1.6. jsem měla zkoušky a koncert z klavíru, takže jsem se snažila kapitolku přidat rychle, a proto není moc dlouhá. Příjemné čtení!
04.06.2010 (15:15) • RobSten13 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1717×
7. kapitola
Bella
Rozeběhla jsem se za ním. Hledala jsem ho asi půl hodiny, ale nikde nebyl. Hlouběji do lesa jsem se neodvážila, bála jsem se, že bych se ztratila. Vykašlala jsem se na něj, otočila se a šla pověsit to prádlo.
Ale když jsem se otočila a udělala pár kroků, nabourala jsem. Rychle zvedajíc se ze země jsem se podívala na důvod mého pádu. A přede mnou stál Peter.
„Ahoj?“ řekla jsem a můj pozdrav vyzněl jako otázka.
„Nazdárek. Co se tady válíš? Nechceš pomoct s tím prádlem? A pak bychom mohli někam zajít, co ty na to?“ Otočil se a vyšel směr sušák. Ani nečekal na odpověď. To si jako myslí, že mi něco navrhne a už je to jasná věc? To se teda plete, zase. Kolikrát už se to stalo? Asi jsem tam neměla zůstávat a povídat si s ním. Měla jsem odejít hned, jak se naskytla první možnost.
„No vlastně… no… chtěla jsem se učit. Přece jenom, zítra je zase škola a já ještě nemám úkoly,“ řekla jsem. Jak chabá výmluva. Samozřejmě úkoly jsem neměla ještě hotové, ale jelikož jsem neměla nic jiného na práci… Ale budu muset uvařit Charliemu. Při představě, jak si Charlie vaří sám, jsem zadusila smích. Alespoň něco, proč zůstat.
Vydala jsem se v těsném závěsu za ním. A to, co jsem uviděla, mě na chvíli vykolejilo. V jeho zadní kapse u kalhot vykukoval světle modrý lístek, který jsem hledala. Takže on mi ho vzal, ale proč? A chystá se mi ho někdy dát? Ale já se chtěla dozvědět, co je na něm napsané a nevěděla jsem, jak si o něj říct. A jestli by mi ho vůbec dal. Musím ho nějak získat. Mezitím jsme došli k prádlu a začali. Pak mě napadlo, jak dopis pro mne získat.
„Co kdybych tě pozvala k nám domů, alespoň tě pozná Charlie. Co ty na to? A jestli chceš být s semnou můžeš mi pomoct s vařením. Uvidíš, bude to legrace,“ zeptala jsem se mile, a tak nějak, svůdně se na něj usmála. Doufala jsem, že neodmítne. Všechno to podstupuji, kvůli dopisu.
„Proč ne. Jasně, bude to legrace,“ přijal mé pozvání a vydal se ke dveřím, jelikož už pověsil poslední kousky prádla, a tak jsem se vydala za ním.
Když nás spatřil táta, díval se obezřetně a pak po mně švihl pohledem, jestli si z něj nedělám legraci. Doufám, že si nemyslí, že s ním chodím. To by mi tak scházelo. Teď by se mi tu hodil Edward, aby mu mohl přečíst myšlenky. Ovšem kdyby tu byl Edward, nebyl by tu Peter. Povzdechla jsem si a vydala jsem se do kuchyně chystat oběd.
Asi v polovině mého vaření za mnou do kuchyně přišel Peter a posadil se na Charlieho židli. Přesně tam, kde jsem si předtím představovala Edwarda. Když jsem se na Petera podívala, říkala jsem si, že Edwardovi, krásnějšímu, tisíckrát lepšímu než je Peter a „modernějšímu“, neboli výstřednějšímu, to slušelo víc. Otočila jsem se zpátky k lince a dodělávala mrkvový salát, když…
Edward
Alice jako jediná už věděla, co mám v plánu, a proto se na mě mračila a v myšlenkách mi to vymlouvala. Nesvolal jsem je proto, abych se jich ptal, ale abych jim to oznámil jako jasnou věc.
„Myslím… ne, vím, že bude mnohem lepší, když na chvíli odejdu,“ řekl jsem a v tu chvíli na mě jejich myšlenky zaútočily.
Tušil jsem, že to tu s námi moc dlouho nevydrží. Jen jdi, potřebuješ to, ale brzy se vrať. Carlisle měl nejrozumnější myšlenky ze všech.
Edwarde, věřím, že to pro tebe bude lepší, když odejdeš, ale pomysli na Esme. Alice měla pravdu, ale já musel.
Cítím tvé pocity, ale mysli na rodinu. Pro koho to bude nejtěžší? Jasper a Alice nemuseli mluvit nahlas, a přesto měli naprosto stejné myšlenky.
Brácha, no ták, už takhle je tu nuda a ty chceš odejít? Kdo se mi pak bude vrtat v hlavě? Hmm? Rozmysli si to, kvůli mně. Ty se za ní přece nechceš vrátit. Tak tu kvůli mně můžeš zůstat ne? Miluji tě, nemůžeš mě opustit. Chápeš? No ták, Edí. A pak se lehce uchechtl. Emmett mě svými myšlenkami dost naštval. Už jenom kvůli tomuhle, bylo dobré odejít.
Jen ať si jde, stejně je to jeho vina, kdyby nejednal tak, jak jednal. Byli bychom všichni šťastní. A Bella taky. Rosalie měla v jistém ohledu pravdu, ale kdybych Belle ublížil, nebo někdo z rodiny, rozhodně bychom pak šťastní nebyli.
Edwarde, prosím. Neodcházej. Vím, jak moc to bolí, ale neopouštěj nás synu. Prosím. Esme vypadala, jako by se každou chvíli měla rozplakat. A to mi velice ztěžovalo mluvit. Její smutek z toho, že jí její syn opouští.
„Neboj, mami, nebude to na dlouho. Vrátím se. Slibuji. Sbohem.“ Otočil jsem se a rozeběhl se daleko od své rodiny. Potřebné věci, jako telefon a peníze, jsem měl v kapse. Tak nač můj odchod prodlužovat. Jen bych začal váhat a to jsem rozhodně neměl v plánu. Přece se vrátím, jen ještě nevím kdy a na jak dlouho. Oni to beze mne vydrží, musí.
Děkuji za komentáře!!! Nebylo jich 15, ale blížili jste se. Tak doufám, že u téhle kapitoly to bude víc nebo při nejhorším stejně.
Moc děkuji
Autor: RobSten13 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Moje televizní Kráska - 7. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!