Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mrcha - 8. kapitola

28.12.2010 (10:00) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2126×

Hudba

Mrcha

Kapitola osmá – Kdo jsem a kdo je on

Naplánovala jsem si to perfektně, vjela jsem na parkoviště ihned po druhé upíří rodině tady. Na rozdíl od ostatních, já nebyla upírka, ale Dhapmýra, což je příslušnice Rumunské upíří rodiny, princezna a následnice trůnu Rumunska. Jsem jednou ze čtyř náhodně přeměněných Arových Wapmýr. Mé tři sestřičky zůstaly v Rumunsku, já se rozhodla odjet.

Svůj Jeep jsem zaparkovala přímo uprostřed parkoviště ani daleko, ani blízko ke Cullenům. Všichni se po mně otáčeli, na parkovišti vládlo hrobové ticho.

Kdo by se taky neotočil, že? Byla jsem vysoká opálená blondýna. Na sobě jsem měla vyzývavý outfit od Coco Chanel a boty s patnácti centimetrovými jehlami.

Šla jsem davem, který mi mezi sebou udělal cestičku. Cítila jsem na sobě pohledy všech, ale do tváře mi bodalo patero upířích očí, ty jsem cítila snad ze všech nejvíce. Otočila jsem se na ně a na chvilku jsem se zastavila. Koukali na mě zaraženě, ale koukali. Já se koukla každému do očí a potom jsem se otočila a šla dále.

V přijímací kanceláři vládlo úplně stejné ticho jako na parkovišti. Sekretářky na mě jen hleděly.

„Dobrý den.“ Usmála jsem se na sekretářku ředitele.

„Dobrý den, slečno. Copak byste potřebovala?“ otázala se mě, jako by to nevěděla.

„Jdu za bratrem.“ Myslím, že si potichu odfrkla.

„Slečno, tady jste v New Yorku. Tahle škola má přes tři tisíce studentů!“ zvýšila hlas.

„Ale Sintie má pouze jednoho bratra,“ ozvalo se za mnou. Otočila jsem se. Ve dveřích ředitelny stál on. Oblečený do černých džínů, které mu obepínaly svalnatou postavu. Bílou košili rozepnutou na tři knoflíčky, černé elegantní boty.

Na tváři mu hrál pobavený úsměv, jen co jsem se otočila, změnil se v udivený. Bylo mu dvacet sedm, když ho proměnili, mně teprve osmnáct. Nyní je ředitelem téhle instituce.

„Vůbec ses nezměnil!“ skočila jsem mu okolo krku. Sekretářky jen udiveně hleděly.

„Zato ty jsi vyrostla do krásy, sestřičko, doufám, že tě tatíček král dobře vychovává.“ Usmála jsem se na něj, ale nic jsem mu na to neřekla.

Vědělo se o nás, že jsme příslušníci Rumunské královské rodiny*. Nemuseli jsme se tím tajit, bylo to pro nás normální jako pro někoho, že je synem guvernéra nebo dcerou prezidenta.

„Můžeme si promluvit?“ šeptla jsem. Přikývl, tak jsme zašli do jeho kanceláře.

„Copak se děje?“ zeptal se mě, když otevíral lahev s červenou krví, aby mi nallil.

„Z Rumunska jsem na nějaký čas odešla, připadala jsem si tam stísněně, byla jsem dlouhou dobu tady, však víš.“ Věděl o mně vše, věděl, že jsem tady už delší dobu, jen jsem mu to nedala zatím najevo, až teď přišel ten správný čas, po všem, co se mi stalo, by mohl alespoň něco vědět.

„Co se stalo, že jsi zase změnila identitu, nevyhovovalo ti to?“ Věděla jsem, kam míří - zase k nim.

„On, může za to on, bratříčku. Dvakrát mě zranil a potom zapomněl. Musela jsem.“ Smutně se na mě usmál, chápal moje pohnutky, on to měl lehčí, byl gay a jeho přítel, Greg, ho měl fakt rád. To mně se stát asi nemůže.

„Neboj, sestřičko, začneš znova, ale drž se od něj, proboha tě prosím, co nejdále,“ dal na to velký důraz.

„Samozřejmě, bratře, počtvrté se už nespálím.“ Usmál se na mě. „Stále učíš jako volitelný předmět dramatickou výchovu a pohled do světové literatury dnešníma očima?“ otázala jsem se zvědavě. Záludně se usmál.

„Zapiš se.“ Vyskočila jsem a uháněla k jeho stolu. Z šuplíku jsem vytáhla formuláře a zapsala jsem se na jeho hodiny, na všechny, které učil, podle toho jsem si taky vybrala rozvrh. Hlavně hodně tělocviku. Šerm, aikido, plavání. Od přírody jsem sporty nesnášela, ale když mě přeměnili, musela jsem si začít udržovat upíří kondičku, tyhle předměty navíc učí brácha, takže to bude Oka.

„Díky.“ Objala jsem ho. Dlouhou dobu mlčel.

„Nemáš zač, to já děkuji.“ Objal mě pevněji.

Seděla jsem mu na klíně a usrkávala jsem krev, bavili jsme se o všem možném, dokud nezazvonilo první upozornění na začátek výuky.

„Jdi,“ pobídl mě. Políbila jsem ho na tvář a do pusy jsem si strčila tři peprmintové žvýkačky, abych zakryla pach krve. Koukla jsem se do zrcadla a zamaskovala jsem krvavé oči nádhernou modrou barvou.

„Krásné.“ Koukla jsem se zpět na Erika a potom jsem odešla. Rozloučila jsem se se sekretářkami a vyšla jsem ven. Jakmile jsem vešla do chodby, všichni znova umlkli a sem tam si jenom něco šeptali.

Zazvonilo na první hodinu, ale to ignorovali. Najednou mi někdo položil ruce na ramena, když jsem se otočila, uviděla jsem jej.

„Eriku, mám závažný problém.“ Usmál se.

„Chceš tři křídla skříňky?“ otázal se.

„Čtyři,“ zazubila jsme se.

„Potvoro.“

„Eriku!“ zaúpěla jsem. Přikývl. „Děkuji!“ objala jsem ho, nějak jsem pozapomněla na ostatní, kteří na nás civěli. Erik asi ne.

„Tak, žáci, chtěl bych vám představit svou sestru Sintii, Rumunskou princeznu a příští Rumunskou královnu, chovejte se k ní s respektem a jako ke každému jinému žákovi. Sintie nechce žádné abnormální zacházení.“ Zatahala jsem ho za bundu. Otočil se na mě.

„Stačí.“ Usmál se. „Parchante!“

„Nechci, abyste ji jakkoli ponižovali nebo něco podobného jen proto, že je mou sestrou nebo členkou královské rodiny.“ Výhružně se na všechny podíval a potom se otočil zpět ke mně.

„Budeš mít strážce?“ Vykulila jsem oči.

„Tos neudělal!“ Smutně se usmál. „Tys řekl otci, kde jsem? Nesnáším tě, myslela jsem, že ti můžu věřit! Žádné ochránce nechci a ani mít nebudu!“ Naštvaně jsme se otočila. Odešel, nic na to neřekl. Ohlédla jsem se za ním, stál tam a čekal, když se naše oči střetly, ukázal mi, abych šla za ním. Svěsila jsem ramena a šla jsem. Ostatní mě tiše následovali, velmi nenápadně. Mysleli si.

„Tady máš připravené skříňky.“ Usmál se na mě Erik. „Otci jsem to musel říct, ale strážce mít nemusíš.“ Odešel. Otevřela jsem skříňku, byla taková, jakou jsem ji chtěla, ach jo, brácho, brácho!

* Rumunsko má v mojí povídce stále hierarchii králů, lidé v Rumunsku tuší, že jsou nesmrtelní, ale nic neříkají, mají se dobře, protože královská rodina je velmi mírumilovná.

Rumunští upíři se na slunci netřpytí a mohou jíst normální jídlo. Jsou jinou odrůdou upíra.

Další

Předchozí

Autor: Kimberly (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mrcha - 8. kapitola: