Jane utíká od zabijáckého života. Kam?
06.01.2010 (20:30) • Ishka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1223×
Déšť bubnoval do oken mé komnaty. Ležela jsem na zemi a koukala do stropu. Kolem mě ležel rozbitý nábytek a střepy.
„Jane!“ ozval se hlas v místě kde, bývali dveře. „Už zase?“
Nemusela jsem se ani koukat kdo to řekl. Aro.
„Ano , pane,“ odsekla jsem arogantním hlasem.
„No tak, Jane, provedl jsem ti něco?“ zeptal se klidným hlasem, přesto jsem v něm slyšela podtón lítosti.
„Ne, pane.“
„Jane, tak řekni taky něco,“ žádal. Mou náladu už zřejmě nebral vážně.
„Co, pane?“
„Jak chceš, drahá. Až budeš mít náladu, přijď a můžeme si promluvit.“
Zase jsem byla sama. Už mě unavoval tenhle život. Prý hlídáme, aby upíři, nebyly nikým odhaleni, přitom jenom věčně sedíme někde na zadku nebo zabíjíme nevinné lidi.
Poslední dobou jsem nějaká citlivější. Začíná se mi hnusit, zabíjet lidi, ať chutnají, jak chtějí dobře.
Už jsem se s tím svěřila Alecovi, jen řekl, že to přejde, že je to jen chvilková citlivost.
Musela jsem to nějak přeskočit, nebaví mě tahle kapitola zlé upírky.
„Aro?“ řekla jsem tichým hlasem když jsem vešla do Arovy pracovny.
„Drahoušku. Chceš si promluvit?“ nabídl mi.
„Ano.“
„Tak povídej. Jsem tu pro tebe.“
Vlastně jsem ani nevěděla co mu mám říct. Nemohla jsem přece říct, že mě nebaví žít s nimi.
V tom mi v hlavě vyskočil spásný nápad.
CULLENOVI!!!
„Mohla bych si zajít zalovit někam do lesů, mimo město? Potřebuju si pročistit hlavu,“ vymyslela jsem narychlo.
„Ale jistě drahá. Když ti to pomůže. A kdypak chceš jít?“
„Asi ještě dnes v noci.“
„Jen do toho Jane. Hlavně na sebe dávej pozor.“
„Jistě.“
Nakonec mě obejmul a letmo políbil na tvář.
Nakonec mi připadalo strašné, podvést takhle toho, kdo mi zachránil život.
Však já se zase vrátím.
Po zbytek dne jsem se snažila nenápadně sbalit. Ukradla jsem tajně Heidiin batoh a dala do nich pár nezbytečných věcí: pár triček, pár kalhot, spodní prádlo, toaletní potřeby, mobil, a medvídka, kterého jsem dostala jako dárek ode všech Volturiových. Jediný dárek, který jsem si oblíbila.
Pak jsem řekla Arovi, že jdu na obchůzku města. Nic nenamítal, a tak jsem mohla v klidu vynést batoh za město a tam ho schovat.
K večeru jsem se rozloučila se všemi, možná naposledy políbila svého bratra a vydala se na "lov".
Za městem jsem vzala batoh a dala se vytrvalého běhu. Až ráno zjistí že jsem se nevrátila budou hledat, a já chci mít alespoň mírný náskok. Ale vlastně je to zbytečné. Nebudou mě hledat. Všichni ví že jsem věrná jako pes a jednou se vrátím.
Nabírala jsem rychlost a brzo jsem se ocitla na letišti, koupila jsem si první letenku do státu Washington a pak jen čekala. Ještě že byla stále hluboká noc. Neměla jsem v úmyslu se jakkoli nechat odhalit. Vzhledem k tomu, že jsem věděla že doletím ve dne jsem se vybavila. V letištním obchůdku jsem si koupila rukavice, sluneční brýle a velký puntíkovaný šátek. Všecko jsem si nechala u sebe, abych se při východu slunce, včas zamaskovala.
Letadlo velice brzo odlétalo a tak jsem ani moc dlouho nečekala. Nastoupila jsem do letadla.
Let trval dlouho, vedle mě ani neseděl nikdo, s kým bych si mohla popovídat, taky s kým bych si měla povídat.
Brzo byla potřeba se zamaskovat a tak jsem se do toho vrhla. Kolem hlavy celé hlavy jsem si omotala šátek, jen oči mi koukali. Do té škvíry v šátku jsem zapasovala sluneční brýle, a pak ještě ty protivné rukavice.
Když jsme byly konečně na místě, vyšla nerychlejším lidským krokem ven a snažila se co nejrychleji dostat pro svůj batoh. Pak jsem si koupila mapu Washingtonu a v nejbližším lese se odmaskovala. Pak jsem zorientovala mapu – neměla jsem v úmyslu se ztratit – a vyrazila. Stále jsem běžela lesem a když jsem náhodou musel přes nějaké město, brala jsem to těma nejzastrčenějšími uličkami které tady byly.
Za pár hodin jsem dorazila do Forks. Najít Cullenovic dům, nebylo nic těžškého. Stačilo nenápadně sledovat Rosalii která právě šla z obchodu. Naštěstí jsem se nemusela maskovat, protože bylo ošklivě pod mrakem.
Když jsem konečně spatřila můj vytoužený cíl, počkala jsem až Rose zaparkuje auto a vleze domů. Pak jsem sama zaklepala na domovní dveře. Bylo to sice zbytečné protože ta šťouralka Alice už věděla že jsem na cestě, ale přece.
Otevřel mi Carlisle a velice se divil že mě vidí. Přesto byl přívětivý a bez větších řečí mě pozval dál a usadil na pohovku. Brzo se k nám sesedli všichni Cullenovi včetně Belly a Renesmee.
„Potřebuji pomoc,“ vyslovila jsem své přání, aniž by se na něco stihli zeptat.
„Něco se stalo ve Volteře?“ zeptala se udiveně Bella.
„Ve Volteře… tak trochu, ano,“ vykoktala jsem ze sebe.
„A copak?“ zeptala se znovu Bella.
„Já… já jsem utekla z Voltery a potřebuji od vás pomoc.“
„Tak jen povídej, pokud jdeš v dobrém, uděláme vše abychom ti pomohli,“ řekla laskavým hlasem Esme.
„Chci být jako vy… “
„Myslím že ti nerozumíme,“ vložil se do rozhovoru Emmett.
„Chci se naučit ovládat před lidmi, pít pouze zvířecí krev… “
„Vždycky jsi námi opovrhovala,“ pokračoval Emmett.
„Já vím, ale už mě život zabíjejícího monstra přestal bavit.“
Kdybych mohla plakat, řinuly by se mi po tvářích veliké slzy. Bylo mi hrozně. Žebrala jsem u upírů, kterými jsem opovrhovala, ale horší než tohle, bylo množství lidí kterým jsem jakkoli ublížila.
„Prosím. Pomozte mi.“
Autor: Ishka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Moondance - 1. díl:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!