Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Mít dobré srdce nestačí - 2. kapitola

12.12.2011 (20:45) • EleanorBrandst • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 1610×

„Swanová, mohla bys mi laskavě odpovědět?“ zuřil a já se začínala bát toho nejhoršího. Zachraňte mě někdo! Já mu odpovědět nechci! Prosím, prosím, prosím, vy tam nahoře, pomozte mi! Tolik jsem se soustředila na své přání, že jsem ani nezaregistrovala, že někdo k nám jde, a proto mě velmi mile překvapil hlas, který se najednou za mnou ozval.

„Je všechno v pořádku?“ pohladil mě sametový hlas a já děkovala bohu, že mi poslal někoho na pomoc.

Mike i já jsme se otočili na dotyčného a mně málem padla brada, až na zem. Z dálky byl dotyčný opravdu krásný, ale z blízkosti? Musela jsem si připomenout, jak se dýchá. Teď jsem si připadala jako jedna z těch vypatlaných holek ve škole. V rychlosti jsem si při prvním vzpamatování srovnala aspoň výraz na tváři, ale dřív, než jsem stihla jakkoliv zareagovat, vyjádřil se Mike.

„Ano, všechno je v pořádku,“ řekl mu naprosto naštvaně.

„Opravdu?“ zeptal se znova ten fešák a já sama v sobě bojovala s tím, že se ptá opravdu špatně. Jak moc ráda bych vyjádřila své „ne“. Tak moc jsem uvažovala nad dalšími alternativami, až mě něco napadlo. Začínám být v tom obcházení slovíčka „ne“ docela dobrá. Jo! Až přijdu domů, dám si za odměnu malý dortík nebo kapitolu z Pýchy a předsudku! Pochvalovala jsem se v hlavě.

„Jen řešíme takovou maličkost,“ ozvala jsem se a cítila, že mu to prostě všechno musím vysvětlit. Nechápala jsem své pocity, ale nechala jsem se vést srdcem. Tak mi to připadalo správné. Nikdy před tím jsem nic takového nezažila. A najednou stačil jeden pohled, jedna malá záchrana, jeden rychlý oční kontakt a já mu prostě věřila.

„Mike prohlásil ve druháku, že dostane do postele každou holku z našeho ročníku, a já byla dodneška poslední,“ sdělila jsem jen tak mimochodem. Potom jsem se otočila na Mika a řekla mu: „Teď ti zbývá ještě jedna a podle toho, jak se tváří na dálku její přítel, tvé prohlášení jen tak uskutečněné nebude. Takže bych byla ráda, kdybys mě nechal na pokoji,“ pověděla jsem mu naprosto upřímně a doufala, že mi mojí ruku konečně pustí. Od Angely jsem věděla, že do třeťáku se mnou nastupují dva z nově přistěhovalých. Jedna holka a jeden kluk. Doufala jsem, že můj zachránce patří do kategorie spadající do mého ročníku a tiše si přála, aby mě po téhle středoškolské scénce nezavrhnul. Chovala jsem se jako puberťačka a svým způsobem bych se mu ani nedivila.

„Jestli si myslíš, že se tímhle z toho vykroutíš, mýlíš se,“ vyhrožoval mi Mike dál, i když tam stál ten nový kluk.

„A dost,“ ozval se naštvaně nováček s bronzovými vlasy a chytil Mika pod krkem. „Už se jí ani nedotkneš a jestli jo, vyřídím si to s tebou,“ vyhrožoval mu a Mike zbledl jako stěna a raději při prvním povolení stisku zmizel. Sice mi v jeden moment připadalo, že dotyčný reaguje trochu přehnaně, ale i tak jsem mu byla velmi vděčná. Pak se na mě otočil a já jako správně vychovaná dívka mu poděkovala.

„Děkuju,“ špitla jsem a bylo na něm vidět, že to slyšel a pokýval mi jen hlavou. Za jeho hrdinský čin jsem se rozhodla, že dneska mu nabídnu svou pomoc. Mám takový pocit, že jeho ochranu budu ještě někdy potřebovat.

„Mimochodem, já jsem Bella,“ představila jsem se a on se nadechl a hodlal se mi představit, když mě najednou sežehla neskutečná bolest. Něco, co jsem opravdu nečekala. Chytla jsem se za krk a rozdýchávala ji. Musela jsem asi vypadat v ten moment dost děsně, protože ten kluk přede mnou na mě kulil oči a byl naprosto zkoprnělý. Mimo to na něm bylo vidět, že prožívá tu samou bolest jako já. Jen na rozdíl ode mě byl schopný ji nějakým způsobem snášet. Angela si musela všimnout, že mi něco je, a přiběhla ke mně.

„Dýchej. To zvládneš. Bude to dobrý,“ uklidňovala mě a se starostí v očích se otočila na mého zachránce. „Měl by sis dojít k doktorovi,“ řekla mu. „Ona snese hodně, ale co je moc, to je moc,“ sdělila mu a dotyčný se najednou probral a zeptal se.

„Cítí to, co já?“ zjišťoval a automaticky ustoupil jen o kousek dál, aby Angelu slyšel a zároveň mně trochu ulevil.

„Ne, jen to, co tě trápí.“ A já se pomalu narovnala a uklidnila se. Bolest mě stále v krku sžírala, ale už jsem si na ni začala pomalu zvykat. Podívala jsem se na kluka s bronzovými vlasy a poprosila ho.

„Nech si to pro sebe.“ A s tím jsem se sebrala a šla pryč. Doufala jsem, že si nechá mé tajemství pro sebe a své problémy s pálením v krku snad brzy vyřeší, jenže to jsem ještě nevěděla, že tohle dostaveníčko trápí celou jeho rodinu.

…

„Co zatraceně toho kluka trápí?“ prskala naštvaně Angela. „Takové bolesti jsi nikdy neměla,“ konstatovala a já jsem musela uznat, že má pravdu. Ale podle toho, jak se k tomu stavěl on, byl to pro něj každodenní chléb. A nejen pro něho, ale i pro jeho sourozence. Cítila jsem jejich trápení po celé škole. Jakoby to osud chtěl, vždy jsem jednoho z nich o přestávce či v hodinách, potkala. Často jsem byla schopná všechny ignorovat, ale s intenzitou, která od nich přicházela, se to nedalo.

I když časem jsem u nich objevila i něco, co mě překvapilo. I přes tu jejich bolest byli schopní normálně fungovat a řešili takové jednoduchosti jako třeba problémy se žárlivostí. Jen u nich všechna jejich trápení byla daleko intenzivnější.

Po několika hodinách jsem došla do jídelny a cítila daleko větší sílu jejich trápení, ale i něco, co mě opravdu pobavilo. Když jsem procházela kolem jejich stolu, všimla jsem si, že se jim z jídla dělá špatně. Nejprve mě jejich reakce překvapila, ale nakonec jsem tento fakt brala jako jeden velmi zajímavý postřeh z řad jejich trápení. Jakým lidem se dělá špatně z jídla? Tak možná těm, co jsou zapřisáhlý vegetarián, vegani či co ještě na toto konto existuje.  Dorazila jsem ke stolu, kde jsem obyčejně sedávala, s pobaveným úsměvem. Ohlédla jsem se na stůl nováčků a trochu jsem se pro sebe uchichtla. Jsou samé překvapení a jsem velmi zvědavá, co se ještě o nich dozvím. Byla jsem trochu škodolibá, ale potom, jak mi celý den zavařovali, jsem si to dovolit mohla.

„Koukám, že už ti od rána otrnulo,“ rýpla si hned Angela a já jí pokývala na souhlas. Jenže dřív, než stihla Angela nějak zareagovat, se na nás otočila Jessica. Prsatá namyšlená blondýnka. Nesnášela jsem ji. Ale bylo mi jasné, že tentokrát mi dá aspoň jména nových spolužáků.

„Tentokrát musím informovat i vás,“ prohodila a pokračovala dál. „Naši noví spolužáci jsou Haleovi a Cullenovi. Všechno adoptované děti doktora Cullena a paní Cullenové,“ sdělovala nám a já její výklad snad poprvé v životě opravdu vnímala a nejvíc jsem zpozorněla, když se dostala k tomu bronzovému fešákovi.

„A poslední z nich je Edward,“ pojmenovala mého zachránce z rána. „Je jediný nezadaný,“ dodala a já si to rovnou mohla přeložit do jejích myšlenek: „A já mám na něj spadeno stejně jako každá v téhle budově.“

Doposlechla jsem si Jessičiny drby a naládovala jsem se zeleninou a ovocem jako vždycky a zvedla se.

„Zase žádné maso,“ rejpla si Angela. „Já ti říkám, že jsi vegetarián,“ pouštěla se do mě a já se naštvala a natáhla se po jejím hamburgru a kousla si. Bože! To byl hnus. Přírodně upravené maso mi často ještě nedělalo problém sníst. Někdy mi i dokonce chutnalo, ale i tak maso zrovna prostě nebylo něco, co by mi nějak extra chutnalo. Já prostě zbožňovala ovoce a zeleninu. Dožvejkala jsem sousto a vrátila jí ho.

„Spokojená,“ řekla jsem jí a ona se ušklíbla.

„To nic nedokazuje. Víš, jaká je moje teorie,“ vracela mi.

„Vím,“ přitakala jsem jí. „Všechno se vším souvisí,“ zopakovala jsem to, co mi tvrdila už několik let a musela jsem uznat, že měla pravdu. Můj životní styl se lišil podle toho, jak jsem potřebovala a často jsem se setkávala s tím, že některé potřeby obyčejní lidé nemají a někdy zase nemám ty lidské já. Pochybuju o tom, že máte každý den jakékoliv nutkání navštívit les, a na rozdíl ode mě si třeba na pořádném fláku masa opravdu pochutnáte. Ale bylo mi to fuk. Člověk jsem byla. Jen trochu jiný, a protože jsem s tím dokázala žít, neměla jsem s tím žádné problémy.

Sebrala jsem se a šla na biologii. Těšila jsem se na ni, protože to byl můj oblíbený předmět a o to víc, že jsem na něm seděla sama. Jenže když jsem dorazila do třídy, uviděla jsem na mém místě Edwarda. V momentě, kdy jsem se zarazila a zpozorovala ho, se na mě nejistě otočil. Nechala jsem to být a posadila se vedle něj. Věděla jsem, že se snaží nedýchat, aby tlumil pocit pálení v krku, a drze mu poradila.

„Přiotevři si okno, ne?“ A jemu málem vypadly oči z důlků a mě fakt bavilo ho překvapovat. V kapse jsem měla ještě hodně trumfů. Vůbec jsem nechápala, proč mě to tak baví, když prožívám takovou bolest po jeho boku, ale prostě jsem tam vedle něj chtěla být. Nechápala jsem to. Viděla jsem, že váhá mezi tím, jestli má položit své otázky nebo ne. Ale místo toho, aby se znova nadechl, se otočil k oknu a už se na mě ani nepodíval.

Trochu mě od něj takové chování zabolelo, ale nekomentovala jsem to. Netvářil se, že by chtěl pomoci, a já mu za to částečně byla vděčná. Řešit jeho pálení v krku mě částečně děsilo. Něco mi totiž říkalo, že do toho všeho nemám rejpat a raději jsem to nechala být, ale i tak jsem s ním chtěla prostě aspoň trochu mluvit a znovu využila toho, že mě zachránil před Mikem.

„Děkuju za to ráno,“ ozvala jsem se znova s ohranou písničkou. Uslyšela jsem rychlé nadechnutí od okna a pak mi řekl.

„Není zač," pak na chvíli umlkl a nakonec dodal, „mimochodem, já jsem Edward,“ sdělil mi konečně osobně.

„Já vím,“ uchichtla jsem se trochu u toho a on zpozorněl. „Drby se šíří rychle,“ vysvětlila jsem a pochopil. Mezitím jsem se znechuceně podívala na Mika a jeho tyčící se chloubu, který procházel kolem mě.

„Neboj. Já ho k tobě už nepustím,“ uklidňoval mě Edward, když viděl, jak utrápeně na něj koukám.

„Ale o to nejde,“ upozornila jsem ho.

„Tak o co?“ zeptal se zvědavě a já se rozhodla, že mu naservíruju pravdu. Stejně jedno z mých tajemství věděl.

„Ta jeho chlouba v kalhotách je fakt hrozná. Bere jako utrpení to, že mu s ní nikdo nepomůže,“ vysvětlila jsem, ale to, že mám neustále pocit k němu přiskočit a pomoct mu, jsem raději nedodávala. Tohle o mně nevěděl a já ani nechtěla, aby něco takového ani tušil. Viděla jsem, jak vykulil oči a raději zmlknul.

„No, můžu s tím něco udělat,“ podotkl. „Vyřešilo by to dva problémy,“ prohodil.

„A on by pak měl problém s tím, že není dokonalý muž,“ vytkla jsem mu.

„Hm, to jsem si neuvědomil,“ svěřil se a automaticky se nadechl.

„Mohl bys zatraceně dýchat směrem z okna!“ napomenula jsem ho.

„Promiň,“ omluvil se a učitel přišel do třídy. Jedna moje část z toho byla smutná a ta druhá si oddychla. Edward se mohl zabývat dýcháním z okna.

Prolog a 1. kapitola 3. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Mít dobré srdce nestačí - 2. kapitola :