Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » miluju mýtické příšery 18.kapitola

23.01.2010 (14:45) • Emrelky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1348×

Kapitola

Celý měsíc jsem už byla hodná, snažila jsem se napravit všechny předešlé chyby, s Renou jsem nekomunikovala a vyhovovalo mi to. Když byl úplněk, tak jsem hrdě odešla do hloubky lesů. Rena si vždycky vzala život srny, nebo jiné zvěřiny. Krom úplňku jsem se odmítala měnit, hodněkrát jsem uvažovala, že se s ní usmířím a užiju si pohyb obrovského vlka, ale naštěstí jsem měla ještě stále dost pýchy, abych to tak nechala, jak to je.

Naše vzájemná ignorace započala dne, kdy mě poslala se opít, byla to maličkost, nebyl to důvod nebavit se s ní, ale příležitost. Už jsem se nemusela soustředit, nebrala ji, jako svou další osobnost, mluvila jsem v první osobě. Rena to vzala, byla zklamaná, když jsem se stáhla hlouběji, cítila jsem její smutek.

Od Thomase jsem se odstěhovala, neprotestoval. Potkávali jsme se ve škole a někdy mě navštívil u Cullenů. Dokonce i Tala slíbila, že nikomu nic neřekne, jen nechce mít s námi nic společného. Byla jsem překvapená, asi dostala doopravdy strach.

Ale přesto všechno, nám nebylo přáno štěstí. Možná jsem to měla čekat, démonovi, jako jsem já nemůže být přáno štěstí! To co se mi stalo, to jsem si plně zasloužila.

Začalo to rok po mém nastěhování k Edwardovi.

…..

Neměla jsem žádné sny, když mě probudily podivné plačící zvuky malého miminka. Když jsem se zaposlouchala dítě ztichlo. Hned mi bylo divné to ticho, když jste v upířím domě, kde nikdo nikdy nespí, jste prostě už zvyklí na klasické zvuky, otvírání dveří, mluvení, časté Emmettovy výbuchy smíchu, dnes tomu tak však nebylo. V domě bylo hrobové ticho. Venku byla ještě tma, hodiny ukazovaly tři minuty po půlnoci.

Mrkla jsem vedle sebe, kde lehával Edward. Nebyl tam. Původně jsem měla v plánu otočit se na druhý bok a spát dál, ale zvuk plačícího miminka se znovu prodral k mým uším. Byl hodně tlumený, ale můj sluch nešel ošálit.

Potichu jsem na sebe navlékla tenký župan, který byl přehozený před pelest postele a vyšla na chodbu.

V tu chvíli se ozvala po dlouhé, opravdu HODNĚ dlouhé době Rena; Dávej pozor! Tohle jsem už někdy zažila!

Myslíš ten pláč, nebo to ticho?

Neodpověděla mi, ale byla nervózní, její strach se přelil i do mě. Znovu zaplakalo dítě, šlo to ze spodu.

Pomalu jsem sešla schody. V obýváku bylo zhasnuto, nenašla jsem ani lísteček od Esme. Nervózně jsem našlapovala po bílém tlustém koberci.

Dítě znovu začalo brečet, zvuk se přibližoval ke mně. Začala jsem panikařit, všechno bylo na svém místě, nikde nic, ale zvuk byl čím dál blíž u mě!

Aniž bych věděla, co dělám, přikrčila jsem se k zemi, můj postoj připomínal spíš psa, než člověka, zavrčela jsem a byla připravená použít zuby. Rena se schovávala v zákoutí mé mysli - srab!

Pláč už byl skoro na dosah ruky, přesto jsem nic podezřelého neviděla.

Moje oči! Vezmi si je.

Bez protestů jsem vyměnila svou hnědou za žlutou. Opravdu, nějaký obrys šel ke mně, už nikde nebyl pláč, teď to byly kroky! Ten, kdo se ke mně blížil byl určitě muž, ramena měl široká, ale viděla jsem jen nejasný obrys. Znovu jsem zavrčela.

Zastavil se. Možná má ze mě strach!

Moje úvahy přerušilo ostré píchnutí v hlavě. Po chvilce následovalo další, začala mě nesnesitelně bolest hlava, pevně jsem si ji chytla, neboť jsem měla pocit, že každou chvilku se mi musí rozletět.

Bolest začal doprovázet silný tlak. Někdo se snažil dostat do mé hlavy. Už jsem nedokázala přemýšlet, začala jsem křičet ze všech plic. Tělo se mi neuvěřitelně třáslo, ale proměna tentokrát to nebyla. Něco mě silně uhodilo do pravé tváře a já přelítla obývák. Do něčeho jsem narazila, nemohla jsem se podívat, otevřít oči bylo nemožné, pravděpodobně mám zlomenou ruku, ale přes bolest hlavy jsem nevnímala nic jinýho.

Ležela jsem na zemi a třepala se, do hlavy mi čím dál ostřeji a silněji narážel neznámý tlak. Dokázala jsem postřehnout, jak mi cosi duplo na břicho. Dokonce jsem i cítila, že upadám do bezvědomí. No, nevím jak to nazvat, bezvědomí to nebylo, protože jsem vnímala, ale pouze hlavu.

Probrala jsem se jen pár vteřin po prvním návalu bolesti, už se to vystupňovalo, ležela jsem bolestivě na břiše, po chviličce jsem si uvědomila, že do mě někdo kope. Měla jsem v úmyslu vstát, ale nohy jsem necítila, jediné, čím jsem mohla hýbat byla pravá ruka, levá byla podivně vyvrácená do boku, moment! Fuj! Lezla mi z ní kost!!

Násilník mě chytil za vlasy a táhl z domu, nebránila jsem se, neměla jsem jak, podobala jsem se hadrové panence.

„Edwarde, pomoc!“ zachroptěla jsem. V krku jsem měla moc krve, musela jsem se kousnout do jazyku hodně silně. Aha, tak já se dusím. Přes krev nemůžu pořádně dýchat, ten hajzl! Všechno jsem si uvědomovala. Musím zůstat při vědomí!

Reno!

Jsem tady, zlato! Neboj se! Byla vyděšená.

Proměň se! Rychle, dokud mám oči otevřené.

Bello, já to nezvládnu, nikdy jsem necítila bolest, tohle mě zabije!

Máš pravdu. Raději to nezkoušej, lepší bude, když umřeme takhle, bez snahy. Zaironizovala jsem. Víčka jsem měla těžká, jako z ocele.

Zkusím to, stáhni se.

To nebude problém. Stáhla jsem se do slova, nedržela jsem kontrolu nad Renou. Prostě jsem se ztratila v koutku její mysli a pospávala. Doufám, že mě pak najde, jinak už nikdy neucítím svoje tělo. Tohle byla moje poslední myšlenka, zbytek jsem nechala na ní.

„Bello, lásko!“ ozývalo se ozvěnou.

Hm? Odpověděla jsem a stále neotvírala oči.

Bello! Honem, prober se!

Jsem vzhůru.

Bello! Tak sakra prober se! Křičela na mě Rena, opět jsem ji zaslechla ozvěnou.

Proč?

Kde jsi? Slyšíš mě?

Ano, slyším. Vydechla jsem a užívala si tu prázdnotu, necítila jsem zhola nic.

„Edwarde Cullene, myslím, že ji nemůžu najít,“

„Cože?!“

Vždyď jsem tady!

„Říkám, že ji nemůžu najít!“

„Já tě slyšel! Ale nechápu tě!“

„Prostě ji nemůžu najít. Je strašně hluboko.“

Bello, chceš vidět Edwarda?

Ano, chci. Chci. Chci! Kde je?! Já ho tu nevidím, kde je?! Nikde není! Rozhlédla jsem se po té temnotě. Nikde není!

Tys mi dala! Proč tam lezeš, když nedokážeš najít cestu zpátky?! Už jsem zahlédla Renu! Málé modré světýlko se ke mně přiblížilo.

Promiň, odpočívala jsem.

Hledala jsem tě tři hodiny! Vem si to tělo, víš jak jsem slabá? Tolik pohmožděnin jsem ještě nikdy necítila.

Kudy? Rozhlédla jsem se.

Támhle, tam to najdeš. Ukázala mi jedním směrem. Bez dalšího zdržování jsem se pomaličku dobelhala do vlastního těla.

„Máš ji?“ naléhal na mě Edward, nedokázala jsem mu hned odpovědět.

„Koho?“ Dezorientovaně jsem koukala do tmy, Edward se nade mnou nakláněl a vyděšeně mě pozoroval.

„Bellu, přeci!“

Naprosto mě překvapilo, kolik bolesti cítím! Celou tu dobu, co jsem byla vzadu, necítila jsem ani bolest, ani pocity. Ohromilo mě to. Z očí mi vytryskly slzy bolesti.

„Reno odpověz mi! Našlas ji?“

Rozvzlykala jsem se, teď mě to bolelo ještě víc. Ležela jsem na zádech, která se mi pálila v bolesti, břicho jsem měla snad přejetý tankem a rozstřílený. Ležela jsem venku před lesem. Tak až semka mě táhl za vlasy! Nebo ho tady Rena zabila? V krku jsem už neměla tu lepkavou krev, ale jazyk jsem měla oteklej, takže se mi hůř mluvilo.

„Kde je Bella?“ Zatřásl mi silně rameny. Celou dobu jsem dělala nepatrné pohyby a teď se mnou tak hnusně zatřásl. Úplně všechno mě rozbolelo.

„Ta-tady,“ zašeptala jsem, slzy mi stékaly po tváři, sůl mě strašně štípala v otevřené ráně nad lícní kosti.

„Jsi to ty?“

„Jsem,“ zachvěla jsem se. Nohy! Moje nohy! Já necítím svoje nohy! V tu chvíli jsem se zaměřila na páteř, strašně mě bolela. Opravdu nevýslovně.

„Bello, přenesu tě domů, ano?“

„Ne-ne, Ed-ed-edwa-ed, necítím nohy,“ vzdala jsem pokus vyslovit jeho jméno, zmítala mnou zimnice, byla jsem nahá, takže se Rena zvládla přeměnit.

Ani já jsem nemohla chodit!

„Rena nemohla... taky...“

„Co nemohla? Bello, nespi!“

„...chodit.“

„Proboha! Bello, miláčku, prosím nespi! Neusínej, nech oči otevřené, musíš za Carlislem. Slyčíš mě?“

Mluvil na mě celou cestu, byla to jen kratičká chvilička, snažila jsem se ho poslechnout.

„Carlisle! Honem, Bella!“

Ucítila jsem pod svými poraněnými zády tvrdou postel, sykla jsem bolestí.

Reno! Říkalas, žes mě hledala tři hodiny, tak dlouho jsi bojovala?

Ne, jakmile jsem se proměnila, ten chlap utekl, chtěla jsem běžet za ním, ale nedokázala jsem ovládnout nohy, myslela jsem, že je držíš pod svým velením. Ale byla jsem moc zraněná, abych udržela vlkodlaka, sama ses proměnila zpátky, stáhla jsem se, pak jsem si uvědomila, že tam nejsi. Tři hodiny jsem tě volala, to tělo už přestávalo mít životní sílu, pak se objevil Edward, chvilinku potom ses vrátila.

Děkuji.

Jsme jedna.

Já vím. Myslíš, že umřeme?

Nevím. Po pravdě si myslím, že to bude mít následky, jen by mě zajímalo, co to bylo.

„No tak Bello! Halo! Vnímáš mě?! Bello!“ Někdo mě poplácal po měm bolestivém obličeji. Zaskuhrala jsem.

„Jo,“

„Edwarde, musíš ji hlídat, jestli usne, budeme ji těžko vracet k sobě.“

„Dobře... Bello, co tě bolí?“

„Všechno,“ jen jsem šeptala, těžce se mi dýchalo přes břicho.

„Budu jí muset operovat. Má vnitřní krvácení! Strašně moc má zničené plíce a játra. Žaludek krvácí.“

„Říkala, že necítí nohy.“

„Cože?!“

„Bello, teď se dotknu tvé nohy, ano?.... Cítíš to?“

Čekala jsem, kdy příjde tlak, který ucítím na nohou.

„Bello, cítilas to?“

„Ne,“ po tvářích se mi kutálely slzy.

„Edwarde! Víš, co to znamená?“

Edward neodpověděl, zahlédla, jsem, že se rozvzlykal a hladil mě po vlasech. Hned na to jsem usnula.

Létala jsem nad zemí, všechno jsem viděla z ptačí perspektivy. Zahlédla jsem Edwarda, jak na mě mává a křičí, nerozumněla jsem mu ani slovo, proto jsem se chtěla k němu přiblížit, ale něco mě táhlo do nebe. Už to nebyla příjemná povznášející síla, ale silný vír, který mě odmítal pustit zpátky na zem.

To znamená, že umírám? Pokusila jsem se navázat spojení s Renou, ale vůbec jsem necítila její přítomnost.

Pokud umírám, je to příjemná smrt, necítím žádnou bolest. Ale Edward! Volá na mě, pláče, kleká si na zem a pokládá si hlavu do dlaní, jeho nářky jsem slyšela až sem nahoru.

„Edwarde!“ Snažila jsem se říct, ale z úst mi nevyšla ani hláska.

Vedle mého nejmilovanějšího se sešla celá rodina. Všichni stočily svůj pohled na zem, na nějaký kámen, jakoby se na mě nechtěli dívat! Edward ho žalostně hladil, Alice s Esmé také plakaly, Jasper ho držel za rameno a Carlisle s Rose stáli v pozadí. Emmetta jsem nezahlédla.

Co s tím kamenem všichni mají?! Zaostřila jsem na něj a hned mě to udeřilo, bolelo mě to snad víc, jak rána basetballovou pálkou.

Isabella Marie Swanová,

narozena dne 3. září 1990, zemřela 26. června 2009 ve věku devatenácti let.

„Ne! Já nejsem mrtvá, jsem tady!“

„Pojď Edwarde. Nech ji v klidu odpočívat.“

„Ale já nechci odpočívat, jsem tady! Žiju, podívejte!“ křičela jsem z výšky. Snažila jsem se dostat dolů, ale stále mě to táhlo, najednou tlak přestal a já pomaličku padala na zem. Všechno bylo zpomalené, dopadla jsem hladce na nohy a běžela k Edwardovi, který stále stál u mého náhrobního kamene.

„Edwarde, podívej!“ křičela jsem a běžela za ním. On se otočil čelem ke mně, ale nepodíval se. Prostě jen šel v tichosti proti mně. Zastavila jsem se. Dělil ho už jen metr ode mě, půl metru, stojí přede mnou a-

„Nééééé!!!“

Edward prošel skrz mě, to stejné udělala i Alice a Jasper, zbytek rodiny šlo trošku bokem. Takže já jsem duch. Já jsem mrtvá.

„Bello, lásko.“ Ucítila jsem na čele lehké pošimrání.

Pomaličku jsem otevřela oči, viděla jsem jen přes jedno, druhé jsem musela mít hodně napuchlé, protože jsem viděla jen maličkou škvírkou.

„Ach Edwarde!“ vydechla jsem.

„Už je po všem. Co se stalo?“

„Kde jste byli?“ Ignorovala jsem jeho otázku.

„Já jsem šel za Carlislem do pracovny, protože se mnou chtěl něco probrat, ale byl jsem tam asi půl hodiny, a zbytek rodiny byl v obýváku. Když jsem se vrátil nebylas tu a okno bylo otevřené.“

„Ale já jsem šla dolů, vzbudil mě dětský pláč, nikde nikdo nebyl. A pak mě napadl ten neviditelný chlap.“

„Bello, to není možné, všichni byli v obýváku, vyskočilas velmi potichu, protože tě nikdo neslyšel.“

„Ale-“ pak jsem se zarazila, tohle je teď zbytečný, ale moje nohy! Pokusila jsem s nimi zahýbat, ale nic jsem necítila.

Hystericky jsem se rozbrečela, „Edwarde, proč necítím nohy?“

Mlčel, neodpověděl mi.

„Proč?!“

„Ten, kdo ti to udělal, on... Carlisle tě musel operovat, vnitřně jsi krvácela, břicho jsi měla strašně dorasované a... a máš narušenou páteř.“

„Nemám nohy?“

„Nemůžeš je ovládat.“

„Jsem zavislá na vozíčku?!“ Nemůžu běhat! Teď jsem nic! Milovala jsem rychlost, ale teď je konec, už žádná rychlost. Jsem postižená!!

 Naše povídky

Autor: Emrelky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek miluju mýtické příšery 18.kapitola: