Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Milenec nebo vrah? - 8. kapitola

10.03.2010 (07:00) • SwayCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1170×

Edward: 

,Edwarde,' řekla Alice ve svých myšlenkách, ale já jsem jí skoro nevnímal. ,,Edwardééé!" zaječela Alice tak hlasitě, že se z toho celý dům otřásl. Ušklíbl jsem se a dál seděl na zemi a zíral do zdi. Chvilku se nic nedělo a pak se otevřely dveře v mém pokoji. No otevřely je asi slabé slovo. Ty dveře se totiž rozletěly a v nich stál Emmett a tvářil se, jako kdyby mě chtěl zabít. 

,,Okamžitě naklusej dolů! Alice ti něco chce ukázat." výhružně zavrčel a já se chtě nechtě musel zvednout. Neměl jsem náladu se s kýmkoli prát. Stačí, že mi Emmett rozbil dveře na třísky.

,,To si spravíš,” kývl jsem směrem ke dveřím. Jen se ušklíbnul a táhl mě za sebou jako nějakého vězně. Mno vlastně jsem byl vězeň. Vězeň vlastní blbosti…

Celé moje rodina byla v jídelně a házela po sobě znepokojivé pohledy. Snažil jsem se jim podívat do myšlenek, co je tak rozhodilo, ale u nikoho jsem nic nenašel. Každý myslel na něco jiného. Esme překládala recepty do japonštiny, Carlisle si plánoval operace na celý měsíc dopředu, Rose jenom nadávala a Jazz se bál o Alici. To bylo zvláštní. Něco mi tajili. Emmett, který pořád stál vedle mě se šel posadit k Rose. Nadechl jsem se a zeptal se: ,,O co jde? Nerad bych tu zůstal nějak moc dlouho."

,Chudáček,' pomyslela si Esme a najednou mi jí bylo strašně líto. Ubližoval jsem jí. Ničil jsem celou svou rodinu a na to jsem neměl právo.Ale to už se do toho vložila Alice. ,Edwarde asi by sis měl sednout. Pro jistotu, víš?' prohlásila v duchu a já se jen uchechtl. Tohle mě ani nenapadne. 

,,Ne, to je v pohodě. Radši postojím sestřičko.” řekl jsem jízlivě, až jsem se za to styděl. Ona taky za nic nemůže…

,Dobře, jak myslíš,' zavrtěla hlavou a začala mi ukazovat svou vizi. Vizi, kterou budu mít před očima už navěky. Nemohl jsem uvěřit tomu, co Alice viděla. Bylo to nemožné. Tohle nejde. Kdo by jí to chtěl udělat? Ne. To je přece hloupost. Navíc se ty vize nemusí stát skutečností. Závisí jen na momentálním rozhodnutí. Nemusí se to stát. Nestane se to. Nikdy. Nesmí, to nedovolím. 

Ale je hloupost sám sebe přesvědčovat. Viděl jsem to. Ta vize byla tak... skutečná. Tak reálná. Jako kdyby se to opravdu dělo právě nyní. Každou vteřinu jejího utrpení. Měla to vepsané v každé části svého božského obličeje. Její tak krásné tělo bylo bolestně zkroucené, zničené. Ten pohled v jejích očích... Ta krutost... Krev...

,,Ne. Tomu nevěřím. To ne."  opravdu jsem jí nevěřil. To se přece nemůže stát. Ne, mojí Belle ne. Ne mojí lásce. Tohle ne. Ona byla tak křehká, tak smrtelná. Opustil jsem ji snad jen proto, aby se tohle stalo? Abych to dovolil? To vážně ne. C htěl jsem ji přece chránit a ne ji vehnat do náruče smrti. 

Všichni se na nás divně dívali a nikdo netušil, o co jde. Alice jim asi neřekla všechno, jak jsem si původně myslel. Nikdo se neopovažoval ani pohnout, jen tiché myšlenky a nechápavé pohledy, které na sebe vrhaly ostatní z naší rodiny. Alice jen zavrtěla hlavou.

,Edwarde musíš se vrátit. Musíš jí pomoct. Miluješ ji. Ty víš, že se to stane.' Podklesla mi kolena a já se sesunul na koberec. Zíral jsem do prázdna, zatímco mi Alice ukazovala další vizi. Další vizi, která mě uvnitř zabíjela. Začal jsem se nekontrolovatelně třást. Bolest ochromovala každou buňku v mém těle. Zatnul jsem pěsti. Nesmí…

,,Alice..." zasténal jsem a ona se mi v myšlenkách omluvila. 

,Promiň, ale musíš to vidět.' Podíval jsem se na ní. ,Musíš. Pomoz jí. Pomoz jí dřív, než bude pozdě.' Seděla nehybně na židli a křečovitě svírala obě víčka k sobě. Takhle jsem ji ještě nikdy neviděl. Její výraz byl plný obav a utrpení. Trpěla za ni. Za mě. Za nás všechny. 

,,Nechcete nám už konečně říct, co se děje?" zeptal se rozzuřeně Jasper, když viděl a cítil, co se s Alicí děje. Bál se o ní. Cítil všechny moje i její pocity a nedokázal si je vysvětlit. Nechtěl jí takhle vidět. Bolelo ho to stejně jako nás, ne-li víc.  

,,Stalo se něco?" obezřetně se na ní podívala Esme. Neodpověděla. 

,,Stane se něco?" zeptal se Carlisle. Těkal očima z Alice na mě a zase zpátky. Skoro jsem to nevnímal. Ty vize byly tak reálné a já se jen bál. Nechci, aby se to stalo. Nesmí se to stát. Zabilo by mě to. Zničilo by to celou mojí rodinu. Přece nedovolí, aby se Belle něco stalo. Ne, počkej počkej Edwarde. Ty vize se nemusí stát. Tohle je jen varování, ty se k ní nesmíš přiblížit. Jednoduše nesmíš. A co když se jí opravdu něco stane? Co když tohle v tom má zabránit. Co když jí mám pomoci?

,,Alice... To... to už stačí...Prosím..." znělo to tak vzdáleně, jakoby to říkal někdo jiný. Ne, říkal jsem to já. Donutil jsem se to říct. Už jsem to dál nemohl snášet. Byl jsem na to příliš... slabý. Jaká ubohost, všichni upíři jsou přece silní, jen mě porazí jediná vize… Slabochu. Ty by sis Bellu nikdy nezasloužil. Ona nesmí mít upíra, zaslouží si něco víc. Ne!!

Alice pomalu otevřela oči a smutně se na mě podívala. ,Slíbil jsi to. Slíbil jsi mi, že když odejdeme, nic se jí nestane!' Najednou se její pohled změnil v nenávistný a její myšlenky začaly přidávat na intenzitě a hlasitosti. ,Donutil jsi mě odejít! Odejít od mé kamarádky. Mojí sestry! Říkal jsi, že jen tak bude v bezpečí! Lháři!'

,,Alice -“ potichu jsem začal protestovat.

,Ne, ty na mě nemluv ty zrádče. Zlomit jí srdce to ti šlo co? Ale ochránit jí, jak jsi tvrdil, to už je něco jiného, co?! Ty… Hnusný! Bezcitý! Jak jsem ti kdy mohla věřit? Nenávidím tě! Nenávidím tě Edwarde Cullene a doufám, že Bella taky.'

,,Tohle už nikdy neříkej,“ zavrčel jsem na ni vztekle. 

,Trhni si. Ty bezcitný lháři.‘ Najednou se vymrštila a utekla ven. Jazz neváhal a rozběhl se za ní. Cestou se na mě ještě stihl podívat jako na kořist a mě bylo jasné, že tohle mi asi neprojde.

Všichni se na mě zmateně dívali. ,Edwarde, co se děje? Musíš nám to říct.' uslyšel jsem myšlenky, které se Esme objevovaly v hlavě a zároveň jsem ucítil její ruku na svém rameni. Setřásl jsem ji a zaťal pěsti ještě pevněji. Nechtěl jsem teď nic vysvětlovat. Chtěl jsem být sám. Výhružně jsem zavrčel a ostatní pochopily. Potichu odešly z místnosti a já zůstal sám se svými myšlenkami.

Co když má Alice pravdu a on jí zabije? Co když už nikdy neuslyším její tlukoucí srdce? Co když se to opravdu stane a já tomu nezabráním?

<< Ω >>

Autor: SwayCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Milenec nebo vrah? - 8. kapitola: