Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje minulost se odráží v mých písních -> He... 19. kapitola - The End

18.07.2010 (11:15) • Kimberly • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5188×

Konec, a zazvonil zvonec!

Pohled Belly:

Otevřela jsem oči a nad sebou jsem uviděla sklánějící se celou mou rodinu.

„Is, jsme tak rádi, že jsi zpět,“ řekl mi Carlisle.

„Děkuji, ani nevím, co se přesněji stalo, dopsala jsem novou písničky a potom jsem viděla, jak na Linu spadla skříň, ze skříně vyjelo sklo a oddělilo jí trup od nohou,“ při té vzpomínce jsme se ošila.

„Už je to dobrý holčičko. Díky Victorii jsi naživu, běžela do Seattlu a uviděla padající letadlo, zastavila pád a přinesla tě sem, jsme jí vděční za tvůj život,“ řekla mi Esme.

„Bello, nechceš mi vysvětlit, co to bylo za písničku? Tak střel? Jsi blázen?“

„Ne, Alice, ne. Jen jsem složila píseň. Po dlouhém půl roku jsem konečně mohla zase něco složit!“ řekla jsem jí a usmála jsem se. Vtom jsem si v rohu pokoje všimla Edwarda.

„Edwarde,“ řekla jsem. Zvednul hlavu a přišel ke mně blíž. Chytla jsem ho za ruku a podívala jsem se mu zpříma do očí.

„Edwarde, co bylo, to bylo. Dokážu ti odpustit, doufám, že ty, dokážeš odpustit i mě. Miluju tě a radši bych zemřela, než abych se dívala podruhé v životě, jak mi odcházíš. Miluju tě více, než vlastní život, prosím tě, nikam už mi neodcházej,“ řekla jsem mu a do očí se mi nahrnuly slzy.

„Nikam už neodejdu, slibuju,“ řekl mi a políbil mě. Někdo v zadu zatleskal, jiný si odkašlal. Odtrhli jsme se od sebe, stál tam jiný doktor.

„Carlisle, není to dobré.“ řekl a Carlisle pokynul, aby šel ven.

„Ne, ne a ne! Zůstaňte tady. Chci to slyšet. Jestli umřu, chci to vědět rovnou, ne po milosrdných lžích a utrápených pohledech,“ řekla jsem a všichni se zarazili.

„Ne, lásko, nedovolím ti umřít, nikdy,“ řekl Edward.

„To není na tobě, Edwarde,“ řekla jsem mu.

„Dobrá tedy. Slečno Cullenová, objevil se u Vás nádor na mozku,“ řekl mi doktor.

„Takže mám rakovinu? Kolik času mám?“

„Ano, máte rakovinu. Naneštěstí, je Váš nádor zhoubný, což povede ke smrti,“ řekl.

„Kolik času?“ zeptala jsem se.

„Nanejvýš šest měsíců, je mi líto,“ řekl a odešel.

„Ne, nedovolím ti umřít, ne teď, ne, když jsem tě našel, ne, když jsem tě získal zpět,“ začal Edward, položila jsem mu prst přes ústa.

„Jak jsem již řekla, toto rozhodnutí není na tobě, Edwarde. Je na mě. Já si musím zvolit, co chci, jsem to já, kdo řekne, zdali umřu, nebo budu žít. Miluju tě, ale miluji i zpívání, chápeš, že kvůli tomu, že bych se nechala přeměnit, bych umřela jako zpěvačka? Nechala bych svou pracně budovanou kariéru, zahodila bych ji pro nesmrtelnost?“ to poslední neměla být otázka, ale vyzněla tak.

„Nechci, abys umřela,“ řekl.

„Já taky nechci umřít, ale nechci přestat zpívat,“ řekla jsem mu.

„Stejně tě přeměním, jednou jsem tě už ztratil, nechci tě ztratit znovu,“ řekl.

„Nemůžeš jí přeměnit, bez jejího souhlasu,“ řekl Carlisle.

„Potřebuji notebook,“ řekla jsem Carlisleovi, ale Alice mi ho ihned podala.

„Děkuji,“ řekla jsem a začala jsem psát.

Tehdy, jsem začala prologem…

(Tato jakoby kniha, bude zkrácena. Původní knihu, kterou zamýšlím - ale nic neslibuju -  bych chtěla vydat na webu po ukončení této povídky, bude obsáhlejší.  Toto jsou jen úryvky kapitol – něco jako všeobecné shrnutí)

Můj životní Super - star

Prolog

Kolikrát za život můžete říci, že Vám osud dal to, co jste nejvíce chtěli?  Kolikrát můžete říct, že jste museli říct, děkuji, prosím, ahoj, nebo další slova s úsměvem člověku, kterého nenávidíte? Který Vám vadí, ale vy ho přitom milujete? Musela jsem překonat spoustu životních překážek. Bylo jich nespočet na mé krátké cestě životem, ale s každou jsem se snažila vypořádat, jak nejlépe jsem uměla.

Když si máte vybrat mezi tím,

co cítíte, a tím,

co chcete,

většinou si vyberete podle rozumu.

Lidé jsou paličatí a neví, co je to žít,

co je to moct dělat to co chcou,

žít svůj sen.

Dokud ho neztratí…

Napsala jednou jedna moudrá žena. Taky jsem byla paličatá. Ztratila jsem to, na čem mi nejvíce záleželo, mou vlastní paličatostí.

Kapitola 1. – Rodiny

Každý se narodí a má svou rodinu, já se narodila a měla jsem mámu tátu a babičku, nikoho víc.

Když mi byly čtyři roky, mojí rodiče měli autohavárii. Táta byl na místě mrtvý a maminka zemřela o dva dny později v nemocnici. Já měla zlomený malíček na noze. Jak směšná mi připadá tato ironie. Všichni umřeli a já měla zlomený prst.

Tehdy mě poslali k babičce, abych u ní bydlela, dokud nebudu dospělá. Babičce zjistili rakovinu, a když mi bylo dvanáct, umřela. Začali mě stěhovat z jednoho dětského domova do druhého, až jsem skončila ve Forks.

Tady si mě našla moje třetí a poslední rodina. Milovali mě a já milovala je, umožnili mi mé sny. Nikdy jsem nebyla zvyklá na luxus, nebo na nějaké hezké zacházení. Ovšem oni, se o mne starali jako o vlastní. Rychle jsem si zvykla i na stejně staré sourozence a začali jsme spolu dobře vycházet.

Kapitola 2. - Láska

V rodině jsme byli všichni adoptovaní. Se všemi jsem velmi dobře vycházela a snažila jsem se brát život s nadsázkou a nadšením, nebylo to však vždy nejlehčí.

Hlavě proto, že jeden z mých sourozenců, budeme mu říkat třeba princ na bílém koni, jména Vám nic neřeknou. Takže, princ na bílém koni mi pobláznil hlavu už hned od začátku, co jsem ho potkala. Hned poprvé jsem si zamilovala jeho nádherné topazové oči, nebo jeho pokřivený úsměv. On mě, však z nějakého – pro mě nepochopitelného – důvodu nenáviděl, ale já ho milovala. Jeden večer se to však změnilo, když jsem právě skládala písničku, přišel za mnou dolů, do obýváku, ke klavíru a řekl mi, že nádherně hraji. Zahráli jsme si spolu, zazpívali jsme si spolu a něco se stalo, protože mezi námi vzplála touha a prožili jsme spolu noc.

Kapitola 3. - Hádka

S Princem to nebylo jednoduché, milovala jsem ho, ale nevěděla jsem, co ke mně cítí on. Od naší společně prožité noci, se ke mně choval jinak, ne nenávistně, ale jako by se nic nestalo a on pokračoval ve svém životě. Tehdy jsem se s ním pohádala, protože jsem měla dost, jeho velkého ega. Do obličeje jsem mu vpálila, že když mě nemiluje, neměl se mnou spát. Od toho dne jsme spolu nemluvili.

Kapitola 4. – Soutěž

O měsíc později, co jsme se s princem pohádali, jsem vyhrála školní pěveckou soutěž. Byla tam porota z L.A.  Zasedal v ní třeba Enrique Iglesias, Madona nebo třeba celý tým Pussycat dolls.

Zpívala jsem písničku od Ke$hy Tik tok. Měla jsem úspěch, protože nikdo tak talentovaný jako já, ve škole tehdy nebyl.

Kapitola 5. – Sny

O týden později k nám domů přišel pan Iglesias. Nabídl mi smlouvu na nahrání CD a já to přijala. Mé jméno však bylo velmi dlouhé, a komu by se chtělo vyjmenovávat a vyvolávat pořád dokola Isabell C. Swan, tak jsem se rozhodla pro umělecký pseudonym Sabel.

Sabel se stala hitem ihned, ale doma to bylo čím dál tím horší. Po vydání desky Ztráty a nálezy, jsem prožila nejhorší den ve svém životě…

Kapitola 6. – Ztráta

Právě jsem se vrátila s autogramiády Seattlu, když jsem spatřila Prince, jak stojí pod shody s kufry v rukou. Vysvětlil mi, že nemá čas zanedbávat život, že nechce být na světle a že má dost mé nafoukanosti… mé nafoukanosti, chápete? Odešel. Byla to první ztráta od doby, kdy jsem do této rodiny přišla.

Kapitola 7. - Zhroucení

Celé dva týdny jsem probrečela zavřená v mém pokoji. Odešel a já odjela na turné. A po pár měsících jsme se vrátila a musela jsme natočit druhé CD. Byla to podmínka Agentury for Music, s kterou jsem měla smlouvu. CD jsem natáčela i s Pomocí Miley, která se mnou zpívala píseň Only Fall.  Když jsem se vrátila domů, doufala jsem, že tam bude, nebyl.

Kapitola 8. – Odcházím

V den představování nového klipu k písni Only Fall s Miley, se princ objevil. Objevil, viděla jsem, jak trpěl, ale nesměla jsem si to nechat připustit k srdci. Nenechala jsem. Uplynuly dva další týdny a on se od vystoupení neukázal. Poté jsem se rozhodla, že déle čekat nebudu a že odejdu od rodiny, nechci jim přidělávat starosti.

Sestřička, říkejme jí Elfy, mě přemluvila, donutila mě zůstat s rodinou, do mého velkého světového turné. Prý, jestli si to nerozmyslím, nechá mě jít. Nerozmyslela jsme si to. Odešla jsem.

Kapitola 9. – Uvědomění

Velké turné, bylo skvělé, ale přestala jsem vnímat, co zpívám. Stala se ze mě mladá, krásná, ale zahořklá rock – popová hvězda. Plynuly měsíc za měsícem a mě ubývalo života. Neskládala jsem písně, nepsala jsem slova. Byla jsem na dně, když jsme si uvědomila, že to není to, co chci.

Tolik věcí, kolik mi život vzal, není snad ani možné. Moji normální a nyní i tu druhou rodinu.

Stojím nad propastí svého vlastního života, nad propastí, kterou jsem si sama vybudovala a posílily ji všechny moje špatné zážitky ze života.

Tolik jsem toužila po tom být slavná, zpívat a být obdivovaná, že jsem zapomněla na svůj vlastní normální život mimo showbyznys, který jsem milovala. Na to, proč to vlastně vůbec chci. Neuvědomila jsem si, jak jsem sobecká. Kolik úsilí mi to vše dalo a kolik času mi to vzalo.

Už to nechci, chci být zase ta obyčejná, neznámá holka, sužovaná svým krutým osudem, namísto toho se ze mě stala zatrpklá a osamělá, a i přes to mladá holka, které není nic dobré.

Moje písničky vždy byly smutné, ale i veselé, vždy plné naděje a víry, plné lidských pocitů a teď? Teď jsou v nich akorát slova bez významu. Nemají opravdový význam, protože už je nepíšu a neskládám já, už do nich nemůžu dávat svoje pocity, emoce, bolest, smutek, ale i radost a lásku, kterou v sobě nosím.

Tehdy jsem si uvědomila, že nebalancuji jen na hraně, ale že jsem spadla na to nejhlubší dno.

Kapitola 10 – Návrat

Vracela jsem se domů, napsala jsem Elfy E-mail, že budu za dvě hodiny přistávat v Seattlu, ale letadlo spadlo. Já jediná jsem ten pád přežila. Měla jsem štěstí. Tehdy kolem, po silnici jela kamarádka táty a zachránila mne z trosek hořícího letadla. Doopravdy štěstí, ovšem v neštěstí…

Kapitola 11. – Konec

V nemocnici jsem se probrala a dozvěděla jsem se, že jsem měla pneumotorax na levé plíci a mám zlomený, no spíše rozdrcený kotník, ale jinak, že jsem měla velké štěstí.

Byla jsem z toho šťastná. S Princem jsme se dali zase dohromady. Odpustila jsem mu a on mě. Byli jsme šťastní, do chvíle, než jsme se dozvěděli, že mám nádor na mozku. Zbývalo mi nanejvýš posledních šest měsíců.

Rozhodla jsem se sepsat tuto knihu, abyste věděli, že sny se plní každý den. Každému člověku na zemi, ale jinou formou. Jsou to zkrátka jen náhody, nebo něco, čeho si ani pořádně nevšimneme, ale když si jich přeci jenom všimneme, tak to stojí za to.

Přejí Vám všem, aby se Vám sny plnily. Mějte na paměti, že můžou kdykoli skončit, ale nebojte se smrti, to ji přitáhne ještě blíže.

Všechny Vás miluji.

Sabel ♥

…

Za dva měsíce se z knihy stal bestseler. Zavolala jsem notáře a nechala jsem všechno, co jsem jako Sabel měla, přepsat na Carlislea a uložila jsem mu příkaz, že tyto pozemky, má stále, kdy si budou měnit jména, nechávat přepisovat na sebe, ať to nějak zařídí...

...

Uplynulo pět měsíců a já byla rozhodnuta. Propast jsem zamknula, protože jsem se do ní už nikdy nechtěla propadnout zpět.

„Alice,“ zařvala jsem a ona ihned přiletěla ke mně.

„Všichni jsou doma?“ zeptala jsem se jí.

„Ano,“ odpověděla.

Podala jsem jí papírek, bylo na něm napsáno:

Myslí na něco jiného

„Mám to,“ řekla mi a tak jsem jí podala druhý papírek.

Pohled Alice:

„Alice!“ zavolala na mě Bella.

„Všichni jsou doma?“ zajímavá otázka.

„Ano,“ souhlasil jsem. Podala mi papírek: Mysli na něco jiného.

Stálo na něm.

„Mám to,“ řekla jsem a v duchu jsme začala překládat českou hymnu do malajštiny. Podala mi druhý papírek.

Stálo na něm: Alice, mám pro tebe práci!

1)      Uspořádej tajnou svatbu, hned zítra

2)      Kup mi nádherné svatební šaty a boty.

3)      Nezapomeň na prstýnky.

4)      Taky šaty pro ostatní.

5)      Řekni to jen Carlisleovi, aby vše nachystal na přeměnu, nenechám Vás tady. Nechci umřít!

6)      Mysli na něco jiného!!!!

Naplánovala jsem vše tak, jak mi to Bella zadala. Carlisle byl rád. Půjčil mi novou kreditku, to jsem byla ráda já. Belle jsme koupila přenádherné svatební šaty a naplánovala jsem svatbu.

„Hej, všichni upíři sem!“ zavolala jsem do domu a všichni se objevili v mém a Jasperově pokoji.

„Na nic se neptejte, příkaz Bell. Rosalie, tady. Esme, tady. Emme, tady. Jaspere, tady. Carlisle, tady. Edwarde, ty máš tuhle a koukej se držet od Belly po dobu dvou hodin dále. Neušpiňte si to oblečení, co by to potom bylo za svatbu!“ řekla jsem a všichni na mě vyjeveně zírali. Potom jsem otevřela krabici s mými šaty.

„Bellino poslední přání,“ řekla jsem. Vše jim neřeknu.

O dvě hodiny později…

Pohled Belly:

Stála jsem před zrcadlem a dívala jsem se na bledou pohublou dívku v něm. Na sobě jsem měla nádherné šaty, jako z časopisu. Byly nádherné a přitom jednoduché. Černé vlasy jsem měla vyčesané do složitého drdolu na vrchu hlavy a ve vlasech jsem měla korunku.

„Můžeme,“ řekla jsem Alici. Ta mě vzala do náruče a odnesla mě upířím tryskem na loučku, kde se obřad konal.

Edward mě spatřil a usmál se. Stál u oltáře, tak, jak se to má. Přišel ke mne Carlisle a nabídl mi rámě. Usmála jsem se na něj a zavěsila se do něj. Podal mou ruku, do Edwardovy dlaně a stoupli jsme si před kněze.

„Dnes jsme se tady sešli, abychom spojili dva životy do jednoho. Zde přítomná Isabella S. Cullen a Pan Edward Antony Masen Cullen se rozhodli, že spolu budou žít, dokud je smrt nerozdělí -“ přerušila jsem kněze.

„Promiňte, ale mám svůj vlastní slib, který bych chtěla přečíst, pokud by to nevadilo,“ řekla jsem a kněz se jen usmál.

„Samozřejmě,“ řekla a nechal mě, abych si vzala malý mikrofon. Pokynula jsem Rose a ta začala hrát na klavír noty, které jsem předtím dala Alice, aby je dala Rose.

„Edwarde, dnes jsem se rozhodla, že naše dva životy od sebe byly dlouho odděleny pouze hloupostí. Nejen mou, nebo tvou, ale naší hloupostí. Milujeme se však tak moc, že nemůžu dopustit, abych umřela bez toho, abys byl alespoň pro pár týdnů nebo měsíců můj. To byl prvotní plán, ale pak jsem poznala něco, co je podle mě nádherné, nádhernější než jen svatba sama.

Tímto slibem, ti slibuji svou lásku, věrnost v tom dobrém i zlém. Se mnou budeš muset hodně vytrpět a budeš muset snášet moje výkyvy nálad, ale myslím, že je to jen malá daň za naši lásku.

Edwarde Antony Masene Cullene, tímto slibem ti přísahám svou lásku, oddanost, věrnost v dobrém i zlém ne, dokud nás smrt nerozdělí, protože ta nás nerozdělí nikdy. Toto vše ti slibuji po zbytek naší věčné existence! Proto se tě ptám, přijímáš?“ všichni na mě vykuleně zírali.

„Nechci tě víckrát ztratit,“ bylo to poslední co jsem řekla, protože potom mě Edward drtil ve svém objetí a polibcích.

„Tímto považuji sňatek, za uzavřený. Amen!“ řekl kněz a nám s Edwardem začínala nová věčnost.

The End