Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mrtvá nevěsta - 4. kapitola

06.02.2010 (17:30) • Lela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2885×

4.kapitola

hudba - myslím si že tuhle písničku většina zná a i když se ke kapitole moc nehodí, já jí u tohohle psala

Isabella

Viděla jsem modré světlo, všude byla záře a pak se ozval hrom.

A než jsem se nadála, nestála jsem v mém domku v podsvětí, ale někde jinde.

Všechno bylo tak zelené, nemělo to mrtvolný nádech a pak mi to došlo. Nejsem v podsvětí, ale na zemi! Takže je to přece jen možné. Znovu se podívat na zemi. Pomalu jsem zvedla ruku, abych se přesvědčila jestli je to pravda a prstýnek na ní byl.

Přímo přede mnou seděl nějaký mladík a něco hledal... asi.

Sledovala jsem ho a nevnímala čas.

Najednou se na mě otočil a zamyšleně si mě prohlížel.

Přemýšlela jsem. Vždyť já už jsem ho někde viděla!

„Já tě znám!“ vykřikl najednou a ukázal na mě žalobně prstem.

Jako bych ho už někde viděla! Ne! To je George!

Ten hajzl mě našel a tohle mi udělal za trest! Co po mě ještě chce? Přišla jsem kvůli němu o všechno!

Při svém myšlenkovém pochodu jsem nevědomky couvala.

Ten mladík rychle stáhl ruku a zatvářil se polekaně. To by George neudělal.

„Co se děje? Snad jsem tě nevylekal?“

„Nech mě být! Já už tě nechci vidět, Georgi!“ přestože to nevypadalo na George, nehodlala jsem se dát tak snadno.

„Georgi? Já nejsem George! Jsem Edward!“ tvářil se nechápavě. On není George? Je mu tak podobný...

„George tu není?“ musela jsem se ujistit..

„Tady ne. Prosím tě, nemáš být mrtvá?“ Ten otrapa! To nebylo moc taktní! Nemáš být mrtvá? Co je to za otázku? No co, musím to tomu nezdvořákovi objasnit.

„Byla jsem, ale jak ti spadl ten prsten, existuje pravidlo, jestliže někdo živý daruje zásnubní prsten někomu mrtvému, ten dotyčný obživne, ale bude živý jen dokud bude mít prsten.“ Dobře, vypadá to že to není George, ale třeba bude tady někde.

„To je problém, ten prsten je pro mojí snoubenku.“

„Ne! Teď už je můj!“ Co si to dovoluje? Je můj! Neměl mu spadnout!

„Isabello-“

„Bello!“ Hlas mi přecházel do vyšší oktávy.

„Dobře, tak, Bello, víš co, pojď k nám a tam to vysvětlíme, ano?“ Dobře. To se vysvětlí. Půjdu k němu domů, nic mi nehrozí.

„Dobře.“ Snažila jsem se zklidnit svůj hlas a doufala jsem, že opravdu jen šeptám.

Šel přede mnou, pomalu jsem se vydala za ním.

Najednou se les rozestoupil a objevil se nádherný starý dům. Ale to by přece náš dům! Ale vypadal jinak, byl hezčí, opravený...

„Jé! To je náš dům!“

„No, to kdysi byl váš dům, teď je náš.“ S těmi slovy se na mě otočil. To nechápu. Tedy chápu. Nikdo tu už nežije. Skousla jsem si ret, abych potlačila slzy.

„Máma a táta?“ musela jsem se optat.

Zavrtěl hlavou.

„Bello, byla si mrtvá skoro 100 let.“

„Copak ty nevíš, kdo je v záhrobí a kdo ne?“ Další netaktní otázka.

„Samozřejmě že vím, ale záhrobí je velké, máma může žít někde jinde.“ On si snad myslí že vím vše!.

„Tak pojď, představím tě rodině a pak nějak vyřešíme ten zádrhel.“

Otevřel dveře a pustil mě dovnitř.

Najednou přitančila malá dívka podobná elfovi.

„Edwarde?“ pozdravila toho mladíka, ale tím, jak se pohla, mi uvolnila výhled do místnosti.

Na pohovce seděli dva lidé. Nějaká hezká dívka, s dlouhými černými vlasy a bílou pokožkou. A vedle ní moje noční můra. Muž, díky němuž jsem mrtvá. Muž, jehož celou bytostí nenávidím. George Masen.

„Bello, co se děje?“ snažil se mě ten mladík – Edward – uklidnit, ale já jen natáhla prst k pohovce a můj hlas se dral do stále vyšších oktáv.

„On!“ zaječela jsem a cítila, že vzlykám.

„Bello, to je můj bratr,“ divil se.

Chtěla jsem něco říct, ale místo slov se mi z úst vydral vyplašený jek.

George vstal a rozpřáhl paže.

„Ale, Bellinko, lásko, snad by jsi se mě nebála?“

Zavrčela jsem. Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale já na něj zavrčela.

„Drž se ode mě dál,“ zasyčela jsem, teď už ledovým hlasem. Jakoby se těmi slovy spustil nějaký mechanismus, co mě během vteřiny změnil.

„Bellinko, já k tobě byl vždy jenom milý!“ zašeptal přeslazeně.

Než stačil kdokoli cokoli říct, vrhla jsem se na něj. Samotná proti němu.

Přistála jsem na něm, ale místo, aby ho to svalilo, jsem mu spadla k nohám. Jakoby byl z kamene. Cítila jsem jak mi bolest proudí celým tělem.

„Bellinko, tohle nedělej, jenom si ublížíš,“ zašeptal mi slizce do ucha.

„Už nikdy mě tak neoslovuj,“ zašeptala jsem a snažila se potlačit slzy v očích. Už nikdy mě neuvidí brečet, ne kvůli němu.

„Georgi, nechtěl by jsi nám něco vysvětlit?“ otázal se někdo. Nevím kdo, protože jsem pořád ležela na zemi.

„Ale jistě,“ odpověděl George.

„No tak, podívejte se na ni, takhle nemůže být, musíme ji prohlédnout, jestli si něco neudělala a koukněte na to oblečení!“ ozval se příjemný ženský hlas.

„Dobře,“ promluvil ten muž, který něco pronesl jako první.

Cítila jsem jak mi někdo pomáhá na nohy a viděla tu dívku podobnou elfovi.

„Ahoj, Bello, já jsem Alice,“ představila se mi a už mě vlekla nahoru do druhého patra. Přesně jsem věděla, co v těch místnostech je.

V prvním patře byli tři pokoje a pak asi dvě koupelny. Ale to, co jsem uviděla, se nepodobalo tomu domu, který jsem znala já. Nádherný, velký čistý a hlavně jinak zařízený. Nikde nic neprotékalo ani nekapalo.

„Pojď, tohle je můj pokoj,“ řekla a ukázala na jedny dveře. Překvapilo mě to. Tohle byl můj pokoj!

Tedy býval.

Otevřela dveře a posadila mě na ohromnou postel. Všechno bylo moderní, ale pořád tam byl cítit nádech mého starého pokoje.

„Bello, bolí tě něco?“ objevil se tam blonďatý muž, asi tak 30 letý.

„Ani ne, jen jsem se lekla,“ zamumlala jsem,

„Dobře. Tak já tě tu nechám s Alicí,“ a zase odešel.
Alice se mezitím objevila s hromadou šatů a šveholila.

„Dám ti nějaké hezké oblečení a taky tě učešu, ano?“

„Dobře.“

Alice okolo mě běhala, několikrát mě převlíkala a česala. Nakonec mi ukázala zrcadlo.

Nemohla jsem tomu uvěřit. Ta dívka v zrcadle jsem nebyla já.

Nevypadala jako já posledních 100 let. Nebyla jsem to já se zacuchanými modrými vlasy, místo jedné ruky a nohy kosti, ale tahle dívka vypadala jako živá.

Dlouhé, leskle modré vlasy měla vyčesané a sepnuté v drdolu.

Nezdravě modré tváře měla lehce červené a na sobě měla černé tričko a bílé kalhoty.

To mi na to přišlo neobvyklé. Ženy nenosí kalhoty, ale pak jsem se podívala na Alici. Na sobě měla také tílko a kalhoty, takže se asi opravdu změnila doba.

K tomu mi nasadila boty na vysokém podpatku. Boty, jaké jsem nenáviděla už za svého života.

Ale jedno jsem musela nechat, té ženě v zrcadle to slušelo. Nebyla vidět kostnatá noha a díky rukavičkám, ani většina kostnaté ruky.

„Tak pojď, sluší ti to a teď musíme objasnit ten incident s Georgem,“ usmála se na mě a vydala se známou cestou dolů.

Tam již všichni seděli na svých místech a sledovali nás. Jeden kluk, takový hromotluk zahvízdal.

„Teda, nevěřil bych, že je to ta holka, co sem před chvilkou přilítla z lesa.“ Musela jsem se usmát.

„Dobrá. Tak tedy já jsem Carlisle Cullen a tohle je moje rodina. Moje žena Esmé, Rosalie a její manžel Emmett, Jasper a jeho manželka Alice a Edward a jeho snoubenka Elain.“ S těmi slovy ukazoval po osazenstvu pokoje.

Esmé byla malá brunetka, Rosalie nádherná blondýna, Emmett ten hromotluk, Alici už jsem znala, Jasper byl další blonďák, Edwarda už jsem taky znala a pak tu byla Elain. Nádherná černovláska.

„Já jsem Isabella Swanová,“ představila jsem se a všichni vyvalili oči.

„Ta dívka, která před více jak 90 lety zmizela z tohohle domu?“ zeptala se Alice.

„Ano.“

„Bello, ale proč jsi ječela na George, přece jen, je to můj bratr?“ optal se Edward. To vysvětluje tu podobu mezi nimi.

„Zabil mě.“

Takže další kapitolka je tady, ale vlastně se v ní nic neděje. Nejsem s ní moc spokojená, psala jsem jí docela narychlo. Zase Vás moc a moc prosím o komentáře, protože se pak opravdu lépe píše.

Budu ráda i za komentář který obsahuje jen smajlíky, ale dvě tři slova, nebo dokonce celá věta možná pomůžou více.

Doufám že se objeví alespoň pár komentářů! :D

Shrnutí

Autor: Lela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mrtvá nevěsta - 4. kapitola: