Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluju mytické příšery 13. kapitola

06.01.2010 (11:45) • Emrelky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 972×

Den ve škole ubíhal pomaličku. Pomalu jsem se dokonce i začínala cítit jako normální studentka. Edward po mně každou chvíli starostlivě pokukoval. Až po třetí hodině jsem se dala dohromady, zakázala jsem si myslet na svůj sen a přinutila se myslet logicky. Do úplňku mi zbývá necelej měsíc. To je fůra času! Uvidíme, jestli něco Thomas vymyslí.

„Bello, zblázním se, pokud mi neřekneš, co se děje,“ zašeptal mi v hodině Edward. Mile jsem se na něho usmála, měla jsem strašnou chuť ho políbit, ale svou touhu jsem držela. Až o přestávce.

„Nic, jsem ráda, že tě mám!“ Poznal, že je to vyznání, jeho rty mi naznačily, že on taky.

Zbytek hodiny jsem nezvládla dávat pozor, cítila jsem se oslabenější, než kdy dřív, tak nějak vycucle. Určitě to má na svědomí démon ve mně. Nebyla to jediná změna, která nastala po úplňku bez lovu. Ještě doma jsem si všimla svého obličeje, chyběla mu jiskra, vlasy se mi už tak nevlnily, jako dřív, dokonce i ztratily lesk. Ovšem jeden obrat k lepšímu to mělo, oči jsem měla zase své, už to nebyla hnědá, která měla po okrajích sytě žlutou barvu a hrozivý nelítostný pohled, teď to byla moje světla hnědá barvička. A poslední změna, o které nemůžu říct, že by byla lepší, či horší, byly moje hormony. Asi se mi zbláznily, jinak to nazvat nejde. Kdykoliv se podívám na Edwarda, už se mi nezjevují hrůzné obrazy jeho smrti, nýbrž něco daleko příjemnějšího, vždycky mě zašimrá ve slabinách.

Hlasitý zvonek ohlásil konec hodiny.

„Nezapomeňte se řádně obléct, divadlo není kino, ale kulturní místo, kde je nutno chodit slušně oblíkání…“ Řečnil učitel, čekala jsem netrpělivě, až vyjde ze třídy a hladově políbila svého spolusedícího. Edward mi zaskočeně polibek vracel, ale moc brzy ho ukončil.

Pokřiveně se na mě usmál, ale nic neříkal.

Zbytek dne uběhl jakž takž. Byla jsem zkoušená z přírodopisu, spoléhala jsem na svou paměť, která mi doposud vystačila, aniž bych se potřebovala učit.

„Co to znamená lichokopytník?“ Začal učitel jednoduchou otázkou, naštěstí jsem si vzpomněla, jak se nám to snažila učitelka Vostrkalová na základce natlouct do hlavy.

„Zvíře s lichým počtem kopyt.“

„Dejme tomu,“ připustil učitel, hledě na moje tričko. Na jeho oplzlém pohledu jsem přisoudila, že spíš si představuje, co mám POD tričkem. „A co mi k tomu řeknete dál, slečno Swanová?“ Pobídl mě.

Edward nebezpečně hlasitě zavrčel, naštěstí to neslyšel nikdo, a pokud ano, nedával tomu velkou pozornost. Nervózně a trochu rozpačitě jsem si založila ruce na prsech, to ho upozornilo, že o jeho pohledu vím a začal mi důkladně listovat sešitem.

Přestože mi Edward říkal slovo po slově, vysloužila jsem si trojku, stejně to bylo kvůli mému varovnému pohledu.

„Málem jsem ho tu zabil, kdybys věděla, co si myslel.“ Zavrčel mi do ucha potichu Edward.

„Ale já to věděla, nebylo těžké to uhádnout.“

Udělal na mě neurčitý škleb.

Cestou domů jsem musela odmítnout Edwardovu nabídku jít na louku. Konec konců, nemuselo by to dopadnout zrovna nejlépe.

„Bello? Seš to ty? Něco jsem našel!“ Hulákal na mě Thomas ze své ložnice. Mlčky jsem k němu došla, měl na posteli rozloženou asi tisíciletou knihu a listoval v ní.

„Čau, cos objevil?“ NA stole si všimnu jablka, tak se bezmyšlenkovitě do něj zakousnu a sednu si na stůl.

„Tahle kniha je snad o tobě,“ zavrtí hlavou a zasměje se, „podívej, zhruba před dvěstě lety žila jedna dívka, která měla to stejný co ty!“

To přiláká mou pozornost a lehnu si k němu na postel, „a jak to dopadlo?“

„No,“ podrbe se ve vlasech. „Ona neměla takový privilegia, jako ty.“

„Cože? Co to žvatlaš? Jaký privilegia?“ Chytnu knihu se starodávným písmem a začnu zbrkle otáčet na další stránky.

„No máš na straně upíry, ona byla šlechtična, ale upíři ji nenáviděli.“ Mluvil, já se mezitím snažila přelouskat pár řádků. Kniha měla něco přes pět tisíc stránek.

„To je všechno z jejího života?“

„Jo, od jejich desíti.“ Připustil.

„Bože, ta musela žít snad tisíc let.“ Podotknu a otáčím dál.

„No, tak dlouho ne. Jen do dvaceti.“

Vykulila jsem na něj oči. „Cože?! Já budu žít do dvaceti?!“

„To jsem neřekl, máme lepší výhody, ale ona tu napsala snad úplně každou nesrovnalost. Hodně nám to pomůže, měla by sis to přečíst.

„Tohle budu číst zbytek života! Teda, pokud bude tak krátký, jako- jak se vlastně jmenuje?“ Ukážu očima ke knize.

„Sirena.“

„Sirena?“ Kývne. „Jako Sirena, tak to nedočtu nikdy.“

„Nemluv blbosti!“ Napomene mě a knihu chytne do náruče. „Na, odnes si ji do pokoje.“

Položí mi na ruce knihu, která váží snad deset kilo, prohnu se při té váze, když zahlédnu pod postelí podprsenku. Vybuchnu smíchy, Thom se na mě nechápavě podíval a následoval můj pohled pod postel. Zrudnul, jak přezrálý rajče, to mě donutilo se zasmát ještě hlasitěji.

„Začni číst,“ odkašlal si a zavřel mi přímo před nosem. Z téhle scénky jsem se smála ještě při cestě do pokoje. Ovšem před dveřmi mě zarazil pach vycházející z mého pokoje. Kniha byla v té chvíli druhořadá, položila jsem ji na zem a přikrčila se, z hlubin hrdla se mi ozvalo naprosto nečekané zavrčení.

Že by přece jenom potrava? Radoval se démon.

Vyčkej, pokud nám bude chtít ublížit, najíme se. Uklidňovala jsem ho nadšeně.

Cítím člověka! Poznamenal trefně.

Moment, ten pach znám!

Já taky, je to tvoje spolužačka. Už si cenil zuby.

Pokud ti dovolím mě ovládnout, proměníš nás? Už jsem spřádala plány, jak svou nenáviděnou spolužačku zabít, vlastně, spřádal je on a já mu přitakávala.

Můžem to udělat v lidské podobě. Bude to sice těžké, jsme slabí, ale zvládnem to.

Budu ti věřit. Pomaličku chytnu kliku dveří a otočím s ní. Měli jsme pravdu, nad mou postelí stála holka s krátkými, fialovými vlasy v ruce měla pytlík se smradlavým práškem, který pravděpodobně měl zapříčinit svrbění celého těla, snažila se mi ho vysypat do postele. Přistiženě se na mě dívala.

„Co tu děláš, ty krávo?!“ Vyjela jsem po ní za doprovodu divokého vrčení. Kroť se! Kroť se, sakra! Kroť se.

„Při-přišla jsem tě navštívit.“ Vykoktala se.

Mňam, ta bude dobrá! Má strach, adrenalin má v krvi, ježiši, jak já se na ni těším.

„To jsem si mohla myslet. Edwarda na parkovišti navštívila taková nádherná blondýnka, hned se objímaly, div se nevykusovali a ty tu seš sama.“ Spustila na mě, ale neznělo to už tak bojovně, hlas se jí třepal, spíš mě zastrašovala.

„To ti nedaruju!!“ Nahrbila jsem se, když jsem začala cítit to, o čem mluvil Thom, měním se. Zase a to bez úplňku. Oči mi vynechávali, už se nedívali k otevřenýmu oknu, ale na svou oběť.

„Thomasi! Už!“ Zařičela jsem, dokonce i hlas se víc podobal podvědomému démonovi, nežli mému samotnému.

„Bello ne! Talo, odstup!!!“  Thomas mě chytl za boky a přirazil ke stěně, až to zadunilo, nebolelo mě to, vůbec jsem nevnímala, co se děje, sváděla jsem svůj vlastní vnitřní boj.

„Co si o sobě, ty náno myslíš? Díky své hlouposti teď zemřeš,“ šeptala jsem dost hlasitě, aby to slyšela, koukala na mě, jako na blázna.

„Isabello, uklidni se!“ Přikázal mi Thom naprosto zbytečně, vrhla jsem se na tu krávu, moje vyceněné zuby se však nezakously do jejího hrdla, Thomas mě držel nad zemí, znovu mě chytl za boky a tentokrát silně přirazil ke zdi. Možná neodhadl úplně svou sílu, protože pod mým nárazem začala omítka opadávat a cihly padali, bohužel většina z nich na mě. Konečně jsem se dostala pod kontrolu, všude bylo spoustu krve. Přes to všechno jsem byla š’tastná, že konečně mohu hýbat tělem, vlastně teda jen jednou rukou, ten zbytek mi začal pomalu odumírat pod tíhou, na pohled neškodných, cihel.

Chvíli bylo úplné ticho, chtěla jsem se zvednout, ale tělo mě odmítalo poslouchat.

„Jsi v pořádku?“ Ozval se potichu Thom. Chtěla jsem mu odpovědět, ale otázka nebyla směřována na mě ale na tu strašnou krávu.

„My-myslím, že ne. Možná byste si měli na internetu najít psychiatra. Protože to, co jsem tu viděla, to není normální. Až se tohle ve škole někdo dozví, tak-“

„Někdo se to nedozví!“ Zahřměl Thom nekompromisně. Tala ještě něco odpověděla, ale já jsem to už nestačila vnímat. Mozek nebyl schopný přebrat její slova, abych z toho něco měla. Propadala jsem se do bezvědomí.

„Bello!“ Tohle jsem dokázala zaregistrovat, byl to Edward. Bohužel víc už o světě nevím.

……………….

„Umírám,“ Prohlásila jsem se sevřenýma očima. Celé tělo jsem měla v ohni. Jestlipak se už uráčili mě vytáhnout, nebo se dál zabývali pocity té děvky!

„Neumíráš, uzdravuješ se.“ Opravil mě Thom škodolibě. Musí na mě být hodně naštvanej.

„Ale bolí to hodně.“ Zaskuhrala jsem a pomalu otevřela oči.

„To se nedivím, vypadáš hrozně.“ To mělo být politování? No to teda pěkně děkuju…

„Měl jsi nám dovolit se najíst, teď bychom už byly zdravý.“ Zamumlala jsem.

„Bello!“ Zavrčel, nicméně mě ušetřil otravných řečí, jak mluvit slušně.

Konečně se mi podařilo zaostřit, to nejdůležitější bylo, že už neležím pohřbená pod cihlami. Do očí mě štípalo světlo ozařující bílý prostor. Nejsem v nemocnici? To by mi Thomas nemohl udělat. Nesměl!

„Kde jsme?!“ Vyjela jsem po něm, možná až moc rychle.

„Kde to jsem! Bello! Kde to jsem, musíš mluvit v první osobě, jasný?!“ Chvilku jsem přemýšlela, co jsem řekla špatně.

„A kde teda?“

„Edward ti pomohl, kdyby to mělo být na mně, ležíš tam doteď, zasloužila sis to! Byla to tvoje vina.“

Mlčela jsem, měl pravdu. Vyprovokovala jsem si to sama. Tentokrát jsem se nechala hnát démonem.

„Bello! Seš v pořádku? Tolik jsem se o tebe bál!“ Edward se mi vrhl kolem ramen, až jsem zaskučela bolestí. Je snad centimetr kůže, kde nejsem odřená? Není!

„Jsem v pohodě. Zavinila jsem si to sama.“ Je možně, že i v tomto stavu mám strašnou chuť se s ním milovat?!

„Jak to vypadá s naším pacientem?“ Ozval se pan doktor Cullen od dveří, přinutilo mě to pootočit část svého bolavého těla k němu.

„Myslím, že už vypadá živěji, než před tím.“ Prohlásil vesele Emmett stojící v rohu místnosti, vůbec jsem si ho nevšimla.

„Cítím se živá.“ Pak mě napadlo, že to celé se točilo kolem jiné osoby. „Cítí se žívá i Tala?“ Samozřejmě, že jsem si přála, aby byla naživu, ale podvědomě jsem trnula, jestli od ní budu mít pokoj. Všechny, až na Thomase to pobavilo.

„Ano, ta se cítí naprosto živě, díky mně!“ Připomenul mi to Thom. „Budeme se kvůli tomu stěhovat.“

„Kráva!“ Procedila jsem naštvaně skrz zuby.

„Ne, ona za to nemohla!“

„Thomas se nám zamiloval?!“

„Ale hovno! Nesnáším ji, ale jsou prostě věci, které musíš ovládnout.“

„A jsou prostě věci, které ovládnout nejdou!“

„Ale já jsem ti milionkrát-“

„Nehádejte se! Bello, musím se tě zeptat, jakou máš normální teplotu.“ Zasáhl Carlisle.

„Třicet sedm.“  Řekla jsem automaticky.

„To asi nebude možný. Teď máš čtyřicet osm.“

„To bych měla být správně mrtvá, ne?“

„Bello! Takhle nemluv! Víš, jakej jsem měl o tebe strach?“

„Promiň, uklouzly mi nervy.“ Zase ta nezkrotná chuť pomilovat se s ním.

„Nezlobím se, lásko.“

„Nemůžete nás teď nechat na chvilku o samotě?“ Kde se to ve mně vzalo? Všichni spořádaně odešli. Když jsme osaměly, tak se na mě Edward podíval se zvednutým obočím. Teď, nebo nikdy!!

Naše povídky

Autor: Emrelky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluju mytické příšery 13. kapitola: