Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Minulost jde s námi... 2. kapitola

27.08.2010 (18:15) • Mystery • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1105×

Bella:

Ráno jsem se probudila se zvláštním pocitem štěstí. To už se nestalo hodně dlouho. Vlastně od té doby, co mě opustil...

Při vzpomínce na včerejší večer se mi po tváři roztáhl veselý škleb. Včera jsem se cítila jak už dlouho ne. Smála jsem se a bylo mi skvěle. A to všechno díky té, která je prostě praštěná. A taky té, která to se mnou prostě umí. Abi.

Probral mě hluk.

Zaslechla jsem, jak se zabouchly dveře od bytu. Abiino nadávání. A následný vpád Dylana a Meg do mého pokoje.

„Budíček!" zahulákali. I když jsem to čekala, hlava se mi úlekem schovala mezi ramena.

„Héj, jako!" zakňoural Dyl. „Vona už je vzhůru! Co je tohle za zábavu?!" Megan si skočila vedle mě na postel. Rozvalila se tak, že jsem z ní málem spadla. Měla jsem chuť jí vynadat; ráno mě nikdo dráždit nesmí. Ale když jsem v jejích rukách zaregistrovala papírové sáčky, které navíc krásně voněly buchtama a koláčema, zjihla jsem a jen po nich chňapla.

„Hele, hele!" Rychle se ke mně hrnul Dylan. Ruce měl natažené, ve tváři děs. „Ty koláčky s nutelou jsou moje!"

„Žádný tvoje!" Meg mi vytrhla jeden sáček z ruky a schovala si ho za zády. „Pro Bellu jsou! Tys už sežral všechny makový!"

„Tak tvarohový?" zkusil to ještě ten můj jedlík. Vtom mi z ruky zmizel i druhý sáček.

„Ne!" vyplázla na něj jazyk.

Ach Bože... Tohle jsou vážně sourozenci, o tom prostě nemůže být pochyb.

„Mohla bych se najíst?" pípla jsem. „Mám trochu hlad."

Žaludek mi dělal přemety, když jsem si uvědomila, jakou chuť mají koláče s tvarohem. Nebo nutelou. Naposledy jsem je měla ještě ve Forks, pár dní před odjezdem na Dartmouth. Charlie si v sobotu ráno přivstal, aby mi pro ně mohl zajet. Bylo to od něj moc milé.

Vlastně celý poslední týden, co jsem ve Forks trávila, byl takový. Všichni mi vycházeli vstříc a byli mimořádně pozorní. Leah se mnou sice žertovala a říkala, že bude ráda, až konečně zmizím a ona bude mít pokoj od nadržených vlčích myšlenek všude okolo.

Musela jsem se usmát.

Před očima se mi mihly tváře všech zaražených kluků v tu chvíli. Když jsem ale opravdu odjížděla, a se všemi se v rezervaci loučila, nejvíc to sebralo právě Leah. A to bych přitom v minulosti neřekla ani náhodou. Ta vlčice mě totiž na začátku neměla vůbec v lásce. Nebylo jí příjemné, že si životem musí projít zrovna s tímto údělem. A už vůbec jí nebylo příjemné, že o tom ví i někdo další, než je nutné. Leah se styděla za to, čím se stala. Musela sdílet svoje myšlenky s ostatními a vadilo jí to o to víc, že byl ve smečce i Sam, kterého kdysi milovala. Ale on se otiskl do jiné, do Emily. A Emily je navíc sestřenice Leah. Neměla to lehké, nedivila jsem se jí.

Ale když zjistila, že mi může opravdu věřit, spřátelily jsme se. Ona mi mohla říct o svých trápeních. A já jí o svých. Spojovala nás ztráta milované osoby.

Edwarde...

Leah sice upíry nenáviděla a moc dobře nechápala, jak jsem se do jednoho z nich mohla zamilovat. Ale věděla, jak bolí, když vás odmítne někdo, pro koho byste udělali všechno na světě.

Leah byla nakonec opravdu nadšená z toho, že v rezervaci trávím tolik času...

„Nedělejte tady divadlo a navalte jí tu snídani! Proto jste do té pekárny snad šli!" zahřměla ve futrech Abi.

Na to, že je Abi nejmladší, je taky nerozumnější. Aspoň můj žaludek si to v tuhle chvíli myslel...

Meg mi s hlavou zaraženou mezi rameny ze strachu, že jí snad Abi vrazí pohlavek, podala sáčky se snídaní. A já se zatetelila štěstím.

„Díchy..." zahuhlala jsem s kouskem pečiva v puse. Když se mi po jazyku rozlila úžasně sladká chuť čokolády, měla jsem pocit, že snad každou chvilku začnu vrnět.

Abi přešla přes celý můj malý pokojíček a přisedla si k nám s Meg. Tu jsem musela objímat kolem pasu, abychom se obě dvě na posteli udržely. Spokojeně jsem jí sřídavě mlaskala a ukusovala koláč u ucha. Jednou mi hravě ukousla, až se jí čokoláda rozmazala po obličeji. Abi ji s hranou přísností plácla po nohách. Já jsem se ale jen zasmála a dala jí kousnout ještě jednou. Dylan nás při tom mlsně pozoroval.

Chudáček...

„Chceš taky?" natáhla jsem k němu ruku se sáčkem a usmála se. Kvapně přikývl a rychle si jeden vzal. Pak si spokojeně zasednul s koláčem v ruce vedle postele.

„A ty taky jeden!" poručila jsem směrem k Abi. Ta se jen usmála:

„Taky umíš být pěkná diktátorka, co?"

Radši jsem jí po hlavě hodila celej ten pytlík, aby byla zticha.

Všichni jsme se tomu zasmáli.

Milovala jsem je...

xxx

Odpololedne jsem se vydala za Emmou. Slíbila jsem to...

Po cestě jsem si ale uvědomila, že se za ní vlastně i těším. Na její hřejivý smích a na její hyperaktivitu. Zvláštní, co dokáže jediná návštěva a pár prohozených slov...

Když jsem vkročila do kavárny, stejně jako včera se okolo mě rozprostřela úžasná vůně kávy.

„Bello!" Slyšela jsem, jak kdosi uvnitř zapištěl. Moje oči si na přítmí ještě nezvykly, ale podle hlasu jsem poznala Emmu. Musela jsem se usmát.

Nebezpečně rychle se ke mně přihnala a začala mě objímat a svlékat z kabátu.

„Bello! Bello, tys přišla! Co si dáš? Musíš být úplně zmrzlá! Venku je fakt strašná kosa!"

Připadala jsem si jako hadrová panenka. Emma okolo mě skákala a třením se mi snažila zahřát paže. Hned nato mě chytla za ruku a vedla za bar, kde okamžitě chňapla po nějaké plechové krabičce, ze které vytáhla cosi, co vypadalo jako pytlík čaje.

„Piješ čaj, že jo?" obrátila se na mě. „Kdesi jsem četla, že čaj je prý na zimu daleko lepší, než káva..." mrmlala si pro sebe, zatímco chystala hrnek s medem.

Musela jsem zatřepat hlavou.

„Emmo, Emmo, uklidni se. Mně zima není. Dneska je tam mnohem tepleji než včera. Klidně si sedni a povídej, já vážně nic nepotřebuju," uklidňovala jsem ji.

Vypadala zaraženě.

„Fakt?"

„Jo, fakt," usmála jsem se. Hodila na mě ještě jeden nedůvěřivý pohled. Potom se ale zašklebila.

„Čaj si ale dáš, ne? Táta objednal jakousi novinku, má to být směs exotickýho ovoce. Tak jsem zvědavá, jakej ksicht mi to zase přijde vrátit, že mu to nechutná..." mumlala si pro sebe. Obešla jsem pult, abych si donesla stoličku a spokojeně se usadila vedle Emmy. Ta ke mně během pár okamžiků přisunula hrníček, ze kterého se linula silná, ale i přesto krásná vůně.

Emma se vyhoupla na pult naproti mně.

„Jen to aroma už má pěkný grády, co?" pochybovačně si měřila hrnek.

Pokrčila jsem rameny.

„Asi to bude pěknej driják..."

Emma byla dneska stejně veselá jako naposledy. Je vůbec možné, že to bylo teprve včera? Nedala se utahat. Na všechno měla spoustu otázek. A nejvíc na moje přátele z La Push. Emmě jsem samozřejmě neřekla, že jsou kluci vlkodlaci, ale přesto byla nesmírně zvědavá. Smála se historkám o Jaredovi, protože právě on byl z vlků největší vtipálek. Často se mu to taky vymstilo... A když jsem Emmě řekla, že taky díky tomu dostal přezdívku Vemeno, myslela jsem, že chudák spadne ze stoličky.

„Ehm, promiň, Emmo, ale potřebovala bych si odskočit." Na židličce už jsem pěknou dobu poposedávala.

„To se ani nedivím, když jsi vypila tolik čajů," uchechtla se. „Ale neboj. Vidíš tam ty dveře? Jdi do nich a v chodbě se dej do druhých dveří napravo," navigovala mě. Jen jsem příkývla a vydala se po cestě, kterou mi popsala.

Ani mě nepřekvapilo, že to na toaletách příjemně vonělo a všude bylo čisto. Místnost byla vymalována zjemněnou bílou barvou, z jedné strany pokryta tmavým dřevem. Vzduchem se nesla květinová vůně.

Zalezla jsem si do poslední kabinky a vykonala potřebu. Můj močový měchýř už vážně pěl Ódu na radost...

Když jsem si šla umýt ruce, zase jsem musela žasnout nad úžasnou jednoduchostí a designem celé kavárny. Kdo by řekl, že se bude člověk cítit i na záchodě dobře, že?

Omývala jsem si ruce a u toho obdivovala vázy sušených květin v rohu u zrcadel přímo naproti mně. Následně jsem strčila ruky pod fukar, abych si je stejně nakonec otřela do kalhot.

Když jsem se vracela zpátky, u Emmy na baru seděl Josh a spolu o něčem hodně živě diskutovali. Nevěděla jsem, co dělat. Jít za nimi? Ale to se přece nehodí, když spolu něco potřebují probrat... Odejít? Ale bez rozloučení? To je neslušné...

Emma si mě všimla. Josh taky. Ona okamžitě nasadila ten svůj hřejivý úsměv a pokynula mi, abych se k ní vrátila. Zato Josh se jen nakvašeně zvedl a odporoučel se přes celou kavárnu pryč.

Vydala jsem se k Emmě.

„Já... mu nějak vadím?" zeptala jsem se opatrně, jen co jsem si dosedla zpět na židličku. Vypadalo to tak. Jen co mě Josh spatřil, zabíjel mě pohledem, který se vpálil až do morku kostí. Nechápala jsem to.

„Ne, jen... On je Josh trošku moc opatrnej, ze všeho dělá vědu..." mávla nad tím rukou. Já jsem ale nebyla spokojená. Bylo až moc dobře vidět, že problém má Emmin brácha právě se mnou.

„Řekni mi, o co mu jde," uhodila jsem. Bylo mi proti srsti, že je tu něco, co se mě týká, a přitom nevím, v čem je chyba.

„No, víš... On nemá problém s tebou. Spíš se mnou. Kdysi, a není to tak dávno, jsem se seznámila s jednou holkou. Bylo to tady, v kavárně. Jmenovala se Gloria, nebo to aspoň říkala. Chodila sem na kávu a já se s ní brzo spřátelila. No, jenže důvěřovat cizím lidem se v dnešní době nevyplácí," pokrčila smutně rameny. „Jednou mi totiž nakecala, že se pohádala s rodičema a jestli by tady prej jednou nemohla přespat. A já husa jí věřila, litovala ji a utěšovala, že se všechno srovná. Přece to byla má kamarádka!"

Emma se odmlčela a pak se trpce uchechtla:

„Ráno už jsem tu našla jen prázdnou kasu a na poličkách prach. Všechno vzala, i zboží. Mrcha!" zašeptala nenávistně a prudce zabodla sekáček do ledu, který si připravovala, aby mohla udělat ledový čaj. Sekáček se jí ale svezl a ona se málem bodla do ruky.

„Emmo, pozor!" vyjekla jsem a rychle pospíchala za ní, za pult.

„Musíš dávat pozor, málem sis ublížila!" vysvětlovala jsem a přitom jí z rukou brala sekáček. Všude na stole byly ostré kusy ledu, které se sice rozpouštěly, ale přesto jsem měla strach, aby se Emma nepořezala.

„Bello..." zašeptala strhaně a vtiskla se mi do náručí. Překvapeně jsem se na ni podívala. Po tváři se jí kutálely malé, průzračné perličky.

„Emmi," hlesla jsem.

„Bello, já jsem jí věřila! Jak mě mohla takhle zradit?" plakala.

Panebože... Koho mohlo jen napadnout takhle sprostě obelstít malého skřítka s blonďatými vlasy a jiskrou v modrém očku?

„Emmi, to bude dobrý, uvidíš. Ty za to přece nemůžeš, vždyť tohle se může stát každému," šeptala jsem jí do ucha a slabě jí přejížděla rukou po zádech, aby se uklidnila.

Byla tak malá a křehká... Musela se natáhnout na špičky, aby mě mohla obejmout. Bylo mi jí líto. Tohle si za svou dobrotu nezasloužila...

„Ty taková nejseš, že ne, Bello?" zeptala se mě najednou. Kulila na mě svá uslzená modrá kukadla plná upřímnosti. „Že nenalítnu i u tebe? Ty jsi moje pravá kamarádka, že jo?"

„To víš, že jo," usmála jsem se na ni. „Já tě nezklamu."

Nezklamu tě tak, jak mě zklamali Cullenovi, má rodina...

xxx

Zítra měla začít škola. Byla jsem docela nervózní. Přece jen, Dartmouth je Dartmouth... Dylan se mě od rána mermomocí snažil zabavit. Bylo mi jasný, že to není jen tak, na to byl až moc v křeči. Jeho vtipy neměly svou obvyklou lehkost s podtextem sarkazmu nebo sexuální narážky. Musela v tom mít prsty Abi, která právě byla s Meg na nákupech. Ta byla vždycky až moc starostlivá. A protože byl Dylan na téhle škole už nějakej ten pátek, bylo to docela logický.

Všechno tohle mělo ale docela opačnej účinek. Spíš jsem měla chuť vzít motyku a přetáhnout ho přes hlavu, i když to myslel dobře. Prostě jsem měla stres a tohle mě ještě víc nervovalo.

Mít tak tady Jaspera...

„Nechceš si dát oraz, Dyle?" zeptala jsem se.

„Cože? Jakej voraz?"

„Snažíš se mě tady rozesmívat celý dopoledne i odpoledne, ne? To musí být únavný..." přemýšlela jsem nahlas.

Přísahala bych, že teď Dylan trochu zblednul. A hned nato zpivoňkovatěl.

„Jsem asi trochu trapnej, že?" zamrmlal. Tyhle věci si vždycky moc bral.

„Ale né," zaskučela jsem. „Jen... dneska mě asi jen tak někdo do pohody nehodí. To je všechno. Mám prostě nervy," přiznala jsem.

Dylan se přesunul vedle mě na pohovku a pevně mě objal.

„Taky jsem pěkně raplil, jako každej. Ale Bello, to vůbec nemusíš. Lidi na univerzitě jsou v pohodě a vstřícní. Každýho, koho požádáš o pomoc, ti bez remcání a trapnejch výmluv pomůže." Překvapeně jsem k němu zvedla oči. Uchechtnul se.

„Jo, taky jsem se tomu divil. Ale asi to tak tady chodí. Na škole najdeš spoustu dobrejch přátel, uvidíš. Sám jsem je našel. Klidně tě i s nějakejma seznámím, jestli budeš chtít. Greg je výbornej přes počítače, Melinda, které nikdo neřekne jinak, než Lily, je zase machr na matiku. A ti dva když se spojí, je to vážně mazec. Znáš pak všechny písemky čtrnáct let dopředu," smál se. Pak ale zvážněl.

„Ty budeš ale stejně vždycky ta nejlepší a nejzlatější kamarádka. Mám tě rád, Bello." Jemně mě líbnul do vlasů. „A nenervuj se, škodí ti to," usmál se.

Tak na tohle jsem vážně neměla. Jen jsem si zavrtala hlavu pod jeho rameno a bylo mi do breku.

„Ty seš fakt pan Dokonalej, víš to?" kuňkla jsem.

Jen se zachechtal:

„Moc se koukáš na Sex ve městě."