem to psala, ale hodí se to až sem :D

Z zrcadla na mě koukal někdo jiný. Tahle dívka vypadala jinak než Bella.

Měla na sobě dlouhé bílé kalhoty – legíny, přes to černou sukni, bílou mikinu, barevné boty, a černo – bílé pruhované návleky. Vlasy měla načechrané a rozcuchané, volně spuštěné po zádech. Obličej nebyl ani trošku modrý, jen víčka. Tváře byli dokonce narůžovělé.

Opravdu to vypadalo úchvatně.

„Jsem ráda že se ti to líbí,“ Alice stála hned za mnou a usmívala se. Potom mě popadla za ruku a táhla mě dolů.

„Tak rodinko, jedeme na nákupy! Bella se nají cestou!“ zakřičela a všichni se poslušně seřadili ke dveřím.

Vyšli jsme ven a Alice nás vedla do stáje. Tedy, jestli to je stáj.

Nebyla.

Uvnitř stálo asi 6 moderních aut.

Všichni se k nim vydali, ale jen já nevěděla, do kterého supermoderního stroje nasednout.

„Bello!“ zakřičela na mě Alice z jednoho zářivě žlutého auta. Pomalu jsem k ní došla a Alice se zasmála.

„Naskoč, jedem nakupovat!“ a s těmi slovy dupla na pedál.

Takže, po delší době nový díl. Doufám, že se vám líbil! Opět prosím o komentáře!

Jinak to s Belliným bratrem mě napadlo, když jsem uvažovala, jaké by to bylo, být bez sourozenců. Trošku mě přepdala deprese... :D

Shrnutí

Autor: Lela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mrtvá Nevěsta - 5. kapitola: