Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Minulost jde s námi... 1. kapitola

24.08.2010 (15:00) • Mystery • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1681×

Bella:

„Hej, Bell, nechceš jít s náma do klubovny?"

„Ne, Abi, jenom bych vás nudila. Ale užijte si to," usmála jsem se. Ona na mě hodila jen ten svůj typický rošťácký škleb a zmizela ve dveřích.

Oddechla jsem si.

Abi někdy dává zabrat a zvlášť, když má tu svou hyperaktivní.

S hrnkem čaje v ruce jsem se opřela o kuchyňskou linku a pozorovala dění dole v parku. Byl právě podzim, listí pozvolně spadávalo z velikých, majestátných javorů a tvořilo kolem barevnou clonu. Díky ní jsem skoro neviděla protilehlé koleje Dartmouthu. Dole mi právě do zorného pole vběhla Abi. A jako vždycky měla vedle sebe své sourozence: Dylana a Meg.

Usmála jsem se.

Tihle dva byli u nás na pokoji nasáčkovaní pořád. Nevadilo mi to, proč by taky. Ale divila jsem se. Většina sourozenců, aspoň z doslechu, nebo z toho, co jsem vypozorovala, bylo rádo, že se ostatních zbaví. Nebo si od sebe aspoň na chvíli odpočinou. Ale Abi, Dylan a Meg byli a jsou spíš jako parta přátel než skutečné sestry a bratr.

Cítila jsem, jak se můj výraz změnil. Vzpomněla jsem si totiž ještě na další ač nevlastní sourozence. A hrdlo mi opět sevřela ledová ruka.

Zamračila jsem se. Jejich odchod nebyl fér.

Možná, že si ani neuvědomili, jak moc jsem je milovala...

Možná...

Určitě...

Skopila jsem pohled k hrníčku, který jsem třímala v rukou. Z čaje se ještě kouřilo. Jen lehce, abych si nespálila jazyk, jsem si usrkla.

Tady, v samotě, se vzpomínky vybavovaly jasněji než kdy dřív. Zavřela jsem oči. Zase se mi do nich draly slzy. Ale nechtěla jsem plakat. A hlavně ne kvůli Edwardovi a jeho rodině, kvůli těm, kteří mi zlomili srdce. Kvůli těm, kteří byli ve skutečnosti stejně ledoví jako jejich kůže...

Po jejich odchodu jsem dokončila forkskou střední školu. Tatínek byl na mě tehdy moc pyšný. Když jsem se na něj tehdy při slavnostním ceremoniálu k zakončení studia dívala, lesklo se mu v očích. Tehdy jsem měla pocit, že mi snad někdo svázal ruce i nohy dohromady. Charlie na mě byl skutečně hrdý. A mně se z toho bylo do pláče. Ještě nikdy jsem takhle tátu neviděla. Bylo to podobné, jako když jsem dostala stipendium na Dartmouth. Jenže tohle bylo víc oficiální. Bylo to... uvědomění.

A když jsem se před měsícem přestěhovala sem, na kolej v New Hampshiru, bylo to zvláštní. Najednou jsem byla sama. Úplně sama. Když mě opustili Cullenovi, bylo to, jako kdybych byla najednou prázdná. Ale Charlie, Jacob, Angela, Seth... a vůbec všichni se postarali o to, abych si uvědomila, že na tomto světě nejsem sama. Že dokážu žít. Ukázali mi, že můžu být silná, když budu chtít... A pomohli mi zvednout se na nohy.

Jenže když jsem stála před měsícem v tomhle malém bytě, kam se s Abi ani pořádně nevejdeme, vedle mě stály jen dva obrovské kufry a kolem ramene jsem měla ověšený ruksak, bylo to jiné. Bylo to skličující a... prázdné.

Nebyl tu táta, nebyli tu ani moji vlkodlaci, moji nejlepší přátelé. A když jsem si pak vybalovala svoje osobní věci a mezi němi i ty, které mi tolik připomínaly Forks a mou rodinu, neubránila jsem se slzám. Svíralo se mi srdce, když jsem si prohlížela fotky vysmátých kluků. Jacoba peroucího se s Embrym. Setha, který na mě z fotky házel škleb. Emily v objetí Sama. Já a Leah u ohniště, zatímco se vedle nás cpal Jared s opečeným buřtem...

Psychicky jsem to nezvládla. Vzpomněla jsem si na tátova slova. Jsi už moje velká holka... V tu chvíli jsem byla jen dítě. Potřebovala jsem někoho u sebe. Potřebovala jsem obejmout.

Zrovna v tu chvíli se do pokoje přiřítila roztržitá Abi a s jejím Ježišmarjá! mě objala.

Nezajímalo ji, že mě nezná. Neprošla kolem a nevěnovala se věcem, co potřebovala ona. Prostě mě obejmula.

Zatřepala jsem hlavou.

Tady to nebylo dobré. Podzim není zrovna příznivé roční období. Aspoň Charlie to říkaval. Prý bylo na podzim vždycky nejvíc sebevražd.

Ačkoliv jsem Abi odmítla, nechtěla jsem tady zůstávat. Už po příjezdu jsem se chtěla podívat po okolí...

Během deseti minut jsem vycházela zachumlaná v teplé šále, rukavicích a kabátu ze školních pozemků. Byla větší zima, než jsem čekala. Venku možná prosvítalo skrz mraky sluníčko, ale teplo rozhodně nebylo. Jako bych si to nemohla zapamatovat už z domova. Z Forks.

Zabořila jsem nos hluboko do šály. Foukal silný vítr, do očí mi šly slzy.

Díky tomu, že se mi od stálého žmoulání víček rozmazala řasenka, neviděla jsem na cestu už vůbec.

Zachránila mě až malá kavárna, na kterou jsem narazila po cestě. Uvnitř bylo teplo a všude krásně voněla čerstvě namletá káva. Interiér byl útulný, přesně takový, jak bych si ho přestavovala já. Stěny měly v tlumeném světle starých lamp jemně béžovou barvu. Stoly pokrývaly měkce bílé ubrusy a místo nepohodlných židlí se člověk mohl usadit v příjemných sedačkách, potažených tmavě květinovým potahem.

Venku bylo šero, takže ani v kavárně nebylo moc světla. Ale nikomu z návštěvníků ani zaměstnanců to evidentně nevadilo. Vlastně to bylo docela uklidňující.

Vybrala jsem si stůl zcela vzadu. Chtěla jsem mít rozhled po celé místnosti, ale také, aby mě nikdo nerušil. Když jsem si vysvkékla kabát a usadila se, přišla ke mně mladá dívka. Mohlo jí být kolem pětadvaceti, tvář jí zdobil úsměv.

Zeptala se mě, co si dám.

„Jedno Espresso, prosím vás."

„Jistě," usmála se. „A dáte si k tomu něco? Třeba croissant? Ten ke kávě vždycky bodne..." mrkla na mě zvesela

„Dobře, tak tedy croissant," souhlasila jsem.

Široce se usmála.

„Hned to donesu!"

Sledovala jsem tu dívku, když šla nazpět k baru. Jako by lehce poskakovala. Bylo na ní vidět, že ji život těšil. A to bylo dobře, to jistě. Jen jsem si s bodnutím u srdce uvědomila, koho mi připomněla. Ne vzhledem, to jistě ne. Tohle děvče mělo delší plavé vlasy a jemné rysy ve tváři. Snad jen drobná postava by se dala přirovnat k té Alicině. Hlavně ale ta rozvernost, radost...

Parta mladých mužů sedících na celou kavárnu ode mě se hlasitě rozesmála. Trochu jsem se lekla.

„Jich se bát nemusíš," ozvalo se vedle mě. Ta malá blondýnka, číšnice, přede mě právě pokládala kávu i se zákuskem. „To jsou jen kamarádi mýho bráchy. To je ten modrookej, špinavej blonďák, co sedí přímo proti tobě. Studuje tady na univerzitě, možná ho znáš... Chodíš sem do školy, ne?"

„Jo, na Dartmouth."

„No vidíš to," rozhodila rukama. „A já se tam nedostala. Jo, a jmenuju se Emma," řekla a napřáhla ke mně ruku. Lehce jsem si s ní potřásla.

„A já Bella."

Emma se usmála. Její rozzářený obličej v kombinaci s blonďatými vlasy působil hřejivě. Byla jako sluníčko.

Vzpomněla jsem si na Jakea. Taky na mě tahkle působil díky svému úsměvu, ve kterém mu hrály zuby jako perličky. Musela jsem se uchechtnout při vzpomínce na Embryho a Jareda, kteří se mu smáli, že vypadá jako kůň.

Jacobe...

Emma si ke mně přisedla. A štěbetala. A pořád něco... Ale byla strašně milá, to jo. Povídala mi o své rodině a o svém bratrovi. Chvíli jsem si připadala jako v La Push, když nám Billy povídal legendy Quileuttů, které vlastně ani legendami nebyly. Vlci a Studení.

Studení...

„... a v páté třídě hodil petardu do záchodu -"

Vykulila jsem oči.

„Do záchodu?"

„Jo," uchechtla se. „Ale už je to s ním v pohodě. Víš, my jsme oba měli divoký dětství. Ona se nás mamka vzdala, nebo co. Vychovával nás taťka. Nikdy nám o ní nechtěl nic moc říct, ale stejně si myslím, že nemohla být úplně normální. No pověz, která matka by opustila svý děcka?!" Rozčíleně máchla rukou a tím na mě málem převrhla hrnek s kávou.

Všimla jsem si, jakým zlým pohledem přejel Emmu bratr. Nelíbilo se mi to.

„To je v pohodě." Drkla do mě. „Josh jenom nemá rád, když o matce takhle mluvím." Pokrčila rameny. Zaraženě jsem přikývla.

Snažila jsem se vžít do jejich situace. Jak bych asi mluvila já o své matce, která by o mě od mala nejevila zájem? Neměla bych ji ráda? Nebo bych ji bránila, stejně jako Josh? Nedokázala jsem si to představit. Nemít vedle sebe svou Renée...

Ne. To si prostě nešlo představit.

„Řekni mi taky něco o sobě..." zaprosila. Polkla jsem.

„No... Já nevím, co bych ti o sobě měla říct... Co bys chtěla slyšet?"

„Tak třeba... hm..." Zakoulela očima a vypálila na mě se svou otázkou.

„Máš taky nějakýho bráchu? Nebo ségru!" vypískla. Musela jsem se usmát. Byla tak nadšená, až si musela poposedávat, aby své pocity trochu zkrotila.

„Ne, já sourozence nemám. Rodiče se rozvedli."

„Kolik ti tenkrát bylo?"

Proud otázek se valil. A já jsem odpovídala. Trpělivě. Emma byla ohromně zvídavá. Trochu mi svými otázkami připomínala dítě. Neustále se usmívala. Bylo mi s ní moc dobře.

Chladné odpoledne se rychle překulilo a aniž by to člověk postřehl, začalo se stmívat.

Vstala jsem od stolku.

„Musím jít, Emmo."

„Ne, nemusíš! Vždyť nikam nespěcháš, ne? A tady si můžeme být, do kolika chceme, je to přece jen na mně, kdy tu zavřu..." přemlouvala mě.

„To je sice pravda, ale koleje se taky někdy zavírají. A mně se zrovna nechce spát na lavičce před školou," usmála jsem se.

„Tak bys spala u mě, no..." nadhodila ještě.

Uvažovala jsem jestli je vůbec možné, aby si ve mně mohla vypěstovat takovou důvěru během pár hodin společného povídání. Přece jen... Jsem pro ni cizí holka. Nemohla vědět, jestli jí to tady vykradu. A nebo u ní doma.

Něco mě napadlo.

„A když ti slíbím, že zítra zase přijdu, pustíš mě potom?" navrhla jsem. Tvář se jí rozzářila.

„Jasně! Ale hned, jak budeš moct, jasný?! Nechci tu zase celou dobu čekat a sedět na zadku jak pecka, než přijdou zákazníci. Pěkně přijdeš, abych tu nebyla sama, jo?"

Přikývla jsem a potom jsme se s Emmou rozloučily. A byla jsem opravdu překvapená, když mi nakonec padla okolo krku a prohlásila, že mě má ráda. Rozpačitě jsem jí odpověděla, že já přece taky. Byla ale moc všímavá a zaregistrovala mé váhání, když jsem to říkala. Se slovy:

„Neboj, na to si zvykneš." Se na mě usmála a zabouchla za mnou skleněné dveře, které zamkla. Ani jsem nestačila zamrkat. Ještě mi stihla zamávat a už jí nebylo.

Byla jako uragán.

Byla jako Alice...

Když jsem dorazila na kolej, Abi už mě vítala s vyhřátou dekou a brblala cosi o tom, že je přeci strašně nerozumné toulat se venku, když je taková zima. A nařídila mi okamžitou horkou koupel.

Moje malá diktátorka...

Poslušně, abych Abi neprovokovala, protože jsem znala její horkou hlavu, jsem zalezla do koupelny. Hned jsem se vysvlékla ze všech šatů a schovala se do sprchy, kde jsem na sebe pustila vařící vodu. I za tu chvíli mi stihla zimou naskákat husí kůže.

Když jsem se pečlivě omyla, na klice ode dveří už na mě čekalo pyžamo.

Zlatá Abi... Co bych bez ní dělala?

Příjemné překvapení bylo, že stejně jako deku, nechala nahřát i můj noční úbor.

Ne, ona není zlato. To je prostě málo...

„Hele, ty hvězdo, nevěděla jsem, co si dáš, a tak jsem udělala všechno. Kávu, ale slabou, abys tady v noci nebloudila. Pak je na skladě i ovocnej a zelenej čaj. A taky horká čokoláda. Tak co?"

„Čokoládu, Abi. Děkuju," usmála jsem se na ni, než mi zaskočila pro hrnek s tekutým teplem, na který jsem se neskutečně moc těšila.

„No vidíš! A já jsem to tomu hamounovi říkala! Dyl mi zase užíral z čokolády, když jsem ji chtěla vařit. A vůbec ho nezajímalo, že je to pro tebe," volala na mě z kuchyně.

Musela jsem se zachichotat. Takoví byli prostě pořád. Moje milovaná Abi s Dylanem.

„A proč tady zrovna nezůstal?" ptala jsem se.

„No, upřímně... Měl strach z toho, co bys mu na to jeho obžerství řekla." Abi se právě zjevila ve dveřích s mou čokoládou.

„Vy oba dva naděláte..." Vrtěla jsem s usměvem hlavou. „Vždyť si měl tu čokoládu sníst celou."

„No to určitě! A k tomu by spráskal i ty zavařený broskve, co má v lednici schovaný už snad měsíc, a nakonec by se poblil, ne? Já ho totiž, milá zlatá, moc dobře znám. To, že je tak štíhlej, není tím, že by nejed', ale tím, že je po tátovi takovej průchoďák..." nadávala.

„Má dobrý geny..." Pokrčila jsem rameny.

A Abi se zase nafoukla.

„Přesně! A to je právě to! Von a Megan může mít takový geny. A já? Musím být po mamce. Nesmím nic žrat, jenom sportovat a přesto..." Hystericky si vyhrnula tričko a chytla se čehosi, co měl být podle ní tuk. „... samý špeky, vidíš to?"

Upřímně jsem se zasmála.

„Moc si to bereš, Abi. Ty ani nevidíš, kolik pěkných kluků se za tebou otočí. A zrovna tady, na Darthmoutu! To máš navíc záruku, že žádnej z nich nebude tupej jak turecká šavle," prohodila jsem. To jsem ale neměla dělat. Abi zrovna pila čaj, a když to zaslechla, celou mě od smíchu poprskala. Navíc se pěkně zakuckala, až se skoro nemohla nadechnout. Do toho se ale stále smála.

„Ježiškote, Abi!" smála jsem se. U toho jsem se ji snažila pěstí tlouct mezi lopatky, aby si aspoň trochu ulevila od kašle.

Jí ale jen tekly slzy a mezi kuckáním a smíchem ze sebe vypravila jen:

„To nám to ten dnešní věčer ale pěkně vychází, co?"

Pak už to ale jenom jelo...

Vtipy, filmy, popcorn, smích, čokoláda...