Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluju mytické příšery 17.kapitola

20.01.2010 (07:30) • Emrelky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1183×

17. Kapitola

Ráno jsem se probudila opět v Edwardově pokoji. Do očí mě sice neudeřilo slunce, ale pekelná bolest hlavy. Tiše jsem zaskuhrala a pomalu se posadila, jen chviličku jsem zůstala v této poloze, vystartovala jsem, podobaje nafouknutého balónku propíchnutého hřebíkem, zapadla na nejbližší záchod. Vyzvracela jsem svoje veškeré včerejší jídlo, dokonce i krev, která patrně pocházela ze srny, kterou si Rena dala-moment! Rena!!!

Okamžitě se ozvi! Tohle máš na svědomí ty! Reno, jak si mohla?!

Klid, Bello. Nic to nebylo, já jsem se bavila, ty taky.

A teď se bavíš?!

Na tohle mi už neodpověděla. Chtěla jsem se s ní hádat a domáhat se odpovědi, ale jakýkoliv vnitřní hovor upoutával pozornost na mou hlavu.

Vyčistila jsem si zuby a opláchla obličej ledovou vodou. Chtěla jsem jít do pokoje, ale můj houpající žaludek mě přiměl sednout si na kachlíčkovanou zem.

V takové trošku nepohodlné a křečovité poloze jsem byla asi půl hodiny, pak jsem znovu zvracela a pánové, tentokrát jsem se přemohla, krom žaludečních šťáv jsem dokázala ze sebe dostat i to, co jsem snad ani nejedla. Po opakovaném vyčištění zubů jsem byla tak slabá, že jsem si lehla na zem a svou rozpálenou pokožku si chladila o ledovou keramiku.

„Bello?“ Ozvalo se ze dveří, byl to Edward, oči jsem neotevřela. Zavrtěla jsem hlavou, čímž jsem si přivodila vlnu pulzující bolesti, „jak ti mám pomoct?“

„Tohle si musím odbýt sama,“ hlásek jsem měla tichý, křepčený. Během dvou vteřin postavil vedle mé hlavy sklínku s vodou.

„Děkuji,“ naznačila jsem němě.

Reno, s tímto jsme spolu skončily! A nečekej, že ti vyjdu někdy vstříc!

Bello, nezapomnělas snad na své problémy? Pomohlo ti to pročistit hlavu!

Pche, pročistilo mi to leda žaludek a střeva! Tohle by sis měla zažít sama.

Ani náhodou!

Když jsem ji milerád odstoupila z vedení těla, dělala mrtvého brouka a ignorovala mě. Edward musel odejít, neslyšela jsem ho. Musí na mě být pekelně naštvaný, ani bych se mu nedivila, je tu tolik jiných, daleko důležitějších starostí, než moje pubertální ožralství!

Jsem ze sebe znechucena! Tuhle větu jsem si řekla ještě třikrát, pokaždé když jsem něco vyzvracela.

Kolem osmé večer jsem se osprchovala a hodila na sebe domácí tepláky s vytahaným trikem. Divím se, že jsem to našla, protože tady je všechno jen od značkových módních návrhářů… Možná trošku přeháním.

Ani jsem se do zrcadla nepodívala na svůj bledý obličej a sešla schody do obýváku. Jakmile si mě všiml Emmett, hned se do mě pustil.

„Neřeklas mi, že chceš mít domácího mazlíčka,“

„Jakýho?“ Nedocházeli mi souvislosti, než jsem si dokázala přebrat jeho větu, vpálil mi do očí pointu:

„Opičku!“ Zařval smíchy, Rose obrátila oči v sloup, Esmé se na mě soucitně usmála a Edwardovi zacukaly koutky úst.

„Ehm, no jo. Vždycky jsem chtěla mít psa, tak si začínám pomalu stavět Zoo.“ Pomyslela jsem, že vlka a opičku už mám, pokud bych tam mohla naházet i moje milované klíšťátka do trávy, hned si rozšířím svůj drobný byznys.

Pomalu jsem se usadila na bílou sedačku a zadívala se před sebe. Nikdo mi už nevěnoval pozornost. Momentálně jsem se zabývala svým znechucením.

Nechceš se jít proběhnout? Napadlo Renu, jasně že chci! A jak! Na chviličku utéct ze svého bolavého těla! Z ošklivě pulzující hlavy! Dalo mi to hodně úsilí ji ignorovat a neodpovědět jí.

Edward si po chvilce sedl vedle mě a zadíval se mi do obličeje. Nervózně jsem po něm mrkla.

„Zlobíš se?“ Musela jsme se zeptat, i když mi určitě bude lhát!

„Trošku mě překvapilo, co jsi tam dělala s tím klukem.“

„Jakým?“

„Hnědý vlasy, potetovaný ruce, asi o hlavu menší jak ty.“

„Cože?! Co jsem ještě vyváděla?“

„No, chvilku jsem měl pocit, že mi líbáš boty, když sis mě všimla, tak ses pokoušela schovat za dvaceticentimetrový schod.“ Vypadalo to, že se chce začít smát, ostatně, Emmett to už zvládl za něho, dokonce mi ani nebylo divný, proč se všichni z Cullenů otočili k nám zády, Esmé se schovala za roh kuchyně a Carlisle něco zamumlal, že jde do pracovny.

„Teda, vidím, že jsem to přepískla,“ zašeptala jsem rudá studem.

Do dveří se nahrnula Alice.

„Ty nespolehlivý, malý, nesvědomitý, nezodpovědný… Vrr!“ Namířila na mě ukazováček.

„Taky tě ráda vidím,“ zamumlala jsem, křičela možná moc hlasitě, její zvonivý hlásek se mi do hlavy nořil jako ostrá žiletka do másla.

„Včera jsem zažila snad ty nejhorší tři hodiny na světě! Edward mě volal co dvě minuty, neviděla jsem dál, než na pár minut, když jsem konečně zahlédla alespoň náznak, kde seš, okamžitě ses přemístila! Isabello Swanová, co to mělo sakra znamenat?!“

Ještě nikdy jsem ji neviděla takhle rozzuřenou. Sice ji neznám moc dlouho, ale na tak malého elfíka se tento křik prostě nehodil, víc mi připomínala upíra.

„Moc mě to mrzí,“

„Opravdu zvažuji nad tím, že zavolám Thomasovi,“ pokračovala ve výhružkách.

„On to ještě neví?“

„Volal jsem mu, že spíš u nás. Chtěl s tebou o něčem mluvit, ale řekl jsem, že spíš.“ Pohladil mě Edward po ruce.

„Och, to je… milé.“ Nedokázala jsem popsat svou úlevu.

„Hned mu zavolám!“ Vyhrožovala dál Alice.

„Alice, trošku jsem naletěla. Moc mě to mrzí, už se to nebude opakovat, chybami se člověk učí.“

„Naletěla? A je ti aspoň špatně?“ Špetka soucitu? Taktně jsem se vyhnula její první otázce a odpověděla na tu druhou po pravdě.

„Špatně je asi slabé slovo.“

„A jak se cítí Rena?“ Ozval se Jasper, musel cítit, jakou mám v sobě zlost, chtěl mě napálit a povedlo se mu to.

„Pche! Tu mi ani nepřipomínej! Je to zrádkyně! Tohle by si měla vytrpět sama!“

V tu chvíli se ně mě upřelo šest zvědavých pohledů a vsadím se, že jeden pár uší byl taky napnut o poschodí výš.

„Co se stalo?“ Odvážil se první promluvit Edward.

„No, chtěla jsem za Talou,“ hups, tohle mělo být v utajení! Ale Edward přikývl na srozuměnou, kolik jsem mu toho v noci řekla?!

„Ale měla jsem strach, tak mě Rena zavedla do té… hospody, něco tam do mě nalila, zbytek jde mimo mě.“ Tohle byla o dost kratší verze!

„A mluví s tebou?“ Zajímal se Edward, trošku jsem zažárlila na jeho zájem o Renu.

„Jo! Ale já s ní ne!“ Odsekla jsem stroze, naštvaně jsem prohodila hlavou a hned toho litovala, potlačila jsem syknutí bolesti.

Zbytek dne jsem proseděla a dumala, za jak dlouho asi mám vystartovat na nejbližší záchody, díkybohu žaludek neměl už co dostat ven.

Večer jsem se šla vykoupat, bolest hlavy už přecházela, Carlisle mi dal prášky proti bolesti hlavy a já se po sprše cítila jako znovuzrozená. Ignorovat Renu bylo jednodušší.

Můj stav se zlepšil o sto procent, to bylo mými vlkodlačími geny, ale nálada se pořád zdržovala na bodě mrazu.

Do pokoje jsem přišla jen v ručníku, z vlasů mi odkapávala voda na hnědý koberec, otevřela jsem okno a zapadla do šatny, dveře se za mnou přivřely.

Nehledala jsem oblečení, prostě jsem jen tupě zírala před sebe. Vlasy jsem měla už suché. Světlo zhaslo už dávno, protože se v šatně nic nehýbalo. Někdo by si možná myslel, že jsem usnula ve stoje, ale já jsem ve skutečnosti usilovně přemýšlela, mozek jsem měla zpomalený, takže i sebemenší myšlenka mi trvala značnou chvíli, než jsem ji zpracovala.

„Bello?!“ Edwardův hlas za mnou doléhal z dálky, spustila jsem ručník a potichounku vyšla ze šatny.

Edward se nakláněl nad otevřeným oknem a hleděl někam do lesa. Neslyšel mě, došla jsem těsně za jeho záda a rukama ho uvěznila ve svém objetí. Cukl sebou leknutím, je možné, že se upír lekne?!

Vtiskla jsem mu jemný polibek za krk.

„Ano?“

Neotočil se, ruce mi přitiskl na mé. Dostala jsem příšernou chuť mu svlíknout košili a dotýkat se jeho studené kůže. Jednou rukou jsem poslepu nahmatala knoflíček, první, druhý, třetí… Nebránil se, díkybohu! Jakmile jsem dostala možnost dotknout se jeho vypracované hrudi, neváhala jsem ani vteřinu. Musel cítit na zádech mé prsy se vztyčenými bradavkami. Zasypávala jsem jeho záda tisíci polibky, jazykem sjížděla po páteři, tichounce vzdychl a otočil se ke mně čelem. Okamžitě spojil naše rty a hodnou chvíli jsme si dokazovali, jak moc se milujeme. A že to byly důkazy!

Měla jsem za to, že je a mě Edward naštvaný, ale po tomto večeru, jsem tomu nevěnovala dál pozornost.

V noci jsem se probudila noční můrou, studené ruce mě tiskly na svalnatou hruď, bylo to uklidňující, ale potřebovala jsem slyšet i jeho hlas! Dlouho jsem se kousala do rtu, než jsem promluvila.

„Edwarde, měl si přede mnou dřív nějakou… dívku?“ Červeň v mých tvářích mluvila za vše.

„Ty nespíš?“ Podivil se, ale vzápětí mi odpověděl. „Ne, jsi jediná, kterou jsem kdy miloval, a kterou milovat budu, navždy.“ Tohle mě zahřálo, musela jsem mu toto vyznání oplatit vroucím polibkem. Ale můj křížový výslech neskončil!

„A… měl si někdy někoho rád… však víš, jak to myslím…“

„Myslím, že mi tu otázku budeš muset vysvětlit.“ Zašeptal tiše. Bylo těžké mu vysvětlovat svou otázku, když obličej zasypával drobnými polibky.

„No… ehm… jestli jsi někdy… ach… měl silné sympatie… Edwarde… k… upírce…? Nebo… ona k tobě,“ dokončila jsem mnohokrát rozseklou větu.

„Ne, proč se mě na to ptáš?“

„Měla jsem zlý sen.“ Zašeptala jsem a už se začínala pomalu věnovat přítomnosti a budoucnosti.

„Povídej mi o něm,“ zašeptal a vzdychl.

„Ty jsi byl… pryč… a já… Ach Edwarde…“ Nedokázala jsem pokračovat, vzrušení mnou přímo sálalo.

„Kde?“

„Tady… přijela jsem… A viděla tě s…“

Chvilku nemluvil ani jeden, ale ho přemohla zvědavost a vybídl mě, abych pokračovala.

„…jinou ženou v posteli…“ Dostala jsem to ze sebe na jeden dech.

„Zlatíčko, to se nikdy nemůže stát, rozumíš?“

„Miluju tě!“ vydechla jsem a nechala se unášet vlnou rozkoší někam do vesmíru, nebo kam se lítá…

Naše povídky

Autor: Emrelky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluju mytické příšery 17.kapitola: