Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Minulost žije s námi - 4. kapitola

13.01.2010 (20:30) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2898×

4. kapitola -  Dlouhá cesta začíná

HUDBA

Nikdo:

Když našli její tělo, nikdo si nevšiml dopisu ani medailónku. Odnesli ji a pohřbili ji. V pokoji akorát uklidili krev, jinak se na něj nešáhlo. Zamkl se s legendou, že je prokletý, a nikdo do něj nechodil. Věřilo se, že Isabella Marie zaklela rodinu a především dívky narozené v ní. Kvůli tomu, že umřela bez lásky, že ji nikdy nepoznala, ji dívky v rodině také nikdo nepoznají. Nikdo nevěděl o Edwardovi. Nikdo se nezajímal, jak to bylo doopravdy. Léta plynula a rodina stále bydlela v tom domě. Do pokoje Isabelly nikdo nevkročil, všichni se báli, že  by je dostihla kletba. Rodině se nenarodila žádná dívka, jen chlapci, a všichni mnohem více věřili na kletbu.

Bylo 13.9.1991,  přesně devadesát let, co se narodila Isabella Marie Swan. A právě v tento den se v rodině Swanů narodila od té doby první holčička. Její otec nevěděl proč a i přes protesty dal holčičce jméno Isabella Marie Swan. Všichni tvrdili, že dítě odsoudil k životu bez lásky. On tomu ale nevěřil. Bella dostala pokoj hned vedle Isabellina, nikdo ho totiž ještě neotevřel. Nikdo neměl odvahu říkat jí celým jménem.

Bella rostla jako z vody, rostla do krásy. Toho, čeho se všichni báli se stalo. Bella byla úplně stejná jako Isabella. Nejen že vzhledově byly jako dvojčata, ale i povahově si seděly. Dívka měla svou hlavu. Občas byla jako kluk a především milovala samotu a přírodu. Uměla krásně malovat, byla chytrá, milovala četbu a hlavně věřila na lásku do konce života a věřila, že ji najde. Byly si tolik podobné a nikdy se nepotkaly. Pro se jí její praprababička vyhýbala, tolik jí připomínala ztracenou dceru. Dceru, která si kvůli ní vzala život. Alespoň to si myslela a celý život vyčítala. A život k ní byl ještě tak nemilosrdný a daroval jí dlouhý život. Od Belliných pěti let se jí praprababička vyhýbala a raději byla zavřená ve svém pokoji.

Celá rodina začala obviňovat jejího otce, že kdyby jí dal jiné jméno, ona by nebyla jako Isabella. Dívce to ale nevadilo. Ona Isabellu obdivovala. Obdivovala její příběh, nebála se kletby, ničeho. Byla pyšná, že je jí podobná. Dokazovaly to fotografie.

Když bylo Belle 13 let, hrála si ve staré pracovně, do které nikdo nechodí už spousty let. Jsou tam jen staré rodinné záznamy a taky jedno malé tajemství, klíč. A naše Bella, která ráda objevovala nové věci, právě tento klíč našla.

Držela ho v ruce a zkoumala od čeho by mohl být. Byl celkem velký a hodně starý. Přemýšlela od čeho by mohl být, co vše je v tomto domě zamčené, protože se tam nesmí? A v tu chvíli jí to došlo. Bylo to pro ni, jakoby držela v ruce klič od pokladu, ne od obyčejného pokoje, i když ten pokoj obyčejný vůbec nebyl.

Bella rychle vyběhla z pracovny a běžela na druhou stranu toho obrovského domu. Běžela ke svému pokoji, ale u něj se nezastavila a pokračovala až k těm druhým, zakázaným dveřím. Dveřím do pokoje Isabelly, prokleté dívky bez lásky.

Byla strašně natěšená, jelikož ten pokoj chtěla vidět už dlouho. Srdce jí velice rychle bušilo v prsou a ruce se jí trochu třásly. Neměla jistotu, že je ten klíč správný a měla strach. Opatrně ho zasunula do díry a otočila. V tu chvíli z ní vše opadlo, klíč zapadl. Usmála se a bez váhání vzala za kliku od pokoje a otevřela. Pokoj byl velký a stále stejný, jen byl celý pokrytý spoustou prachu.

Bell:

Vešla jsem do pokoje Isabelly a bylo to, jako bych se přenesla v čase. Pokoj byl dokonalý, na první pohled bylo vidět, že byl dívčí. Byl krásný a já si ho už teď zamilovala. Jediné, co tu krásu ničilo, byla ta spousta prachu všude. Pomalu jsem se procházela po pokoji. Bylo vidět, že milovala knihy, měla jich fůru, taky hodně obrazů. Ale můj pohled zaujal zaprášený psací stůl. Pomalu jsem k němu došla. Pod vrstvou prachu byly vidět dva papíry. A něco jako medailónek, nebo co to bylo. Opatrně jsem sfoukla prach a vzala si do ruky jeden z těch papíru. Byl to dopis, ale byl celý zmačkaný, a tak jsme začala čít. Bylo to o nějakém úmrtí.

Když jsem si přečetla, že zemřel i mladý pan Edward Antony Masen, polila mě vlna úzkosti a bolesti. Zvláštní pocit, který mi vehnal slzy do očí, ty po chvíli přetekly. Něco mi říkalo, že se celé záhada točí kolem toho Edwarda. Odložila jsem tedy papír, setřela si slzy a vzala jsem si do ruky ten druhý.

Na první pohled bylo vidět, jak je písmo rozmočená, jako kdyby ten, co to psal, u toho i brečel, a tak jsem se do toho začetla. 

Byl to dopis, co psala Isabella v den, kdy se zabila. A podle všeho ho nikdo nikdy nečetl ani neviděl, protože pak by se nemohlo říkat, že nepoznala lásku, když ona ji našla, ale zase ztratila. Určitě to byl ten Edward. Proč by se jinak zabíjela a měla tu ten zmuchlaný dopis, ve kterém se píše o jeho smrti? Nechápala jsem své pomíchané pocity. Položila jsem dopis na stůl, opatrně jsem setřela prach z toho medailónku a vzala si ho do ruky.

Byl krásný. Bylo to zlaté srdíčko a na něm byla vyryta růže. Otočila jsem ho a zjistila, že tam je taky něco: Edward Anthony Masen

Měla jsem pravdu, to on očaroval nezkrotnou Isabellu. Nevím, co to bylo, ale něco mě na to medailónku přitahovalo. Dívala jsem se na něj a nemohla přestat. Lákalo mě to a tak jsem si ho bez přemýšlení nasadila na krk. Necítila jsem z toho špatný pocit, nebo tak. Ne, spíš jako kdyby tam patřil. Nebyl ani tak moc velký.

Otočila jsem se směrem k velkému zrcadlu, co tu bylo. Medailónek na mém krku vypadal, jako kdyby patřil mě. Dívala jsem se na svůj odraz, když mě vyrušil křik.

„Bello,“ volala mě máma. Vyděsila jsem se, ale poté si schovala medailónek pod triko a zamkla za sebou pokoj. Klíč jsem si schovala do kapsy a šla za ní dolů. Nikomu jsem nic neřekla.

Večer, když jsem šla spát, jsem byla tak unavená, že jsem okamžitě usnula. Měla jsem krásný sen.

Byla jsem na nějakém večírku. Na sobě jsem měla krásné modré šaty bez ramínek a vlasy vyčesané nahoru. Podle oblečení to byla doba, kdy žila Isabella. V tom se na schodišti objevil anděl s bronzovými vlasy a zelenýma očima, byl krásný. Měl na sobě oblek a nádherně se usmíval. Cítila jsem, jak se mi zastavilo srdce. Šla jsem si pomalu sednout ke stolu. Začala hudba a já odmítala jít tančit, když v tom mě o tanec požádal krásný hlas. Byl to ten anděl a já s ním šla tančit. Všichni se na nás dívali. Tanec s ním jsem si užívala, ale nemluvili jsme. Poté mě doprovodí zpět. Po chvíli jsem odešla ven. On se tam taky objevil. Představil se mi jako Edward Anthony Masen.

Ten sen byl tak živý a propracovaný do všech detailů, že to bylo spíš jako vzpomínka, než sen.  Když jsem se ráno probudila, byla jsem smutná, že toho anděla už neuvidím. Převlékla jsem se a vzala si tužku a blok. Šla jsem se projít do přírody. Ráda jsem chodila na takové místečko u řeky. Začala jsem po chvíli kreslit toho anděla. Nechala jsem si na tom obzvlášť záležet, chtěla jsem, vidět jeho tvář. Nechápala jsem to, ale bylo to pro mě důležitý. Po dlouhém úsilí se mi to povedlo. Obraz anděla byl hotov. Nebyl tak krásný, jelikož ta krása nešla nakreslit, ale byl to on - Edward Antony Masen.

SHRNUTÍ

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Minulost žije s námi - 4. kapitola: