Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluju mýtické příšery 14. kapitola

11.01.2010 (18:45) • Emrelky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1276×

Kapitola 14

Edward si přisedl na mou postel s nadzvihnutým obočím, vypadal tak strašně sladce. Teď, nebo nikdy! Opakovala jsem si svoje motto a pomalu si ho k sobě přitáhla, zase ta neovladatelná tohou po jeho těle.

Polibek byl z jeho strany opatrný, možná měl ze mě strach. Nechtěla jsem to urychlit, proto jsem ho líbala pomaličku, přestože každá buňka v mém těle po něm toužila. Podle mě nevěděl, co mám za lubem, chtěla jsem se pomalu přiblížit ka dalšímu kroku, ruce mě svrběly touhou, ale měla jsem strach z jeho odmítnutí.

Zmohla jsem se na tiché zasténání. Edward mi chytl hlavu do své ruky a přitlačil blíž k sobě, druhou rukou se podpíral, aby mě nezamáčkl. Tohle jsem vzala, jako souhlas a objala ho nohama kolem pasu.

„Bello,“ řekl káravě.

„Ne! Prosím, nepřestávej,“ zašeptala jsem skoro bolestivě, potěšilo mě, že poslechl. Jednou rukou jsem mu vjela pod tričko a hladila mu svalnaté bříško, prsa a ramena. Edward potichu zasténal, jeho touha byla poznat z napnutých kalhot. Tlačil mě na břiše a mně to bylo strašně příjemný. Hormony se mi zbláznily! Pomyslela jsem si spokojeně. Když jsem se dotkla zipu jeho kalhot, zasténal hlasitě.

Z chodby jsem zaslechla, Esme, která vyháněla celou rodinu na údajný lov. Emmett se něčemu pochechtával, ale já jsem mu nevěnovala pozornost. Zaslechla jsem zapraskání, Edward ze mě strhl tričko, které bylo z minulé rozstršky stejně potrhané a zničené. Začal se zabívat mými prsy, jeho laskání nabíralo na intenzitě. Už jsem nevzdychala potichu, teď jsem neměla daleko k zbláznění. Edward mě líbal na krku, mezitím jsem mu dokázala úspěšně sundat jeho košili, přestože se mi třepaly ruce touhou. Byl tak nádherný, tohle je tělo boha! Musela jsem ho pekelně pálit, protože kdekoliv se mě dotkl, okamžitě mě pod kůží pálila krev.

Když mi sundal kalhoty, tak se odtáhl. Málem jsem zaplakala, jak mě pálilo tělo bez jeho dotyků. Chtěla jsem ho k sobě přitáhnout, ale němě zavrtěl hlavou.

„Edwarde, co se stalo? Udělala....“

„Jsi tak strašně krásná, Bello!“ Vysekl mi pokolonu. Obdivně?

„Ach, Edwarde!“ Silou jsem si ho přitáhla na sebe, i kdyby se bránil, tentokrát by neobstál. Sundala jsem mu jeany a pohladila jeho mužství, zvrátil hlavu dozadu a hlasitě zasténal.Během vtěřiny jsem byla úplně nahá a on taky. Pomaličku mě líbal po celém těle. Dokonce někde použil i jazyk. Když se dostal až ke stehnunům, tak jsem se kousala do ruky, abych nekřičela nahlals. Nic ho nezastavilo, stačilo aby se mě TAM dotkl jazykem a už jsem se zmítala v divokém orgasmu. Chvilku mi trvalo, než jsem se dostala zpátky do reality, chtěla jsem mu jeho laskání oplatit, ale nedovolil mi to jeho ruce zaměstnaly mou pozornost a jeho rty jakbysmet.

Pak zastavil svoje vášně a hluboce se mi podíval do očí. Měl je černé, jako úhel, přesto překypovaly láskou, oddaností a neodkladnou touhou. Chvilka, která by se mohla v mém měřítku měřit na roky, mu pomohla aby mi z očí vyčetl, že přesně tohle chci.

Když do mě pronikl, tak jsem zavrčela, nešlo to zastavit. On se přestal hýbat, chtěl, abych si na něho ve svém těle zvykla. Uvolnila jsem se, byl to úžasný pocit. Políbila jsem ho, aby pochopil, že je vše v pořádku. Naše těla se spojovala na dvou místech, vzdychali jsme oba dva, Líbala jsem ho na krku, hladila na zádech a nohama ho tlačila na sebe. Edward vždycky přestal v pohybech, aby mě pohl políbit na krku, nebo na prsou. Zajíkala jsem se rozkoší,

Mezi steny opakoval moje jméno stejně, jako já jeho. Došli jsme k vrcholu na vlas stejně, kousala jsem ho a škrábala do zad, kdyby byl člověk, už by mu tekla krev, měla jsem pocit, že tohle se nedá vydržet.

Trvalo mi pět minut, než jsem se vrátila zcela na zem, celou dobu jsem lítala mezi hvězdami. Tak tomuhle se říká deváté nebe.

Edward ležel vedle mě na boku, škrabkal mě na obličeji, který jeho dotyky vnímal až teď. Fascinovaně mi hleděl do obličeje. Samozřejmě, že nebyl zpocený, ale mile mě překvapilo, že ani ze mě neodkapává nechutný pot. Vděčně jsem ho políbila. Teď jsem zralá na spánek. Ovšem tento pocit, bych nikdy nechtěla opustit, proto jsem oči držela otevřené a dívala se Edwardovy do očí.

„Děkuju,“ zašeptala jsem asi po půl hodině, celou dobu jsme oba mlčeli a dívali se jeden druhému do očí. Občas jsme lehce pohladily toho druhého.

Odpovědí mi byl vroucí polibek. Další dvě hodinky jsme hladily jeden druhého a objevovali, komu se co líbí. Edward mezitím došel k vrcholu dvakrát, já třikrát. Pak jsme zaslechli, jak někdo otvírá dveře. Podívala jsem se tázavě na Edwarda.

Pochopil, „Jasper. Nepůjde sem.“

Chvilku jsme se mazlivě líbali. „Bello, miluji tě víc, než cokoliv na světě.“ To bylo vyznání? Dostalo mě to! Tohle bylo poprvé, co mi Edward řekl, že mě miluje, poprvé, co se mi takhle otevřel. Chviličku, asi vteřinu jsem se probírala svými pocit, než jsem zjistila, že mu můžu s naprosto klidným svědomým říct, že cítím to samé, ba ne snad něco víc.

„Edwarde, tohle bylo snad to nejsilněší, co jsem prožila. Bylo to.... úžasný!“

„Lásko,“ políbil mě na víčka, „nikdy mi nebylo báječněji, než právě teď. Dokonce ani když jsem ochutnal svého prvního člověka.“

„Pěkné přirovnání,“ zasmála jsem se.

„Mohl bych tě o něco poprosit?“ Zahanbeně se na mě podíval. Přímo z jeho očí šly poznat výčitky.

„O cokoliv.“

„Vadilo by ti moc, kdybych odešel na lov?“

„Teď hned?“ Otřásla jsem se z představy, že tu budu sama.

„Já...“ Uhnul očima, „všude je tvá krev. Dělá mi to... potíže.“ Na sucho polkl a očima ukázal k nohám postele. Měl pravdu, na stehnech jsem měla zaschlou krev dokonce i na bílém prostěradle! Jak tohle dám dolů, než příjde Thomas a ostatní?!

„Běž! Promiň.“ Okamžite jsem si sedla a začala prostěradlo stahovat z postele. Bylo mi trapně. Bylo to bezdůvodný, ale pro mě trapný.

„Miláčku, co to děláš?“ Stáhl mě zpátky do polstáře.

„Než příjdou ostatní, dám to prát, aby to nešlo poznat.“ Zakokatala jsem se.

„Bello!“ Políbil mě, než pokračoval. „Vůbec nechápu, zač se mi tu omlouváš a co teď děláš.“

„Edwarde?“

„Ano?“

„Mohla bych jít s tebou na lov? Nechci tu být bez tebe.“ Přiznala jsem.

„Nemyslím si, že zrovna tohle bys měla vidět.“ Opovrhoval mi.

„Edwarde!“ Prudce jsem se posadila, cítila jsem se těžce dotčeně, „tys mě viděl v tom nejhorším světle, který vůbec existuje! Málem jsem tě zabila!!“

„Přišlo mi to fascinující.“

„To, žes málem přišel o život?!“

„Ne, tvoji mysl. Neslyším ji normálně, ale v tu chvíli jsem tě slyšel naprosto zřetelně, jak se pereš s tím zvířetem. On mi příjde taky strašně zajímavý. Pokud bych ho k něčemu přirovanal, tak je to jako virus, neuraz se, prosím! Ale on za to nemůže, je na tom, jako my, musí mít nějakého hostitele. Je to fascinující tvor, ale strašně mi vadí, že je zrovna v tobě.“

Nevěřícne jsem se na něho dívala. „Ty ho máš rád?“

„Ne přímo tak, jak říkáš. Je tvoji součástí, kdybych ho nenáviděl, nemohl bych tě milovat, je to tvoje druhá stránka. Jsem k němu neutrální.Jakmile ses probudila, tak jsi mluvila v množném čísle. My, uděláme, chceme, bolí nás to. Chápeš. Je to sice vetřelec, ale jseš to svým způsobem ty. Zabírá tvůj mozek, používá tvoje tělo. A tohle všechno já k smrti miluju.“

„Máš pravdu. Když se plně nesoustředím na to, co říkám, tak mluvím i za něho.“

„Slyšíš ho teď?“ Zajímal se.

„Ne, ale cítím ho. Cítím jeho přítomnost. Když mluví, nemůžu se soustředit na nic a on toho zneužívá. Tam s Talou... moc mě to mrzí. Tohle se už nesmí opakovat. Vyšla jsem z Thomasovy ložnice, něčemu jsem se smála a to byla ta chyba, nedávala jsem pozor. Pak jsem ji ucítila. Ona nevoní špatně, ale není zrovna lákavá. Nenávidím ji. K smrti ji nenávidím, to mi zastřelo mysl. Pak jsem ho uslyšela, úplně mi zastřil mysl. Společně jsme spřádali plány, jak ji zabít. Když jsem otevřela, byla jsem naprosto v klidu, viděli jsem-promiň, viděla jsem-“

„Lásko, neomlouvej se, chápu tě. Neomezuj se když jsi se mnou.“

Přikývla jsem, „tak jsme ji uviděli, sypala mi nějaký prášek do postele. Měla strach, její vůně byla tak lákavá, když se někdo bojí, tak voní adrenalinem. Úplně se mi sbíhaly sliny. Nešlo to už zastavit. Ještě mi slíbit, že se nebude proměňovat, věřila jsem mu. Nevím, jestli to byla moje vina, nebo vina jeho, ale cítila jsem, jak se měním. V tom nejhorším mě zastavil Thomas. Měla jsem strašný vztek, když se ptal jestli je Tala v pořádku a mě tam nechal ležet. Celý tělo mě bolelo a ještě k tomu jsem ztrácela vědomí. Kdybys mě tam nenašel, tak bych tam ležela do teď a pochybuju, že bych byla už zdravá. Mám podezření, že Tala se líbí Thomasovi, jestli si ji přitáhne domů, tak bydlím venku!“ Pustila jsem svoji zlost, abych jí mohla nakazit i Edwarda.

„Budeš bydlet u nás.“

„Vlastně nebudu,“ uvědomila jsem si a srdcem mi projela příšerná bolest. „stěhujeme se, kvůli mně,“ To znamená, že Edwarda už neuvidím!

„Bello, já půjdu s tebou kamkoliv, neboj se.“

„Edwarde,“ vroucně jsem ho objala. „Miluju tě!“

„A já tebe.“

„Slibuju ti, nikdy ti neublížím-neublížíme! Nikdy ti neublížíme! On mi to slíbil! Proto tě nezabil už tenrát, kdyby se ti něco stalo, sesypala bych se z toho a on by neměl moje tělo dost silné na proměnu.“

„Věřím vám objema. Víš co mě napadlo?“

„Hm?“

„Nechtěla bys mu dát nějaké jméno? Je blbé o něm furt mluvit v třetí osobě.“

„Myslíš, že si to zaslouží?“ Pochybovala jsem a musela se zasmát, když mi odpověděl v hlavě vrčením. Edward nadzvedl obočí, čemu se směju. „Stěžuje si!“ Znovu jsem se zasmála. „Nelíbí se mu, že pochybuju o jeho zásluzích.“

Edward se zasmál a podíval se mi do očí. „Ty tam, jsi holka, nebo kluk?“ Chvilku mlčelm, možná čekal, zda mu odpoví.

Vyřiď tomu šaškovy, že jsem dívka! U nás to je trošku jinak, ale jsem dívka! A ať mě už neštve!

Ty seš holka?!

A cos myslela? Že půjdu do těla jiného pohlaví? Pche!

Měla by ses chovat slušně! On není žádný šašek!!

Myslím, že neuvažuješ, já si můžu chovat jak chcu!

Pořád je to moje tělo!

Ale můžu si ho kdykoliv půjčit.

Tak do toho! Udělej to teď! Bylo mi jasné, že na to nemá dost síly, chtěla jsem ji to připomenout.

Fajn, ale budu to dělat jen proto, že ho miluju.

To mi zarazilo veškerý proud myšlenek. Začínala jsem krutě žárlit, sice nesmyslně, alě hodně. Co jsi to řekla?!

Že se budu chovat slišně, protože ho miluju.

Edward je můj!

Náš.Opravila mě a poměrně se u toho bavila.

„Edwarde!“ Očima jsem ho hledala, úplně se mi před nima zatmělo, takže mi chvilku trvalo, než jsem zaostřila.

„Co se stalo?“

Do očí mi vhrkly slzy zlosti.

„On je ona!“

„Cože?“ Nechápal.

„Ta zrůda tě miluje!“

„Ale Bello, to je přece nemožné! Máte stejné srdce.“

Opravdu jsem cítila nový pocit, novou lásku. Ale byl hodně hluboko v mé mysli, tento pocit mě nutil žárlit.

„Ale já to cítím! Cítim, že tě miluje,“

„Bellinko moje, vždyď já jsem jenom tvůj.“

Ach, to je příjemné, ať se s námi ještě pomiluje. Provokovala mě schválně.

„Ne! Okamžitě toho nech!“ Setřepala jsem jeho ruce ze svých ramen. Čím vís byla silnější její touha, tím víc jsem žárlila.

„Bello?“

„Pššt.“ Zavřela jsem oči a snažila se v sobě zorientovat. Udělat si pořádek, na jednu stranu dát svoje pocity a na druhou její. Nemá jich moc, ale má je hodně silné.

Máš smůlu. I kdybys ho ebevíc zbožňovala, každý jeho dotyk patří mně! Tohle milování bylo moje a jeho, ty seš jen třetí kolo od vozu! Vysmála jsem se ji, kupodivu mlčela, takže mám pravdu!

Otevřela jsem oči a podívala se do edwardových černých. „Půjdeme na lov?“

„Opravdu chceš jít se mnou?“

„Chci,“ sice jsem stále žárlila, ale byla jsem si stoprocentně jistá, že Edward je můj!

Postupovali jsem rychle, já jsem rychle stáhla prostěradlo, zalezla do koupelny, rychle se osprchovala. Edward přišel za mnou.Měl na sobě Khaki kalhoty a modroušedou košilu. Byl k sežrání. Přinesl mi ručník a oblečení, které vzal od Esmé.

„Nebude se zlobit?“ Váhala jsem.

„Nebude. Ale chápu, pokud chceš běhat po lese nahá, ale zase na druhou stranu, nedokážu se soustředit na lov, takže nemáš na výběr.“

S díky jsem se nasoukala do Esméiných jeanů a její zelenkavé halenky. Boty jsem dostala taky Esméiny.

Společně, ruku v ruce jsme běželi do lesa. Edward musel trošku spomalit, nebyla jsem tak rychlá, dokonce jsem si i připadala strašně pomalá, to je tím, že jsem dlouho nelovila lidské maso, jsem si jistá, že kdyby bylo po úplňku, běželi bychom stejně rychle, ba i dokonce já rychleji.

„Tak jaké jméno dáme mé sokyni?“ Obrátila jsem to v vtip.

„Ty na ni žártlíš?“

„Strašně! Nedokážeš si představit, jak mě to sžírá. Každý tvůj dotyk si přivlastňuje.“

„To by neměla, protože patří tobě.“

Chá! Dokonce i MŮJ Edward ti to řekl!

„Děkuju.“

Políbil mě, „tak jak pojmenujeme tvoji sokyni?“

„Třeba... Tala? Nenávidím je stejně.“

„Ale fuj, lásko! Co třeba Sela?“

Jak se chceš jmenovat, zrůdo?

Sela se mi líbí, ale já už jméno mám. Jmenuju se Rena.

Rena? To sis vymyslela?

Pche! Tak jsem se narodila!

„Nechce být Sela, jmenuje se už Rena. Je to podobný.“

„Vidíš, přesně tohle mi příjde fascinující, jak s ní mluvíš.“

„Kdybych s ní nemluvila, nepřišla bych ti fascinující?“

„Ale přišla, ty seš fascinující sama o sobě, takový jedno velký tajemství, baví mě, když můžu objevovat tvoje tajemnství.“

Mlčela jsem a koukala před sebe. Zhluboka jsem se nadechla, cítila jsem v dálce srnu.

„Cítíš to?“

Nadechl se. „Hm, srna.“

„Nemáš na nic chuť?“

„Mám chuť na pumu.“

„Tu tady najdeš těžko.“

Bello, prosím, dáme si tu srnu?

Cože? To myslíš vážně?!

Nevěřícne jsem se prohloubila hloub do mysli.

Podívej se, v celé historie se mě ještě nikdo nezbavil. Pokud se mě budeš snažit vyhladovět k smrti, zemřeš i ty, protože ti vezmu veškerou mysl. Je to na tobě. Pokud umřu, převtělím se do jiného těla. Můžeme se spolu naučit žít, ale musíme najít kompromis. Každý úplněk jeden člověk, víc ne. A během měsíce zvířata.

„Náhodou! Skoro vždycky ji tu najdu.“

Na to zapomeň, holčičko! Odmítám se během úplňku měnit. Dovolím ti zvířata, víc ne.

Musím se proměnit. Prostě musím, někdy ti to ysvětlím.

Fajn, proměníš se, ale nikoho nezabiješ.

Ne! To ne.

Pak umřu, no jen se koukej na tu krásnou srnku, ta by chutnala.

Když ti slíbím, že se pokusím nikoho nezabít, tak ji ulovíme?

Dobře. A naučíš mě používat to tělo vlka?

A dovolíš mě, abych se proměnila teď? Nikomu neublížím, jen té srně.

Nejsem si jistá, jak moc ti můžu věřit.

Musíš se to naučit.

U Taly jsi mě taky zradila.

Nezradila, neproměnila bych se, potřebovala jsem se dostat do tvého žalůdku, abych se mohla taky nasytit.

Vážně?

Ano, ale ten debil nám to zkazil.

Thomas?

Strašně mi vadí.

Mě začíná taky štvát. Hlavně s tou Talou.

Že se staral jen o ni a né o nás, že?

Jo! Přesně! Tak mi dovol se nasytit, prosím.

 „Edwarde, vadilo by ti moc, kdybychom se taky najedly?“

„Cože?“

„Ty si najdi pumu, my si dáme tu srnu, nám to stačí, nejsme tak nároční, jako vy upíři.“

„Bello! Slyšíš mě?“

Řekni mu, že ano, že jsem ti to dovolila.

„Ano, slyší tě. Dovolila mi to. Jen se nasytíme, Bella jinak umře, věř mi. Ona mi věři.“

Co to je? Zamířila moje oči ke své dlani, kterou Edward chytil, líbilse jí tento pocit, já ho bohužel necítila.

Nech ho! Nebo ti to nedovolím!

Dobře, ale jen proto, aby ses naučila mi důvěřovat.

 „Promiň Edwarde Cullene, ale Bella si nepřeje, abys mě chytal. Já jsem tu jen kvůli té srně.“

„Reno?“

„Co se děje?“ Mluvila odměřeně, dokonce i hlas měla zastíněný chraptivým hrčákem, určitě měla i oči žluté.

„Proměníš se?“

„Bella má slabé tělo na lov bez proměny. Kdyby nás ten vetřelec nevyrušil v lovu té holky, tak bych teď nerušila.“

„Thomas?“

Nebav se s ním a chytni tu srnu, ztrácím vedomí. Dokonce i v tom koutku mysli, kam mě Rena odsunula, tak jsem ji věřila. Bohužel, jelikož jsem byla moc křečovitá, když sjem ji dávala vládu nad našim tělem, tak teď to záviselo na každé minutě. Pokud jí to bud dlouho trvat, nenajde mě už.

„Edwardem pokud nás budeš ještě chvilku zdržovat, Bella už nenajde cestičku k vládě nad tímto tělem.“ Viděla jsem jejíma očima, jak se od něho otočila a rozběhla se tou pomalou rychlostí k srně. Nachvilku se mi zatmělo před očima, pak jsem to už viděla z větší výšky. Teď jsme vlk určitě. Rena mi slíbila, že mě naučí ho ovládat. Zavřela jsem oči, když jsme na něj skočily, vešeký pohyb jsem nechala na Reně.

Po pár minutách se ozvala: Bello, slyšíš mě? Myšlenky měla plné vzrušení a síly.

Těžce.

Otevři oči, naučím tě to.

Poslechla jsem ji. Radila mi, co mám dělat, jak mám čím hýbat. První, co jsem cítila pod svou kontrolou byl ocas, a že byl dlouhý! Přišlo mi vzrušujicí s ním mávat do stran. Dále jsem se naučila hýbat velikou hlavou. Nic víc jsem boužel nezvládla, přišlo mi, že nemám tolik nervových zakončení, abych cítila všechno.

Reno, jak se můžu proměnit zpátky?

Soustřeď se. Uklidni se. Tak, správně. Teď musíš najít bod, měla bys ho mít na pravé noze, cítíš tam takové chvění? Ano, tam! Zatni ten bod.

A opravdu, během další minuty jsem ležela na trávě úplně nahá. Chtěla jsem se postavit, ale lidské tělo mi přišlo maličké. Mátožně jsem pomalu hýbala končetinami. A posadila se.

Děkuji, bylo to úžasný.

Možná budeme nakonec kamarádky. Poznamenala vesele.

„Edwarde?“ Rozhlídla jsem se po louce, nikde nebyl. „Edwarde! Prosím, ukaž se.“

Možná odešel, protože si myslel, že mu chceme ublížit. Napadlo Renu.

„Edwarde! Kde jsi?“ Odpovědí mi bylo hrobové ticho. V tu chvíli jsem dostala záchvat hysterie a pláče. Naříkala jsem a plakala. Opustil mě kvůli té srnce! Nenávidí mě za to, jaká jsem zrůda! Pche, teď se snažit nebudu!

 Reno! Nemiluje nás! Nemá nás rád!

Neboj se, ukáže se. Třeba šel jen na ten lov.

Zapadá slunce, tak dlouho by se tam nezdržel. Reno, ty seš moje součást, pokud tě nevězme, tak nevezme ani mě! Chápeš to?

Ale on říkal, že nás miluje obě.

Lhal nám, Reno. Lhal.

Ten večer jsem usla na zemi, byla mi strašná zima, protože jsem neměla oblečení, utekla jsem do hloubky lesa, aby mě ten palouček nic nepřipomínal. Přes slznou clonu v očích jsem pozorovala, jak mi modrají prsty na rukou.

 Proměníme se, v kožichu nám bude tepleji.

Nemám sílu.

Mám to udělat?

Můžu mít potom kontrolu nad tím tělem? Dovolím ti potom lidské tělo.

Nerada to dělám.

Prosím. Musíš se naučit mi věřit. Zopakovala jsem její předešlou větu a když náš začala měnit, ani jsem se nebránila a nečekala na její příslib, že mě nechá ovládat alespoň z části řídit vlka.

Když jsem všechno viděla z výšky, Rena mi poodstoupila z mysli a nechala mě vést ocas a hlavu, to jsem zvládla, pak mi pomohla si lehnout a já zavřela oči a usnula.

Naše povídky

Autor: Emrelky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluju mýtické příšery 14. kapitola: