Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluju mytické příšery 20. kapitola

04.02.2010 (08:45) • Emrelky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1360×

Kapitola

Dělej! Ani se neoblíkej, musíme se zkusit proměnit!

Reno, seš strašně slabá, nemáš šanci to utáhnout.

Ne, ale seš tu ty.

Je to blbost. Za prvé, nemám se tam jak dostat, po rukách chodit bohužel neumím. Za druhé, teď ležím v Edwardově objetí a užívám si poslední dny života.

Nemusely by být poslední.

Co máš v plánu? Tohle probudilo mou zvědavost, možná je opravdu nějaké řešení.

Neřeknu ti to teď, až se budeme blížit smrti, šanci nemáme moc velkou, spíš minimální, ale za pokus to stojí.

Nechápu.

Nespolíhej se na to, je devadesátiprocentní, možná i víc, šance, že to prostě nevyjde, ale chci, aby ses každý den jednou proměnila a pokusila se ovládat, budu tě učit.

Musí to být hned?

Bello, možná jsem našla východisko, ale potřebuju, abys mi pomohla.

„Miláčku?“ Pohladila jsem jeho tvář něžně.

„Hm?“ Ležel na boku, hlavu podepřenou loktem a pozoroval mě se zájmem, možná si nevšiml, že mluvím s Renou.

„Potřebovala bych se ti s něčím svěřit.“ Začala jsem vyhýbavě a zajela k Reniným myšlenkám, abych vypátrala, co měla za lubem. Když to zjistila, naštvaně mě odstrčila a schovala si plány za pomyslnou zeď.

„Povídej,“ pobídl mě a ukazováčkem objel konturu mých pootevřených rtů.

„No… Potřebuju se měnit.“

„Ve vlkodlaka? A kde je problém?“

„Tady ne, jsem moc velká a nemám ještě v ničem cit, potřebuji do lesa, ale jsou tu schody, řeka… Nemám se tam, jak dostat,“ Skousla jsem si nervózně spodní ret.

„Odnesu tě tam,“ políbil mě na čelo a už se oblíkal, sama sobě jsem záviděla, že ho mám. Sledovala jsem jeho nahá záda a píchlo mě u srdce, za chviličku se na něj nebudu moct takto dívat.

Pokud chceš, můžu na něj dát potom pozor.

Jak?

Vstoupím do nějaké dívky, která mu bude stále na blízku.

Tak díky! Procedila jsem jízlivě. Do očí mi vhrkly slzy, raději jsem se zhoupla do křesla, je neuvěřitelný, že svou veškerou sílu, kterou jsem měla v nohách, se mi přestěhovala do rukou.

„Bello, pomohl bych ti.“ Klečel u mě ustaraně Edward.

„To je v pořádku, zlato. Jsem silná, mám to tady!“ Zamávala jsem mu dlaněmi před nosem. Pobaveně mi vtiskl do dlaní polibek.

Nestarala jsem se o oblečení, hodila jsem na sebe pouze župan, stejně si ho budu muset svlíknout. Vehementně jsem odmítla vozíček, k čemu taky, jako vlkodlak se do něj stejně nevlezu. Edward mě nesl opatrně v náruči do lesa.

„Tady?“

„Ještě kousek, nemusí mě kdekdo vidět.“ Vlastně bych byla nejraději, aby mě neviděl ani Edward.

Myslíš, že se zvládneme proměnit?

Doufám. Ale Bello, je ti doufám jasný, že mě tohle strašně vysiluje, dlouho to už nebudu zvládat, budeš se muset měnit sama. Dnes ti pomůžu, příště taky, ale pak už to bude na tobě, takže buď hodně pozorná!

„Tady, polož mě, prosím, na zem.“ Mlčky mě poslechl. „Ehm, myslíš, že bys mě tu mohl nechat samotnou?“

„Ale jak se dostaneš domů?“

„Můžeš pro mě přijit v jednu odpoledne…?“

„Počkám tu s tebou.“

Jasně, i tak to bude dost pokořující. „Běž! Můžeš zatím vyřídit s Esme ten ostrov,“ mrkla jsem na něj.

Chviličku se zmítal pochybnostmi, ale pak mě poslechl a odešel.

Fajn, máme soukromí. Co mám dělat?

Chceš, abych ti pomohla, nebo to zkusíš sama? Rena se trošičku zavrtěla nedočkavostí.

Zkusím to, raď mi!

Ok, takže: Zavři oči, úplně se uvolni, nech svoje svaly uvolněné. Sakra Bello! Víš, co je to uvolnit se?... Víš co? Zkus si lehnout… tak, teď se uvolni, ještě hlavu, to je ono, zaměř energii dozadu v hlavě, zkus tam rozpoutat pomyslnej oheň… cítíš to? Zahřívá ti celé tělo, to je začátek, teď to bude těžší. Vzpomeň si na něco, co tě kdy hodně naštvalo, hodně, abys tu nenávist, zlobu a agresivitu cítila v celém těle.

Vzpomínala jsem na toho neznámého chlápka, kterej mi ukradl nohy a možná i život. Mohl ublížit i Edwardovi a mé rodině, ale nic. Nebyla jsem zuřivá, spíš jsem vyčkávala, co se stane.

Thomas se vyspal s Talou. Oznámila mi Rena v klidu.

Cože?

To, co jsi našla u něj v pokoji, to bylo její.

Fůj! A já jsem na Thoma sahala!

Proč myslíš, že se jí tak moc zastával?

Dal přednost té obludě přede mnou?! Jsem jeho sestra! Zabiju tu mrchu!

Ano, teprve teď jsem cítila tu agresivitu, o které mluvila Rena. Otevřela jsem oči a země se kolem mě začala třepat, že by zemětřesení? Až po chvilce jsem si uvědomila, že se třepu já, ne zem.

Tak takto se mám přeměnit sama? To nemám šanci, copak vždycky najdu něco, co mě dokáže rozlobit?

Neboj se, je to je o praxi. Koukni dolů!

Poslechla jsem ji a vypískla nadšením, nebyla to klasická přeměna, pomaličku se moje ruce protahovaly a plnily tmavě rudou srstí, stejně, jako nohy a zbytek celého těla. S čím jsem ani za mák nepočítala, že místo toho úžasnýho pocitu a skvělé nálady, moje tělo proťala spalující bolest. Pravděpodobně jsem se kousla do jazyku, protože jsem vyplivla krev. Ležela jsem na břiše a hlasitě vila. Nohy jsem necítila, ale zato jsem se cítila naprosto stejně, jakobych byla znovu napadena tím vrahounem.

Pomoc, chtěla jsem vykřiknout.

Uklidni se! Tělo jsi mi vrátila polámané, musí se uzdravit, přestaň vyšilovat, bude to trvat jen pár minut.

Snažila jsem se ji poslechnout, ale párkrát mi uniklo zavrčení, Rena na to reagovala nepříjemným šťouchancem. Až když sem zjistila, že se konečně bolest stáhla, dovolila jsem si zhluboka se nadechnout.

Nejdřív uhni, zjistím, jak moc jsme poškozeny a začneme s tréninkem.

S tréninkem? Nechápavě jsem se stáhla, aby Rena mohla ovládnout obrovské tělo.

Jo, než se změníš, musíš ovládat vlka, díky tvé tvrdohlavosti, jak si se mnou rok odmítala mluvit, teď budeš sakra makat. Není moc času. Mumlala a zkoušela, co všechno funguje a co necítíme.

Jak to myslíš s tou proměnou?

Později ti to vysvětlím, ale je to malá šance na přežití, jde jen o zkoušku… Takže, pojď dopředu, necítíme nohy a ocas. Začneme hlavou, mrkni… správně, teď se zaměříme na smysly, nejdřív sluch… Rena byla skvělá učitelka, ale ztrácela se, cítila jsem, jak se ji třepe hlas. Opravdu už nebyla moc silná. Výcvik, pokud to tak budu moct nazvat, byl dost náročný, sice jsem se nemusela příliš hýbat, protože nohy jsem měla odepsaný, ale když jsem musela vnímat tolik smyslů, a že jich vlk měl dost, tak jsem se potila vnitřně. Krom klasických - sluch, zrak, čich, chuť a hmat, mi přibyl i něco jako instinkt, a v tom se vůbec nedalo orientovat. Když jsem dělal moc věcí najednou, upozornilo mě to pichlavou bolestí v lebce, když jsem naopak používala moc lidských způsobů, zase mě to upozornilo. Jednou se za mnou objevil malý ptáček, zase mě to píchlo, dokud neodletěl.

Tolik nových dovedností mě překvapovalo, ale nesměla jsem to na sobě dávat znát, Rena už se moc neozývala, odpočívala, občas mě opravila, když jsem něco udělala špatně. Za celou tu dobu, co jsem byla v lese, jsem se naučila pouze koordinovat hlavu, ale jak mi Rena později oznámila, nejsem na tom moc dobře, až přijde proměna, o které mi nechtěla nic říct, rozhodně to nestačí, ani z poloviny, prej to musím dělat automaticky, pche, tohle se nikdy nenaučím automaticky!

Naše povídky

Autor: Emrelky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluju mytické příšery 20. kapitola: