Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje srdce nikdy nebude slepené - 8. kapitola

14.09.2010 (21:30) • Zira • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2041×

8. kapitola – Neřeknu to

„Cože?“ vykřikla jsem nahlas a nemohla tomu uvěřit.

„No… ne že by si nic nepamatoval, ale jako by měl v hlavě jen jediné. Neříct to někomu,“ řekl Edward. Nevěděla jsem, co se děje. Co se děje se mnou?

„Neřeknu to,“ řekl Emmett a pak měl oči v pořádku. Zase se začal usmívat a pošťuchovat mě. Nevěřila jsem vlastním očím.

„Je ti dobře?“ zeptala jsem se ho. Usmál se.

„Nikdy mi nebylo líp,“ řekl Emmett a zasmál se.

„Takže to, co jsi viděl, neřekneš nikomu?“ zeptala jsem se ho.

„Co jsem měl vědět? Co nikomu nemám říkat?“ zeptal se a díval se na mě… nějak divně.

„Nic… já už musím jít.“ A běžela jsem zpátky k domu. Sedla jsem si na postel a zírala před sebe do zdi. V myšlenkách se mi uchytila jedna vzpomínka na to, když jednou Edward říkal o jedné rodině v Denali. Eleazar… tak se ten upír jmenuje… umí poznat jakou má kdo schopnost a pro mě by to bylo jednodušší zjistit takhle, než to zjišťovat nějak složitě.

„Pojedu s tebou,“ vykřikl někdo před mým pokojem. Nemusela jsem ani poznat podle hlasu, kdo to je, jelikož to bylo nad slunce jasné… Alice. Rozrazila dveře a šla hned k mému šatníku. Vytáhla z něj nějaké oblečení a boty a hodila mi je na křeslo.

„Za pět minut vyrážíme. Letadlo nám totiž odlétá za třicet minut. Už jsem zarezervovala palubní vstupenky. Vezmi si pas! Honem… nebudu to opakovat dvakrát!“ Zaklapla dveře a slyšela jsem, jak něco volá na Jaspera. Skvělé, ale já chtěla jet sama. Oblékla jsem se, vzala si pas a tašku a vyrazila střechou ven. Pospíchala jsem radši na letiště po svých. Přemýšlela jsem nad tím, jak pojedu s Alice na letiště, aby mě nemohla zastavit. Jen tu byl malý problém, když jsem vyzvedávala palubní vstupenku. Nevěděla jsem totiž heslo.

„Alice Cullenová?“ hádala jsem.

„Ne, paní… jsou to čísla,“ řekl kluk, který zrovna smrkal do kapesníku a pil černou kávu s mlékem.

„Isabella Cullenová?“ hádala jsem znova.

„Řekl jsem Vám, že je to směsice šesti čísel,“ řekl.

„To je super, to je vážně…“

„6-4-9-7-2-3,“ řekl někdo za mnou a já hned poznala, čí hlas to je.

„Ano, pane… tři palubní vstupenky.“

„No… jen dvě, děkuji,“ řekl Edward a usmál se na mě.

„Jsi můj anděl,“ zašeptala jsem mu do ucha.

„Já vím. Kdyby sem přišla taková malá dívenka s rozčepýřenými vlasy a jeden kluk, tak jim řekněte, že je vyprodáno a dejte jim tuto obálku,“ řekl Edward a dal mu obálku a k tomu úplatek.

„Dobrá tedy… sice bych to neměl dělat, ale udělám výjimku,“ pošeptal mu do ucha a my šli. Edward mě vzal kolem ramen a mně to nebylo nepříjemné. V letadle jsem seděla vedle Edwarda a nějakého chlapa, který, když se na mě koukal, slintal. Edward se se mnou hned vyměnil a políbil mě na tvář.

„Bylo ti to nepříjemné?“ Přikývla jsem a polibek mu vrátila. Nevzpíral se. Chlap se na mě pořád koukal a mě to už začalo štvát.

„Na co tak koukáte? Já už přítele mám, tak si dejte voraz,“ řekla jsem naštvaně a sedla si zpátky na místo. Chlap se zklidnil a trápil jinou pasažérku svým uslintaným pohledem. Fuj!

„Díky… málem jsem ho tu na místě uškrtil. Myslela si to s tím přítelem vážně?“ zeptal se.

„Edwarde?“ pokárala jsem ho a usmála se na něho.

„No… co? Já taky slintám při pohledu na tebe, ale jako pravý gentleman to provozuji ve své mysli,“ zašeptal mi.

„Ty blázínku… ty si nedáš pokoj, viď?“ Kývl na nesouhlas. Přinesli nám jídlo.

„Jak to vlastně chutná?“

„Tak to ochutnej a uvidíš,“ řekl a začal mě pozorovat.

„Jak si jednou říkal, že to chutná jako bahno. Pojďme si dát závod, kdo to dřív sní?“ navrhla jsem a kývla na něho.

„Dobře,“ řekl a odstartoval to. Začali jsme to jíst a opravdu to chutnalo jako bahno. Chtělo se mi zvracet. Nejdřív jsem si dala šunku, sýr a chleba. Pak sušenku a zapila to vodou. Chlap se na mě znova začal dívat. Ládovala jsem to do sebe a poslední, co jsem měla na podnose, bylo máslo. Vzala jsem máslo rukama, koukla se na chlapa a celé ho před ním snědla. Zavrněl a znovu začal slintat.

„Chcete do držky?“ zeptala jsem se ho tázavým pohledem. Znovu se otočil zády ke mně a tentokrát jsem doufala, že mu to vydrží i po zbytek letu. Závod vyhrál Edward, jelikož se ukázalo, že to všechno zapíjel vodou. Potom, co jsem to pak další hodinu vydavovala, jsem si řekla, že lidské jídlo už nikdy ochutnávat nebudu. Edward se mi pak až do konce letu smál.

„A jaká bude odměna?“ řekl, když jsme přistáli.

„Co byste si přál, vítězi?“ zeptala jsem se ho a nadhodila svůdný pohled.

„Pusu,“ řekl zasněně.

„Edwarde,“ řekla jsem a protočila oči v sloup.

„No, co? Řekla jsi cokoliv,“ řekl, zatímco jsme vystupovali z letadla a šli do autobusu, který nás měl odvézt k letištní hale.

„Dobře, ale jen pusu na pusu. Nic víc.“ Přikývl. Když si sedl v autobuse na sedadlo, tak jsem si mu sedla na klín, vzala jeho obličej do svých dlaní a políbila ho, jenže se mi to nějak vymklo kontrole. Byla v tom taková chemie, že se náš polibek prohloubil. Jeho rty byly měkké jako hebký polštář. Stop… to není ten polibek. Mělo to být jen na pusu, ale proč se mi to líbí? To je strašné… měním na něho názory každých deset minut. Edward se zasmál a já se od něho odtrhla. Samozřejmě, že když jsem se nesoustředila, tak mi mohl číst myšlenky a všechno slyšet. Stoupla jsem si a strčila mu rukou do hlavy.

„Blbče,“ řekla jsem, ale on se pořád smál jako by to byl vtip roku.

„Co?“ zeptal se.

„Můžeš mi říct, proč jsi tak… strašně přitažlivý? Proč radši nemáš na obličeji bradavici, vlasy mastné… a… proč?“ Znovu se zasmál.

„Pitomeček,“ řekla jsem si pro sebe, ale tak aby to slyšel.

„Pojď ke mně,“ řekl pobaveně a strhl mě na sebe.

„Nech mě,“ řekla jsem vesele.

„A co když ne?“

„Tak to se pak budeš divit. Uteču ti. A ty víš, že když jsem ve vodě, tak mě nechytíš,“ pošeptala jsem mu do ucha a rychle jsem vyběhla z autobusu. Vyndala jsem si pas ze zadní kapsy u džín a podala ho pánovi. Vrátil mi ho zpátky a pak už jsem běžela s větrem o závod, aby mě Edward nechytil. Eleazara bylo lehké najít. Upíří pach byl cítit po celém lese. Snad konečně zjistím, co se se mnou děje.

7.kapitola - 9. kapitola

Autor: Zira (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje srdce nikdy nebude slepené - 8. kapitola: