Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moji Andělé 2

12.05.2009 (08:00) • Matys • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3378×

Už to bylo sedm měsíců co jsem zmizela zatím jsem nikde neviděla známky toho že mě Charlie hledá. Už jsem měla značně vypouklé bříško tak ke mně občas došla doktorka která nikomu nic nikdy neříkala o tom s kým se stýká tak jsem jí řekla že otec dítěte odešel než jsem se vůbec dozvěděla že jsem těhotná a od otce jsem utekla protože by to nepochopil. Já jí řekla že to dítě chci. Za mým domečkem byla malá louka akorát se muselo projít kousek lesem. Dnes jsem na tu louku šla opět. Byla dokonale symetrická, hodně mi připomínala naši louku ve Forks. Uprostřed loučky pramenil potůček v letních dnech kdy bylo opravdu horko jsem tu trávila celé dny a chladila si nohy. Když jsem tam došla sedla jsem si a koukala na nádherný západ slunce. Najednou jsem za sebou uslyšela prasknout větvičku. Vyděšeně jsem se otočila a tam stála ona. Viktoria. Když viděla jak jsem se na ni vyděšeně koukla tak se usmála. Ale já si oddychla a usmála se na ni. Ona jen na mě zmateně koukla a prohlásila.

„Ahojky Bello, kdepak máš ostatní." Když to řekla trhla jsem s sebou a ona to viděla tak se ještě víc potutelně usmála.

„Ahoj Viktorie. Jsou pryč."

„Ale copak jsou na lovu a tebe tu nechali takhle samotnou?" a stále se potutelně usmála.

„Ne,ne odjeli skoro před rokem a mě tu nechali. Divila jsem se že si mě nenašla dřív." A nadzvedla jsem jednou obočí.

„No to výš já jsem zrovna měla cestu do Forks za tebou ale když jsem byla na lovu narazila jsem na tvou vůni a ta mě zavedla až sem k tobě." Odpověděla mi.

„No ale já nechci umřít ne teď mám jiný důvod bytí." Otočila jsem se k potoku a pohladila jsem si bříško.

„Tak to čumim, čípak je?"zeptala se ohromená co vidí.

„Edwardovo koho asi jiného." Odpověděla jsem jí pohrdavě.

„Ale vždyť upíři nemohou mít děti."zdála se být zamyšlená když to říkala

„To mi povidej. Ale co vydíš není halucinace." Zase sem jí odpověděla pohrdavě.

„Bello?"zeptala se

„Ano?" byla jsem docela zvědavá na co přišla

„Mohla bys mi říct co se stalo?" zeptala se a já byla překvapená jak přátelským tónem to řekla.

„Ehm.... No...kde začít." Rozmýšlela jsem nahlas.

„Tak třeba od začátku."to už seděla přede mnou v tureckým sedu.

Tak jsem začala od začátku jak jsme se poprvé viděli,první dotyk, první polibek, první milování. A pak les,rozchod,měsíce v agonii, ale potom měsíce štěstí od mého dítěte.

„To je mi líto."řekla a myslela to vážně.

„Nemusí. Viki?" zeptala sem se jí.

„Ano?"zeptala se tentokrát ona.

„Mohla bys mi vyprávět ty svůj příběh?"zeptala jsem se jí a vyčkávala.

„Ehmm ano...... narodila jsem se roku............." A tak mi vyprávěla svůj příběh až dokonce.

„Je mi to líto."řekla jsem když dokončila svůj příběh.

„Bello? Mohla bych tě požádat jestli.....ehm .....no......já mohla bych bydlet nějaký čas u tebe? Tenhle kočovný život mě už nebaví a já bych se konečně chtěla usadit."tak tím mě uplně zaskočila.

„No to výš že jo. Jsem ráda že tě to napadlo aspoň nebudu v tom mém teď už vlastně našem domečku sama." Řekla jsem jí s úsměvem a teď spíš vypadalo že je zaskočená ona.

„Díky Bello, díky" vyskočila a objala mě až mě málem udusila.

„Ehmm...Viki.....nemůžu dýchat. A mrně taky ne." A pustila mě.

„Jo, jasně promiň. A už výš co to bude? Holčička nebo chlapeček?"zeptala jsem se živým zájmem.

„No já vlastně nevím ve snech vídám holčičku a k doktorovy nechodím." Nejdřív se tvářila zaujatě a potom naštvaně.

„Jak si vůbec představuješ nechodit k doktorovy co kdybys měla nějaké závažné komplikace."prskala na mě a očividně o mě měla strach.

„A co bych mu asi řekla že jeho táta je upír? Že je to poloupíří dítě?"zeptala jsem se.

„Jo promiň máš pravdu. Omlouvám se že sem na tebe tak vyjela jenom sem o tebe měla vážně strach." A tím mě opět zaskočila.

„Jasně omluva se přijímá a teď bych ti měla ukázat baráček." Dořekla jsem a začala si stoupat najednou jsem ucítila bolestné dloubnutí v bříšku a skácela jsem se k zemi akorát jsem vnímala jak mě Viktorie zachytila. Začala jsem mít bolestivé křeče v bříšku.

„Bello, co ti je?" zeptala se strašně ustaraně.

„Je to tady už chce ven. Prosím dones mě domu."řekla jsem skrz zaťaté zuby. Domu jsme doběhli její upíří rychlostí položila mě na stůl a začala chystat nějaké věci.

„Viki musíš teď odejít nemůžeš tu zůstat teď ne než se narodí."

„Ne já tě tady samotnou nenechám já to zvládnu navíc jsem studovala medicínu." Když to dořekla zakřičela jsem bolestí.pak ke mně  přiskočila Viktoria a začalo to.

„Tlač Bello tlač." Křičela a začala se ke mně sklánět.

„Přirozenou cestou to nepůjde, řikala to doktorka která tu párkrát byla a už se neukázala." Dořekla jsem to a upadla jsem do bezvědomí okolo mě byla jenom tma a já v ní bloudila.

Viktoria

Když mi Bella řekla že to přirozeně nepůjde tak omdlela. V domě sem našla spoustu věcí které jsem potřebovala k porodu. Chystala jsem se rozříznout břicho když v tom jsem uslyšela křupnutí tak silné že jsem uskočila od ní strachy a chvíli vyjeveně koukala. Nakonec jsem se vzpamatovala přiskočila zpátky a rozřízla jsem jí břicho. Ale ještě před tím jsem zadržela dech abych jí náhodou nevysála. Když jsem jí rozřízla na zem se vyvalilo tolik krve že bych jí měla na týden. Vytáhla jsem miminka omyla, zabalila do deky a položila na gauč. Ani neplakaly jen se vyděšeně koukaly okolo. Přiskočila jsem zpátky k Belle její srdeční pulz byl kolísavý tak jsem musela udělat jediné co mi zbývalo kousla jsem jí do krku, kotníků a zápěstí na každé ruce a noze. Divila jsem se jak snadno jsem se od ní mohla odtrhnout. Ránu na břiše jsem nejdříve zašila a pak jsem na ni nechala nakapat jed aby se zacelila. Belle se srdce rozbušilo neuvěřitelnou rychlostí a já už věděla že nic jiného dělat nemohla tak jsem jí odnesla do jejího pokoje a položila jsem jí na postel. Navlékla jsem na ní nějaké věci co měla ve skříni a šla jsem k miminkám.

Byly to dvě nádherné holčičky a bylo na první pohled poznat že je Edward jejich otec. Byly bledé jedna měla oči čokoládově hnědé po Belle a jedna je měla nádherně zelené asi po Edwardovi. Holčička s hnědýma očkama měla bronzové vlásky a holčička se zelenýma očkama je měla hnědé po Belle. Nato že byly pár minut po porodu vypadaly na několik dní. Vzala jsem obě holčičky do náručí a šla s nimi do jednoho pokoje položila je na postel a oblékla oboum jsem dala růžové dupačky. A čepečky.

„Zlatíčka, tetička Viktorie si musí zajít na lov aby měla hodně síly. Hlavně ať se vám nic nestane ano?" řekla jsem jim protože podle toho jak se na mě koukali jsem vytušila že budou hodně inteligentní. Obě přikývli a začali si hrát jedna s druhou. Hráli si spolu prstíkama jen tak štráchaly. Šla jsem do lesa na vegetariánský lov protože jsem usoudila že když mám teď dvě na půl lidské neteřinky tak by bylo nebezpečné chodit na lov lidí. Mými prvními oběťmi byl medvěd, puma a nakonec srnka. Nebylo to tak špatné, dokonce mi to chutnalo. Když jsem byla plná a nevešla se do mě ani kapička tak jsem běžela domů. Šla jsem za holčičkama které spinkali byly naprosto totožné kdyby neměla každá jiné vlásky a oči byly by nerozeznatelné. Z pokoje Belly se ozývali každou chvíli vzlyky. Tak jsem za ní šla ležela na posteli na vůbec se nehýbala ruce měla zavřené do pěstí a zuby zatnuté. Obličej zkroucený do bolestné grimasy. Bylo na ní jasně vidět že trpí ale nijak neječela.

Bella

..... ten oheň mě spaloval zaživa ale zevnitř nemohla jsem se ani pohnout. Měla jsem sylně zatnuté zuby abych neječela jak mi jednou říkala Rose nemá cenu ječet od té spalující bolesti ti to nepomůže jen tak budeš ubližovat okolí a svým nejbližším. Nevím jak dlouho to trvalo ale oheň začal pomalu ustupovat nejdřív z nohou pak rukou až se přemýstil do mého srdce které se neuvěřitelnou silou rozběhlo bylo jasně poznat kdo má navrh. Při tom to byla tak nesnesitelná bolest že jsem se prohnula vzádu ale něčí ruce mě přitlačily zpátky na postel a něčí andělský hlas my říkal

„Bello šššš, už bude konec ještě pár minut a už bude po té hrozné bolesti." Pak jsem si vzpomněla čí ten hlas je. Viktorie. Pak se ozvalo poslední buch,buch a byl konec žádný zvuk nebylo slyšet. Pomalu jsem otevřela oči to světlo mě na okamžik oslepilo ale pak jsem viděla všechno jako z jiného světa. Každičkou částečku prachu, každou barvu spektra v žárovce. Každičkou vůni v domě dřevo,zatuchlinu a taky nějakou sladkou vůni jako jahody. Nakonec jsem si sedla v tu ránu ke mně přiskočila Viky

„Panebože já jsem tak ráda že žiješ, teda ty už vlastně nežiješ ale ty výš jak to myslím. A tvoje dcerušky jsou nádherné." Začala se rozplývat já se na ni jen zářivě usmála. Pak mě něco trklo říkala dcerušky.

„Viky, dcerušky?" zeptala jsem se nechápavě.ona se jen uchychtla a začala mi to vysvětlovat.

„No ano máš dvojčátka jedná má čokoládové oči po tobě s bonzovými vlásky a druhá je má zelené asi po něm a hnědé vlasy po tobě. A jsou obě překrásné." Začala se znova rozplývat.

Já to ještě chvíli vstřebávala.

„Vždyť se mi zdálo že budu mít jen jedno dítě." Přemýšlela jsem nahlas.

„Bello, sny se můžou mýlit je to jenom lidské podvědomí ve kterém se plní tvoje největší tužby ale taky tvoje největší obavy," vysvětlovala mi.

„Můžu je vidět?"zeptala jsem se.

„Nejdřív půjdeme na lov, pak se uvidí jaké budeš mít sebeovládání ale když jsi mě zatím nenapadla tak výborné."uvažovala.

„Tak jdeme už se nemůžu dočkat holčiček."a s tím jsem vyskočila z postele strašně rychle. Viky se jen zasmála a táhla mě z domu ven.

„Tak co mamko jedno menu pro vegetariána?"zeptala se mě jako v nějaké restauraci. Tomu jsem se musela zasmát.

„No jasně tetka a prosím specialitu dne." Dodala jsem ze smýchem Viky se taky přidala.

„A co ty ty půjdeš taky na zvěř nebo na lidi."zeptala jsem se s nadějí v hlase.

„No výš mamko, já si dám tu specialitku s tebou. Už od té doby co se holky narodily jsem na zvířatech."dodala.

„To je skvělé." Vřískala jsem a skočila jí kolem krku.

„Jo taky musíme vzít něco holkám, určitě mají taky žízeň." Řekla mi a já stuhla

„Co že? Ony pijou krev?" nevjeřcně jsem nad tím kroutila hlavou.

„No mlíko nemáš a o hladu nebudou." Nadzvedla jedno obočí.

„Jo jasně, tak pojď lovit už chci být zpátky doma a vidět andílky." Řekla jsem jí.

Obě jsme se rozeběhly hluboko do lesa. Já si dala dvě pumy a medvěda, Viky si dala taky medvěda, a dvě srnky když jsme byly plné běželi jsme zpátky do domu. Když jsem stály u dveří Viky kolem mého pasu omotala ruce.

„Promiň, dělám opatření furt jsou na půl lidi." Zašeptala mi Viky. Jen jsem kývla vzala za kliku a vešla do pokoje. Po chvíli mě Viky pustila s tím že jsem asi v pohodě.

„Ty jsou nádherné." Vydechla jsem omámeně.

„Jména jsem jim nedávala protože jsem věděla že je máš připravené."

„S hnědýma očkama bude Renesme a se zelenýma očkama bude charlie."

„Nádherná a vznešená jména pro malé bohyně."

„Tak teď jim dáme napapat, potom spinka a probereme jak to bude dál jo?" a mrkla na mě „Jasně." Odpověděla jsem jí. Když holčičky byly napapané dali jsme je spinkat a potom jsme vymýšleli kam bychom se mohli přestěhovat obě jsme se domluvily na Chicagu. Koupily jsme si tam velký starodávný dům. Velkou vášeň jsem si našla v restaurování všeho starého. Tak jsem celý náš dům zrenovovala vypadal opět nádherně u domu je jezero obrovské, hraničí s Kanadou. Domluvily jsme se na tom že zde budeme bydlet do té doby než holkám bude osmnáct pak půjdeme všechny čtyři na Dortmund. Díky Viky která se skvěle uměla orientovat na burze a koupila akcie nějakých firm jsme získaly pár set milionů dolarů. Takže jsme si každá mohla koupit jakékoliv autíčko chtěla. Holky si jako obvykle vzali stejná auta BMW Hurricane CS. Neneseme si vzala blankytně modré protože je to její oblíbená barva Carlie zase karmínově červené to je zase její oblíbená barva. Ale každá jsme si museli pořídit do myláčků tmavá skla. Já jsem si koupila Forda Fiestu Sport Van v černé barvě a Viktoria si pořídila Chevrolet Corvette Grand Sport v kanárkově žluté. Jak jsem si všimla Viktoria je ještě větší blázen do nakupování než Alice. Po nějaké době tím nakazila i holky takže teď byli stejně šílené jako ona. Té představě jsem se musela zasmát.

Autor: Matys (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moji Andělé 2: