Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Minulost žije s námi - 11 . kapitola

28.01.2010 (17:15) • Anamor8 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3047×

11. kapitola - Příběh

Hudba

Jel rychle, ale mě to nevadilo. Bylo ticho a já přemýšlela, co přesně řeknu. Zastavil u velkého domu, byl moc krásný. Vedl mě dovnitř a vzal mě za ruku. V obýváku byla celá rodina. Všichni se na nás ohromeně podívali. Byli tam dva neznámí, asi rodiče.

„Carlisle, Esme, tohle je Isabella. Isabello tohle jsou mí rodiče.“ Usmívali se na mě a to se mi líbilo.

„Dobrý den. Promiňte, že ruším, ale to, co chci říct, musí slyšet všichni.“ Esme ke mně přišla a podala mi ruku.

„To nevadí. Tykej mi.“ Přikývla jsem a ruku jí stiskla, usmála se.

„Mně taky, prosím,“ řekl a taky mi podal ruku. Edward mě dovedl k sedačce a posadil.

„Isabello, tak mluv,“ pobídl mě. V ruce jsem žmoulala dopisy a v druhé medailónek. Díval se na něj.

„Povím vám jeden příběh, ale nemá šťastný konec.“ Všichni si sedli a pozorovali mě.

„Vše začalo v roce 1901. 13. září se poblíž Londýna narodila holčička jménem Isabella Marie Swan. Byla z vážené rodiny. Byla krásná, ale měla svou hlavu. Chtěla studovat, milovala svobodu, přírodu, kreslení, muziku. Ale hlavně se chtěla vdát z lásky, což bylo v tu dobu nemožné. Bylo jí šestnáct a její matka ji nutila chodit na různé akce, aby si někoho vybrala. Isabella ale nikoho nechtěla. Byla krásná a tak ji každý chtěl. Jenže ona si stála za svým a všechny mládence odmítala. Jednoho dne šla na večírek k přivítání návštěvy, rodiny Masenových z Chicaga.“ Carlisle se podíval na Edwarda a pak na mě, všichni poslouchali.

„Tam se jí změnil život. Potkala tam mladého Edwarda Anthony Masena.“ Jen co jsem vyslovila jméno, všichni se podívali na Edwarda a pak na mě. „Když ho viděla poprvé, myslela si, že vidí anděla s bronzovými vlasy, zelenýma očima a krásným úsměvem. Nechápala, co to s ní je. Všechny tanečníky jako vždy odmítala, dokud nežádal o tanec ten nejkrásnější hlas. Byl to ten anděl. Okamžitě šla. Během tance nemluvili a ji to mrzelo, chtěla ho poznat. Po tanci musela jít na vzduch, aby se uklidnila. Nikdy nikoho nechtěla tak poznat, jako toho mladíka. Po chvíli za ní přišel. Začali si povídat a Isabella zjistila, že on je úplně jiný, než ostatní. Jediné, čeho se bála, bylo, že chtěl jít do války a to ona nechtěla. I když ho znala chvíli, nechtěla o něj přijít. Dívka poté vídala Edwarda každý den a to celý týden. Měla strach, jelikož si uvědomila, že se zamilovala, ale nevěděla, jestli je na tom Edward stejně. Jednoho dne za ní nečekaně přišel, když byla na svém oblíbeném místě. Edward jí vyznal lásku a ona jemu. Byli oba šťastni, ale svou lásku tajili, jelikož by se museli vzít a to Edward nechtěl. Stále toužil jít do války a nechtěl, aby Isabella byla mladá vdova, kdyby se mu něco stalo. Dal jí medailónek,“ šáhla jsem si na něj a nastavila ho, aby ho všichni viděli. „Edward řekl Isabelle, aby ho otevřela jenom, když se mu něco stane. I když nechtěla, slíbila mu to. Po pár měsících najednou Edward i jeho rodina odjeli a ani se nerozloučil. Isabella se všem stranila a čekala nějaké zprávy od Edwarda, ale nic. Nikdo nevěděl, že je zamilovaná. Její matce došla trpělivost. Dohodla jí svatbu s jedním mladíkem z dobré rodiny. Isabella dlouho protestovala, ale nakonec jí nezbylo, než souhlasit. Byl to rok od jejich setkání. Válka už skončila a Isabella doufala, že jí Edward přijde zachránit.“ Podívala jsem se Edwardovi do očí a on mě. „25.5.1918 - den svatby. Isabellu připravovali v jejím pokoji. Přišel tam poslíček, že má dopis pro bratra, ale nemůže ho najít. Vzala si ho. Služebné odešly a Isabella se chtěla rozptýlit, přečetla si dopis. Tehdy se jí úplně zhroutil svět. Dopis byl z Chicaga. Informoval o smrti Edwarda. Isabella tomu nemohla uvěřit a začala brečet, nevěděla, co má dělat. Vzpomněla si na medailónek a otevřela ho. To, co v něm bylo, ji srazilo na kolena. Prstýnek, zlatý, zásnubní. Nemohla tomu uvěřit. Ale ona přísahala, že svou lásku najde, i kdyby měla jít do horoucích pekel. Napsala dopis na rozloučenou a nasadila si prsten, zabila se. Nikdo nepřečetl ten dopis, nikdo nechodil do jejího pokoje, nikdo neměl odvahu. Začalo se říkat, že Isabella proklela dívky narozené v rodině. 13.září.1991 - devadesát let po narození Isabelly, se do rodiny narodila první holčička od té doby. Otec jí dal i přes protesty jméno Isabella Marie. Všichni mu to začali vyčítat, když dívka rostla. Byla to kopie Isabelly. Nikdo neměl odvahu jí tak říkat, proto jí říkali Bella. Byla to kopie Isabelly nejenom vzhledově, ale i povahově. Ona byla na to pyšná, jelikož Isabellu obdivovala. Jednoho dne, když jí bylo třináct, našla klíč od Isabellina pokoje a šla tam. Našla tam dopisy. Když si je přečetla, nevěděla proč, ale začala kvůli smrti Edwarda brečet. Našla i medailón a tak si ho vzala a začala ho nosit. Od té doby se jí každý večer zdálo o životě Isabelly a vídala tam i Edwarda. Dívku k němu něco táhlo, ale nevěděla co. Vše bylo skoro normální, až do jejich patnácti let. Dívce našli nemoc – leukémii. Ale pozdě, nedala se už léčit. Celá rodina to dávala za vinu jejímu otci, ale ona nikomu. Když jí mělo být sedmnáct, měla být už prakticky několik měsíců mrtvá. Chtěla si poslední chvíle užít a tak odjela za tetou do Forks. První den školy, při hodině historie, potkala anděla ze snů. Byl to on, až na ty oči. Byla si jistá, protože poznala, že on poznal ji. Když se jeho sestra ptala na různě věci, on vždy ztuhnul. Bella si nevěděla rady. Věděla, že on není člověk, ale nemohla přijít na to, co je. Až když si četla staré knihy Isabelly, přišla na to, že on a jeho rodina jsou upíří,“ dokončila jsem a po všech se podíval, všichni zírali. Podala jsem dopisy Carlislemu.

„To vy jste ho proměnil, že jo? Měl zemřít na španělskou chřipku, ale vy jste to nedovolil.“ Jen přikývl.

„Proto jsem se narodila. Isabella přísahala, že svou lásku najde, i kdyby měla jít do pekel. Místo toho se opět narodila. Proto jsem onemocněla, abych přijela do Forks a našla ho.“ Stoupla jsem si a šla k Edwardovi. Sundala jsem si medailónek a dala mu ho do ruky.

„Patří tobě.“ Otočila jsem se a chtěla odejít.

„Počkej, to není konec. Nesmí.“ Otočila jsem se a už nemohla zadržovat slzy.

„Je, Edwarde. Mám málo času. Jsem Isabella, mám její vzpomínky, city, všechno.“ Všichni se na mě dívali.

„Jak víš kolik?“ zeptal se Carlisle.

„Narodila jsem se ve stejný den, tak ve stejný den i zemřu. Tenhle příběh skončil a má špatný konec,“ řekla jsem a odešla. Venku byla tma, ale mě to nevadilo. Svítil měsíc. Vydala jsem se přes les domů.

Tekly mi slzy. Nechtěla jsem umřít, nechtěla jsem, aby to skončilo. Ne, moje láska k Edwardovi je pořád stejná. Celou dobu, od mého znovu narození, jsem ho milovala, ale nevěděla jsem to a bojovala proti tomu.

Když jsem došla domů, všichni spali. Sundala jsem si šaty, osprchovala se a šla si lehnout. Chtěla jsem na vše zapomenout, ale nešlo to. Celou noc jsem probrečela.

Ráno jsem se v zrcadle nemohla poznat. Oči jsem měla červené. Osprchovala jsem se studenou vodou, abych se probrala. Vzala jsem si jeany, bíle triko s dlouhým rukávem a mikinu s kapucí. Jelikož mám auto před školou, místo snídaně jsem šla do školy.

Nedívala jsem se po parkovišti a šla rovnou na hodinu - španělštinu. Emmett se se mnou snažil komunikovat, ale když zjistil, že nemám náladu, přestal. Obě hodiny s ním proběhly v klidu. Utápěla jsem se ve svých myšlenkách. Bála jsem se další hodiny, francouzštiny. Zamířila jsme dozadu k naší lavici a sedla si. Ještě tu nebyl, což bylo dobře.

Když se vedle mě posadil, začaly se mi vlévat slzy do očí. Rychle jsem zamrkala a dál pozorovala lavici. Vzala jsem si skicák a začala kreslit. Celou hodinu jsem se na něj nepodívala a pokoušela se nemyslet. Po chvíli mi došlo, co kreslím – Edwarda, tak jak vypadal a usmíval se, když jsem ho poprvé viděla.

Naštvalo mě to, nedokončila jsem obrázek a raději tupě zírala do učebnice. Když zazvonilo, rychle jsem sebrala věci a šla na další hodinu. S Alice jsem taky nemluvila a kreslila jsem si celou hodinu. Celou jejich rodinu, jejich výrazy včera, když jsem řekla pravdu. Na obědě jsem si sedla s Jessicou. Ta se mě ptala na ty šaty a věci, tak jsem jí odpovídala. Mike mě po obědě doprovodil, jelikož jsme spolu měli výtvarku. S taky s Alice a Edwardem.

Učitel nám zadal, ať nakreslíme oblohu. Kreslila jsem noční oblohu a přemýšlela, jestli by nebylo lepší se vrátit domu.

„Na to zapomeň, Isabello,“ zavrčela najednou Alice. Jak? Nechápavě jsem se na ni podívala. „Zapomeň, že odjedeš!“ Nic jsem neřekla a raději se věnovala dál své kresbě.

Takhle to probíhalo celou dobu. Neměla jsem sílu s nimi mluvit. Když se o to pokusili, utekla jsem, nebo to nějak přerušila.

Když se od nich budu držet dál, nebude je to tolik bolet, až se to v květnu stane. A vlastně ani mě. Edward se s tím ale nehodlal smířit. Každou chvíli se mnou chtěl mluvit, ale já nechtěla. Neměla jsem na to sílu. Možná mi chtěl říct, že mě miluje, možná mi chtěl říct, že miloval tu starou Isabellu, ale já jí už nejsem. Nevím, neodvažovala jsem se s ním mluvit.

Autor: Anamor8 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Minulost žije s námi - 11 . kapitola: