Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Moje kamarádka Edward - 3. kapitola, 1. část

25.08.2010 (08:00) • Sharlot33 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3944×

3. Kapitola - Proměna v dívku 

I. část 

Pohled Edwarda

Naše stěhování proběhlo v pořádku. Přestěhovali jsme se s rodinkou do malého a deštivého městečka ve Washingtonu. Esme koupila a zařídila dům podle jejích představ, takže byl opět dokonalý. Ihned jsem si zabral pokoj s jednou stěnou prosklenou a výhledem na les. Byl už i zařízený, jelikož mojí mámě bylo ihned jasné, jaký pokoj si vezmu. Měl jsem tam vše, co potřebuji. Věž se všemi CD z předchozího bydliště, knihovničku s knihami, skříň na oblečení a pohodlný gauč. Stěny byly bílé, jen jedna byla bledě modrá. Na zemi byla položená plovoucí podlaha, jen uprostřed ležel bílý huňatý koberec kulatého tvaru.

„Je to nádhera, Esme,“ vydechl jsem, jakmile za mnou přišla má adoptivní matka.

„Jsem ráda, že se ti to líbí,“ řekla a objala mě. Pak mě nechala samotného. Ocenil jsem to a zadíval se z okna. Viděl jsem stromy a kousek od domu tekla i řeka. Popošel jsem k věži a pustil svou oblíbenou skladbu. Usmál jsem se.

Zrovna byla sobota a my v pondělí měli nastoupit do školy. Já už jako dívka, jenže o tom zatím rodiče neví.

„Edwarde, porada,“ řekl Carlisle ze spodního patra domu. Lidskou rychlostí jsem sešel do obývacího pokoje, kde už seděli všichni. Stoupl jsem si vedle křesla, kde seděla Esme.

„Takže, zítra uděláme Alici radost a pojedeme nakupovat. Do školy jsem vás už přihlásil. Edward, Alice a Jasper budou chodit do druháku, Rose s Emmettem do čtvrtého ročníku. Já už tu mám místo a Esme pár zakázek. Otázky?“ zeptal se Carlisle a já zaslechl Emmettovy myšlenky.

No, Edwarde. Možná je načase, abys řekl rodičům o svém budoucím pohlaví. Tak šup šup.

Otočil jsem se na něj a zavrčel.

„No tak! Nech toho. Stejně se to časem musí dozvědět, tak jim to řeknu sama,“ ozvala se Alice. Jen jsem poraženě pokýval hlavou.

„Co nám máš říct?“ zeptala se Rosalie.

„Edward prohrál sázku s Emmettem a má trošku netradiční trest. Následující rok bude do školy chodit jako holka. Se vším všudy,“ prohlásila Alice a usmála se. Myšlenky všech, kromě Emma a Alice se jakoby zasekly, ale v následující vteřině se rozběhly neuvěřitelnou rychlostí.

Copak se zbláznil? Takhle zněla každá z myšlenek, které ke mně dorazily. Jen jsem omluvně pokrčil rameny.

„Zkoušel jsem se mu to rozmluvit, ale sázka je sázka. Ten rok to snad přežiju,“ řekl jsem a snažil se tvářit nezaujatě, i když ve mně to vřelo. Na co jsem to přistoupil? To je moje hrdost vážně tak důležitá? Jenže kvůli ní se teď ze mě stane holka. Sakra!

„Vy jste se snad zbláznili! To jste mi nemohli říct dřív?“ rozeřval se Carlisle.

„Za to může Emmett! Mně nenadávej!“

„Emmette, vymysli si jiný trest,“ otočil se Carlisle na Emmetta.

„Ne. Už to máme domluvené a Edward souhlasil. Bude to sranda… Prosííím.“ Emmett udělal psí oči, kterým Carlisle stěží odolá.

„Fajn. Zavolám do školy,“ vydechl Carlisle a popadl telefon.

„Dobrý den, přejete si?“ ozval se z telefonu příjemný ženský hlas.

„Dobrý den, jmenuji se Carlisle Cullen. Volám ohledně školy.“

„Teď v sobotu?“

„Ano, omlouvám se, ale vyskytly se komplikace. Přihlásil jsem k vám do školy svých pět dětí, jenže můj syn Edward se od nás odstěhoval a bydlí jinde.“

„Takže na školu chodit nebude,“ konstatovala paní, „ještě něco?“

„Ano. Místo něj nastoupí moje právě adoptovaná dcera.“

„Jméno?“

„No… Ehm… Edwína,“ vypálil Carlisle první, co ho napadlo a mně spadla brada. Edwína???

„Zvláštní jméno, ale dobře. Může nastoupit už v pondělí. Naslyšenou.“

„Děkuju.“ Carlisle zavěsil a s úsměvem se na nás otočil.

„Edwína?“ procedil jsem skrz zuby a Emmett dostal výbuch smíchu.

„Promiň, ale máš, co jsi chtěl,“ pokrčil rameny a otočil se na Alici: „Ty s Rosalií mu pomůžete, jasné? Máte na to dva dny a dvě noci.“

V životě jsem Carlisleho neviděl takhle naštvaného. Snad poprvé si v myšlenkách vyčítal, že nás přeměnil. Zarazilo mě to, ale jakmile jsem si uvědomil, proč je tak rozzlobený, nechal jsem to být, i když mě to mrzelo. Nemohl jsem to tak nechat a šel jsem za ním do pracovny, kde byla i Esme.

„Promiňte, že ruším, ale musím si s vámi promluvit,“ řekl jsem a sedl si do křesla. Carlisle si posadil Esme do klína a pokynul mi hlavou, že můžu začít.

„Moc se vám omlouvám. Do té sázky jsem šel s vědomím, že ji vyhraju, bohužel mě Emmett porazil a zadal mi tento úkol. A kdybych ho nepřijal… To víte, ta upíří hrdost. Je mi to líto, ale věřte mi, že vám to vadit nemusí. Znáte Emmetta, ten je pro každou blbost.“

„Ano, ale ty?“ zeptala se Esme.

„Já mám svou hrdost. Jeden rok není moc, hlavně když za holku budu jenom ve škole.“

„Dobře, v pořádku,“ řekl Carlisle a i jeho myšlenky byly smířlivé. Na oba jsem se usmál a šel do svého pokoje, kde na mě čekala Alice s Rose. Obě se zářivě usmívaly.

„Co chcete?“ vyštěkl jsem.

„Pomoct ti. Rosalie teď půjde nakoupit takové ty holčičí věci, jako malování, voňavku, voskové pásky…“

„Voskové pásky?“ vyjekl jsem.

„Ano! Holka nebude chodit s porostem na nohách!“

„Ale vždyť jsem upír, moje chlupy nevytrhnete,“ odporoval jsem.

„Ale ano, vytrhneme.“ Alici se na tváři vykouzlil šibalský úsměv a já nasucho polknul.

„Dorostou?“

„Ne, ale to ti může být jedno,“ řekla Alice a poslala Rosalie pryč. Po chvíli jsem slyšel startovat motor.

„Neboj, Edwarde, děláš to pro správnou věc. Mně můžeš věřit,“ řekla Alice a v hlavě si překládala hebrejštinu do arabštiny.

„Co jsi viděla, Alice?“

„Nic! Tak pojď, pohodlně se posaď, začínáme.“ Poklepala na místo na gauči vedle sebe.

„Jmenuješ se?“ zeptala se.

„Edward Cullen.“ Jakmile jsem odpověděl, přiletěla mi facka.

„Za co?“ vyjekl jsem.

„Jmenuješ se?“ zakřičela zlostně Alice.

„Edw… ína. Edwína Cullenová,“ pošeptal jsem a bál se další rány. Nikdy jsem netušil, že by Alice mohla mít takto násilné sklony.

„Skvěle. Oblíbená hudba?“

„Debussy,“ odpověděl jsem hned a opět ucítil Alicinu dlaň na své tváři. „Co zase?“

„Tohle není hudba pro moderní dívku!“ vykřikla.

„A co?“

„Tak fajn, takhle to nepůjde. Počkej tu,“ řekla a utekla. Na chvíli jsem zůstal sám a přemýšlel, jestli to Alice nepřehání. Odpověď byla jasná… přehání. Tohle přeci není normální. Něco mi musí tajit.

Po dvou minutách byla Alice zpět a podávala mi list papíru. Rozevřel jsem ho. Papír byl rozdělen na dva sloupce a několik řádků. Četl jsem po řádcích.

„Jméno – Edwína Cullenová. Dřívější jméno – Masenová. Místo narození – Aljaška. Datum narození – 21. února 1992. Oblíbená barva – modrá, stříbrná. Oblíbená písnička – Misery Business. Oblíbená skupina – Paramore. Oblíbená značka oblečení – Gucci, Armani. Oblíbený parfém - Dolce & Gabbana. Boty – značkové. Kabelky – Prada.“

„Správně. Teď poslouchej. Když ti bylo osm, tvoji rodiče měli autonehodu a tys‘ šla do dětského domova, kde ses seznámila s Rosalií a Jasperem. Carlisle je adoptoval, jenže oni si tě tak oblíbili, že chtěli i tebe. A tak, když ti bylo sedmnáct, tě adoptovala rodina Cullenů. Rozumíš?“ zeptala se po tom, co mi vylíčila mou minulost.

„Jen pár otázek… Proč jsem se narodil na Aljašce?“ Tohle byla asi jediná normální otázka, na kterou jsem se zmohl. Nechápal jsem, co to mám za sestru. Byla jako šílená a už teď o mně mluvila jako o dívce.

„Protože na Aljašce slunce nesvítí, takže můžeme vysvětlit tvou bílou pokožku, a máme tam příbuzné, kteří o všem vědí, takže by nás mohli krýt.“

Pomalu ale jistě jsem se smiřoval s tím, že budu dívka. Dokonce se mi to začínalo líbit, jelikož by to mohla být zábava, takové zpestření nudné věčnosti. Už bylo dost toho nudného a ztrápeného Edwarda. Teď mám možnost, aby se ze mě stal nový člověk.

Přichází Edwína Masenová Cullenová, královna střední, vymetačka večírků a zlatý střed, který nezničí žádnou zábavu.

„Takhle se mi líbíš, Edwíno,“ řekla mi Alice se smíchem, když dostala vizi ohledně mého ‚znovuzrození‘.

„Díky za pomoc, Alice.“

„Není zač, dělám to kvůli nám všem. Takže… Zkus hlas. Jenom o něco vyšší.“ Zhluboka jsem se nadechnul.

„Jmenuji se…“ řekl jsem až moc pištivým hlasem.

„Nenuť se tak moc, Edwarde. Nemusí být tak vysoký, prostě si představ, že jsi žena a mluv.“ Opět jsem se nadechnul a představil si sebe v minisukni a tričku.

„Jmenuji se Edwína Cullenová. Je mi sedmnáct let. Můj adoptivní otec pracuje ve zdejší nemocnici a máma je bytová návrhářka. Mám ráda skupinu Paramore, miluju nakupování,“ odříkával jsem další věci z Alicina seznamu a pozoroval úsměv na tváři mé sestřičky.

„Výborně!“ zavýskla a objala mě, když jsem skončil. „Tohle bylo výborné! Máš strašně krásný hlas. Jenom si dávej pozor. Říkej mělA, rádA, kterÁ, pěknÁ. Zvykej si už na to, aby ses neprořeklA.“

Alice kladla důraz na každé koncové A, které zdůrazňovalo fakt, že jsem holka.

„Dobře, zas tak blbý nejsem,“ řekl jsem a všiml si, že Alice zvedla jedno obočí a posměšně se usmála.

„Fajn, tak blbá nejsem. Stačí?“

„Ano, stačí.“ Ještě chvíli jsem si s Alicí trénoval můj nový ženský hlas, stále se mě ptala na můj nový předchozí život, říkala mi, jak se holky chovají. Po dlouhých třech hodinách do pokoje vletěla Rosalie s dvěmi taškami naplněnými k prasknutí.

„Co tam máš?“ zeptal jsem se vyděšeně.

„Všechno,“ odpověděla mi Rose s úsměvem na tváři. Přešla k mé posteli a celý obsah tašek vysypala. Nemohl jsem uvěřit vlastním očím.

„Tak čím začneme?“ zeptala se Alice a s jiskřičkami v očích se podívala na krabičku s názvem Veet.

„Taky myslím, že s nohama a hrudí.“ Rosalie se na ni zasmála, vzala si krabičku, uchopila mě za ruku a táhla do koupelny. Posadila se na židli před vanu a moje nohy strčila dovnitř. Pak se ale prudce postavila a sjížděla mě pohledem.

„Vstaň a vysleč se,“ rozkázala přísným hlasem. Vyjeveně jsem se na ni podíval.

„Cože to?“

„No slyšels‘. Potřebuju tě nahého, abych tě mohla zbavit všeho… Přebytečného.“ Pohledem se zastavila na mém rozkroku. Její myšlenky… Myslela na Emmetta, což bylo dobře. Snad poprvé za svou existenci jsem byl rád, když někdo myslel na sex se svým mužem.

„Tak dělej, Edwarde. Už je půlnoc a za devět hodin jedeme nakupovat. Vysleč se. Trenky si můžeš nechat,“ ozvala se Alice, která vešla do koupelny. Jí jsem věřil víc, tak jsem uposlechl. Sundal jsem si rifle i košili.

„Sedni si na židli a nohy dej zpátky do vany,“ přikázala mi Rose a já raději uposlechl. Pozorně jsem se díval, co ty dvě dělají. Alice držela v rukou nějakou lahvičku s bezbarvou kapalinou, jenže ani z jejich myšlenek jsem nezjistil, co to je. Rosalie otevřela krabičku s názvem Veet a vytáhla jeden pásek růžového papíru. Chvíli ho třela v ruce, pak jej rozdělila na dva a oba položila na stolek. Pak přišla na scénu Alice s lahvičkou. Mírně ji nahla nad pásky a já zahlédl nálepku na hrdle.

„HCOOH? Kyselina mravenčí?“ vyjekl jsem.

„Samozřejmě. Jsi upír. Tvoje chlupy jsou o dost odolnější než lidské, takže jim musíme pomoct,“ usmála se na mě a na ony dva pásky nakapala pár kapek kyseliny. Zašumělo to a zvedl se dým. (pozn. autorky: Vážně nevím, jak by kyselina mravenčí reagovala s voskem, tak se omlouvám za případné nedostatky :D)

Alice opatrně vzala jeden pásek s úsměvem na rtech. Na sucho jsem polkl, a tak silně, jak jen to šlo, jsem se chytl okraje židle. Bohužel z toho za chvíli zbyly jenom třísky. I tak jsem nebyl schopný pohybu. Fajn, jsem upír, ale vážně nás nic nebolí? Odpověď jsem dostal po pár minutách.

Alice přiložila pásek na můj porost na nohách a párkrát přejela po mých nohou proti směru růstu chlupů.

„Na, tohle si strč do pusy a snaž se nekřičet,“ řekla Rose a do pusy mi nacpala černou ponožku. Dřív, než jsem se stačil zeptat, k čemu to mám, Alice strhla pásek z mých nohou a s ním i můj pečlivě opečovávaný prales.

Vykulil jsem oči.

„Ááá!“ zařval jsem, ponožka mi vyletěla z úst, a rychle jsem začal ten vyholený pruh ovívat rukama. Nepomáhalo to, tak jsem vyskočil ze židle a začal tancovat Hula Hula taneček. Takovou bolest jsem jakživ nezažil. Bylo to strašné! A to jsem upír!

Snad po deseti minutách začala bolest odeznívat a já se uklidňoval.

„Ty! Tys věděla, že to bude bolet!“ zařval jsem na Alici, která nahodila nevinný výraz.

„Ano. V mé době, když jsem byla v blázinci jako člověk, jsem nemohla používat nic na holení. Pak mě někdo přeměnil a já si všimla jiných žen. Měly nádherné jemné nohy a u jedné jsem i viděla, jak to dokázala. Žiletky mi nepomohly, ba ani voskové pásky. Ani nevím jak, prostě jsem přišla na to, že pomáhá kyselina mravenčí.“ Zavrčel jsem na ni, když jsem zaslechl její posměšné myšlenky.

„Tak se uklidníme a pokračujeme,“ navrhla Rosalie.

„To v žádném případě!“ vykřikl jsem rychle a utekl. Nemohl jsem dopustit, abych zažil další utrpení v podobě voskových pásků a kyseliny mravenčí.

Omluvám se, že mi to tak dlouho trvalo...

Ale čím víc komentářů, tím dřív bude další část :)