Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluji tě takovou, jaká jsi... 4. kapitola

07.08.2010 (11:45) • PlayGirl • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1241×

Minule
„Jaká pravidla sis říkala?“ zeptal se naštvaně táta.
„První a druhé,“ odpověděla jsem mu a už jsem na pohledech ostatních viděla výraz zvaný: Ta holka se mi snad jenom zdá!
„Zapoměla jsi na pravidlo číslo tři: Nikdy se nesnaž zabít upíra, když jsi oslabená,“ vmísil se do rozhovoru Sam.

Pokračování
To jsem tomu zase dala. Nejdůležitější pravidlo a já si ho nepamatuji. A totálně jsem se ztrapnila před tím upírem. No, já jsem teda dílo! A už mám důvod, proč mi musí táta udělit hodinovou přednášku, zatím co máma bude vařit večeři.

„Jacobe, ta holka potřebuje řádný výcvik,“ prohlásil Sam. Naštvaně jsem podotkla. „Já nejsem nějaká holka! Já mám jméno! Nessie se jmenuji, víš?! Ty... Ty... Chlape!“ Všichni se začali smát. I Sam. Teď se mi snad zdají naopak oni!

„Chceš jí dát na La Pushskou?“ zeptala se mamka Sama a zároveň i táty. „Bylo by to nejpřijatelnější řešení. Je to jedna ze tří škol pro vlkodlaky. Sjíždí se sem z celého okolí. Po celé Americe jsou smečky, které postupně odjíždějí do světa, aby chránily lid. Uběhly jenom dva měsíce. To se teprve budou učit proměnu. Zeptejme se Setha. Nedávno tam taky začal,“ prohlásil Sam. 

Naše pohledy zasměřovaly na mladého hocha stojícího v povzdálí.
„Proměnu bychom měli zvládat bez problémů. Teprve se učíme ovládání, pravidla a chodit. Nevypadá to, ale pro začátečníky je to dost těžké,“ odpověděl Seth. Měl hlas, jakoby ho někdo kopl do rozkroku. To je ale jedno.
„Dobré je, že tam může nastoupit hned. Jak říká ředitel a učitelé: Čím dříve, tím lépe,“ dodal Seth. Hned mi bylo jasné, že tam půjdu od dalšího rána. A byla jsem ráda! Konečně nějakej odvaz! Neříkám, že ta rvačka s Paulem nebyl odvaz, ale tím jsem se nic nenaučila.

„Takže zítra naklušu se Sethem do školy?“ zeptala jsem se všech. A všichni přikývli. „Fajn. Tak já si jdu... Co si mám vlastně připravit do školy?“ Moje otázka směřovala spíše na Setha. Táta k němu udělal gesto, aby mi to šel ukázat.

Poslušně jsem ho následovala.

Podle nápisu na zvonku (Blackovi) jednoho z domů, jsem usoudila, že tam zdřejmě bydlíme.
Seth odhodlaně vyšel schody a zamířil do úplně připraveného pokoje. Otevřel jednu skříň a prohraboval se mezi oblečením.

„Podle školního řádu musíme mít od každého druhu oblečení alespoň tři náhradní. Průkazy žáka tam nemáme. Stačí ti pár sešitů. Na útoky, strategie, vlčí jazyk, obranu, chody a lékařství.
Máme čtyři ročníky. První se jmenuje Selvatico. Je to italsky a znamená to Divocí.
Druhý ročník se jmenuje Dio Khonsu a znamená to Bůh Chons. Je to egypský bůh měsíce. Právě v druhém ročníku se budeš učit spolupracovat s přírodou.
Třetí ročník je Tasso. Znamená to Stopy.
Čtvrtý ročník je Forte. Znamená to Silný.
Ve škole si vše vždy opakujeme. Nemusíš se bát, že bys byla po zadu. Lehce se může stát, že propadneš. Není to nic neobvyklého. Stává se to 85% žáků. Obvzláště ve třetím ročníku. 
Výuka není zase tak těžká, ale učitelé přísní opravdu jsou. Při vlčím jazyku něco špatně řekneš a máš trest. Jediné písmenko spleteš a máš proč si doma sednout k učení a učit se. Zatím ale bereme jednoduchá slova, jako je Pomoc, útok, spojenectví, přátelství. Každopádně, v myšlenkách si povídat můžeme, ale někteří upíři umí číst myšlenky, proto vlčí jazyk,“ vysvětlil.

Poté přistoupil ke mně a do ruky mi vtiskl zlatý odznak, tvaru ohně, ve kterém se objevoval černý vlk. Nechápavě jsem na něho koukla.

„Tento odznak musíš nosit přišpendlený na svrchní straně oblečení a na srdci. Podle něho ostatní poznají, že patříš mezi Selvatice. Oheň znázorňuje divokost a volnost. Každá třída má své odznaky. Ve škole jich dostaneš ještě pár,“ vysvětlil znovu.

Dělal na mě dojem totálního šprta, ale když říkal, že jsou učitelé přísní, asi to musí být fakt pravda, když se i kluk dokáže našrotit vědomostmi. Tak to chci vidět, jak se to naučím já. Učení mi nikdy nešlo.

„V kolik tam zítra máme být?“ zeptala jsem se. „V půl šesté. Vzduch je čistý a my se můžeme učit rozeznávat pachy. Jo, a mimochodem, proč máš pořád pokrčenou ruku?“ zeptal se naopak Seth a pohled se mu přesměroval na mou bolavou ruku. „Jenom mě bolí. Mám jí naraženou,“ odpověděla jsem nejistě, i když jsem vůbec nevěděla, jestli říkám pravdu.

„Jestli jí mám zlomenou nebo naraženou, zkus tohle: Vem si velkou mísu, dej do ní vodu při 50 stupních. Přidej bobkový list a čokoládu. Citrónem si potři ruky a do vody nasyp hodně ledu. Pak tam strč ruku. Ale než jí tam srčíš, odlej si trochu té vody, asi půl skleničky a vypij ji,“ řekl a mně se začal zvedat žaludek.

Tak já si vyrobím nějaký blaf, aby mě nebolela ruka a ještě ho musím vypít? Nechutné.
„Učili jsme se to na hodině lékařství. A chutnat ti to rozhodně bude. Za prvé, příjde tam čokoláda a navíc vlčí buňky milují vůni a chuť směsi bobkového listu, vody a čokolády,“ ujistil mě. Vůbec se mi nezdálo, že by to byla pravda.

Vůbec mi nepřipadalo, že by to mělo pomáhat. Spíše mi připadalo, že je to jenom proto, abyste se ze sebe vyzvraceli i včerejší snídani. Ale proč bych to nezkusila? Třeba to zase tak škodlivé není. Vždyť Seth je učebnicově našprtaný. Musí něco vědět.

„Hele, jestli ti to, Sethe, nevadí, půjdu se trochu projít do lesa. Chci se tu trochu porozhlédnout,“ pronesla jsem ve dveřích mířících k lesu. „Jasně. Klidně jdi. Řeknu to ostatním,“ odpověděl a prostě si odešel pryč.

A já prostě odešle do lesa. Narazila jsem na nádhernou louku. Do pasu mi sahaly stébla trávy, mezi nimi se tyčily různé druhy lučních květin, slunce sice nesvítilo, ale malé paprsky tam dopadaly a vzduch byl svěží.

„Mňau... Mňau!“ zaznělo přes celou louku. Ozývalo se to pořád dokola a já konečně přišla na to odkud. Na jednom z obrovských jehličnanů byla v obrovské výšce zrzavá kočička s bílími pacičkami. A nemohla dolů, chudinka maličká. Ještě koťátko.

„Neboj se! Lezu pro tebe, maličká!“ ječela jsem na ní, když jsem šplhala po větvých stromu. Ten se ale nebezpečně kýval ze strany na stranu. „Už tam budu! Vidíš? Už na tebe i dosáhnu!“ řvala jsem dál na kotě a natahovala ruku. Byli jsme od sebe ještě třicet metrů.

Čím jsem byla výš, tím se víc strom kýval. „Tak. Už jsem u tebe,“ radovala jsem se a opatrně chmatala po kočce. Ta začala nenávistně syčet a sekla mě drápkem. Už chápu, proč máma nechce, abych si pořídila kočku. Voním jako pes.

„Au! Mrcho!“ sykla jsem na ní a zbystřila. Strom padal. Opravdu padal. Jeho kořeny se vylomily a nechaly ten strom padat. „No, super!“ zařvala jsem a skočila ze stromu, který se na mě následně svalil, když dopadl. Zavalil mi břicho. Kameny ho podepíraly, ale stejně jsem se nemohla dostat ven. 

„No, skvělý! A jsem šprajcnutá! Bůh ví, jak dlouho tu zůstanu! Sama ten strom neodvalím!“ nadávala jsem sama pro sebe. Bylo to hodně nepohodlné. Představte si, že ležíte pod stromem, ještě ke všemu na jeho větvích, které vás nepřetržitě píchají do zad a vy se nemůžete ani hnout.


„Zjevně potřebuješ pomoc,“ usoudil hlas, který se i s dotyčnou osobou usadil vedle mé hlavy. „No, to bych řekla. Ty bys nepotřeboval, kdyby tě zavalil strom?“ podotkla jsem naštvaně a rozmachovala se rukama. Moc dobře jsem poznala osobu. Je to ten krásný upír, jak jsem ho viděla u toho domu. Stejně zlaté oči, jako měl ten brunet. A jeho zlaté vlásky se mu tak krásně pohupovaly ze strany na stranu, když se pohyboval.

„Budeš na mě čumět ještě dlouho nebo mi konečně pomůžeš?!“ zavrčela jsem. Ani nevím, proč jsem na něj byla tak hnusná. Dala bych si za to facku.
„Jo. Promiň. Jenom mi někoho hrozně moc připomínáš...,“ pronesl a strom bez námahy odvalil pryč. Konečně volná! Juchůůů!

„Hele, promiň, jak jsem na tebe vyjela... Nevím, co mě to zase popadlo,“ omluvila jsem se. Zdřejmě se ho to nějak zvlášť nedotklo. Pomohl mi na nohy a ještě se na mě usmál takovým úsměvem, u kterého slabší povahy omdlévají. Měla jsem co dělat, aby se mi to nestalo taky.

„V pořádku. Nechtěla bys mi říci něco o sobě? V tuhle dobu se mi nechce odcházet,“ pronesl tak sladce, že jsem chvílema měla pocit, že se rozpustím jako horká čokoláda. Společne jsme si lehli do trávy vedle sebe.