Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mrtvá Nevěsta - 10. kapitola

03.07.2010 (18:30) • Lela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1858×

Omlouvám se, že mi další kapitola trvala tak dlouho, ale mám pocit, jakoby mi překážky samy skákaly do cesty. = (

I tuhle kapitolu jsem sem vložila pouze s pomocí kamarádky, a za to jí moc děkuji.

10. Kapitola

Julie Madlaine Swanová

Seděla jsem ve svém pokoji a sledovala obraz, který mám, co si pamatuju, pověšený na zdi. Jsou na něm dvě ženy, podle nápisu pod obrazem se obě dvě jmenovaly Isabella.

Žena stojící vlevo, ta starší, má bílé vlasy stažené do drdolu a lehce vrásčitý obličej upírá na druhou Isabellu, dívku, o dost mladší. Mladší z Isabella má své hnědé vlasy svázané do drdolu stejně jako ta starší. Obě dvě jsou si podobné, svým způsobem. Obě mají hnědé oči, stejné šaty, podobný obličej.

Nevím proč, ale ten obraz mě fascinoval. Tedy nikdy jsem to nevěděla, ale po dnešku bych přísahala, že jsem tu mladší viděla. A to přestože ona, Isabella Rosalie Alice Swanová, by měla být již skoro 100 let mrtvá, stejně jako starší žena, její babička.

Tak jak jsem ji mohla potkat? A nebo, že by to byla žena navlas jí podobná...? Najednou jsem ucítila něčí ruce na ramenou a nadskočila jsem.

„Sestřičko, to jsi se ale lekla, co?“

„Frede!“ zasupěla jsem na něj. Fred se na mě usmál a pak si všiml, co jsem pozorovala.

„Už zase o tom přemýšlíš?“ zeptal se. Už po příchodu ze školy, hned ten den, jak jsme ji viděli poprvé, jsem ten obraz sledovala a snažila si dát věci do souvislostí. „Jul, měla bys o tom obrazu, o té dívce i o tom příběhu přestat přemýšlet.“

„Já vím, ale já... nemůžu.“

„Chceš, abych ti ho znovu vyprávěl?“ zeptal se po chvilce bratr. Usmála jsem se na něj a radostně jsem hopsla na postel a Fred – celým jménem Frederic – hupsnul za mnou.

„Tak dobrá...“

A znovu vyprávěl onen příběh o tom, jak se sláva rodu Swanů chýlila ke konci, jak Isabella Alice Rosalie Swanová zemřela, jak pak celý zbytek rodiny přišel o majetek, jak náš pradědeček vyrůstal v chudém světě, bez veškerého majetku a jak ten příběh nakonec skončil u nás dvou, zatím posledních lidí z rodu Swanových...

„… Poté, co zemřela Isabella, se její rodiče zhroutili. Dlouho nevycházel z domu, o nic se nestarali a úroky narůstaly. Přestože jí nikdy nedávali najevo, jak moc ji milují, vždycky ji měli hrozně rádi. Vždycky věděli, že když jim za něco křivdí, tak oprávněně, nikdy ne jen tak, náhodou.

Ale ona už tu s nimi nebyla, nemohli jí to dodatečně říct. Nechali ji pohřbít, přestože její tělo nikdy nenašli. Hrob měla společně se svým bratrem. Jednak proto, že by si to tak přála a jednak proto, že neměli peníze. Byli na mizině, bez peněz, s dluhy a jedním starým zchátralým domem, který sice kdysi byl luxusní, ale to už byla minulost. Peníze od Isabelliny babičky taky nedostali, Bella se neprovdala a tak všechny propadly.

Dlouho se její rodiče potloukali s těmito problémy, skoro 2 roky. Bylo by to trvalo ještě déle, ale toho dne, 25.4 1914, dva roky od Belliny smrti, přišli právníci, aby jim pomohli. Nechtěli totiž, aby skončili pod mostem. Spolu s právníky přišel jeden muž, blonďatý, okolo 30 let, který byl ochotný za dům zaplatit více, než štědrou sumu a dostat tak rodinu z problémů.

Přijali to. Však jim nic jiného taky nezbývalo.

Dům prodali, zaplatili dluhy, koupili si malý skromný domek na druhém konci města a začali znovu. Všechny věci, památky na svoje dvě děti nechali v starém sídle, jenom jediný obraz si vzali s sebou. Obraz dvou Isabell, dvou tolik rozdílných a přece stejných žen. Ten pověsili do pokoje a byla to jediná vzpomínka na jejich bývalý život. Jistě, celé město jim dávalo náležité najevo, že oni jsou přece jen teď ti chudí, ale na druhou stranu si nikdo nedokázal představit tu situaci, v jaké se ocitli.

Život plynul dál, rodina se snažila vzpamatovat ze ztráty dětí a žít normální život, vzhledem ke své historii.

O 4 roky později, roku 1918, se domem rozléhal dětský pláč. Pláč dalšího dítěte rodu Swanových, druhého chlapce. Všichni doufali, že toto dítě potká lepší osud, než jeho dva sourozence. Že bude mít tenhle chlapec alespoň trochu dobrý život s milující rodinnou.

A to se jim splnilo. Přestože chlapec žil v těžkém období dvou světových válek, našel si manželku a měl s ní dvě děti, chlapce a dívku. Dívka se provdala do nedaleké Quiletské rezervace a chlapec si našel manželku doma, ve Forks. A život opět pokračoval dál, rodina se vzpamatovávala ze starých rodinných dramat a bohatla, sílila, ale pořád žila v tom starém domku, který tak dávno koupili otec a matka Belly. A tenhle příběh pokračuje až dodnes.“

Fred dovyprávěl. Usmála jsem se na něj a stiskla mu ruku. Nikdo tenhle příběh neuměl vyprávět tak, jako on. Neznala jsem lepšího vypravěče, možná leda tak prababičku, která nám tenhle příběh svého manžela a svých potomků vyprávěla, ale tehdy nám bylo 9 let a prababička byla úžasná ve všem. Pamatuji si, že jsem to před 8 lety hrozně obrečela, když zemřela.

„Frede...?“

„Ano, sestřičko?“

„Myslíš, že ta dívka...?“ Nemusela jsem to říkat celé, věděl, o kom mluvím a na co se chci zeptat. Co by se taky dalo čekat jiného od dvojčat.

Fred se mi zadíval do očí „Juli, nevím, co se to okolo nás děje, ale ano. Myslím, že to mohla být ona. To příjmení, ten vzhled… Nedokážu si představit nikoho jiného, kdo by to mohl být, už vzhledem k tomu, že od té doby se jméno Isabella u nás v rodině nepoužívá.“ Ano, měl pravdu, To jméno bylo v naší rodině tabu. Žádná dívka se tak nejmenovala.

„Tak a teď změňme téma. Nebudeme se tady bavit o ženě, která je možná 100 let mrtvá a možná tady pobíhá pod okny.“ Usmál se bratr.

„Dobře.“

Bella

Seděla jsem v jednom z klubů, nebo jak tomu říkají. Mike právě tancoval na parketu s Lauren, ono se z toho totiž nakonec vyklubalo dvojrande, jak tomu říkala Lauren.

Přesněji řečeno Mike zjistil, že se mnou není žádná zábava a tak šel za Lauren... a Lauren zjistila, že Edward jí nic nedovolí, že šlo ze strany nás obou (tedy jak Edwarda tak mě) jenom o sázku, a tak si šla zpestřit den alespoň Mikem.

A tak jsme tady v boxu, kousek od parketu, seděli naproti sobě já a Edward, ruce skrčené na hrudi, co nejdál do sebe. Cítila jsem jeho pohled v zádech, jakoby mě celou dobu propaloval.

Najednou jsem se z ničeho nic rozzuřila a otočila se na něj.

„Co ti je?“ vyjela jsem na něj. Nechápavě se na mě podíval. „Proč na mě pořád civíš?“

„A to nesmím?“

„Ne!“ skoro jsem zavrčela. Prudce jsem se zvedla od stolu s úmyslem odejít, ale to už mě dvě ledové ruce pevně držely a táhly zpět na sedačku.

„Pusť mě!“ zasyčela jsem. To si myslí, že mě políbí (dobře, políbila jsem ho víceméně i já), pak že řekne, že mě nechce a teď, že mě ještě bude chytat?

„Nevím, co ti přelítlo přes nos.“

„Pusť mě!“ Najednou jeho stisk povolil a já se kvapně otočila. Netušila jsem, kam jdu, ale vypálila jsem ven z toho podniku a rozeběhla se ulicí, naprosto náhodným směrem.

Po chvilce běhu jsem se udýchaně zastavila u jednoho domu, na první pohled celkem starého.

Opřela jsem se o poštovní schránku a uklidňovala svůj dech. Proč já jenom běžela? Věděla jsem, že můžu zavolat ze svého mobilu Alici, aby pro mě přijela, ale nechtěla jsem ji rušit a nahánět jí strach. Občas byla až moc úzkostlivá. Taky mi najednou došlo, že zde můžou žít podobní lidé, jako je George. Cítila jsem, jak mi naskakuje husí kůže.

Rozhlédla jsem se po ulici, když v tom jsem zahlédla mladou dvojici, chlapce a dívku jak se se smíchem přibližují k domu.

Když si mě všimli, chlapec se usmál „Potřebujete něco?“

To už byli těsně u mě a já věděla, že to jsou Swanovi, ti studenti ze školy. Chvilku jsem na ně zaraženě zírala, stejně jako oni zírali na mě.

Pak jsem otevřela pusu, abych něco řekla, ale předběhla mě ta dívka. Měla dlouhé hnědo-červené vlasy a modré oči, stejné jako chlapec.

„Jé, ahoj prateto!“

V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal.

Shrnutí

Autor: Lela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mrtvá Nevěsta - 10. kapitola: