Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluju mýtické příšery 11. kapitola

17.12.2009 (21:00) • Emrelky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1541×

11.Kapitola

"Bello! Ne!" Zařval na mě Thomas v myšlenkách, pozdě, já už nejsem jenom Bella!

Skočila jsem na prázdnou zem, Edward tam už nestál, díky tomuto jeho tahu jsem dokázala dostat na chviličku svoje tělo pod kontrolu. Dokonce jsem dokázala i hýbnout ocasem, ale byla to jen vteřina, zase jsem byla zahnána do koutku mysli. Ne! Musím bojovat.

Zaklonila jsem hlavu a zavila. Opět jsem dostala na chviličku kontrolu, těmito tahy jsem tu obludu hodně rozčílila, stáhla mě do nejsažšího koutku a já jsem dokonce přestala i vnímat okolí. Hodně v dálce jsem slyšela Thomasovy myšlenky, ale nedokázala jsem přesně určit jeho slova. Nevnímala jsem, nedokážu bojovat, když nemám zbraně. Takhle pod svou kontrolu mě ještě nikdy nedostal, možná už je konec.

Moje poslední myšlenka byla směrovaná pro vlkodlaka, který mě ovládal: Prosím, nezabíjej Edwarda.

...

Ležela jsem nahá na zemi. Nikde nikdo nebyl, když jsem se porozhlédla, všimla jsem si, že jsem stále u rybníka, bylo už světlo.

"Thomasi?" Zkusila jsem si vybavit včerejšek. Byl u toho i Edward. Nestalo se mu nic? Neublížila jsem mu? Začala jsem mít neovladatelný strach.

"Edwarde?"

Musím zjistit, co se stalo!

"Bello! Kroť se!! Nikdo ti neublíží! Slibuju! Přestaň!" Z výšky na mě doléhal Thomasův hlas. Bylo to, jako kdyby na mě křičel z haly. Všude se ozývali jeho slova. Rybník už mi vůbec nepřipadal jako z pohádky, spíš, jako z hororu.

Když jsem k němu došla, všimla jsem si, že je na zemi krev, hodně krve. Pořádně jsem se prohlídla, modlaje se, aby byla moje. Neměla jsem na sobě ani škrábnutí.

Cos s nima udělal?! Zařvala jsem sprostě na svého spolubydlícího v myšlenkách. Neodpovídal.

Rozhodla jsem se, že půjdu za Edwadovým pachem, nebyl zrovna čerstvý, ale byl tam. Vedlo mě to do lesa, po chvilce jsem ucítila, jak se začal smíchávat s Thomasovým. Běžela jsem, co nejrychleji tím směrem.

Konečně jsem uviděla Thomase sedícího v mechu, byl ke mně otočený zády, takže jsem mu neviděl do obličeje.

"Thomasi?" Opatrně jsem se k němu přiblížila, když jsem uviděla, kdo leží u něj. Byl to Edward, ležel před ním, všude měl otisky od tlap a drápů, neměl sice nikde krev, ale viděla jsem, že je mrtvý. Z očí mi vyhrkly slzy.

"Rozříštilas mu lebku, není to vidět. Ale také jsi ho kousla, nevěděl sjem, že máš v sobě jed, ale zabilo ho to okamžitě." Podal mi Thomas informace o Edwardově stavu.

"Nééé! Edwarde!" Klekla jsem si k jeho tělu, Thomas na mě dal svůj kabát, abych tam nebyla úplně nahá. Mrkla jsem k němu, měl ruku poraněnou do masa, to byla jeho krev.

V krku se mi utvořil knedlík, zabila jsem svou nejmilovanější osobu na světě a poranila svého bratra! Lehla jsem si na Edwardovu hruď a zavřela oči.

"Zabij mě!" Přes vzlyky nešlo poznat, co přesně říkám, ale věřila jsem, že on to ví, slyšel tu větu už nekolikrát. Neodoivídal.

"Dělej sakra! Kdybys to udělal už včera, tak Edward může žít!"

"Díky němu ses velice zlepšila, napadlo mě, že bychom mohli použít jeho sestru Alice, máš k ní taky velmi hluboký vztah. Pokud to tak půjde dál, možná to potlačíš úplně," vypadal spokojeně, možná mu ještě nedošlo, co pro mě Edward znamenal, co pro mě znamená Alice.

"Thomasi, ty to nechápeš?" Srdce mi ztěžklo, už to byl balvan, který mě tlačil k zemi.

"Seš zaujatá proti upírům, to je dobře." Pokrčil rameny.

"Vypadni! Odejdi odtud!" Přikázala jsem mu.

"Proč?" Ptal se ještě naivně.

"Říkám ti, abys okamžitě odešel!" Chvilku mě pozoroval, ale pak vstal a odešel do hloubky lesa.

Zůstala jsem sama se svým Edwardem. Jen já a on. Jak dlouho asi vydržím bez jídla? Doufám, že do příštího úplňku umřu. Umřu tady s Edwardem. Třeba se potkáme v nebi-haha, v nebi?! To těžko! On půjde do nebe a já půjdu do pekla, ale možná, že peklo není pro mě dost hrozivé, možná mě nechají schválně žít, abych trpěla tady na světě. Ale to by bylo pro ně nevýhodně, protože bych dál zabíjela.

"Edwarde, proč jsi neodešel, když si mohl? Proč odcházíš teď? Proč odcházíš takhle?" Slzy mi smáčeli tváře.

"Bello, jsem tu s tebou, neboj se." Promluvil na mě, znělo to z dálky. Takže jeho duch tu je se mnou, možná by mi to měl začít vyčítat.

"Chci, abys tu byl se mnou." Opakovala jsem beznadějně, pokud jeho duše je tady, tak bude brzy odvolaná do nebe, takhle nějak to bylo v nějakým filmu.

"Bello, vstávej!" Thomasův hlas mi už lezl na nervy, přála bych si, aby ten bezcita zmizel! Kvůli němu umřel Edward!

"Nech ji ještě spát, musela být strašně silná," Edwardův krásný hlas začal mluvit na Thomase. Měla jsem pocit, že oba stojí vedle mě, očima jsem prohledávala les. Nikde nikdo.

"Na spaní bude mít času dost později." Thomas mluvil nekompromisně, ale v jeho hlasu bylo něco, jako pýcha. Na co je tak pyšný?! Na to, že jsem zabila upíra? To je takovej, takovej... Nemůžu ani najít to správné slovo.

"Bello, vstávej." Někdo studený mě něžně pohladil po tváři, zmateně jsem se kolem se be dívala, nikde nikdo nebyl. Kdo na mě mluví?

Les mi začal mizet před očima. Všechno začínala zahalovat tma. Pevně jsem chytla Edwardovo tělo a čekala, co se bude dít dál. Postupně všechno zmizelo v neprostupitelné tmě, za kterou jsem neviděla ani já. V životě jsem nebyla tak strašně zmatená. Po chvilince sezačalo i vytrácet Edwardovo tělo.

"Né!" Pevně jsem se ho chytla, jestli mizí, tak já chci s ním!

"Bello?" Ozval se opět ten medový hlásek.

"Už se nám Šípková Růženka probudila?" Vtipkoval Thomas.

"Ah," zaskuhrala jsem a zamrkala. První, co jsem uviděla, byl Edwardův starostlivý obličej. Asi půl vteřiny jsem na něj zírala, a pak jsem vyskočila do sedu a zuřivě ho objala.

"Edwarde!!! Edwarde, Edwarde, Edwarde! Tolik jsem se bála! Tohle už mi nikdy neuděláš! Och, jak ráda tě vidím! Zdál se mi příšerný sen!" Kdyby nebyl upír, určitě by ho moje objetí bolelo, či možná až zabilo.

"Jsem moc rád, že se ti nic nestalo!" Zabořil svou hlavu do mé kůže. Až po chvilce někdo vedle mě zakašlal. Musela jsem se zasmát, byl to Thomas, tvářil se trošku dotčeně, že jsem takhle bouřlivě nepřivítala jeho.

"Thomasi!" Obajala jsem ho, z očí mi vyhrkly slzy. Po chvilce jsem se ho pustila, zvedla jsem před sebe svou pravou ruku, potom levou.

Oba na mě zírali, jakobych spadla z Marsu.

"No co,  je to prostě úžasný pocit, když můžu ovládat svoje tělo!" Vysvětlila jsem a postavila jsem se rychlosti blesku.

Chvilku nikdo nic neříkal.

"Ehm, Bello?"

Otočila jsem se za Thomasovým hlasem, když v tom jsem si všimla, že jsem nahá. Zrudla jsem jako rajče. Na zemi byla bunda, kterou jsem byla pravděpodobně přikrytá. Okamžitě jsem ji na sebe navlíkla. Mrkla jsem k Edwardovy, který mě se zájmem pozoroval.

"Takže," snažila jsem se odvrátit téma, "co jsem včera ztropila?" Pořád jsem byla uvolněná, když jsem si uvědomila, že celá aféra se nemusela stát zrovna tady. "Já... jsem...." Nadechla jsem se a řekla to s bolestí. "Zabila jem někoho? Ublížila jsem někomu?"

Oba na sebe pyšně koukli.

Slova se ujal Edward. "Bylas úžasná! Slyšel jsem tvoje myšlenky, a potom myšlenky toho zvířete!"

"Ty jsi slyšel moje myšlenky? Jak je to možné?"

Teď promluvil Thomas. "Edward má dar, stejně, jako Alice. Dokáže číst myšlneky. Říkal, že doposud ti do mysly neviděl, to kvůli té zdi kterou sis tak dobře vybudovala."

Přikývla jsem na srozuměnou. A koukla na Edwarda, který pokračovalo.

"Vůbec mě nenapadlo, jak moc se dokáže ten tvor zvůdčit. Jak tě dokáže dostat dozadu, když útočil, cítil jsem, jak tvoje mysl pozhasíná, měl jsem strašný strach, že už tam nejsi, ale pořád jsem tvou přítomnosti cítil. Něco jsi mu řekla, ale já to neslyšel, bylo to moc hluboký a on se na mě podíval, už jsem si myslel, že to je konec, Thomas na tebe stále mluvil, myslím, žes to už nevnímala, ale nejsem si zcela jistý,"

Zavrtěla jsem hlavou, "jen jsem něco slyšela, ale nedokázala se na to soustředit."

"to jsem si myslel. Bylas strašně silná, protože on se tě snažil potlačit úplně, ale vypadalo to, že ty nemáš nejmenší problémy zůstat v něm-teda v sobě." Zašklebila jsem se. "Myslím, že mě chtěl zabít, ale neudělal to, protože cítil něco, jako tvůj odpor. Kdyby to udělal, určitě by se už nikdy nedostal na povrch."

Nechápavě jsem na něj koukala, Thomas si povzdechl a přetlůmočil mi to. "Prostě kdyby zabil Edwarda, nebo mě, měla bys v sobě tolik bolesti a smutku, že by ses buď chtěla zabít, nebo bys už nikdy nebyla dost silná, aby ses stala vlkodlakem. Prostě myslel na sebe."

Chvíli jsem nad tím přemýšlela. "Takže se vlastně nic moc nezměnilo."

"V podstatě ne, ale dokázalas to už několikrát potlačit. Nikoho si nezabila, vypadáš stále stejně, vypadá to, že to ho hodně oslabilo." Pokračoval nadšeně Thomas.

"JAk to myslíš, s tím nezměnila?" Zeptal se Edward Thomase.

"Kdykoliv se po úplňku v noci probudila, vždycky byla o něco hezčí, byly to nenápadné změny, ale byly tam. Bylo to kvůli tomu, že jedla lidské maso."

Otřepala jsem se odporem.

"To už nejde, aby byla hezčí." Odporoval mu Edward a já se začervenala.

"Ale jde, dolní ret má větší, jak horní, tohle je nesymetrické, tuhle nesrovnalost by si ta zrůda nenechala." Nestihla jsem se ani dotčít, když Edward pokračoval.

"Nemá to nesymetrický."

"Ale má, koukni se na to pořádně." Edward se naklonil ke mně, tvář mi ovanula jeho vůně, děsivý obrázek už nebyl. Mile mě to překvapilo. Ale stále jsem cítila přítomnost zvířete ve mně.

Jeho tvář byla od mé jen pár centimetrů. Srdce se mi divoce rozbušilo.

"Máš pravdu, ale je to sexy." Zhodnotil můj ret po chvíli Edward a já zčervenala, zase.

"Není." Odmávl to Thomas

"Css" Tohle se mě dotklo.

"Je!" Odporoval mu Edward, stále pár centimetrů ode mě.

"Prostě říkám, že by to ten vlkodlak chtěl změnit." Řekl Thomas a ignoroval mě.

Edward se naklonil ještě blíž, srdce mi brzy vyletí z hrudi, pomyslela jsem si. Lehce otřel svoje ústa o moje. Vrhla jsem se na něj, jako umírající hlady na jídlo. Líbali jsem se jen chviličku, Edward se ode mě odtáhl a pobaveně mě sledoval.

"To by udělal chybu," odpověděl Thomasovy na předešlou větu.

Thomas jen obrátil oči v sloup. "Raději pojďmě, myslím, že vzrušení bylo za tu noc až dost."

Všichni jsme se tomu zasmáli. Už jsem se těšila, až si napustím vanu. Snad poprvé jsem se těšila na budoucnost, která mě čekala, teda, jen na tu krátkodobou. Měla jsem stále strach z úplňku, ale takhle, jsem svou přeměnu ještě oddálila. Pokud budu opatrnější, budu mít příští úplněk o hodně navrch nad tou zmutovanou obludou. V hlavě mi hrozivě zavrčel, zašklebila jsem se. Nelíbilo se mu, jak jsem ho otitulovala.

Napsala: Lucik1

Naše povídky

Autor: Emrelky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluju mýtické příšery 11. kapitola: