Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluju tvoji holku! - prolog + 1. kapitola

19.12.2010 (19:00) • DreaCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2707×

Takže přidávám prolog a první kapitolu, ale předem Vás varuju. Při psaní této kapitoly mě má múza bohužel moc nedostihla, takže je to spíš nudné. Proto jsem teď nepsala ani LTT. Kdykoliv jsem začala psát, po chvíli jsem si všimla, že tam mám samé blbosti. Ale jelikož jsem tuto povídku slíbila co nejdřív, tak jsem se o to aspoň pokusila. Připadá mi to spíš jako spousta dialogů spojená do jednoho textu než příběh, ale to ohodnoťte sami.

Z pohledu vypravěče - prolog

Je velmi tmavá noc a nádherná dívka s mahagonovými vlasy leží na kraji útesů a dívá se do nebe. Její bledá kůže se pod měsíční záři krásně třpytí a hází odlesky do všech stran. Její bezchybnou tvář kazí jen velké oči, které by byly nádherné nebýt té barvy. Mají barvu krve. Na sobě má jen lehké bílé šaty, které jsou volně rozložené okolo jejího těla. Přemýšlí nad svým životem a nad tím, co právě provedla. Právě připravila o život nevinnou osobu. Zabila ji jen proto, aby ukojila svou žízeň. Posadí se a začne vzlykat. Z jejího hrdla vycházejí plačtivé zvuky, ale její oči neuroní ani jednu slzu. Nemůže plakat.

Edward

Nechápu to. Všechny holky po mně letěly, všechny mě chtěly. Jen ta jedna, ta, kterou bych chtěl hlavně já, nejevila ani známku zájmu. Ani se na mě nepodívala.

1. kapitola

Zase se stěhujeme. Můj a Rosaliin otec, Charles Masen, pracuje jako šerif policejní stanice a teď dostal práci v nějakém zapadákově. Tuším Forks se to jmenuje. Má to být někde u Seattlu a Port Angeles. Nechtěl jsem z LA odjíždět a Rose taky ne. Měli jsme tady spoustu přátel a oba jsme byli velmi oblíbení. Rosalie, která byla opravdu krásná, byla školní roztleskávačka a každý kluk s ní chtěl chodit. Já jsem byl kapitán fotbalového týmu a měl jsem desítky holek na každém prstě. Rosalie chtěla být modelka a já chtěl hrát za nějaký dobrý fotbalový klub. Bohužel všechny sny o skvělé budoucnosti se rozplynuly, když jednou otec přišel domů s tím, že dostal novou práci ve Forks. Ptal se nás, jestli nám to nevadí, ale kdybychom řekli, že ano, stejně bychom nic nezmohli.

Sbalil jsem si poslední věci, podíval se po pokoji a i s věcmi vyšel z místnosti, zabouchl a už se tam nepodíval. Sešel jsem ze schodů a na pohovce uviděl sedět Rosalii. V ruce držela mobil a volala si nejspíš s Jayem, svým přítelem. Když zavěsila, odhodila mobil na zem a hlavu si schovala do dlaní.
„Nepřijede?“ zeptal jsem se. Viděl jsem, jak byla zkroušená. V pátek se s ním domlouvala, že s námi pojede na letiště. Nejspíš si zase něco vymyslel.
„Ne, nepřijede, rozešel se se mnou,“ odpověděla mi a hodila po mně nenávistný pohled. Neměl jsem se ptát, ale už jsem byl takový, rýpal jsem do všeho a vždy. „Řekl, že nebude chodit s někým, kdo bydlí na druhé straně států,“ dořekla ještě.
„To mě mrzí, proto se nevážu,“ řekl jsem jí a hodil po ní šibalský úsměv, ani to ji neobměkčilo, pořád se tvářila, jako by spolkla žiletku.
„Edwarde, Rosalie, pojďte si dát kufry do auta,“ řekl táta, když vešel do dveří. Hned si všiml Rose a povzdechl si.
„Tak copak se zase stalo, Rose?“ Přišel k ní a objal ji.
„Nepřijde,“ řekla Rosalie a otočila se na něj. Na rozdíl ode mě, Rosalie s otcem vycházela velmi dobře. Mě otec obviňoval ze smrti matky, která zemřela při porodu.
„Přijdou další kluci, teď už pojedeme, ať stihneme letadlo,“ zametl to táta pod koberec a odešel z pokoje.
„Pojď, on má pravdu, přijdou jiní.“ Chytil jsem ji okolo ramen a odcházeli jsme za tátou z pokoje.

Procházel jsem uličkou mezi sedadly a za mnou šla má rodina. Oni dva mají sedět spolu a já mám sedět za nimi s někým jiným, jinak to nevyšlo.
Ke mně si sedla nějaká pěkná kudrnatá zrzka. Co bylo zajímavé, měla velmi světlou kůži a modré oči, na jejichž okraji byl fialový kroužek.
„Ahoj, jsem Edward,“ představil jsem se a podal jí ruku. Ona na mě hodila zlobný pohled, ale nakonec se usmála. Přijala mou ruku a promluvila tím nejhezčím hlasem:
„Ahoj, já jsem Victoria, kam letíš?“
„K Seattlu, do města Forks a ty?“ zeptal jsem se jí.
„To je náhoda, já tam jedu taky, za rodinou,“ odpověděla potěšeně. Zajímalo by mě, jestli tam jede jen na víkend nebo týden nebo na delší dobu.
„Na jak dlouho tam jedeš,“ zeptal jsem se jí.
„Ehm, vlastně tam chodím do školy, ale mám individuální studentský program. Já a můj bratr děláme lékařský kurz,“ odpověděla mi. Hm, individuální program, to bych mohl zkusit taky. Mohl bych bydlet v LA a jednou za čas zajet do školy tak jako ona.
„Aha a tvůj bratr je taky tady někde?“ zeptal jsem se jí. Rozhlédl jsem se, ale nikoho jí podobného jsem nezahlédl.
„Jo, vlastně sedí dvě sedadla před námi,“ řekla a ukázala rukou dopředu. Aha, proto jsem ho nejspíš neviděl.

Celou cestu jsme si povídali o všem možném. Ukázalo se, že Victoria je velmi dobrá společnice. Na konci letu jsme si vyměnili telefonní čísla a domluvili se, že si někdy zavoláme. Potom jsme se rozešli každý na svou stranu. Museli jsme si zavolat taxi, protože táta ještě neměl auto.

Řidič nás vysadil před větší bílou vilkou s velkými okny. Musel jsem říct, že byla celkem pěkná. Za ní byla zahrádka s polokrytým bazénem, i když pochybuju, že se tady budeme někdy koupat. Vstoupili jsme dovnitř. Za dveřmi byla menší hala s botníky a věšáky a z ní se šlo dveřmi do prostorného obýváku. Jedna strana naproti mně byla červená a tam byla umístěna velmi nízká bílá, podlouhlá skříň, na které stála černá televize, a nad ní visely bílé poličky. Ostatní strany byly bílé a jedna prosklená. Uprostřed ležela červená sedačka ve tvaru širokého U a před ní stál černý konferenční stolek. Z obýváku se šlo do kuchyně, kterou jsem zatím ještě nenavštívil, protože ta mě moc nezajímala. Vyšel jsem po schodech nahoru a viděl čtvery dveře. Vstoupil jsem do prvních, to byl nejspíš pokoj  Rose, protože byl sladěn do fialové a bílé barvy. Šel jsem do druhých dveří a vstoupil už nejspíš do svého pokoje. Místnosti dominovala černá, šedá a bílá barva. Pokoj byl černou příčkou rozdělen na dvě části. V té první, do které jsem vešel, byla bílá sedačka a televize a v druhé velká postel a skříň. V příčce jsem viděl své staré stereo a svou hudbu. Odhodil jsem kufry a skočil na prostornou postel. V momentě jsem usnul.

Probudil jsem se až ráno.
„Edwarde, včera jsem ti neměl čas říct, že už dnes nastupujete do školy. Vstávej, ať to stihneš,“ budil mě otec. Vstal jsem, otevřel kufr a vylovil první oblečení, které jsem našel. Šel jsem do koupelny, tam se osprchoval a oblékl se. Ještě jsem se upravil a vyšel do jídelny. Tam jsem do sebe nalil kafe a snědl cereálie a šel za Rose, která na mě čekala v obýváku. Zajímalo by mě, čím dnes pojedeme do školy.
„Děti, mám pro Vás překvapení, pojďte se mnou ven,“ řekl nám táta. Vyšli jsme za ním, a jakmile otevřel dveře, zůstal jsem v nich stát s otevřenou pusou. Stálo tam velké černé Volvo a červený kabriolet BMW. Rosalie se hned rozběhla ke kabrioletu a já jsem zabral Volvo. Táta mi hodil klíče. Zavolal jsem na něj jen díky a rozjel se do školy.

Přijeli jsme ke škole. V Los Angeles byla tak sto krát větší, tady to bylo jen pár nízkých cihlových budov a parkoviště. Kroužil jsem tam a lidé mi uhýbali. Zaparkoval jsem na jediném s dvou volných míst a Rosalie zajela vedle mě. Vystoupili jsme a vydali se ke kanceláři. Cestou jsem jen tak okem pozoroval lidi tady a vyhlídl si pár holek na flirt, možná i něco víc.

Dorazili jsme do kanceláře a tam za psacím stolem seděla stará obtloustlá žena s obrovskými kulatými brýlemi.
„Ah, vítejte. Buď jste Masenovi, Haleovi nebo Cullenovi, takže?“ zeptala se nás, a když jsme se na ni nechápavě dívali, začala nervózně poklepávat nohou.
„Jsem Edward Masen,“ začal jsem tedy znova. Své malé oči upřela na papír a něco četla.
„Takže Masenovi, tady je váš rozvrh a plánek školy.“ Dala nám každému jeden a čekala, až odejdeme, nejspíš nebyla moc zvyklá na společnost. Začetl jsem se do rozvrhu a zjistil, že dnes mám matematiku, angličtinu, francouzštinu, základy společenských věd a tělocvik, potom oběd a biologii a španělštinu.
„Jdu na matiku. Ty taky nebo máš něco jiného?“ zeptal jsem se Rose a nenápadně jí koukal přes rameno.
„Jo, mám taky matiku, pojď, půjdeme spolu.“ Táhla mě za rukáv z kanceláře. Nejspíš se tady taky necítila nejlépe.

Dorazili jsme do třídy, kde ještě nebyl učitel. Rozhlédl jsem se po třídě a viděl jen dvě volná místa. Jedno bylo vedle brýlaté holky a jedno vedle černovlasého kluka. Rozhodl jsem se, že asi nejspíš půjdu k tomu klukovi.
„Ahoj, já jsem Eric,“ představil se, když jsem dorazil k jeho lavici. Stiskl jsem jeho nataženou ruku.
„Edward,“ odpověděl jsem. Odsunul jsem židli a svalil se na ni.
„Odkud jste se přistěhovali?“ zeptal se mě Eric. Vlastně mi to ani nevadilo, aspoň se spřátelím.
„Z LA, otec tady dostal práci, museli jsme,“ odpověděl jsem a on se na mě díval s otevřenou pusou.
„Z Los Angeles? To musí být celkem změna ne? My tady máme taky Angeles, ale Port. Je to tam vlastně stejné jako tady ve Forks,“ chrlil na mě. Nejspíš rád mluvil, ale to já taky.
„Jo, je to celkem velká změna. Nevím, na co máme za domem bazén, v tomto počasí ho nejspíš nevyužijeme,“ konstatoval jsem a koukal z okna.
„Vy jste se sestrou přijeli v tom Volvu a BMW?“ zeptal se mě a já zakýval.
„Hm, být vámi, tak přeparkuju. Ty dvě místa jsou už asi doživotně zabraná,“ konstatoval. Podivil jsem se a chtěl jsem mu ještě něco říct, ale do třídy vstoupil profesor. Nejspíš si nás nevšiml, takže žádné představování asi nebude. Matika mi celkem šla a v LA jsme byli o hodně dál než tady, takže pro mě celá hodina byla opakování. A tak to bylo celý den. Myslím, že tady budu tak měsíc jen opakovat.

Po tělocviku jsme šli s Ericem na oběd. Jakmile jsem vešel do jídelny, všichni ztichli. Šel jsem za Ericem, který mířil k nějakému skoro obsazenému stolu, ale pár míst se tam ještě našlo.
„Lidi, to je Edward. Edwarde, to jsou Mike, Angela, Ben, Tyler, Lauren, Max, Katie a Samuel,“ představil nás Eric, ale já jsem si už po druhém jméně nepamatoval, kdo je kdo.
„Čau,“ pozdravil jsem a sedl si na volnou židli mezi Erica a Mikea.
Eric mi pomalu ukazoval stoly a říkal, kdo tam sedí. Během deseti minut jsem znal celou školu a věděl o všech všechno. Najednou celá jídelna ztichla.

„To je kdo?“ zeptal jsem se Erica, zrovna když jsem hledal důvod toho ticha. Dveřmi do jídelny právě vcházela dívka. Ne, nebyla to dívka, byla to nádherná bohyně. Její pleť byla hodně bledá, ale přesto krásná, barvu očí jsem z dálky nepoznal, ale něco mi říkalo, že je také zvláštní. Dlouhé mahagonové vlasy s červenými odlesky měla rozpuštěné a volně se jí vlnily až po pás. Štíhlou postavu doplňovaly velmi svůdné křivky a nádherné dlouhé nohy uvězněné ve vysokých černých lesklých kozačkách, jejichž podpatky vydávaly zvuk pravidelného staccata. Měla oblečený bílý přiléhavý top se zavazováním za krkem a úzké světlé rifle, vše doplnila černým lesklým sáčkem do půl zad.

„To je Isabella, Isabella Cullenová. Naše královna školy, k někomu se ale chová poněkud ledově,“ odpověděl Mike, který náš rozhovor právě poslouchal. Došlo mi, že myslí sebe a svou partu.
„Baví se jen s těma nejbohatšíma. Jen jednou se stalo, že do svého okruhu pustila méněcennou, ale to jen proto, že ji adoptoval její otec, Victoria Hale,“ povídal a já ho poslouchal. Victoria, tak se přece jmenovala ta holka z letadla. To mi připomnělo, že jí musím zavolat. „Ta skupinka holek, co jde za ní, to jsou Sixky, jediné, které si pořádně pustila k tělu. Je jich šest, ale to sis nejspíš odvodil z názvu. Jdou ke stolu v rohu, tam, kde sedí ti kluci. Oni jsou něco jako bodyguardi té party. Vlastně jsou to kluci těch holek,“ stále mluvil. Kouknul jsem se ke stolu, kam šly. Seděli tam čtyři kluci. Jeden takový blonďák, potom černovlasý hromotluk, hnědovlasý kluk s „patkou“ a další černovlasý.

„Jak se jmenují ostatní?“ zeptal jsem se jich. Oči upřeli na jejich stůl.
„Takže, po pravé ruce Isabelly sedává její sestra, Alice Cullenová. Vedle Alice sedí Jasper, který chodí s Alice a zároveň je to bratr Isabelly. Vedle Jaspera sedí jejich bratr Emmett a po jeho pravé ruce sedí Jessica, jeho holka. Dále je tam taky Jasmine a David, ti dva spolu taky chodí a Jenny a její kluk Matt,“ představil mi je zase Mike.
„Alice a Jasper spolu chodí? Není to incest?“ zeptal jsem se. Bratr a sestra spolu chodí, zvláštní.
„Není, oni vlastně nejsou vlastní sourozenci, jsou to adoptované děti doktora Cullena, ale Bella s Emmettem byli prý sourozenci už předtím,“ odpověděl mi tentokrát Eric.
„Aha.“ Já vím, velice inteligentní odpověď. Zadíval jsem se k jejich stolu a opět mě upoutala její krása.
„Je nádherná,“ řekl jsem a potom doufal, že to neslyšeli.
„Hm, to máš pravdu, je, ale není pro tebe,“ odpověděl mi Eric a díval se na ni.
„Proč?“ zeptal jsem se. Nikde jsem neviděl nikoho, s kým by chodila.
„No, tak zaprvé, protože s ní chodil tady Mike a za druhé, protože je zadaná,“ odpověděl mi Eric. Začal jsem se rozhlížet a hledat někoho, kdo by mířil k jejich stolu.
„Není to nikdo z těch podřadnejch maníků. Je to další z rodiny Cullenů, kapitán fotbalového týmu a největší sexsymbol školy. Prosím famfáry, Jacob - Dostal–jsem–Isabellu Cullen,“ odpověděl a já se zasmál dramatičnosti v jeho hlase a taky tomu zvláštnímu dalšímu jménu, které k němu přiřadil.
„Bohužel pro Isabellu, z nějakého důvodu má individuální výuku a tady jezdí jen na fotbalové zápasy a přezkoušení. Tento týden je přijímání fotbalových nováčku, takže by tady měl být. Dvakrát do roka spolu vybírají nové fotbalisty a roztleskávačky. Říkal jsi, že chceš do školního týmu, ne?“ zeptal se mě Eric a já přikývl.
„Já jsem v týmu taky, ale jen proto, že mě tam chce profesor tělocviku. Kdyby to bylo na Belle, leštil bych fotbalistům kopačky,“ konstatoval Mike.
„To je to tak vážné?“ zeptal jsem se ho.
„Začni po ní na parkovišti – tak ať to slyší celá škola – ječet, že je děvka, která tě jen využívá a Mrs. Cullen ti udělá ze života peklo,“ řekl Mike a u toho se divně poškleboval.
„Jak to vlastně mezi vámi bylo?“ zeptal jsem se tentokrát se zájmem.
„To zas někdy jindy, už musím na hodinu. Edwarde, co máš ty?“ zeptal se mě. Začal jsem se hrabat v tašce a hledat rozvrh.
„Biologii,“ odpověděl jsem, když jsem ho konečně našel.
„Já taky, pojď se mnou,“ nabídnul mi Mike. Tak jsem se teda zvedl, mávl jsem rukou k Ericovi a vyšel s Mikem na hodinu biologie.

Jelikož jsme se v jídelně zakecali, vešli jsme do třídy zároveň s profesorem. Byl to muž ve věku asi dvaceti pěti let. Jelikož si mě všiml, donutil mě se představit.
„Jsem Edward Masen a se sestrou Rosalie jsme se přestěhovali tady do Forks z LA, protože tady náš otec dostal práci šerifa,“ odpověděl jsem lehce a více už jsem sebe nechtěl rozpitvávat.
„Dobře, když nám tedy nechcete říct víc, tak si běžte sednout ke slečně Cullenové. Podíval jsem se k té lavici, kam ukazoval a ona tam opravdu seděla. Jakmile však slyšela své jméno, ruka jí vystřelila nahoru.
„Marku, chci říct, pane profesore. Jacob přijde až zítra a dneska je první přijímání. Pan Swarp chce, aby ho dnes zastoupil Mike, takže bych si nejspíš měla sednout s ním,“ promluvila tím nejkrásnějším hlasem.
„Bello, vím, že jako trenér fotbalového týmu bych vám to měl povolit, ale jako učitel biologie musím protestovat. S tebou není problém, ty a tvá fotografická paměť jste ta nejlepší učební dvojka, ale Mike má v tomto předmětu trochu mezery. Edwarde, ty chceš do týmu?“ zeptal se mě po zodpovězení Isabelliny otázky.
„No, chtěl bych,“ odpověděl jsem mu popravdě. Hodil jsem pohledem k Isabelle, která si znuděně prohlížela své nehty.
„Dobře. Jsem trenér fotbalového týmu zdejší školy. A Isabello, vyřeš to s Edwardem, je to také fotbalista. Mike bude dneska zkoušen. Bell, vyřiď Jacobovi, ať za mnou hned zítra nakluše do kabinetu. Dám mu testy, které musí vypracovat,“ dořekl a já už jsem mířil k Isabelle.
„Marku, jak mám asi mluvit o nováčcích s nováčkem. Ten… ehm… on, přijel teprve dneska, nemůžu s ním vybírat nováčky,“ protestovala a u toho se rozkošně tvářila.
„Ehm, to je pravda. Takže, Cameron k Isabelle, Edward k Angele a Mike bude zkoušen. Iso, Cameron hraje také fotbal a jako trenér fotbalového týmu ti ho přiděluji jako pomocníka na tuto hodinu. Ovšem na přijímání ti může pomoct tvůj bratr, myslím, že bude lepší než Mike,“ vyřešil to konečně profesor. Koukl jsem se po třídě a hned v lavici za Isabellou se zvedl nějaký kluk. Mrzelo mě, že vedle mě nechce sedět, ale aspoň budu sedět za ní.
„Emmett dnes nemůže,“ odpověděla.
„Tak tedy Jasper, a pokud i on nemůže, vyřiď to tedy s Mikem, ale až po této hodině,“ řekl profesor a nejspíš to rozhodl. V lavici za Isabellou se zvedl nějaký kluk a já si šel sednout místo něj.

„Ahoj Bells,“ pozdravil ji ten kluk. Hodila po něm úsměvem. Nejspíš tady Mike nebyl jediný, s kterým chodila, ale nedivím se, mít holku pořád pryč, taky bych to nevydržel. Cameron jí dal pusu na tvář a profesor se na něj žárlivě podíval. Nejspíš bylo toto důvodem jejich tykání, ale možná také ne, já bych totiž taky chtěl být na jeho místě.
„Ale, Came, Jacob už jde zítra do školy,“ zašeptala mu a usmála se na něj. Kdyby se tak usmála na mě, nejspíš by se mi podlomila kolena.
„Ale na jak dlouho? Na dva dny? Na tři? Nebo na týden? Já jsem tady pořád, Bello,“ zkoušel to na ni. Nejspíš jim nevadilo, že je všichni slyší.
„O tom nepochybuju, Camerone, ale zatím si vystačím s ním,“ řekla už teď trochu naštvaně Isabella.

Vytáhla si sešit, na kterém bylo napsané Fotbal. Chvíli v něm listovala, až našla nějaký seznam. Chvíli si ho pročítala, a potom se otočila ke mně.
„Chceš zkusit štěstí?“ zeptala se mě a pozvedla jedno obočí.
„Jako jestli se chci zkusit dostat do týmu?“ ujistil jsem se. „Jasně!“
„Hm, i když pochybuju, že ti to vyjde, ale budiž.“ Koukla se na jmenovku na mém sešitě a zapsala si mě do seznamu.
„Proč by mi to nemělo vyjít?“ zeptal jsem se jen tak náhodou.
„Protože jsem členem výběrčího týmu,“ řekla znuděně.
„Aha, a ty o fotbalu víš co? Jednou ses na něj dívala s přítelem v televizi?“ zeptal jsem se jí ironicky.
„Ts,“ odfrkla si, „jsem kapitánkou školních roztleskávaček a zároveň chodím s kapitánem fotbalového týmu. A jestli si dovoluješ takhle se mnou mluvit, tak asi nevíš, kdo já jsem. Mimochodem, myslím, že nevyjedeš,“ konstatovala.
„Takže za prvé, to, že jsi roztleskávačka a tvůj kluk je fotbalista z tebe hned nedělá znalkyni. Za druhé, já se tě nebojím. A za třetí, proč bych jako neměl vyjet?“ zeptal jsem se nechápavě.
„Uvidíš,“ řekla a šibalsky se zasmála. Kdybych stál, tak by se mi podlomily kolena, ale jelikož jsem seděl, jen jsem otevřel pusu. Byla tak nádherná, když se smála.

Isabella se na mě už celou hodinu nepodívala, protože řešila ty věci s Cameronem. I když jsem chtěl, vůbec jsem se nesoustředil na výklad učitele, když seděla přede mnou. Nakonec ale zazvonilo a ona odešla.

Autor: DreaCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluju tvoji holku! - prolog + 1. kapitola: