Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje malá Ruthie - 8. kapitola

16.10.2011 (21:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 6818×

8. kapitola

Protáhla jsem se a zavrtala se hlouběji do peřiny. Překvapivě jsem byla krásně vyspaná, a stejně bych si mohla ještě na chvíli schrupnout, než se vzbudí malá, což bude jistě co nevidět.

Očima jsem zašilhala na budík. Deset!

Vystřelila jsem do sedu a z toho prudkého pohybu se mi zamotala hlava.

Jak to, že Ruthie nebrečí? Vyděsila jsem se, jestli se jí třeba něco nestalo. Nechápala jsem, jak jsem ji mohla přeslechnout, když jsem měla v ložnici chůvičku, ale když jsem se po zmiňované věci ohlédla, nebyla tam.

Vyběhla jsem ze dveří a nestihla dojít ani do půl chodby, když jsem uslyšela hlasy z kuchyně. Vlastně spíš jeden hlas a jedno výskání.

„A včelička letí… ham.“ Ozvalo se blažené zapištění a pak ticho.

Vrátila jsem se do ložnice pro župan a pak sešla dolů. Snažila jsem se být potichu, abych je nerušila, ale hned jak jsem se objevila ve dveřích, podíval se Edward přímo na mě. Rukou se lžičkou stále šermoval Ruthii před nosem a ta ji sledovala s otevřenou pusinkou a rozzářenýma očima. Byl na něj krásný pohled. Lehce rozcuchaný, v černém tričku a džínách s plínkou přehozenou přes rameno. Na chvíli, ale jen chviličku, mě napadlo, že vypadá jako skutečný otec.

„Dobré ráno,“ pozdravil mě a lžičku zaparkoval Ruthii v puse. Ta to doprovodila tlumeným ham.
„Ahoj.“ Trochu rozpačitě jsem přešlápla z nohy na nohu a teprve pak vešla.

Edward ze mě nespouštěl oči, pravděpodobně čekal podobný výlev jako v noci.

„Ahoj, broučku.“ Políbila jsem Ruthii na čelo a pohladila ji po hlavičce, ovšem její pozornost si tím vůbec nezískala. Měla oči jen pro Edwarda a jeho svačinkovou hru.
„Nemusel jsi tady zůstávat,“ prohodila jsem, když jsem se s veškerým úsilím soustředila na hledání hrnku na kávu, kterou nejspíš uvařil on, a přitom se pokoušela nechvět pod jeho upřeným pohledem.
„Myslel jsem, že by sis měla odpočinout.“
„Jsem v pohodě a koukám, že Ruthii taky.“ Opřela jsem se bokem o linku a usrkávala výbornou kávu, takovou jsem ještě nepila.
„Je dobrá, nahoře jsem jí nechal kousátko a je tam ta mastička, kdyby bylo potřeba. Tak, jsme hotoví, slečno.“ Utřel Ruthii pusu a tváře a zvedl ji do náruče.

Na okamžik mě nechal v kuchyni samotnou. Ruthii odnesl do obýváku a pak se vrátil. Mezitím jsem uklidila mističku od přesnídávky a umyla lžičku.

„Nedáš si snídani?“ zeptal se. Otočila jsem se a ztuhla. Stál blíž, než jsem očekávala.
„Ehm… ne, díky,“ blekotala jsem.
„Měla bys něco sníst.“ Podíval se na mě jako na neposlušné dítě. Otevřel troubu a vyndal talíř s vejci a slaninou. „Už jsem ti něco připravil. Nech si chutnat.“ Ohromeně jsem na něj zírala.
„To jsi nemusel.“
„Bello, uklidni se, je to jen snídaně. Potřebovala ses vyspat, včera to byl dlouhý den.“
„Ale…“
„Nemusíš mít obavy, spal jsem na gauči. Usnula jsi, tak jsem tě uložil. Nic víc.“

Nevím, co to se mnou bylo. Měl pravdu, o nic nešlo. Ale… nemohla jsem zapomenout na své chování. Absolutně jsem to nezvládla, co si o mně teď asi myslí? Měla bych se naučit trochu líp ovládat.

„Já…“ nevěděla jsem, kudy do toho, nechtělo se mi o tom mluvit, ale považovala jsem to za nutnost, „chtěla bych se omluvit za ten včerejšek,“ vychrlila jsem, jak nejrychleji to šlo.
„Neomlouvej se, rád jsem přijel, tohle se stává,“ usmál se. Nepochopil to.
„To jsem nemyslela. Myslela jsem to potom. Neměla jsem se tak sesypat.“ Poslední větu jsem zašeptala.
„Bello, to je normální. Je toho na tebe moc. Nemusíš se za to omlouvat.“
„Ale já… jsem teď její máma, měla bych to zvládat,“ vysvětlovala jsem, co si myslím.
„Jsi její máma, ale i máma má právo na chvíli klidu.“ Klidně se mi díval do očí a já v nich neviděla žádné opovržení nebo něco podobného. „Teď si sedni a najez se. Budu vedle s Ruthii.“ Prostě otočil a odešel.

Chvíli jsem se za ním dívala a nebyla schopna pohybu. Pak jsem vydechla a chopila se talíře se snídaní.

Ať už mi Edward řekl cokoliv, stále jsem měla pocit, jako bych selhala. Nemohla jsem si dovolit selhání. Ona není rybička, je to skutečný člověk a já si musím poradit s její výchovou i péčí o ni. Žádná metoda pokus omyl, tohle je pěkně naostro.

Ďoubala jsem se ve vejcích a nakonec ochutnala. Mňam. Všechno jsem to spořádala a přitom poslouchala, jak se Edward s Ruthií smějí a jak si povídají, teda on povídá jí a ona přizvukuje.

Skoro i vylízaný talíř jsem dala do myčky a utíkala se nahoru obléknout, nebylo nejpříjemnější mluvit s Edwardem takhle… odhalená.

Ty dva jsem našla na koberci, jak si předávají kostku. Edward natáhl dlaň s červenou kostičkou, Ruthie mu ji sebrala, pak řekla něco jako tu, její oblíbený výraz, a natáhla ručku k Edwardovi, který si kostičku vzal, a takhle to šlo pořád dokola.

Klekla jsem si k nim a obrátila dlaň vzhůru. „Dáš?“ zeptala jsem se Ruthie, která si mě chvíli měřila, pak se podívala na Edwarda a nakonec mi ji podala. Usmála jsem se. Stále u ní mám přednost.
„A co já?“ rozčiloval se Edward a lehce malou polechtal.
„Ona dobře ví, co má dělat,“ mrkla jsem na svou holčičku a vzala si ji na klín.

Edward se na nás díval a na tváři mu pohrával úsměv.

„Co kdyby sis udělala jeden večer volno a šla se mnou na večeři?“ zeptal se najednou. Zamrkala jsem překvapením.
„No…“ v hlavně mi to šrotovalo, „nemůžu nikam jít, musím se postarat o Ruthii.“ Nevím, zda to byl skutečný důvod nebo jen způsob, jak se vymluvit. Na jednu stranu jsem s ním moc chtěla někam jít, ale na druhou jsem měla pocit, že to není správné. Měla bych se věnovat jen malé a ne se rozptylovat.
„Alice se o ni ráda postará.“ Zvedl obočí a čekal. Takže Ruthie mě asi nezachrání.
„No… ehm… tak dobře,“ svolila jsem a dlaně se mi náhle opotily. Jsem tu s ním celé ráno a teď mě přepadá nervozita paráda.
„Skvělé, vyzvednu tě zítra v sedm. Musím do ordinace,“ zvedal se a líbnul při tom Ruthii na čelo. Jeho obličej byl v tu chvíli tak blízko mého. Ztuhla jsem a zatajila dech. Naše pohledy se na okamžik střetly a pak najednou stál a bylo po všem.

Taky jsem se postavila a nadhodila si malou v náruči. „Děkuju za všechno. Bez tebe bych to nezvládla.“
„Od toho jsem tu.“ Vzal si tašku, zamával a byl pryč.

Pomalu jsem za ním vyšla na verandu a sledovala, jak nasedá do svého auta a odjíždí.

Takže zítra. Zítra!

ɀɀɀ

„Kdo to byl?“ tahala ze mě Rachel bez pozdravu.
„Ahoj,“ řekla jsem. „Kdo kdo byl?“ nechápala jsem.
„Ten muž co byl u tebe? Nový přítel, spal u tebe nebo už spolu žijete?“
„Kdo?“ Byla jsem natvrdlá já nebo ona?
„Ten chlap, co mi ráno zvedl telefon,“ upřesnila.
„Jo Edward,“ pochopila jsem konečně.
„Takže je to Edward, poněkud zastaralé, ale proč ne,“ usoudila. „Tak co spolu máte?“
„Nic, je to dětský doktor.“
„Říkal, že ještě spíš,“ vytáhla další usvědčující důkaz.
„Spala jsem. Ruthie neměla dobrou noc, rostou jí zuby a já to netušila, tak jsem volala doktora,“ vysvětlovala jsem.
„Tak ona ještě žije,“ podotkla jen tak mimochodem a já přemýšlela, jestli se nemám urazit. „Zněl mladě, je mladý?“
„Jo, je mladý.“
„Hezký?“
„Jo,“ připustila jsem, nemělo cenu zapírat, ona by to stejně někde vyšťourala.
„Tak na co čekáš?“
„Na nic. Je to jen doktor Ruthie.“
„Bello, nevykládej mi, že ti tam běhá hezký mladý doktor a ty na něj jen koukáš?“ Její hlas zněl nevěřícně. Bylo mi jasné, že ona by nekoukala, ona by hned jednala.
„Hmm, jo?“
„To se mi snad jen zdá!“ Dovedla jsem si živě představit, jak se chytá za hlavu. „Včera jsem mluvila s Kevinem.“ Aha, pomyslela jsem si kysele. „Zase o tobě mluvil, no představ si to. Napadlo mě, že bych si s ním udělala malý výlet tam k vám…“ Konec nechala viset ve vzduchu.
„Cože?! Ne, opovaž se a už s tebou v životě nepromluvím,“ vyhrožovala jsem.
„Uklidni se, to byl jen takový návrh, protože…“
„Ne,“ utnula jsem ji. „Žádný Kevin, ani jiný!“
„Bello, s tebou je to hrozný. Copak tě tam v tom zapadákově nepozval nikdo ani na večeři?“ Tak teď uhodila hřebíček na hlavičku. Nechtěla jsem jí o večeři s Edwardem říkat, protože jsem věděla, že to nafoukne a pak se bude vyptávat, a to bylo přesně to, o co jsem nestála. „Ty jdeš s někým na večeři.“ Každou slabiku pečlivě vyslovovala. Sakra.
„Hm.“
„Tak a povídej, honem, za chvíli mám schůzku, na kterou nemůžu přijít pozdě.“ Určitě si kontroluje hodinky.
„Tak to necháme najindy,“ navrhla jsem nadšeně.
„Nene, ještě pár minut mám. Kdo je ten šťastný?“ Ona byla nezastavitelná. „Je to ten doktor, že jo?“ Ani nečekala, až jí odpovím a pokračovala. „Já to hned věděla. Už když zvedl ten telefon. Přece jen jsem tě něco naučila. Tak to hlavně nepokaz, zdál se mi slušný a brzy ho přijedu omrknout.“ Chtěla jsem něco namítat, ale nedala mi šanci. „Neboj, sama. Tak jo, zlato, musím běžet, moc se mi po tobě stýská. Pozdravuj tu malou. Ahoj.“ Zavěsila.

Povzdychla jsem si. Brzy zavolá znovu a bude chtít vědět podrobnosti, hrůza. Ale jedno jsem musela přiznat. Rachel mi taky chyběla.

ɀɀɀ

Stála jsem před skříní a zírala do ní v naději, že objevím něco, co by vypadalo aspoň trochu slušně, co by se aspoň maličko hodilo na rande… ne, na večeři.

Jako by v tom byl rozdíl, Bello, vysmála jsem se sama sobě v duchu.

„Měla jsem jít na ty nákupy,“ mumlala jsem si. Mrkla jsem, co dělá Ruthie sedící na koberečku u postele. Ta takové starosti neměla, cucala si prstíky a zdála se spokojená. „Tobě je hej,“ řekla jsem jí.
„Mam,“ zněla její odpověď. Usmála jsem se a znovu věnovala pozornost skříni.

Měla bych si vzít kalhoty nebo sukni nebo snad šaty? Vážně potřebuju nutně obnovit svůj šatník.

„Tak co myslíš, beruško?“ zeptala jsem se Ruthie. Před sebou jsem držela černé vlněné šaty do půl stehen v jedné ruce a v druhé podivnou sukni, o které jsem ani nevěděla, že ji mám. Ruthie si mě měřila pohledem, jako by opravdu přemýšlela, co bude lepší. Pak se rozesmála a bylo to. Tleskla ručičkama. „Takže ty šaty,“ odvodila jsem si odpověď a začala se převlékat.

Vlasy jsem nechala rozpuštěné, použila jsem trošičku make-upu, řasenku a nenápadnou rtěnku. Do uší jsem si strčila perlové náušnice a nakonec připravila malou kabelku. Hotovo. Prohlížela jsem se v zrcadle a uvědomila si, že mi chybí boty. Vzala jsem si černé na podpatku.

„Jak vypadám?“ Ruthie mou otázku ignorovala a natahovala ke mně ruce. Vzala jsem ji do náruče a postavila se s ní před zrcadlo.

„Co je to tam za pěknou slečnu?“ Malá se dívala na náš odraz s očima rozšířenýma údivem. „To je ale fešanda, viď?“ Zaťukala jsem na tu hladkou plochu a nechala Ruthii, aby to zopakovala, spíš opatlala zrcadlo ručkou. Když viděla, že se holčička v odraze taky pohnula, natáhla se tam celá a dala jí pusinku. „Ty jsi hodná,“ pochválila jsem ji a políbila ji na temeno.

Šla jsem s ní do kuchyně, abych začala s přípravou Ruthiiny večeře, než přijde Alice. Byly jsme domluvené před sedmou. Když jsem jí včera volala, už vše věděla. Edward byl rychlejší. S večerním hlídáním neměla žádný problém, zdála se dokonce potěšená, i když jsem nechápala proč.

Když jsem chtěla Ruthii posadit do židličky, věnovala mi vlhkou pusinku na tvář. Bylo to spíš takové malé olíznutí, ale stejně mě neskutečně potěšilo. „Ty jsi můj brouček.“ Pohladila jsem ji.

Do toho se ozval zvonek, takže jsem běžela otevřít. Za dveřmi stála Alice s jakýmsi blonďákem. Byl stejně bledý jako ona, ale oči měl tmavé, skoro černé.

„Ahoj, Bello,“ pozdravila mě. „Dovol, abych ti představila Jaspera, mého přítele a posledního člena naší rodiny.
„Ahoj,“ usmála jsem se na ně a k Jasperovi natáhla ruku. „Bella.“
„Těší mě.“
„Jasper mě jenom přivezl. Má ještě nějakou práci.“ Pak se otočila k němu a krátce, skoro plaše, ho políbila na rty. Mně věnovala téměř provinilý úsměv. „Uvidíme se potom, zavolám ti.“ Jasper ji k sobě přitáhl a rozloučil se s ní pořádně, což Alice viditelně špatně rozdýchávala. Očima provrtávala zem a špičkami tenisek šoupala o sebe jako dítě, které provedlo něco špatného.
„Tak se tu mějte, ahoj, Bello,“ rozloučil se Jasper a s úsměvem odcházel.

„Pojď dovnitř,“ vyzvala jsem ji. Nesměle se usmála a vešla. Na stolek u dveří odložila stoh knih, které přinesla Ruthii. Jednalo se o dětské obrázkové knížky, které nosila z knihovny a pak z nich Ruthii četla nebo si je spolu prohlížely. „Co se děje?“ zeptala jsem se jí, protože se mi stále zdála nesvá.
„Já jen… Jasper ví, že to nemám ráda a dělá mi to naschvál,“ zamumlala.
„Co ti dělá?“
„No to líbání,“ rozhořčila se. „Je to osobní věc, nehodí se to na veřejnost.“
„Ale Alice, v dnešní době to máš jedno.“
„Já vím, ale… prostě to tak mám,“ pokrčila rameny. Pousmála jsem se, bylo to roztomilé. A oni byli roztomilý pár. Alice, krásná a přesto taková obyčejná, ale jen v dobrém smyslu tohoto slova a Jasper krasavec od pohledu, který by mohl jít okamžitě na přehlídkové molo.

„Nech to být,“ mávla rukou. „Jsi připravená?“
„Myslím, že jo.“ Otočila jsem se kolem dokola, aby si mě Alice mohla prohlédnout.
„Hezký,“ pochválila mě. „Á, brácha je tady.“ Copak jsem přeslechla zvonek? „Slyším jeho auto,“ vysvětlila, když zachytila můj nechápavý pohled. Skočila jsem si do kuchyně pro kabelku, kterou jsem tam odložila, dala jsem pusu Ruthii a párkrát se pořádně nadechla.

Pak už Edward zaklepal a já mu šla se srdcem v kalhotách - a to jsem žádné neměla - otevřít.

Takže bude rande. Bella s tím má stále trochu problém, ale věřím, že jí Edwardův šarm přemůže.

Moc děkuju za komentáře.:)

7. kapitola Ϫ SHRNUTÍ Ϫ 9. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá Ruthie - 8. kapitola: