Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moondance - 2. díl

07.01.2010 (09:30) • Ishka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1053×

HUDBA


„Jane! Jane! Kde jsi?“ uslyšela jsem z druhého konce lesa.
„Tady jsem!“ odpověděl jsem a běžela za hlasem.
„Co se stalo, Rose?“ zeptala jsem se a přisedla si k ní na nízkou větev.
„Jen jsem se chtěla zeptat… “ dostala ze sebe, ale v půlce věty se zadrhla.
„Tak jen povídej, ráda ti odpovím. Před tebou nemám žádné tajemství,“ zalichotila jsem jí.
„Víš já jen… “ začala “… nakupuješ ráda?“ řekla místo jakékoli smysluplné otázky.
„Já ani nevím.“
„Tak to otestujeme. Zítra letíme do Paříže k jedné úžasně švadleně. Ušije nám perfektní šaty. Pak si zaběhneme do Vídně nakupovat.“
„To… já… my… totiž… WOW!“
„Tak už mlč. Vrátíme se domů, zamluvíme letenky a sbalíme zavazadla.“
„A co Alice? Nechtěla by jet s námi?“
„Vidíš to, musíme se zeptat.“

Pak seskočila z větve a řítila se domů, následovala jsem ji méně zběsilým tempem.
Těsně před domem jsem zavětřila. Cítila jsem velice známou vůni. Upír!
Ale ne nikdo z Cullenových byl to… Aro.

‚Ano, určitě je to Aro,‘ napovídal mi medový hlásek v hlavě.
„Ahoj dítě,“ ozvalo se za mnou.
„Pane?“ odpověděla nepřekvapeným tónem.
„Mohlo být mi jasné, kde tě najdu. U Cullenových. Jak jsi klesla mé dítě ze svých ideálů,“ zasmál se.
„Nechci být neuctivá pane, ale to byly vaše ideály,“ řekla jsem drze.
„Možná máš pravdu. Mé ideály. Ale ty, ty ses jim podřídila.“
„Ano, pane, ale… “
„Mlč, Jane!!!“ zakřičel.
„Na mě, křičet nebudete,“zakřičela jsem ještě hlasitěji a představila jsem si Ara válet se na zemi v šílených křečích - a v tu chvíli se to stalo. Trvalo to jen chvíli, jen jsem mu chtěla ukázat kdo je tady pán.
„Takže takhle to cítíš, Jane? Chceš týrat své bližní?“ zařval znovu a vrhl na mě nenávistný pohled.
„Já nikoho netýrám. To ty, mě teď týráš,“ zašeptala jsem.
„Já ti zachránil, život ty malá mrcho!“

Pak se po mě vrhnul. Přišpendlil mě k zemi svým ledovým tělem.

„Jestli někdy vstoupíš do Voltery, roztrháme tě,“ zašeptal mi přímo do obličeje.
„To nemám v úmyslu!“ zasyčela jsem.

Pak mě políbil. Tvrdě a násilnicky. Oplatila jsem mu to dalším mučivým záchvatem.
To už se začali sbíhat Cullenovi. Určitě nás slyšeli už dlouho.
Vstala jsem a podívala se na Ara, který se stále zmítal v křečích.

„To stačí, Jane,“ uslyšela jsem za sebou Carlislův medový hlas.

Přestala jsem se soustředit a Ara přestaly sužovat mučivé křeče.
Pomalu vstal, věnoval mi poslední nenávistný pohled a pak zmizel v lese.

„Jsi v pořádku?“ zeptala se mateřsky Esme.
„Ano, děkuju.“
„Promiň, že jsme nepřišli dřív. Mysleli jsme, že si to budete chtít vyříkat sami,“ omlouval se Emmett.
„To je v pořádku.“

Pak jsme se všichni vydali zpět. Rose šla vedle mě a pak mě vzala kolem ramen.

„Zeptala ses už Alice na ty nákupy?“
„Jo, a pojede s námi.“
„Takže si uděláme dámskou jízdu?“
„No, jasně!“

Další den ráno sbalila Rose pár potřebných věcí a já jsem dostala na starost předpověď počasí.
Měly jsme štěstí. V Paříži by mělo sněžit a ve Vídni už je půl metru sněhu.
Na letišti jsme vyzvedli letenky a pak nastoupili do letadla a uletěly směr Paříž.
Švadlenka byla velice milá a hlavně šikovná. Takhle krásné šaty jsem ještě niky neviděla.

Na poště jsme je zabalily do obrovského balíku a poslaly domů. Přece jenom běžet do Vídně s šatama na rukou je trochu obtížné.
V nejdražším vídeňském butiku jsme nakoupily další zbytečnosti a pak jsme šly pro boty k těm šatům.
Nakonec jsme odfrčely na letadlo zpátky do Paříže a pak už domů.
Doma už na nás čekali, nikdo se však nezajímal. Asi je to tady na denním pořádku. Odletět si do Paříže pro šaty.

„Půjde se mnou někdo na lov?“ zeptala jsem se a prolomila tak hrobové ticho.
„Já bych šla,“ ozvala se Esme.

v lese jsme nebyly nějak dlouho. Vysály nějakou tu pumu a pak se pomalu vracely.
Asi kilometr od domova se Esme zastavila a posadila se na vyvrácený kmen stromu.

„Posaď se Jane,“ řekla a já jsem poslušně splnila to, co chtěla.
„Stalo se něco?“
„Jen jsem se chtěla zeptat, jak se cítíš?“
„Myslíš po Arově návštěvě?“
„Ano.“
„Může to být horší. Čekala jsem, že se mě pokusí najít, ale… “
„Já tě chápu. Nečekala jsi takový přístup.“
„Přesně tak. Asi jsem pro něj nějak důležitá. Kdyby se takhle ztratil třeba Felix, pochybuji, že by kvůli tomu dělal takovouhle scénu. Navíc, na mě si nikdy nedovolil křičet. A taky to bylo poprvé, co jsem na něj použila svou schopnost. Teda jako když zrovna nechtěl abych mu ukázala jak jsem se zlepšila. Moc mě mrzí, že jsem to musela udělat, ale já se ho vážně bála. Myslím, že to věděl. Věděl, že se bojím. Jen toho využil.“
„Chápu. Asi vím jak ti je.“
„Díky Esme. Jsi tak úžasně empatická .
„Tohle je asi moje schopnost.“
„Vidíš, to mě nikdy nenapadlo, že ty jsi empatička. Ty máš nejlepší schopnost ze všech.“

Pak jsme vstali, Esme mě vzala kolem ramen a vydali se domů.

← SHRNUTÍ →

Autor: Ishka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moondance - 2. díl: