Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluju mytické příšery 19.kapitola

27.01.2010 (07:45) • Emrelky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1163×

Kapitola
    Z největšího šoku a bolesti jsem se vyplakala hned ten následující den, kdy mi všechno došlo. Edward byl úžasný, kdykoliv jsem se probudila, seděl u mě, buďto mi hladil vlasy nebo mě prostě jen pozoroval.

    Už to byl týden, kdy jsem pouze ležela, rozdrápané břicho mi nedovolovalo příliš velký pohyb, s osobními potřebami mi ochotně pomáhala Alice. Po dvou týdnech jsem se probudila v pokoji sama. Neudivovalo mě to, Edward byl už strašně žíznivý, dalo se čekat, že půjde v nejbližší době na lov. U zdi před postelí přibyla jedna nová věc, pohled na ni mě vůbec nepotěšil, připomenul mi, proč zrovna ležím a koho to byla vina.

    Pohled mi sklouzl z okna, v lese se něco mihlo-Rosalie, zrovna ladně přeskakovala řeku. Aniž bych to vnímala, po tvářích mi stekla slza. Copak není žádný způsob, jak všechno vrátit zpátky?

    „Bello?“

    „Eh, Alice, překvapilas mě, stalo se něco?“ Přistiženě jsem si setřela slzy a usmála se na ni, bylo to falešné, ale neřešila jsem to.

    „Copak to nemůžu přijít za svou sestrou bez důvodu?“ Ohradila se s lítostivým úsměvem.

    „Jasně, můžeš.“

    „Edward odešel na lov, měl strach, že se probudíš dřív, než přijde.“

    „To je v pořádku, myslela jsem si to, vypadal už hrozně.“

    „Víš Bello, od té doby, co ti ten chlap ublížil... nic nevidím. Když se podívám na tvou budoucnost, vidím černo, není to, jako bys byla mrtvá, to ne, ale prostě prázdná. Potřebovala bych zjistit, co byl ten chlap zač.“

    „Já to nevím, neviděla jsem ho. Když jsem měla Reniny oči, tak jsem viděla jen jeho nejasný obrys. Byl vysoký a urostlý. Víc nevím.“ Zamyšleně přikývla.
    
    „Takže ty jsi šla do obýváku a tam tě napadl?“

    „Ano, nikdo tu nebyl, v domě bylo ticho, krom občasného zaplakání dítěte.“

    „To jsi mi už říkala, ale všichni jsme v obýváku byli, ty jsi vyskočila oknem. Muselas mít halucinace, které ti způsobil on.“

    „Asi, už je to jedno.“

    „Možná ano, možná ne. Každopádně podle tvého vyprávění utekl. Musíme si dávat pozor, aby ti neublížil.“

    „Už nejsem tak pitomá, abych mu naletěla.“ Jak to sakra myslí?! Copak mi ublížil málo? Nemůžu chodit.Větší trest snad ani není.

    „Hm, už to nebudeme řešit, Carlisle se už spojil s Arem, jestli o tom něco neví... Tak, teď chci, abys se mnou šla do obýváku.“

    „Cože?“ Nechápala jsem, co tím myslí.

    „Copak sis nevšimla, co je tady nového?“

    „Jo,“ naštvaně jsem pohodila hlavou k vozíčku, ale nekoukla jsem na něj.

    „Bello, musíš zažít chodit do školy. Thom se tu už stavoval, ale ty jsi spala. Ředitel se už shání po tvých rodičích.“ Do školy?! Nikdy!

    „Alice!“ Hystericky jsem si přikryla rukou obličej, „to... to... to nejde! Nemůžu, prostě ne! Nepůjdu do školy na tamtom.“

    „Proč? Když tu budeš ležet, tak se nic nezmění.“

    „Je to ponižující, prostě ne. Raději umřu v posteli, než abych jela v tom křesle mezi lidi.“

    A než jsem stihla víc protestovat, seděla jsem v nepohodlném křesle. Bylo dost široký, vlezla bych se do něj dvakrát.

    „Alice.“

    „Pššt!“ Utla mě a vezla ke schodům. Nemusela jsem se ani starat, jak se dostanu dolů, Alice mě unesla i s křeslem.

    Všechny oči v místnosti se zabořily do mého rudého obličeje.

    „Ahoj, sestřičko,“ prolomil ticho Emmett.

    „Emmette,“ hlas se mi chvěl, pokusila jsem se na něho usmát. V místnosti byl jen Emmett, Alice a Esme, zbytek rodiny byly na lovu nebo i jinde roztroušeny.

    „Zlatíčko, dáš si něco na jídlo?“ Snažila se Esme chovat normálně, v obýváku byla příšerná atmosféra, hodil by se Jasper.

    Ano, prosím! Srnu, jelena, medvěda, klidně i zajíca, cokoliv!

    „Ehm, ne. Děkuji, nemám hlad,“ zalhala jsem, měla jsem hlad, byla jsem strašně vysílená, potřebovala jsem lovit, potřebovala jsem jíst maso, které bych si ulovila. To umřu hladem? Lidské jídlo bych vyzvracela, ale lovit už také nemůžu.

    „Bello, za celý týden jsi snědla takovou trošku a většinu jsi vyzvracela, musíš něco sníst.“ A zvracení mě pekelně bolelo, byla to námaha pro moje bříško.

    „Nemůžu, Esme. Nemá to cenu.“

    „Má to cenu, nesmíš se vzdávat!“ nabádala mě Alice.

    „Nevzdávám se.“

    „Proč?“ Nechápal Emmett.

    „Lidské jídlo mě nenasytí,“ zamumlala jsem.

    „Potřebuješ zvěřinu?“

    Ne, potřebuju lidské maso.

    „Potřebuju lovit,“ zašeptala jsem, všichni odvrátili pohled.

    „Můžeme ti něco přinést," napadlo Emma.

    Ne, z tohodle bych se poblila! Rena už byla z té hladovky hodně agresivní a zlá. Nejedla aspoň tři měsíce.

    Počítej si dny, zlatíčko, při šesti měsících umírám.

    Cože?

    Můžeš zkoušet jíst lidské jídlo, ale polovinu z něho nepřijmeš, jsem tu i já, lovit už nemůžeme, umřu hlady.

    Takže mi zbývá pouhý tři měsíce života?!

    Ano, plus mínus. Měla by ses teď vidět, to tělo je... hnusné. Vlasy ti padají, kůže bledne, postavu máš vyzáblou.

    Myslíš si, že takhle mě podpoříš?!

    Umřu stejně, jako ty!!

    Ne! Ty si budeš hledat další tělo, kde se usídlíš, já umřu!

    Ale klidně budu čekat dalších sto let.

    Reno, ty seš tak strašně pokrytecká!

    Co tím chceš říct?!

Nic!

Dál jsme už nemluvily, protože tlachání o blbostech nás vysiluje. Každá činnost ji vysiluje.

„Tak já si teda něco na to jídlo vezmu, ale opravdu jen trošičku,“ usmála jsem se křečovitě na Esme. Jen tři měsíce života. Pak umřu, budu mrtvá! Tohle se nesmí nikdo dozvědět. NIKDO!

Esme mi uvařila maso s brambory, ale já ho stejně snědla minimum, měla jsem strach, že ho vyzvracím. Po jídle jsem poprosila Alice, jestli by mě odvezla zpátky do pokoje a nechala o samotě. Neprotestovala, tiše odešla.

Pomalu jsem dojela k oknu. Krajinu pomalu zahalovala tma, ale mým očím to nevadilo, aspoň něco mi zůstalo. Plakala jsem půl noci, pak jsem usnula v křesle. Nic se mi nezdálo, ale budila jsem se často a vyhlížela Edwarda. Vrátil se kolem pěti hodin ráno, slzy jsem už naštěstí neměla, takže nepoznal nic z mé hysterie.

„Ahoj, lásko. Pročpak nespíš?“ Došel pomalu ke mně a políbil mě na rty, chtěla jsem víc.

„Nechce se mi, naspala jsem si aspoň rok dopředu.“ Jemně jsem se pousmála a pohladila ho po tváři.

„A jak ti je?“ V hlase měl něhu, přemýšlela jsem, jestli se mu nehnusím. Konec konců, teď už nejsem tak pěkná, jako dřív.

„Rozhodně líp, jak před týdnem.“ Po té fyzické stránce.

„Rád tě vidím, když nejsi v posteli, vypadáš báječně.“ Znala jsem spoustu slov, které bych místo báječně použila já.

„Ale ráda bych se tam už vrátila,“ usmála jsem se na něho.

„Ovšem!“ Jemně mě vzal do náruče, chytila jsem se ho kolem krku a pozorovala jeho obličej z větší blízkosti. Když mě pokládal do peřin, nepustila jsem ho, ale přinutila, aby si lehl na mě. Bez dalších slov mě políbil, něžně, ovládaně. Měl stále strach, že mě něco bolí, ale vlkodlačí schopnosti mě uzdravily poměrně rychle, sice né tak rychle, jako s normální výživou, ale rychle.

„Miluju tě, strašně moc tě miluju,“ zašeptala jsem mezi polibky, normálně bych si ho ještě přichytila nohama, ale tentokrát jsem se musela spokojit s rukama.

„Bello,“ odtáhl se, aby mi viděl do očí. Málem jsem zaúpěla. „Nevíš, jak jsem se o tebe bál, kdybys… umřela, nikdy bych si to neodpustil. Nemůžu žít ve světě, kde nejsi ty. Nedokázal bych žít-“ Okamžitě jsem mu zacpala pusu, když jsem si uvědomila, co mi chce říct. Do očí mi vhrkly slzy, ne! Dost!

„Neříkej to,“ přikývl a políbil mě.

Miloval se se mnou opatrně a něžně. Strašně mi chyběl. Musím si svoje poslední dny, týdny, užívat!

„Edwarde?“ Ležela jsem na zádech, on měl hlavu podepřenou loktem a hladil, škrabkal mě po těle.

„Hm?“

„Chtěla bych s tebou někam odjet. Pokud ti to nevadí.“

„A kam?“

„Někam, kde budeme spolu sami.“

„A škola?“

„Umřela jsem. Nebudu tam chodit.“

„Bello! Nemůžeš se vyřadit ze všedních záležitostí jen kvůli… tomu,“ káravě si mě měřil.

„Dobře, ale potřebuju si na to zvyknout,“ promýšlela jsem svůj plán.

„To je přípustné,“ připustil pomalu. „A kam bys chtěla jet? K moři?“

U moře jsem ještě nikdy nebyla. Naši na to neměli peníze. „K moři? To.. to.. to je úžasné!“ Ale pak jsem si uvědomila, proč tam nemůžeme, Edward je upír! „Ale, to bychom ven chodili jen večer?“

Nechápavě se na mě podíval, „proč večer?“

„Tak oba máme něco, co by lidé vidět neměli,“

„Blázínku, budeme tam sami!“

„To jde?“

„Esmé má ostrov.“

„Ostrov Esme?“

„Ano, tak se jmenuje,“ pobavil ho můj nechápavý obličej.

„Jak se jmenuje?“

„Ostrov Esme.“

„On se jmenuje po Esme?“

„Carlisle jí ho dal, jako svatební dar.“

„A tam pojedeme?“

„Pokud budeš chtít,“

Radostně jsem ho políbila, už teď jsem se těšila.

„A nechceš tam jet až po dalším semestru? Už zbývají jenom čtyři měsíce.“

„Ne!! Teda, nemohli bychom tam jet, co nejdřív?“

„Hned zítra?“ Usmíval se, prokoukla jsem ho.

„Ne, hned dneska,“

„Tak já jdu sbalit věci.“ Sedl si a já se ho chytila, jako klíště.

„Ještě musíš splnit nějaké povinnosti,“

„Jaké máš konkrétně na mysli?“

„No, ušetřím ti práci s oblečením…“ Už jsem nestihla víc dopovědět, Edward byl velmi vnímavý. Milovala jsem ho, strašně! Hned jsem měla brzkou budoucnost šťastnou. Do týdne pojedeme k moři na ostrov Esme a já zažiju svoje nejkrásnější poslední dny. Ironický je, že člověk si uvědomí, co všechno měl, až když to ztratí, nebo když zjistí, že to brzy ztratí. Jako já, vážila jsem si každého nadechnutí, sice jsem byla obrána o nohy, vlastně kvůli tomu umřu, ale také jsem mohla zemřít hned a nemít šanci si tohle všechno užít.

Bello, pomož mi se proměnit!

Teď nemám čas!

Nezvládnu to sama, něco mě napadlo!

Reno! Teď ne!

Potřebuji teď hned! Možná znám důvod, jak nás zachránit!

Naše povídky

Autor: Emrelky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluju mytické příšery 19.kapitola: