Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje malá Ruthie - 13. kapitola

20.11.2011 (11:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 36× • zobrazeno 6830×

13. kapitola

„Budeme tam za pět minut,“ řekl Edward do telefonu, ukončil hovor a starostlivě se na mě podíval. Snažila jsem se tvářit normálně, ale asi se mi to příliš nedařilo, protože Edward zatnul čelist a nepatrně zrychlil.

Z ramene mi vystřelovala neuvěřitelná bolest. Kdyby mi to nebylo trapné, skuhrala bych nahlas. Celé tělo mě bolelo, jako by mě přejel parní válec a všimla jsem si, jak mi na rukou vyskakují modré skvrnky. Za chvíli budu mít modřiny všude.

„Vydrž to ještě chvíli.“
„To je… ehm… dobrý.“ Bylo to strašný, ale nechtěla jsem, aby Edward šílel víc, než teď. Když mě sbíral ze země, měl v očích zděšení. Opatrně mě donesl na gauč a já se neubránila bolestnému zasténání. Edward hned zavolal Esmé, aby přišla pohlídat malou a se mnou se vydal do nemocnice.

„Jsme tady.“ Oběhl auto a pomohl mi ven. Šli jsme ke vchodu, kde už na nás čekal Carlisle. V ordinaci mě prohlédl. Když mi prohmatával rameno, tekly mi slzy. Pak mě poslal na rentgen, kam mě Edward doprovodil a nakonec došel k závěru, že mám rameno naštípnuté, jinak mi nic vážného není. Vyfasovala jsem ortézu, která mi přikurtovala ruku k tělu a já s ní tak nemohla hýbat, krabičku prášků proti bolesti a rady o tom, jak mám odpočívat a byla jsem propuštěna.

Doma jsem šla nejdřív za Ruthie, musela jsem se ujistit, že už spinká a je v pořádku, i když nebyl nejmenší důvod se obávat. Jak jsem se tak dívala, jak klidně oddechuje, zavadila jsem očima o svou ruku a… z očí se mi spustily slzy. Popotáhla jsem a hlasitě vzlykla.

„Copak je? Bolí tě rameno?“ staral se Edward, který se vedle mě zničehonic objevil. Zavrtěla jsem hlavou. Proč mi to došlo až teď? Co budu dělat? Proč jsem tak neopatrná?

„Tak co se děje?“ Moje mlčení Edwarda zneklidňovalo.
„Já… já se nemůžu starat o Ruthii.“ A znovu ten pláč.
„Ale no tak…“ Objal mě a opatrně přitiskl k sobě. Dával si velký pozor, aby se nedotkl zraněného ramene. „Nejsi sama, pomůžeme ti, všichni.“ Hladil mě po zádech. „Měla by sis jít odpočinout. Ano?“

Byla jsem tak vyvedená z míry neočekávanou situací, že jsem jen přikývla a nechala se odvést do ložnice. Posadila jsem se na postel, Edwarda vystřídala Esmé, která mi pomohla převléknout se, což nešlo zrovna snadno. Pak jsem poslušně spolkla pilulku na bolest a zavřela oči.

„Jsem tu s tebou, nemusíš se ničeho bát,“ zaslechla jsem ještě šepot.

ɀɀɀ

Do školy jsem nechodila, doma se mnou a Ruthie pořád někdo byl. Většinou Alice nebo Rosalie, které střídal Edward. Esmé nám vařila, Carlisle mi kontroloval ruku a já si připadala hůř a hůř. Všichni mě obskakovali, nesměla jsem nic dělat a třeba i pochovat Ruthii byl pro mě problém. Někdo mi ji musel nejdřív dát do ruky a pak zase vzít. Bylo to na nic. Rameno mě bolelo jako blázen a vůbec jsem neměla pocit, že by se to hojilo.

„Tady vám Esmé něco posílá. Je to ještě teplé,“ řekl Edward a vyndával na linku krabičky s modrými víčky. „Pojď si vzít, já zatím nakrmím Ruthii.“ Přendával jídlo z krabičky na talíř a vytahoval příbor ze šuplíku.
„Já ji nakrmím sama.“
„Vystydne ti to.“
„Nakrmím ji sama,“ řekla jsem a můj hlas nepřipouštěl námitky.
„Dobře, jak chceš.“ Posadil Ruthii do židličky, uvázal jí bryndák a postavil přede mě misku s polévkou.

Bylo to ode mě trochu dětinské a nanejvýš umanuté, oni mi pomáhali, obětovali se pro mě a já na ně byla potom takhle protivná, ale…

„Napapaná?“ zeptala jsem se své princezny. Něco zamručela a já usoudila, že jo. Chtěla jsem ji vyndat, sama… Nešlo to. Svěsila jsem ruku a podívala se na Edwarda, který se opíral o linku a pozoroval mé počínání. „Mohl bys… prosím?“
„Jistě. Najíš se?“ Přikývla jsem a bez valné chuti se pustila do jídla. Slyšela jsem, jak Edward nahoře koupe malou a bylo mi z toho smutno. Připadala jsem si zbytečná, nedůležitá, jen otravná přítěž.

Zase mě to rozbrečelo. Poslední dobou jsem slzela nějak často.

„Je to málo slané?“ ozvalo se. Přistiženě jsem si otřela tváře a nabrala na vidličku další sousto.
„Ne, je to dobré.“ Můj hlas zněl divně a Edward by musel být hluchý, aby si toho nevšiml.
„Bello, je ti dobře?“ Přikývla jsem. „Tak proč pláčeš?“ Zvedl mi bradu, abych se na něj podívala. Pohled do jeho očí… Nemohla jsem uhnout a začala ze sebe sypat pravdu.
„Já se ti omlouvám. Nechtěla jsem… Akorát vám všem otravuju život.“
„Co to povídáš?“
„Jsem jen přítěž. Nedokážu nic sama. Omlouvám se.“ A už jsem zase brečela.
„Ale miláčku, nejsi přítěž. Všichni tě máme moc rádi. Neděláme to z povinnosti. Stejně bych tu trávil čas, takhle jsem aspoň trochu užitečný,“ usmál se a palcem mi setřel slzu.
„Jenže…“
„Bello, tohle už tě nesmí ani napadnout. Děláme to, protože sami chceme, ne proto, že nám to někdo přikazuje. Rozumíš?“
„Ano,“ špitla jsem.
„To je dobře.“ Sklonil se a políbil mě. Něžně, krásně. „A teď už bys to měla vážně dojíst.“

ɀɀɀ

Byli jsme na procházce, kterou jsem si skoro vydupala, protože podle Edwarda bych měla být raději v klidu doma. Ale já už jsem toho měla dost. Proto jsem Edwardovi podala bundu, do které mi pomohl, on pak teple oblékl malou a usadil ji do kočárku a vyrazili jsme. Obloha byla zatažená, pošmourná a bylo chladno, ale přesto… Čistý vzduch mi pročistil plíce i hlavu. Bylo to fajn.

S Ruthii jsme se brouzdaly listím a největší zábava byla se v něm válet. Ještě, že existujou pračky, pomyslela jsem si a opřela si hlavu o Edwardovo rameno.

„Nejsi unavená?“
„Ne, je mi dobře. Podívej se na ni. Je tak šťastná.“ Usmála jsem se, když Ruthie rozcupovala na kousíčky suchý javorový list.
„Díky tobě.“ Zvedla jsem hlavu a dostala sladký polibek.
„Díky tobě,“ opravila jsem ho.

Jaké pro mě bylo překvapení, když jsem při návratu u chodníku u domu viděla parkovat černý Mercedes.

„No kde jsi?“ vykřikovala Rachel a na vysokých podpatcích mi běžela v ústrery.
„Co tady děláš?“ Objala mě a já sykla bolestí. Rameno.
„Jsi v pořádku?“
„Mám jen naštípnuté rameno, nic vážného. Jen…“ Vymanila jsem se z jejího sevření.
„Promiň. Tak jsem si říkala, že přijedu zjistit, jestli jsi tu nezvlčila,“ mrkla na mě a zadívala se za má záda. Edward a Ruthie, nějak jsem na ně zapomněla.

„To je on?“ zeptala se tiše, ale ne dost na to, aby ji neslyšel. Nepatrně jsem přikývla. „Hmmm. Ahoj, já jsem Rachel.“ Napřáhla ruku a šla k Edwardovi.
„Edward.“
„Já vím, už jsem o tobě něco málo zaslechla,“ zamrkala. Zdá se mi to nebo s ním flirtuje?
„Snad ne nic špatného?“
„Jistě, že ne. Bella pěla ódy,“ řekla.
„Rachel!“
„No co, je to pravda,“ pokrčila rameny.
„Vážně?“ zasmál se Edward. Nejraději bych zavrtala hlavu do písku, jak trapně mi bylo.
„Měli bychom jít dovnitř, aby Ruthie nenastydla.“

Večer byl trochu hektický. Ruthie, Rachel a Edward… Ufff.

Edward mi pomohl s malou, ale pak se rozloučil. Bylo mi to líto, ale chápala jsem, že nám chce nechat trochu soukromí.

„Bývá tu často?“ zeptala se Rachel, když jsem si sedly do obýváku se skleničkou bílého, které přivezla – prý trochu světáctví do maloměsta – a zapálily jsme si oheň v krbu.
„Pomáhá mi s Ruthie, protože já teď nemůžu,“ poukázala jsem na to, že jsem trochu indisponovaná.
„Aha,“ řekla mnohoznačně.
„Nejen on, i jeho rodina. Jsou moc milí, nevím, co bych si bez nich počala.“
„Jak se ti to stalo?“
„Spadla jsem ze schodů.“
„To jsi celá ty. Ten chlap je kus, Bello. Tohle jsem teda nečekala.“ Zněla překvapeně.
„Ehm, sice kus, ale můj,“ varovala jsem ji. Zasmála se.
„Čekala jsem, kdy to řekneš. Jak jste spolu daleko?“
„Na začátku.“
„Ještě jste spolu nespali?“ zeptala se vyjeveně.
„Ne.“
„Ne? To je divný.“ Zavrtěla hlavou.
„Co je na tom divného? Prostě není kam spěchat. On je Edward...,“ zarazila jsem se.
„Co?“
„Gentleman. Rachel, on je tak úžasný. Naprosto dokonalý, já ho…“
„Miluju,“ doplnila mě.
„Jo.“
„Je to na vás vidět, ty pohledy a tak.“
„Pohledy?“
„Co po sobě házíte. Pořád jeden druhého kontrolujete. Ujišťujete se, že tam ten druhý je. Jsi ztracená, Bello. Tak na zdraví, ať vám to vyjde a ať se pan dokonalý brzo odhodlá.“ Jasně jsem věděla, co tím myslí.

Skleničky cinkly a my upily.

„Jak dlouho se zdržíš?“
„Asi týden.“
„To je skvělý. Zamiluješ si to tu,“ radovala jsem.
„O tom silně pochybuju, už teď mi chybí vzduch plný smogu,“ vzdychla si toužebně a pořádně si lokla.

Tak já nevím. S touhle kapitolou nejsem moc spokojená, ale nic lepšího ze sebe momentálně nedostanu, tak prosím o trochu shovívavosti. Příště to snad bude lepší.

Moc děkuju za komentáře u minulé kapitoly. :)

12. kapitola Ϫ SHRNUTÍ Ϫ 14. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá Ruthie - 13. kapitola: