Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje malá Ruthie - 11. kapitola

07.11.2011 (16:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 44× • zobrazeno 7124×

Trochu návrat do historie, ale je nádherná.:)

11. kapitola

Zavřela jsem oči a hlavu si opřela o hranu. Všude bylo ticho, aspoň se mi to v koupelně tak zdálo, slyšela jsem jen slabé praskání bublinek, a o… asi chvilku, těžko říct, čas ve vaně se měří úplně jinak, i tiché otevírání dveří.

Ani jsem se nehnula. Nic se nedělo. Pak dveře opět klaply a já osaměla. Pocit, že se na mě byl Edward podívat, mě rozechvíval. Rozhodně jsem nemohla říct, že by mě to nějak pohoršovalo, spíš naopak byla jsem potěšená jeho zájmem, o kterém jsem si myslela, že třeba nějak opadl.

Povzdychla jsem si a přejela si rukou po zpocené tváři, z koupelny se pomalu stávala sauna. A pak mě přepadl divný pocit. Byl to takový ten pocit, jako když vás někdo pozoruje.

Otevřela jsem oči a setkala se se zlatým pohledem Edwardových očí. Opíral si hlavu o ruce položené na okraji vany a sledoval mě. Prudce jsem se posadila. Tím pohybem jsem odhalila… odhalila jsem toho dost na to, abych si zase pěkně rychle lehla a co nejvíc se zakryla pěnou. Musela jsem být rudá až pod vodou.

„Co tady děláš?“ 
„Přišel jsem se podívat, jestli ses neutopila. To bych tě pak musel zachraňovat,“ usmál se.
„Edwarde.“ Snažila jsem se, aby to znělo káravě, ale vyznělo to spíš jako zasténání. 
„Jsi moc krásná,“ zašeptal, zvedl ruku a jemně mi ji přiložil na tvář. Pak s ní jel níž a pohladil mě po klíční kosti. Nedýchala jsem. Nešlo to. Držela jsem jako ovce, kterou posílají na porážku. Jeho dotyk byl jako peříčko, lehounký a chladivý. Neodolala jsem a vzala jeho ruku do své. Propletla jsem si prsty s jeho a stále se mu dívala do očí.

Najednou mi přišel daleko. A to nás dělilo sotva půl metru. Přitáhla jsem si kolena k hrudi a opatrně se posadila, aby nebylo vidět nic, co jsem nechtěla ukazovat. Jeho ruku jsem přitom nepouštěla.

„Kde je Ruthie?“ zeptala jsem se tiše, jako bych tu chvíli nechtěla ničím kazit ani rušit.
„Spí.“
„Uložila bych ji.“
„Já vím, ale chtěl jsem ti ušetřit práci. Můžeš se na ni jít potom podívat,“ řekl a hrál si přitom s mou rukou.
„Hmmm,“ zamručela jsem. Byl tak nádherný. Takhle zblízka jsem si mohla naprosto vychutnat linie jeho dokonalého obličeje. Všechno na něm bylo prostě… otřel si rty o sebe. To bylo jako povel pro mé oči a už jsem je od jeho úst nedokázala odtrhnout.

„Bude ti vadit, když tě teď políbím?“ zeptal se úplně zbytečně. Jen jsem zavrtěla hlavou, protože větší aktivity jsem nebyla schopná. Divila jsem se, že se voda kolem mě ještě nezačala vařit.

Na nic nečekal a konečně spojil naše rty. Konečně jsem byla doma a všechno bylo v pořádku.

Nejraději bych ho tam držela navždy. V pěsti jsem svírala jeho tričko a připadala jsem si jako mimo veškerý čas a prostor.

Odtáhnul se.

„Asi… počkám dole,“ řekl a rychle odešel. Potěšeně jsem se usmála.

Oblékla jsem si tričko a plátěné kalhoty na zavozování, co jsem měla na spaní. Zaváhala jsem s rukou na jediné hedvábné noční košilce, kterou jsem měla od Rachel, ale pak jsem ji zahrabala hodně hluboko do skříně. Neměla jsem ve zvyku někoho svádět a možná je to trochu zastaralé, ale měli jsme jen jedno rande, takže… Vzala jsem si župan a skočila se podívat na Ruthii, která spala jako andílek. Přitáhla jsem jí peřinku víc ke krku a uhladila její záhyby. Chvíli jsem malou sledovala a neodolala políbení na čelíčko. Pak jsem se nadechla a sešla dolů.

Edward seděl na gauči a listoval nějakým časopisem. Hned jak jsem vešla, odhodil ho a věnoval mi pozornost.

„Co takhle něco k jídlu,“ navrhl. Zamyslela jsem se nad tím a zavrtěla hlavou. Hlad jsem neměla. Sedla jsem si vedle něj, nohy složila pod sebe a ruce žmoulala v klíně.

Chvíli bylo ticho. Jako by ani jeden z nás nevěděl co říct. Ale nevydržela jsem dlouho. Na jazyku mě pálila otázka, která musela ven.

„Kde jsi byl?“ Nezeptal se kdy, jak by to asi udělal kdokoliv jiný. Přesně pochopil, na co se ptám. Pousmál se, ale nebylo v tom žádné veselí.
„S Emmettem. Byli jsme… mimo město. Asi jsem měl zavolat.“
„To měl,“ souhlasila jsem.
„Omlouvám se, příště ti dám vědět.“
„Děkuju.“

Ticho.

„Nenapadlo mě, že by ti to mohlo vadit,“ ozval se. 
„To si piš, že mi to vadilo,“ vypadlo se mě dřív, než jsem nad tím mohla vůbec přemýšlet. Edward se usmál. Tušila jsem, že mu to muselo hodně pohladit ego. „Bála jsem se, že…“ Co to melu? Radši mlč, Bello, prosím tě.
„Co?“ 
„Nic.“ Ani slovo, holka.
„Čeho ses bála?“ nedal pokoj.
„Ničeho.“
„Bello, prosím.“ Zadíval se mi do očí. Ty jeho byly tak něžné. Nedalo se mu odolat. „Napadlo mě, že možná… že už… že se ti třeba nelíbím.“ Sklopila jsem pohled a rentgenovala své ruce. Měla bych si udělat manikúru, napadlo mě bezděčně.

Po chvíli jsem pod bradou ucítila Edwardův prst, kterým mě donutil se na něj znovu podívat.

„Sice vůbec nechápu, jak tě něco takového mohlo napadnout,“ vrtěl hlavou, „ale asi bych ti měl říct, že jsem z tebe úplně vedle. Nevím, jak to děláš, ale jen pohled na tebe mě přivádí k šílenství. Myslím na tebe ve dne v noci. Nemůžu tě dostat z hlavy a mám pocit, že už ani nechci.“

Nebyla jsem schopna slova. Ten jeho monolog… něco tak krásného mi nikdo nikdy neřekl. Musím přiznat, že mě to dojalo. Možná čekal nějakou odpověď, ale já ho prostě jen objala a přitiskla se k němu. Schovala jsem se v jeho pažích a vdechovala tu jedinečnou sladkou vůni.

„Je mi s tebou moc dobře,“ špitla jsem. Zasmál se mi do vlasů a políbil mě na temeno hlavy. Seděli jsme tam takhle ještě chvíli, než mi začalo kručet v břiše a moje nemám hlad pozbylo svého významu.

Edward se hned hrnul do kuchyně, že mi něco připraví, ale odmítla jsem ho. Dnes už toho udělal tolik…

Šla jsem si do ledničky najít zeleninu na salát a všimla si bílého papírku připevněného magnetkem na dveřích.

Bello,

snad se nezlobíš, že je tu místo mě Edward, ale musela jsem náhle pryč a Edward byl ten nejlepší na hlídání, Ruthie ho zbožňuje. Omlouvám se a slibuju, že už se to nebude opakovat.

Alice

„Co to je?“
„Nechala ti to tady Alice. Byla hrozně špatná, že musí pryč. Prý zrazuje tvou důvěru, když neplní, co slíbila. Ale Jasper něco potřeboval…“
„To je přece jasné. Není třeba to tak řešit.“ Mávla jsem rukou.
„Takže ti nevadí, že tu není ona, ale já?“ zeptal se vyzývavě. 
„Hmm.“ Dala jsem si ukazovák na bradu jako bych přemýšlela. „Přežiju to.“ Rozesmála jsem se. Edward mě vzal do náruče a zvedl, takže jsme byli obličeji ve stejné úrovni. Vlepil mi mlaskavou pusu a zase pustil.

Po jídle jsme se přesunuli zpět do obýváku. Seděli jsme vedle sebe a povídali si o dnešním odpoledni. Byla to pohodová ničím nerušená chvíle. Napadlo mě, jaké by to asi bylo, kdybychom tu mohli sedět každý večer. Uložit Ruthii, trávit čas spolu, jít spolu spát… Z té představy mě zašimralo u žaludku a srdce poskočilo. Líbilo se mi to. Hodně. Opřela jsem se bokem o opěradlo gauče a zadívala se na Edwardův profil. Usmívala jsem se a sledovala, jak se mu hýbou rty, když mluví.

„Děje se něco?“ zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou a vypískla, když se natáhl pro mé nohy a položil si je přes své. 
„Co to děláš?“ Pokrčil rameny a rukama mi přejížděl přes nohavice sem a tam. Měla jsem co dělat, abych se nesmála, lechtalo to a zároveň mnou proudily výboje elektřiny, které vysílaly jeho prsty.

Čas letěl jako splašený. Aniž bych si to uvědomovala, usínala jsem vsedě, ale strašně jsem nechtěla jít spát, protože by to znamenalo konec toho krásného okamžiku.

Jenže Edward to viděl jinak. Bez nějakých řečí mě zvedl do náruče a nesl nahoru. Držela jsem se ho pevně okolo krku a odmítala se ho pustit.

Ruce mi tak trochu vypáčil, svlékl mi župan, přikryl mě až pod bradu, pohladil po tváři a sklonil se, aby mě políbil na čelo.

Vnímala jsem to, ale tak nějak z dálky. Probralo mě, až když odcházel. Už sahal po klice, když mi něco docvaklo.

„Nechoď,“ řekla jsem náhle. „Prosím.“
„Dobře. Zůstanu dole na gauči.“ 
„Ne, zůstaň tady. Se mnou.“ Chtěla jsem usínat a cítit jeho přítomnost. Vědomí, že je u mě, mi dodávalo na klidu.
„Bello, měla bys spát,“ káral mě.
„Budu, ale lehni si ke mně.“

Zaváhal, ale nakonec mi přání splnil.

Sundal si boty a natáhl se na druhou půlku postele. Přitáhl si mě na hruď a pohladil po vlasech.

„Je to takhle správně?“ 
„Skoro,“ zašeptala jsem. Vzepřela jsem se na rukách a našla jeho rty. Polibek mi ochotně vrátil.

Maximálně spokojená jsem si položila hlavu na jeho rameno. Edward se natáhl, zhasnul lampičku a pokojem se rozlila tma.

„Děkuju,“ zamumlala jsem v polospánku.
„Nemáš vůbec zač, princezno.“

Nějak se mi to dnes vymklo a postavy si začaly dělat, co chtějí. Snad Vám to moc nevadí.;)

10. kapitola Ϫ SHRNUTÍ Ϫ 12. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Moje malá Ruthie - 11. kapitola: