Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Miluji tě, Bello! - Epilog

30.11.2010 (11:15) • Kacennnka • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2305×

Epilog

Po dlouhé době jsem se zase začínal cítit dobře - celkem. Sice nic z toho, co jsem zažil před mým odchodem, nepřebolelo, ale podpora smečky - a hlavně táty - mi pomohla mnohem víc, než skoro dva měsíce ve vlčí podobě. Samozřejmě jsem si někdy položil otázky, jak se asi má Bella, jestli je ještě člověk, jestli si na mě někdy vzpomene, nebo jestli je vůbec šťastná. Věděl jsem, že na ni nikdy nedokážu zapomenout, ale alespoň jsem se už nepřeměňoval, když jsem si na ni vzpomněl.

Už jsem zase začínal žít. Dokázal jsem komunikovat s okolím, smát se, vzpomínat. Sice kus mého srdce odpadl a už se nikdy nedokáže vrátit zpět, ale pomalu jsem se učil žít bez něj. Povedlo by se mi to úplně, kdyby nepřišla další osudová rána - ono těch ran vlastně bylo víc. Konkrétně byly tři.

První rána osudu

Zrovna jsme měli s Embrym hlídku a já po několikáté obíhal svůj perimetr těsně u hranice, když jsem v dálce uviděl nějaký pohyb. Vítr foukal na opačnou stranu, a proto jsem nedokázal určit, o koho jde. Nebyl tak rychlý jako upír, ale zase byl moc rychlý na to, aby to byl člověk. Postavil jsem se asi 20 metrů od hranice a byl jsem připravený zaútočit. Běželo to přímo proti mně a já měl co dělat, abych se nerozběhl, ale musel jsem se ovládat, protože jsme nemohli porušit smlouvu jako první. Embry už byl na cestě.

Už to bylo skoro u hranice, když jsem to dokázal identifikovat. Byl to Carlisle.

„Zdravím,“ řekl klidně. Otočil jsem se a odběhl jsem do křoví, abych se přeměnil.

„Zdravím, co potřebuješ?“ ptal jsem se ho rovnou. Nestávalo se moc často, aby upíři jen tak přišli na pokec s vlkodlakem.

„Potřebuji povolení, abychom mohli přejít hranice,“ odpovídal klidně.

„Proč to potřebujete?“

„Stěhujeme se.“

„Proč?“

„Volturiovi tuší, že Bella je stále člověk,“ odpovídal obezřetně. Snažil jsem se nevnímat, že řekl její jméno, ale bodlo mě u srdce. „Jedeme do Itálie, abychom jim vysvětlili situaci. Poté se usadíme někde jinde, lidé okolo si začali všímat, že jsme se nezměnili.“

„Dobrá, vyřídím Samovi, že přecházíte hranice,“ odpověděl jsem. Když už Carlisle chtěl odejít, zastavil jsem ho. „Carlisle, můžu tě o něco požádat?“

„Jistě.“

„Pozdravuj Bellu,“ odpověděl jsem tiše a smutně.

„Samozřejmě,“ usmál se na mě a rozeběhl se.

Přeměnil jsem se zpátky a všechno řekl Embrymu. Embry začal skákat snad dva metry vysoko, když se dozvěděl, že Cullenovi odchází. Nechal jsem ho být s jeho radostí a běžel za Samem, abych mu vše řekl. Neměl moc radost, protože jsem ho vyrušil na generálce jeho svatby, ale když se dozvěděl, proč ho ruším, měl skoro stejnou radost jako Embry.

Já osobně jsem byl celkem rád, že odjeli, protože tím se zmírnil nápor vzpomínek na Bellu, ale na druhou stranu... ani nevím, jak jsem se cítil.

Druhá rána osudu

Cullenovi byli pryč už celkem dlouho. Celá smečka si to náramně užívala. Dokonce i já. Sice jsme museli mít víc hlídek a běhat po větších perimetrech, ale nikde nám tady nesmrděli upíři. Do toho osudného dne.

V noci jsem se vrátil utahaný z hlídky a lehl si do postele. Okamžitě jsem o sobě nevěděl. Po mně hlídkoval jen Seth a Lea, protože všichni byli buď unavení, nebo měli zítra nějaký důležitý úkol. Například Paul - ten šel Samovi za svědka. Jared zase musel ráno vyzvednout květiny. Já tam šel jen jako host. Podle toho, jak nám tu svatbu popisovala Emily, bude pohádková. Už tři dny se mi o ní zdály sny. Jen s jedním rozdílem. Byla to svatba moje a Belly.

Zrovna se mi zdála ta část, kdy mi má Bella říct ano, když mě probudilo hlasité vytí. Bylo to vytí Setha a Leah. Hlasité a naléhavé. Okamžitě jsem vstal z postele a oknem vyskočil z domu. Po cestě jsem se potkal s Embrym. Ještě než jsme doběhli do lesa, přidalo se další vytí. Vytí Jareda a Paula. Něco se stalo. Jen co jsem dopadl na všechny čtyři nohy, slyšel jsem křupání a trhání - upíry. Pak se k tomu přidal i obraz. Okamžitě jsem zrychlil.

Předběhl jsem Embryho a když jsem doběhl na mýtinu, uviděl jsem skupinu asi patnácti upírů, kteří bojovali proti nám - vlkům. Nikoho jsem nepoznával a podle jejich zuřivosti bych řekl, že jsou novorození. Nerozmýšlel jsem se ani vteřinu a okamžitě jsem skočil mladé upírce po krku. Pak následovali další a další. Přidali se k nám i ostatní - dokonce i Sam. Zbývalo už asi jen pět posledních upírů, když se to stalo.

Zrovna jsem bojoval s jedním upírem. Vypadl starší než ostatní a také podle toho bojoval. Už jsem mu ukousl jednu ruku a několik prstů na druhé, ale stále jsem ho nemohl zabít. Proto mi na pomoc přiběhl Quil. Už jsme ho skoro měli, když se mi do cesty přimotal Sam. Nebyla to ani jeho, ani moje chyba, ale ten upír ho kousl. V tu chvíli jsme všichni věděli, co to znamená.

Samovi se podlomila kolena. A v hlavě mu zazněla poslední slova: Řekněte Emily, že ji miluju! Pak dopadl na zem jako člověk. Všichni jsme věděli, že musíme vyhrát boj, pak až můžeme truchlit. S Quilem jsme zničili upíra, který zabil Sama. Roztrhali jsme ho na tak malé kousíčky, že by se nedal dohromady ani za sto let. Zasloužil si to. Zbýval poslední upír.

Dostaň ho, Leo! křikl jsem na ni a něco si uvědomil - jsem alfa. Lea okamžitě uposlechla a v mžiku ho roztrhala.

Všichni jsme se přeměnili do lidské podoby. Nikdo jsme se neobtěžovali s oblečením. Jen jsme stáli okolo Samovy mrtvoly a mlčeli. Nikdo jsme neměli co říct. Po několika minutách Jared a Paulem vzali již oblečeného Sama do náručí a vyrazili jsme směr La Push.

Jako na alfu smečky na mě vyšla ta nejhorší věc - oznámit to Emily. Vystoupal jsem na jejich verandu a zaklepal. Někde v duši jsem doufal, že neotevře, ale mé prosby nebyly vyslyšeny.

„Jaku?“ divila se Emily, když otevřela dveře.

Soucitně jsem se na ni podíval. „Je mi to strašně líto,“ odpověděl jsem a ustoupil od dveří.

„Ne!“ zakřičela a rozeběhla se k Samovi. „Jak... jak?“ nedokázala dokončit větu. V tom Lea udělala něco, co bych nikdy nečekal. Přišla k Emily a objala ji. Neobjala ji jen tak. Objala ji jako opravdová přítelkyně. Od té doby, co se do ní Sam otiskl, nedokázala se na ni ani podívat a teď ji objímala. Byl to neuvěřitelný pohled.

„Na mýtině nás napadla skupina upírů. Už jsme je skoro všechny měli, ale Sam si jednoho nevšiml a on ho kousl. Už se nedalo nic dělat,“ šeptala Lea.

Celou noc nikdo neodešel z domu Emily. Všichni jsme jako mnohokrát seděli v jejich obývacím pokoji, teď však nečekaně opuštění. Nikomu se nechtělo mluvit, ani jsme na to neměli energii. Nikdo z nás nespal. Jen Emily vyčerpáním usnula. Z našeho mlčení nás vyrušil telefon. Emily se vzbudila a jen otevřela oči, začaly se z nich řinout potoky slz. Šel jsem tedy ten telefon zvednout. Volal farář.

„Dobré ráno. Tady je otec Stevenson. Je tam někde slečna Emily?“ ptal se přátelsky.

„Teď nemůže mluvit,“ odpověděl jsem, když jsem se podíval na sedačku, kde ležela.

„A můžete mi říct, s kým mám tu čest?“

„Jsem Jacob Black, rodinný přítel.“

„Těší mě, volám jen, abych se ujistil, že dnešní svatba platí.“

„Bohužel ji budeme muset zrušit,“ odpověděl jsem tiše.

„Mohu se zeptat z jakého důvodu?“ vyzvídal farář.

„Sam Uley měl včera nehodu, kterou nepřežil,“ odpověděl jsem.

„Ach, omlouvám se. Popřejte slečně Emily upřímnou soustrast. Na shledanou,“ řekl rychle a zavěsil. To si říká farář?

Šel jsem se zpátky posadit do křesla. Poznal jsem na Emily, že se chce zeptat, kdo to byl, tak jsem rovnou odpověděl.

„Byl to farář, chtěl vědět, jestli ta dnešní svatba platí. Zrušil jsem ji,“ konec jsem řekl co nejtišeji, ale Emily to stejně zřetelně slyšela.

Asi okolo desáté hodiny jsme se všichni - až na Leu - rozhodli, že půjdeme domů.

„Jaku, kde jsi byl celou dobu? Musíme se připravit na...“ nedokončil, protože jsem mu skočil do řeči.

„Svatba je zrušená,“ odpověděl jsem sklesle a sedl si.

„Proč se nekoná?“

„Včera v noci nás na mýtině napadla skupina upírů, Sam to nepřežil.“

„Pane Bože,“ odpověděl.

Třetí rána osudu

Všichni jsme se stále vzpamatovávali ze Samovy smrti. Všechny nás to nějakým způsobem poznamenalo. Já jsem byl alfa. Quil přestal být tak zbrklý a dával na sebe větší pozor. Paul si začal více vážit mé sestry. Však nejvíce to poznamenalo Leah - k překvapení všech k lepšímu. Leah sice utrpěla skoro stejnou ztrátu jako Emily, ale na druhou stranu se jí ulevilo. Smrt Sama zacelila všechny její a Emilyiny spory. Leah se k ní dokonce nastěhovala, aby nebyla sama, protože se nechtěla stěhovat pryč. I přes všechnu tu bolest to tu měla ráda.

Moje psychické rozpoložení se také zlepšilo. To, že je Bella pryč, že je s Edwardem jsem se naučil snášet. Bellu jsem sice stále miloval, ale už jsem jí dokázal přát i to, aby byla s Edwardem, když bude šťastná. Cullenovi se v La Push i ve Forks neobjevili přes půl roku a žádní další upíři už tu také nebyli.

Lidi ze smečky se mnou dokonce byli i spokojení jako s alfou, až se mi začínalo zdát, že vše moc dobře vychází. Také jsem měl pravdu.

Jednou, když jsem se vracel z hlídky přes First Beach, viděl jsem na parkovišti Bellu. Několikrát jsem zamrkal, abych se ujistil, že se mi to opravdu nezdá a ono se mi to opravdu nezdálo. Stále stejným krokem jsem šel k ní a přemýšlel, proč se vlastně vrátila. Jen co mě viděla, smutně se usmála.

„Ahoj,“ pozdravila tiše.

„Co tu děláš?“ ptal jsem se jí rovnou.

„Vracíme se sem,“ odpověděla tiše a podívala se na mě. Plakala.

„Bello, co se stalo?“ rychle jsem se jí zeptal a objal ji.

„Edward je mrtvý!“

Předchozí< Shrnutí > 3. série ,Otiskl jsem se, Bello!'

Kacennnka

Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Miluji tě, Bello! - Epilog: