Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluju mýtické příšery - 10. kapitola

16.12.2009 (19:00) • Emrelky • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1478×

Miluju mýtické příšery.

10. kapitola

Koho jsem tam uviděla, to mě zarazilo a šel rovnou ke mně. Automaticky jsem se zhluboka nadechla, abych si nabrala zásobu čistého vzduchu, který je nenasycený jeho vůní. Když si všiml, jak jsem zpanikařela, zastavil se dva metry ode mě. Co to se mnou je?! Naposeledy jsem se chovala naprosto přirozeně, nebo se přeměna od té doby o tolik posunula?!

Nasadila sjem milý úsměv a udělala pár kroků k němu.

"Ahoj Bello," jeho tón byl ostražitý, trochu jsem se zděsila.

"Ahoj Edwarde, copak ty tu děláš?" Očima jsem prolítla obchod, prodavačky stáli u kabinky a ruce měli plné nějakého oblečení.

"Jsem tu s Alice. Chtěla někoho, aby ji potom pomohl s nákupem. Bohužel ta nešťastná sirka padla na mě." ZAsmál se spolu se mnou. "A co tu děláš ty?"

"Na mě nepadla žádná sirka, ale zjistila jsem, že nemám skoro žádné oblečení." Očima jsem si ho znovu projela, slušelo mu to. Díky přeměně, začínám mít ještě lepší zrak, takže jsem si na něm všimla každé dokonalosti, jinak to nazvat nejde. Nevypadá jako pětašedesátiletý stařeček. Není to člověk, to je jasné. Jediný, co na něm sedlo, byl... upír.

Ten krok, který jsem udělala před tím k němu jsem okamžitě udělala zpátky.

Oči mu sklouzly k mým kroků, potom se zaměřil na můj, zřejmě vyděšený výraz a nadzvyhl obočí, vypdal zaraženě.

Dál jsem vedla svoje myšlenkové pochody; jediný, co na něm nesedí, jsou ty oči! Neměl by mě chtít zabít? Možná už ze mě cítí ten pach! Dneska obzvlášť, je úplněk! Mrkla jsem na hodinky. Nebyl důvod se ještě stresovat, do půlnoci je času dost.

Edward se otočil ke kabince, vypadalo to, jakoby poslouchal, pak zaklel a chtěl mě chytit za ramena, ale já se mu vyklouzla a lidskou rychlostí, a to bylo pro mě hodně těžký, jsem utekla z prodejny. Vyrazila jsem z nákupního centra jako zpomalený film a sedla si do auta. Místo toho, abych se okamžitě rozjel domů, seděla jsem tam. Seděla a koukala na svoje morbidní obrázky v hlavě.

Jednou tam byl Edward bez hlavy, podruhé bez rukou, pak byl zlomený vejpůl. Všude byly moje otisky tlap.

V autě jem seděla asi hodinu a půl. Nevšímala jsem si toho. Co dneska v noci bude? Koho zabiju? Měla bych pdjet, ale něco mi říká, že přestože odjedu, vrátím se sem, jako vlkodlak a budu rozzuřená, to by znamenalo zabít další lidi. Co když si troufnu na upíry? Není pochyb, že bych je zabila, ale jak bych se s tím vypořádala z lidské stránky?

Mrkla jsem na palubní hodiny. Bude pět. Čas jít za Thomasem a říct mu moje nové objevy. Třeba už bude mít plán na dnešní noc.

Nastartovala jem auto, když v tom někdo otevřel dveře, strašně jsem se lekla, uvědomila jsem si, že jsem celou tu dobu nedýchala, rychle jsem to napravila hlubokým nádechem, abych zjistila, kdo se mi sem dobývá, ale to jsem dělat neměla, byla to moje ukvapená reakce. Byl to Edward.

"Můžu se s tebou svést?" Zněl naprosto klidně. Zavrčela jsem na něj dost hlasitě. Zkoprněl vykuleně se na mě díval. No tak! Ovládni se! Pobízela jsem se. Hlavu jsem rychle opřela o volant, Ovládni se! Miluješ ho, vzpomínáš?! Měla jsem pocit, že vyskočím z kůže, pane bože! Já se teď určitě proměním!!! Tohle je ten pocit, o kterým Thomas mluvil, všechno ve mně hoří, cítím, jak se napovrh mé kůže dobývá to monstrum.

Ne! Musím to zastavit, ztuhla sjem a myslela na to, jak Edwarda miluji, jaký by to pro mě bylo, kdybych mu ublížila. Křečovitě jsem svýrala volant, musel to být zajímavý pohled. Ledové ruce se dotkly mých, které právě hořely touhou se proměnit a ublížit mu, každý část mého těla ho toužila zabít, krom srdce, vypadalo to, že to jediné se mnou spolupracuje, teda spolupracovalo, teď bylo jako o závod z jeho dotyku.

V první chvíli jsem si všimla, že touho, která prahla po jeho smrti vystřídala scela jiná. Po chvilce jsem zvedla hlavu a podívala se na něho, seděl nedle mě v autě a tvářil se ustaraně, pořád mě držel za ruku, to mi pomohlo potlačit zvíře ve mně.

Nádech, vydech, nádech- správně, teď jsem to já! Teď mě neovládá.

"Tvoje oči," tiše na ně ukázal. Koukla jsem do zpětného zrcátka, byly žluté, jasně žluté, jako to mívají zombie. ZAvřela jsem je a soustředila se na jeho přítomnost vedle mě. Po chvilce jsem je znovu otevřela, už byly moje. Byla tam hnědá bez náznaku žluté. Tak je to správně, začínala jsem mít radost, že jsem dokázala potlačit přeměnu, možná Thomasova první teorie opravdu bude funguvat! Pak jsem si bohužel uvědomila, že je to horší, a že to jde moc rychle. Dřív jsem se proměňovala jen za úplňku o půlnoci, teď jsem na to byla už připravená v pět hodin!

"Promiň," vypadlo ze mě.

"Co jsi zač?" Pořád nepouštěl moji ruku, kterou jsem měla na volantu. Spustila jsem je.

"Tady bych ti to říkat neměla." Koukala jsem, jak lidi vycházejí z obchodů s tažkami v ruce, někteří před sebou tlačili nákupní vozík a mířili si to k autům.

Jednou jsem mrkla a seděla jsem na místě spolujezdce, bylo to tak rychlý, že jsem nestihla protestovat.

"Tak zajedem na jedno místo nedaleko odtud." Oznámil mi a už startoval auto.

Jel naprosto jistě, ani jednou nezapochyboval o směru jeho cesty.

"Za jak dlouho tam budeme?" Otázka byla doprovázená obavami, nemůžu přešvihnout jedenáctou hodinu.

Do dvou hodin jsme na místě."

"Nedaleko odtud?" Zopakovala jsem jeho předešlou větu a zasmála se tomu.

"Každý má pojem o čase trošku odličný," zakřenil se díval se mi přímo do očí. Spíš každá bytost. Opravila jsem ho v duchu. Můj čas teď letí moc rychle.

"Neměla bych s tebou jet."

"Ani já ne, podle toho, co Alice viděla..." Nedořekl celou větu, to mě trošku naštvalo.

"Co viděla?" Bojovně jsem se zeptala.

"Nic,"

"Lháří!" Otitulovala jsem ho.

Zasmál se tomu, nevypadak sklesle, možná neví, jak moc blízko je smrti.

"Je ti zima?" Zeptala jsem se po chvilce ticha ze slušnosti.

"Ne," možná se chtěl ještě ptát, ale pak si to rozmyslel.

"Můžu tedy otevřít okno?" To by mi pomohlo pročistit si hlavu, nebudu jí mít plnou jeho vůne.

"Otevři" pokrčil rameny.

Dál jsme jeli vceklu v tichosti, občas někdo něco prohlásil, čemuž jsme se oba zasmáli, ale z napětí, které mezi námi poletovalo, jsme se nevykousali.

Po dvou hodinách jsem vystoupili na jedné lesní cestě.

"To je to místo?" Čekala jsem, že pro tuhle dálku to bude něco originálnějšího.

"Ne, to místo je tam vzadu." Ukázal do dálky, tam se stromy křížily, jelikož byli tak huté, neviděla jsem přes ně. Zaposlouchala jsem se do zvuků. Z místa, kam ukazoval znělo tiché šplouchání, zhluboka jsem se nadechla-voda. Překvapivě mě to vykolejilo

"Ehm, voda?" Zamrkala jsem k němu.

"Tys tu někdy byla?" Podivil se překvapeně.

"Nebyla," pak jsem si uvědomila, že tohle, by žádný člověk necítil, ani neslyšel.

"Voda." Potvrdil mi. Došel těsně ke mně. Vypadalo to, že mě chce políbit, to nesmí! Pomyslela jsem si, prahla jsem po jeho polibku víc, jak po cokoliv jiném, ale nemohla jsem si dovolit znovu ulítnout!

Povzdechl si, možná si taky uvědomil, že nejsem normální člověk, nebo upír, a chytl mě za ruku. To ve mně vyvolalo neodolatelnou tohu. Kousala jsem se do rtu, abych ji nepropadla. V tichosti jsme došli až k rybníku, který jsem před tím cítila a slyšela. Bylo to jako z pohádky, ryhníček nebyl moc velký, ale ani malý, byl symetricky oválný, kousek od nás bylo molo, rybník byl lemovaný lesem, který byl hluboky, nedohlédla, ane nedoslechla jsem na jeho konec, tohle místo muselo být srdce lesa. Na druhé straně rybníčka byla hráz. Měla jsem strašnou chuť jít se tam vykoupat, voda byla čistá a voněla, šlo vidět, že tohle místo nenavštěvují moc často lidé.

"Nádhera." Vydechla jsem. "Jak dlouho tohle místo znáš?" Poprvé tady jsem se podívala na něj, jeho dokonalost semka přesně zapadala.

"Jednou sjem byl na... procházce v lese," mrknul do hloubky lesa, "a našel jsem to tu. Od té doby sem chodím často."

Všimla jsem si, jak se zadrhnul, ale pokračovala jsem, "máš v zásobě ještě hodně takových míst?"

Zásmál se tomu, "Ještě mám jednu louku, ale tam bychom museli jít pár kilometrů pěšky, tak jsem kvůli tobě raději zvolil toto místo."

"Mně nevadí chodit pěšky!" Napomenula jsem ho, ale vůbec to neznělo přísně, protože jsem byla stále okouzlená.

"Už mi řekneš to, co jsi mi nechtěla říct v autě?" Tohle vrátilo zpátky na zem. A musím říct, že ten dopad byl tvrdý. Znovu jsem prolítla očima místo, až teď jsem si všimla, že je tma. Okamžitě jsem se podívala na hodiny, bude půl osmé. Nemám zas tolik času!

Tiše jsem došla na molo, slyšela jsem, že Edward moje kroky opětuje pár kroků za mnou. Na konci mola jsem zůstala stát. Zastavil se také.

"Vím, co jsi zač ty, ale pár věcí mi k tobě nesedí," můj hlas byl odměřený, nemohla jsem si pomoct.

"Jaké?"

"Tvůj pach, dříve tu upíři byli a musím říct, že ten pach si pamatuju do dneška, srmděli snad ještě víc, jak-ani nevím co! Hnusně přesládlý štiplavá pach. Ale ty, tvoje rodina, jste úplně jiní! Když jsem v tvé blízkosti, toužím jen po jediném..." Zadrhla jsem se, mám mu opravdu říct všechno? Co tím můžu ztratit? Vlastně, ztratím tím hodně, jeho! Ale kdyby to věděl, mohl by mi pomoct, už možná tím, že by ke mně nechodil tak blízko. Z očí mi vyhrkly slzy.

"Po čem toužíš, Bello?"

"Zabít tě. Nedokážeš si představit, co všechno musím vidět, když tě cítím. Tvoje vůně, je tak strašně... výrazná, že mě to nemůže uštřit těch obrázků. V blízkosti tvé sestry se mi tohle nikdy nestalo." Odmlčela jsem se, slzy úřetekly hrázičku v očích.

Edward udělal pár kroků ke mně, chytl mě za ramena a držel na délku svých paží, divím se, že šel tak blízko ke mně, aby mě utěšil. Proč se mě nebojí? Možná bych mu měla říct, co přesně jsem.

"Ti upíři, které jsi cítila... byli z Voltery. Přijeli k nám dva, jeli za Carlislem. Cítila jsi je tak moc, potože oni se živí lidskou krví." Vysvětloval pomalu.

"A vy?" Mohli bychom lovit spolu! Ozval se v pozadí vlkodlačí hlásek, mluvil k Edwardovi, ale nedovolila jsem mu, aby zrovna tohke proklouzlo přes mé rty, takže to říkal spíš mně. My budeme jíst a vy budete pít! Přestaň! Okřikla jsem ho, zmlkl, naštěstí.

"My si říkáme vegetariáni. Je to taková rodinná ironie. Živíme se zvířecí krví."

To mě bolelo ještě víc, to znamená, že jediný, kdo tu zabíjí, jsem JÁ!

"Proto ty vaše oči,"

"Ano."

Chvíli jsme byli znovu potichu, on asi přemýšlel o tom, co jsem mu řekla, a já se dokopávala k tomu, abych mu řekla, že jsem vlkodlak.

"Edwarde, já..." jak to říct? Do toho, musím!! Poodstoupila jsem od něj, jeho ruce se spustily podél těla. Nemůžu se na něj dívat, když mu to budu říkat. Otočila jsem se k němu zády.

"Lidé, co tu umírají," začala jsem, "zabíjím já. Snažím se to zastavit, ale nejde to! Prostě je to nemožné!" Opět jsem se odmlčela, bolelo mě, když jsem tohle musela říkat nahlas, dokud to bylo jen v mých myšlenlách, byla to moje bolest, jakmile to šlo z úst ven, slyšela jsem za každým svým slovem zhnusení a zatracení.

"Bello, to je nemožné, jsi tak křehká-" Pudce jsem ho přerušila odkašláním, tatkně jsem mu naznačila, aby byl potichu, protože tohle přesvědčování o opaku mě bolelo.

"Každý úplněk o půl noci se proměním ve vlkodlaka," automaticky jsem koukla na hodiny - půl desáté. "O proměně vím málo. Ani Thomas neví, co jsem přesně zač. Odtáhl mě od rodiny, protože si myslel, že jsem klasický vlkodlak, hodný vlkodlak. Ale já byla jiná, měsíc po tom, co jsme se usídlily tady, to bylo naše první místo přestěhování, proměnila jsem se, Thomas mě chtěl zastavit, ale byl proti mně slabý. Jsem strašně obrovská a silná. Snažil se mě zavřít do sklepa, ale nepomohlo to. Dělali jsme úplně všchno, já sama svou přeměnu nedokážu vyvolat, to jsme zkoušeli taky.

Zjistili jsme, že se to zhoršuje, v jednom kuse se musím ovládat. Ta stvůra ve mně roste s požírá, pokud to tqak nazvu, moji mysl. Přestávám to být já. Chápeš to? Zabíjí mě to! Pokud se něco nezačne dít, do roka by ze mě byla už jen ta obluda, co zabíjí lidi. Řekla jsem Thomasovy, že mě musí zabít, ale co myslíš, poslechne mě? Neposlechne, Měla bych to udělat sama! Vím, že už není žádný způsob, jak toho démona ze mě vyhnat, i kdybych nějak přeměnu zastavila, pořád se budu o úplňku měnit.

Když lovím, nejsem to sice já, ale jsem svědkem. Moje osoba je stažena do koutku mé mysli a já to musím jenom pozorovat, aniž bych měla kontrolu nad tělem." Odmlčela jsem se, poslouchala jsem jeho pravidelné nádechy.

Po chvilce mlčení jsem se otočila k němu. Ztrápeně mě pozoroval. "V autě, vypadalo to, jakobys měla vyskočit z kůže." Zašeptal.

"Takhle mě nemůžeš překvapit, nedokážeš si představit, jsk si byl blýzko smrti. Odpřisáhla bych, že jsem se začala přeměňovat, ty oči byly začátkem."

"Alice to viděla."

"Co viděla?" Nechápala jsem.

"Ona vidí do budoucnosti, viš? Viděla, jak umřu, nechtěl jsem ji poslechnout, proto jsem přišel za tebou až po hodině."

"Nezabila jsem tě jenom proto, že ses mě dotknul." Usmála jsem se, ale nebyl to pravý úsměv, byl falešný.

Došel ke mně a pohladil mě po tváři.

"Oba dva toužíme po krví toho druhého." Zašeptal.

"Ty mě chceš taky zabít?" Mohli bychom si dát souboj na tělo! Začal zase ten hlas plánovat. Třeba hned, jen chviličku počkej, tahle holka by tě neporazila, přeměním se a rozdáme si to.

Začala jsem cíti horkost v těle, přeměňuje mě! Přestaň! Okřikla jsem ho. Překvapilo mě, že opravdu poslechl.

"Toužím po tvé krvi víc, jak po komkoliv jiném." Ucítila jsem jeho ruku na svých zádech.

"Udělej to! Prosím!" Zašeptala jsem a zavřela oči, toužebně jsem se k němu přitiskla.

"Co mám udělat?" Jeho hlas překypoval touhou.

"Zabij mě! Teď! Hned! Tady! Prosím, dneska je úplňek, nechci zabíjet." Zvedla jsem hlavu, aby měl lepší přístup na můj krk. Cítila jsem jak stuhl. Otevřela jsem tedy oči a všimla si, jak mě sleduje vyděšeným pohledem.

"To nikdy neudělám!" Už nebyla v jeho hlase touha, ale naštvanost.

"Chceš to tolik, jako já!"

"Ne! Nechci!" Oponoval mi.

"Teď jsi mi řekl, že chceš!"

"Ty máš v sobě démona já ho v sobě mám taky! On to chce, já ne! Já tě chci zachránit, jakkoliv před ním. Nikdy bych tě nezabil." Vysvětlil stále trochu podrážděně.

"Seš stejnej, jako Thomas!" Obvinila jsem ho naštvaně. Jakmile jsem řekla Thomasovo jméno, odtáhl se ode mě. Málem jsem spadla do vody, jak to bylo nečekaný, v jednu chvíli mě objímal, v druhou se ode mě odtahoval.

"Co se stalo?" Zakodrcala jsem se do boků.

"Máš kluka, Thomase." Oznámil mi naštvaně.

"Thomase?" Zasmála jsem se. "Je to můj bratr." Znovu jsem mrkla na hodinky. Bude třičvrtě dvanácté! "Sakra! Sakra!" Chtěla jsem ho obejít, ale molo nebylo tak široké, proto jsem se odrazila a přeskočila ho.

"Co se stalo?" Chtěla jsem běžet k autu, ale uvědomila jsem si, že Edward nemá jak odjet, když poběžím, budu doma ještě rychleji. Edward mě chytl za rameno, prudce jsem se k němu otočila a zastavila se, udělal to stejný, ale můj pohyb ho překvapil, takže do mě málem narazil.

"Edwarde! Tady máš klíče od auta! Odjeď! Okamžitě!"

"Cože?" Nechápal, klíču, které jsem mu strkala do ruky si nevšímal.

Strčila jsem mu před noc moje hodinky, pouze na ně mrkl, a pak se podíval na nebe. "Úplněk?" Uhádl.

Pouze jsem přikývla a zacinkala klíčkama, aby si je vzal. Udělal to, oddychla jsem si, ale místo toho, aby běžel k autu a odjel, objal mě kolem ramen.

"Edwarde! Okamžitě odjedi z tohohle místa!" Přikázala jsem, ale nemohla jsem ho neobejmout.

"Neodejdu!" Řekl nekompromisně.

To mě zarazilo, začala jsem se bát, srdce mi bušilo až v krku. "Prosím! Nedělej to!" Hlas se mi třásl.

"Bello, nenechám tě tu, jsem upír, poměrně dost silnej."

"Ale já chci zabít tebe, chápeš to? Já tě celou dobu hledala. A ty mi takhle nadběhneš skoro přímo do tlamy! Okamžitě odejdi!" Přikázala jsem mu.

"Pomůžu ti." Pokračoval.

"Ne nepomůžeš!"

"Fuj!" Řekl najednou.

"Co je?" Možná už cítí, že se přeměňuju, asi mu smrdím. Ale já necítím, že se měním!

"Tvůj kluk sem běří, strašně smrdí!" Stále mě nepouštěl.

"Thomas sem běží?" Udivilo mě to, jak mě našel? Pak jsem si všimla oslovení, které Edward použil. "Thomas není můj kluk!!"

"Líbala ses s ním na parkovišti!" Odsekl mi a díval se směrem, kterým Thomas běžel, jeho tlapy těžce dopadaly na zem, nějak se nezabíval ladností, nebo tichostí svého běhu.

"Chodíme spolu jen na oko. Tohle nemůžeš pochopit. K normálnímu člověku se nemůžu přibližovat, strašně snadno se nechám unést. Thomas je pěknej a k němu by se hlásila každá holka, tak jsme se domluvili, abychom měli od nich pokoj, že spolu budeme na oko chodit."

"To vaše divadlo máte nějak moc vychytaný." Zamumlal naštvaně, poukazoval tím na tu aféru na parkovišti.

"Tala mě strašně moc vadí. Moc se kolem mě motá. Prostě jsem vybuchla, no." Trošku jsem se za to zastyděla.

"Ty vlasy Taly, tos udělala ty?" Zeptal se nevěřícně, začal si to pomalu spojovat. Usmála jsem se.

"No, bylo to velice riskantní, Thomas mi kvůli tomu strašně moc vynadal. Ale když jsem v noci k ní lezla do pokoje, cítila jsem zadostiučinění, ale nechtěla jsem ji zabít, těšila jsem se na ni do školy." Znovu jsem se zasmála.

Chvíli jsme oba jen tak stáli v objetí a poslouchali Thomasovy kroky, byl od nás už jen pár kilometrů. Koukla jsem na hodinky, za minutu dvanáct. Pořád jsem necítila potřebu přeměnit se, ale vykroutila jsem se z Edwardova objetí. Poodstoupila jsem několik kroku od něj, chtěl mě následovat, ale můj pohled ho zastavil, byla jsem od něj už padesát metrů, teď, kdybych se proměnila, mám čumák a u jeho hlavy. Někdo mě chytl zezadu za ramena, cítila jsem, že je to Thomas ve své lidské podobě.

"Vypadni odtud, Edwarde, je to pro tvoje bezpečí!" Thomas mě pevně tiskl za ramena. Byla jem ráda, že Edwarda varoval a modlila se, aby odešel. Ale on byl na to moc tvrdohlavý. Tělo mě začalo pálit, za dnešek už potřetí, tentokrát jsem si však byla jistá, že démon vyhraje.

"Thomasi, už to cítím." Zašeptala jsem. V duchu jsem křičela na toho démona, ať toho nechá, ale ignoroval mě.

"Jakmile to nebudeš ty, řekni mi, ano?" Mluvil dál Thomas. Nedokázala jsem se na nic soustředit, než na to, jak přestávám cítít kousky těla.

"Proměň se!" Zašeptala jsem pořád ještě já.

"Něco mě napadlo, poslouchej mě ještě, ano? S vlkodlaky se můžu domlouvat přes myšlenky, otevři mi svou hlavu, prosím, třeba s tebou budu moct mluvit, i když bude přeměněná." Slyšela jsem ho už z dálky.

"Chceš, abych zbourala ty stěny, které jsem si budovala tak dlouho?" Hlavou mi probleskla vzpomínka, jak jsem se snažila, uchránit myšlenky před Arem, jednoho z královské rodiny Volturiových, ještě jsem se s ním neviděla, ale Thomas říkal, že brzy příjde, protože se o mně dozví určitě přes jiné upíry.

"Ano, přesně to chci!"

"Co když to nezvladnu?" Mrkla jsem.

"Bello, věřím ti! Už se měníš, tvoje oči-"

"-jsou žluté," přerušila jsem ho, hlas už nebyl úplně můj, v pozadí už to byl hrubý, hrůzostrašný démonův hlas.

"Držíš se dlouho, jsi dobrá, už to bude minuta!" Povzbudoval mě Thomas, tělo se mi třáslo, každou chvíli vybuchnu, vím to! Nikdy jsme minutu nevydržela, prolítlo mi hlavou, vždycky to bylo deset vteřin.

"Dneska jsem trénovala!" Zamumlala jsem vzpomínaje, kolikrát jsem démona musela potlačit.

"Ano, tak je to správně, mluv se mnou! Hlas už se ti mění do normálu!" Cítila jsem plamínek naděje, musím komunikovat! Přestože říkal, že se měním zpátky, cítila jsem, jak se to zhoršuje.

"Ublížím Edwardovi, zabij mě!" Tentokrát to sice byla moje slova, ale hlas už nebyl jen nasáklý démonovým chrapotem, už to byl jeho hlas.

"Edwarde, okamžitě odejdi! Už to není Bella, kterou znáš!" Chtěla jsem říct, že tu jsem pořád, ale nebyla by to úplně pravda, oči mi ulpěly na kulatém měsíci, který de pohupoval nad vodou. Měla jsem silnou touhu zavít. Ale Thomas to slyšel v mých myšlenkách a okamžitě mi ucpal pusu. Kousnu ho! Tohle je drzost!

Už mi nikdo ramena nedržel, jediné, co jsem cítila, tak to, jak mi Thomasův dech šimrá za krkem.

"Pořád mě omezuješ! Zabiju tě!" Zařvala jsem na něj, vlastně, už jsem neřvala je, cítila jsem, jak se mi otevírá pusa, ale necítila jsem hlasivky, takže to už mluvil démon.

Někdo vydechl, hlava se mi otočila tím směrem. Byl tam Edward, něco poslouchal, ale já nic neslyšela.

"Ty zemřeš taky! A hned první!" Ne! Už bylo pozdě, tělo mi vybuchlo v náhlé nenávisti, už jsem necítila ruce, jen velké tlapy. Stromy mi připadali maličké, samotný Edward mi připadal maličký. Škoda, bude to snadná kořist! Pomyslela jsem si a vyskočila k němu.

Napsala: Lucik1

Naše povídky

Autor: Emrelky (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluju mýtické příšery - 10. kapitola: