Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluju mytické příšery 16. kapitola

17.01.2010 (19:15) • Emrelky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1250×

Kapitola

Tu noc jsem spala u Cullenových, Thomas to odmítl, říkal, že se vyspí doma, moc mu to tam nevonělo. Já jsem byla z přeměny strašně zesláblá, jakmile jsem si lehla, hned jsem spala. Edward šel do postele se mnou, obdivovala jsem ho, že ho baví se na mě koukat, jak spím.

Můj sen se odehrával ve škole, potkala jsem Talu, úplně mě ignorovala, chtěla jsem jít do sborovny, abych se mohla odhlásit z místní školy, ale připadala jsem si, jako duch, nikdo se mnou nekomunikoval, oči sekretářky projížděly místností, jako bych tam nebyla.

„Promiňte, mohla bych mluvit s paní ředitelkou?“

Nic.

„Paní!“ Zamávala jsem jí rukou před očima, nereagovala.

Vyšla jsem tedy z kanceláře a zamířila si to rovnou ke své nenáviděné spolužačce.

„Cos jim to udělala?!“

„Já? To ty tu seš cvok, asi se ti něco zdá a hážeš to na normální lidi,“ promluvila na mě s odstupem.

„Tím normální máš na mysli sebe?!“

„Samozřejmě, kde máš toho svýho bodyguarda?“

„Nevím, o čem to mluvíš.“

„Podívej, támhle ti jde Thomasek!“ ukázala za mě.

Opravdu, Thomas šel směrem ke mně, měl vážná výraz, chytl mě kolem pasu a políbil na rty. Byla jsem ochromená, co to dělá, co si to dovoluje. „Přestaň,“ snažila jsem se, ale on mě políbil na víčka.

V tu chvíli jsem je otevřela! Nad mou hlavou se nakláněl Edward a s poťouchlým úsměvem mě pozoroval.

„Co je?“

„Nic, dobré ráno, princezno. Máš náladu jít dneska za školu?“ Překvapil mě jeho návrh, pak jsem si všimla, že venku je sluníčko.

„Ehm, ráda bych, ale musím se odhlásit ze školy.“

„Možná by to mohl udělat Thomas.“ Napadla ho myšlenka, kterou jsem se zrovna zaobírala.

„Kdepak, ten si nenechá ujít příležitost, jak se omlouvám té zrůdě Tale. Ale mohli bychom se někde sejít.“

„Myslíš po škole?“

„Ne, šla bych tam jen na první hodinu, a pak by mi bylo strašně špatně, víš?“

„Ale to vůbec nezní špatně! Ještě si budu vyčítat, že mám na tebe špatný vliv.“

„Pche, jako by mě mohl ještě někdo víc zkazit!“

„Co ty víš, třeba takovej krvežíznivej upír?“

„Kde žiješ, špíš já bych na tebe měla mít špatný vliv, já, taková- no, jak se vlastně jmenuju..?“

„Ehm, Bella?“

„Ale houby, myslím, co jsem za druh?“

Pharmedion, v překladu do češtiny seš požírač zla. Ozvala se unaveně a otráveně Rena.

„Jsem Pharmedion, to zní dobře, viď?“

„To teda! Co to znamená?“

„No, to tak moc dobře nezní, jsem požírač zla.“

Edward vybuchl smíchy a já se k němu přidala.

„Tak dobře, budeme se ovlivňovat navzájem, kde si dáme ten sraz?“

„Třeba v lese, najdu si tě, neboj, ale vem mi nějaké obleční, chtěla bych tam běžet po čtyřech.“

„Po čtyřech?“

„No, vlastně po dvou, ty zbývající dvě si vezme na starosti Rena.“

Pche! Odfrkla si.

„Když jí něco řeknu, uslyší mě?“

„Ta bude nadšená, pokud jí něco řekneš!“ Zasmála jsem se, jak vzrušeně poskočila.

„Dej mi, prosím, na Bellu pozor, Reno. Děkuji.“

Ach, ten má sladký úsměv. Takže… holka tebe uchránit před pomluvami dá zabrat!

„Bere to velmi zodpovědně!“ Zasmála jsem se.

„Tak to jsem rád, ale lásko, musíš už vstávat.“

Vyhoupla jsem na nohy. A chvíli se dezorientovaně rozhlížel po Edwardově zlatavém pokoji.

„Co hledáš?“

„Nemám tu žádné oblečení.“

„Alice se činila, koukni do skříně.“ Mrkl ke dveřím, které jsem měla celou dobu za záchod, ale napadnout mě to mělo, k čemu potřebuje upír záchod, že?

„Wow!“ Byla to opravdu velká místnost sloužící, jako šatna! Na jedné straně byly Edwardovy košile a trička naskládány do úhledných komínků a na druhé bylo všechno v igelitu.

„Edwarde?“

„Ano, zlato?“

„Asi jsem se ztratila. Můžeš mě provést?“ Vyjeveně a okouzleně jsem zírala na ty hromady oblečení.

„Pravá strana je má, dole mám kalhoty, tady trička a v šufleti spodní prádlo.“

„Ehm, to si budu brát tvoje spodní prádlo?“ Představovala jsem si, jak bych se asi cítila v Edwardových boxerkách, polilo mě vzrušení.

Edward se zasmál, „neboj, ještě jsem neskončil. Tady vlevo je to tvoje. Když si sundáš ty nelogický igelity, tak tady máš trička, tady blůzky, wow, tahle je pěkná,“ hned mi hodil modrou upnutou blůzičku s hlubokým výstřihem. „A dole máš na ramínkách sukně, šaty a kalhoty.“

„Moje?! Tohle? Všechno?“

„Ano, tohle všechno.“

„Páni.“ Bezmyšlenkovitě jsem došla ke kalhotám a vzala si první jeany, které mi přišly pod ruku, schválně jsem se před Edwardem svlékla, oči mu černě zažhnuly, ale nic neříkal, to mě trošku naštvalo.

„Tak, kolik mi zbývá času do školy?“

„Patnáct minut.“ Hlas měl trošku ochraptělý, očima mě doslova svlékal.

„Hm, to se dá stihnout ještě jeda věc.“ Skousla jsem si dolní ret a pohledla na něj.

„Jaká?“ Znělo to snad nadšeně?

„No… stihnu se nasnídat.“ Zasmála jsem se jeho výrazu. A ten byl k nezaplacení!

Ve škole to bylo nudný, nikdo se na mě nedíval se strachem, takže Tala ještě nespustila. Napadlo mě, že než půjdu do ředitelny, abych nás odhlásila, najdu i ji.

Přišla jsem k jedné dívce, která se mi dřív představovala, chodila skoro všude s Talou. Až teď jsem si uvědomila, jak málo tu mám přátel… lépe řečeno žádné. J zvláštní, že mi to vůbec nevadilo, spíš naopak, když jsem žila s rodiči, byla jsem věčně obklopena přáteli, dokonce i na obědě jsem nikdy neseděla sama.

„Ahoj, neviděla jsi prosím tě Talu?“

Dívka se na mě podívala, překvapeně si mě změřila od hlavy až k patě, možná jsem v jejím pohledu viděla i něco, jako opovržení a závist. Pche, naivka, možná bych si to  ní i vyměnila.

„Včera mi volala, že je nemocná.“

„Aha, tak díky.“ Odpověděla jsem trošku škobrtně. Nic nikomu neřekla. To, že není ve škole znamená, že tu ještě nějakou chvíli budeme moct zůstat!

Opravdu ji nechceš navštívit?

Nechci se k nikomu dobývat, nemám náladu.

Kdo říkal, že se budeme dobývat? Stačí, když zaklepeme na dveře a přineseme jí úkoly.

Chviličku jsem nad tím uvažovala, mohlo by se to brát, jako usmíření. Nenávidět jí budu úplně stejně už navždycky, ale mohla by pomlčet o tom, co viděla. Taky to Thomas mohl nahrát trošku jinak, třeba ji uhodit, a pak ji namluvit, že se jí jen něco zdálo!

Dobře, zajdeme k ní po škole.

A co Edward?

Nebudeme tam tak dlouho. Stačí, když mu zavolám.

Aha, tak křič hodně hlasitě. Doporučila mi.

Cože?

Jak mu chceš zavolat, když na něj nemáš telefonní číslo, hm?

A sakra. Čím to je, že jsem dneska myšlenka mimo.

Myšlenkami u Edwarda. Uchechtala se Rena a já jí, sice trošku nerada, dala za pravdu. Není přece možné, že vztah člověka tolik ovlivní! Ale pak jsem si uvědomovala tu strašnou skutečnost. JE to možný.

„Slečno Swanová, Vy dnes snad spíte,“ poznamenal učitel dějepisu, když jsem nevnímala jeho otázku.

„Ehm, omlouvám se.“

„To bude asi tím, že je zamilovaná!“ Zasmál se někdo ze zadních lavic, měla jsem sto chutí ho propálit nenávistným pohledem, ale učitelův zrak mě napomínal k pozornosti věnované tabuli a jeho výkladu.

„Už se to nebude opakovat,“ Napomenul mě a položil otázku jinému žákovi.

Dějepis byla moje poslední hodina, za šest hodin jsem nebyla schopná vymyslet, co řeknu Tale.

Možná bys ji mohla přinést úkoly.

To zní divně.

Omluva?

Stupidně!

A co třeba výhružka?

To je… moc tvrdý.

Chceš za ní vůbec jít?

Chci. Ale je mi divně.

Jak to myslíš?

Stalo se toho v poslední době moc, potřebovala bych to nějak strávit.

A musíš to trávit zdravě?

Asi ti nerozumím.

Co se zajít podívat do té nové hospůdky?

Fuj! Reno! Já nepiju!

Ale nemusíš se ožrat, stačí to prostě jen trošku stlačit. Opravdu to funguje!

A co Edward?

Tak dlouho tam snad nebudeme, ne?

Budu nad tím přemýšlet.

Zajít se opít? Ne! Zajít se napít… jen si loknout? Prej to je dobrý na nervy, jak mi Rena každou chvilku naznačovala. No co, zkusit to můžu, ne? Zabere mi to jen pár minut. Ale, co když…… kašlu na to! Musím se naučit žít, prostě si jenom loknu, zjistím, jak moc měla Rena pravdu a poběžím za Edwardem. Vyřešeno!

To je správný přístup! Pochválila mě Rena a dělala si plány, jak se bude moct stáhnout do pozadí a užívat si vliv alkoholu.

Po škole jsem měla ještě pochyby, ale Rena si sama ovládla mé nohy a vedla mě jednou uzounkou uličkou.

Ty to tady znáš?

Lovila jsem tady.

To si nepamatuju.

Bylo to úplně poprvé. Není to daleko.

Měla pravdu, zanedlouho jsme došly k menšímu baru, ze kterýho šel kouř. Hudba byla dost hlasita, takže na můj jemný sluch to bylo dost nepříjemné, a to ještě nejsem vevnitř!

Jakto, že je otevřeno přes den?

Myslím, že to tu je od čtyř odpoledne do osmi ráno, ale ruku za to do ohně nedám. Tohle lidské přirovnání mi přišlo vtipný.

Tak dobře, jdu se jen jednou napít! Odvážně jsem sestoupila tři schůdky a otevřela dveře s velkým nápisem, mládeži do 18 ti let vstup zakázan! Mně ještě nebylo osmnáct. Pomyslela jsem si nervózně, ale Rena mě přeběhla a vstoupila do zakouřené místnosti.

Nesmím se tu zdržovat! Připomínala jsem si a proplétala jsem se mezi svíjejícími těli do rytmu hudby k barové stoličce.

V místnosti byla tma, kterou osvětlovali jen diskotéková koule a barevná světla. Velká klec stála na parketu mezi tančícími, v ní se kroutila jedna dívka odvážně oblečená, měla na sobě černé kalhoty a jenom podprsenku.

Rudé tváře plné studu jsem otočila k mladému barmanovi.

„Ty si tu nová, viď kotě?“

„Ehm, no ještě jsem tu nebyla.“ Přiznala jsem rozpačitě.

„A co to bude?“

Reno! Co se normálně pije?

Vodku s džusem!

„Jednou vodku s džusem.“  Zopakovala jsem po své společnici.

Barman to namíchal před mými oči, vykulila jsem je, když jsem si všimla, kolik tam nalívá toho tvrdého alkoholu.

Reno, tohle mě zabije!

Nemel a vypij to! Odbyla mě úsečně.

Kupodivu mi to zachutnalo. Možná stihnu ještě jednu.

„Ještě jednou, krásko?“

„Jasně!“ Usmívala jsem se, jako měsíček na nebi. Nikdy jsem nepila, ale bavilo mě to. Když jsem si chtěla dojít na záchod, bláznivě se mi zatočila hlava. To mě donutilo se zasmát.

Jakmile jsem vypila pátou vodku s džusem, přisedl si vedle mě kluk, vzhledově mi připomínal Edwarda, jen v tom rozdílu, že Edward je asi stokrát, ne li ví, hezčí!

„Ahoj, Edwarde!“ Zakřičela jsem do obličeje neznámému klukovi a zasmála se tomu.

Ten se na mě vyjeveně podíval, „asi se mě s někým pletete,“

„Ale houby! Nepletu, vím, že nejsi můj Edward…. Edwarde, jak se vlastně jmenuješ?“ Kluk se pomalu otrkal. Koupil si tonic a mně pozval na dvojitýho panáka, neodmítla jsem.

„Jmenuju se Abastr. A jakpak ty?“

„Já? Já jsem Bella. Bella s dvěma L. chápeš? Edwarde, nechceš jít domů do postýlky, mám na tebe strašnou chuť!“

„Jsem zadanej,“

„To snad není tělesný postižení, ne?“

„Nechceš jít raději se mnou na záchod? Nevím, kde bydlíš a teď mi to asi neřekneš.“

„Na záchod? Ale Edwarde, to není žádná romantika!“ Vyjela jsem po něm a naštvaně si stoupla na parket mezi tančící. Začala jsem tam hopsat, všimla jsem si, že Edward lidský, pokud ho tak budu moct nazvat, se postavil za mě a začal mi osahávat zadek. Nechala jsem se, dokonce se mi to líbilo, když jsem se otřela zadečkem o jeho citlivé místo, ucítila jsem, jak mu pomalu narůstá.

„Proč nejsi studený?“ Všimla jsem si jeho horké ruky.

„Protože mi není zima!“ Poučil mě velmi moudře, taky už měl vypito.

„Jestli nás tu načapá Thomas, tak mě i tebe, je nevím, koho dřív, asi tebe, abych se na to dívala, fakt nevím!“

„Thomas je tvůj kluk?“

„Ne! Blázníš?! To bych si dala! Můj kluk je Edward! Miluje krev! Ale snaží se odvykat z té lidské, je to šikula. Ale nemůžu mu vyčítat, že občas ujede.“

„Neměli by sme se mu schovat?“ Napadlo inteligentně Edwarda lidského a už mě táhl k východovým dveřím, hlava se mi točila, nemůžu s určitostí říct, jestli jsem za těch deset kroků spadla třikrát, nebo víckrát, ale vím, že pokaždé jsem svou velkou silou, kterou jsem nedokázala ovládat stáhla na sebe svého společníka a strašně jsem se smála. Po čtyřech jsem vylezla schody. Spadla jsem na hnědé boty a zase se strašně rozesmála.

„Bello!“ Zašeptal sametový hlas.

„Edwa-rde?“ Vzhlédla jsem z jeho bot, ve tváři měl nečitelný výraz. Určitě jse strašně naštvaný! Musím se před ním schovat! Slezla jsem rychle jeden schůdek zpátky a dřepla si za něj, v té chvíli jsem si neuvědomila, že mi leze celá horní půlka těla.

„Co děláš?!“ Podivil se můj anděl s pátravým výrazem.

„Vidíš mě?“ Škytla jsem a zasmála se tomu. Ihned mě popadly dvě pevné, ledové ruce a postavily mě na zem, tam jsem se neudržela, takže mě podepřel. Obličej měl od toho mého asi pět centimetrů. Tuhle vzdálenost jsem nemotorně zrušila, abych ho políbila, přímo jsem mu na obličej spadla.

„Bello! Cítím z tebe alkohol!“ Uvědomil si znechuceně.

„To není možné, vždyď jsem měla jen džusy!“

„Džusy s vodkou! Co tady SAKRA děláš?!“  Zakřičel mi naštvaně do obličeje, v tu chvíli jsem to už nevydržela a hlasitě se rozbrečela.

„Slečno, stalo se vám něco? Ublížil vám ten muž?!“ Ozvalo se výhružně za Edwardem.

„Proč?!“ Zařvala jsem na toho chlápka, který se i snažil pouze pomoct.

„Pane, okamžitě ji pusťte, nebo zavolám policii!“

„Je to moje manželka, je jen trochu opilá, všechno bude v pořádku.“

„Nebude nic v pořádku!“

„Bello, potichu,“ pohladil mě Edward po vlasech.

„Pojď! Musíme ještě něco vyřídit!“ Stále jsem brečela, tohle byla moje povinnost!

Chtěl protestovat, ale já jsem byla úplně stejně silná, jako on.

„Kdybych ti dala, svou krev, opil by ses z ní?“ Napadlo mě při cestě k Talinině domu.

„Nevím!“ Odsekl naštvaně.

„Kdybych teď umřela, byl bys rád?“

Neodpověděl mi.

„Takže byl! Nedivím se ti, jsem opilá, Thomas mě nenávidí, Tala tuší, že nejsem normální a Rena mě donutila se opít, abych takhle blbě mluvila. Mě vlastně nemá rád nikdo, ve škole nemám kamarády. Rena je u mě jen proto, že prej dokáže se mnou vyjít. Víš to, že se stanu upírem?“ Pak mi to docvaklo. „Edwarde! Proměň mě! Prosím! Zrovna teď na to mám chuť!“

„Bello přestaň mluvit nesmysly!“ Napomenul mě naštvaně.

„Nebudeš mě mít na svědomí, neboj! Pojď sem!“ Zatáhla jsem ho do slepé uličky, nevypadala, že by sem chodili lidé často. „Tady!“ Odhrnula jsem si vlasy z krku a hlavu dala do strany, aby měl lepší přístup k mému hrdlu.

„Bello! Pojď domů!“ Přemlouval mě, mluvil úplně scestně! Pomyslela jsem si.

„To zvládneš, Edíku!“ poplácala jsem ho po obličeji. „Musíš jen překonat ten počáteční odpor… Víš co? Dám ti na výběr, buď to mě teď zabij, nebo mě proměň. Je mi to jedno. No, když nad tím teď přemýšlím, bylo by lepší, kdybys mě zabil, protože když mě proměníš, tak to budu mít se sebevraždou těžší,“

„Proč nechceš zůstat člověkem?“

„Protože jsem špatný člověk. Nenávidím se.“

„Proč, lásko?!“

„Protože jsem odporná!“

Edward se na mě lítostivě díval. Prudce jsem se od něj odtrhla a kopla do popelnice, udělala se v ní prohlubeň.

„Seš ze mě znechucenej?“ Zařvala jsem zničeně.

„Ne,“

„Měl bys!“

„Neměl, udělal jsem horší věci, jak ty,“ pochybovačně jsem se na něj podívala.

„Zabijeme Talu?“

„Ne,“

„Zabiješ mě?“

„Ne,“

„Proč?“

„Protože seš opilá, teď půjdeme domů, tam se z toho vyspíš a zítra si o tom promluvíme.“

Naše povídky

Autor: Emrelky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluju mytické příšery 16. kapitola: