Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Milenec nebo vrah? - 6. kapitola

22.02.2010 (16:00) • SwayCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1200×

Seděla jsem v kuchyni a dívala se na Jaka, který byl opřený o hranu stolu. Hlavu měl sklopenou dolů a nedokázal se na mě podívat. Nedivila jsem se tomu. Ale asi bych měla osvětlit, co se stalo dál...

Poté, co jsem docela dlouho ležela za zemi schoulená do klubíčka, se Jacob najednou úplně proměnil. Jeho rozzuřený výraz se změnil na výraz plný zdánlivého utrpení a lítosti. Ale to mi bylo jedno. Opatrně se ke mně přibližoval a zničeně šeptal:

„Belli... Lásko... Promiň.... Odpusť mi to." Pomalu mě zvedl do náruče a jemně si mě přitiskl k jeho tělu. Cukla jsem sebou a odtáhla se od něj. Ublížil mi. Už dlouho jsem se necítila tak zraněná. Naposledy, když jsem tenkrát mluvila s Edwardem... Ach Edward. Už jen jeho jméno přivolalo řadu bolestných, ale i překrásných vzpomínek. Tak moc mi chyběl. Myslela jsem si, že teď už to bude jiné, ale už jsem si naprosto jistá, že on je moje jediná láska. Navždy budu milovat jen jeho. Ať se to ostatním líbí nebo ne...

„Bells, slyšíš mě? Jsi v pořádku?" Trhla jsem sebou, jakmile jsem znovu začala vnímat Jacobův hlas. Povzdechla jsem si. Tohle mi ještě scházelo. Nejdřív mě tady málem přizabije a najednou se ptá, jestli jsem v pořádku? On se vážně z toho věčného přeměňování zbláznil. Naštvaně jsem se na něj podívala a pokusila jsem se pohnout. Ale nešlo to. Jake mě pevně svíral rukama a moje tělo bylo stále natlačené na to jeho.

„Nehýbej se. Radši..." nakázal mi a já jen protočila oči. Musel si toho všimnout, ale to mi bylo jedno.

Soustředila jsem se na každou buňku ve svém těle a donutila jsem se vší silou do něj zatlačit a alespoň o kousek se přiblížit svobodě. Potřebovala jsem zase normálně dýchat.

„Jacobe, mohl bys mě laskavě pustit?" řekla jsem ledově klidným hlasem, i když hluboko ve mně to začínalo pořádně vřít. Ještě chvíli se na mě nesouhlasně díval, ale pak tupě přikývl a opatrně mě spustil na zem...

I když jsem na židli seděla už více než dvě hodiny, pořád jsem byla vyvedená z míry. Zlost ve mně rostla závratnou rychlostí a já si uvědomovala, že tohle asi bude špatné. Bláhově jsem doufala, že se do Jaka snad jednou doopravdy zamiluji a on bude zase normální, jako dřív. Myslela jsem si, že je jiný. Tohle mě dost překvapilo.

Ano věděla jsem, že by mohl být nebezpečný, když se rozzuří, ale že by mě nebo někoho bezdůvodně uhodil? A v lidské podobě, když ani není proměněný? Tak s tím jsem vážně nepočítala. Nenechal si to ani vysvětlit, to bylo možná to nejhorší. Kdyby si alespoň poslechl, co mu chci říct, ale on ne. Tss. Jak jsem se v něm mohla splést? Je úplne stejný jako všichni ostatní. Když si nedáš pozor, tak tě jednou zničí. Zlomí ti srdce nebo dokonce nějakou kost. A pak už je jedno, jestli umřeš nebo budeš dál žít. Bez důvěry si člověk nepustí nikoho k tělu a bez srdce se zas nedokáže zamilovat. Vážně by mě zajímalo, jak nakonec skončím já - jestli bezcitná nebo mrtvá. 

„Promiň lásko... já... já to vážně nechtěl udělat..." zašeptal tak potichu, že jsem to skoro neslyšela. Dál jsem mlčela, ale nejradši bych po něm něco hodila. Ne, přece nebudu stejná jako on. Ty jeho výbuchy žárlivosti byly čím dál nesnesitelnější. A v tom mi to docvaklo. Snad jsem i nějaké to cvak doopravdy slyšela. Teď mi to bylo jasné. Nejdřív chtěl, abych se moc nebavila s klukama od nás ze školy. Pak přišel s tím, že přejde na naši školu, abychom spolu byli víc. To už mi bylo docela divné, protože i tak jsme spolu trávili každou volnou chvilku. A pak se začal chovat až moc majetnicky. Neuvědomovala jsem si, že by to mohlo zajít někam dál. Ale pak všechny ty příkazy, zákazy, domluvy a menší hádky. Myslela jsem, že to dělá pro moje dobro. Že se mě snaží chránit, ale dnešní ráno mě utvrdilo v tom, že to vůbec nebyla pravda. Snášela jsem to všechno jen proto, aby si Charlie myslel, že jsem konečně štastná. Že jsem zapomněla na Edwarda. Ale to se nikdy nestane. Teď už to vím. N ikdy na něj nezapomenu. Nikdy.

V Jakovi jsem se velice spletla. Nějak se od něj musím dostat. Rozejít se s ním. A půjde to vůbec? Asi ne. Kdyby Charlie nebyl tak moc rád, že s Jakem chodím, hned bych ho nechala. Ale takhle? Ne ne. Radši budu dál trpět, něž aby si o mě zbytečně dělal starosti. Nemohla bych ho zase vidět se zničeným výrazem vepsaným do tváře. Sice bych mohla utéct, ale to by Charlieho zabilo a to vážně nechci.

,,Bello, prosím... já to vážně nechtěl... promiň..." Zase se začal omlouvat. Ne, on to vůbec nechtěl udělat. Vážně ne. Zase ujel, tentokrát možná "trochu víc", ale udělal to... pořád ty stejné výmluvy. Už mi z nich bylo špatně. Nevěřila jsem mu ani slovo. Teď už ne. Proč zrovna já?

,,Jaku," zavrtěla jsem hlavou. ,,Myslím, že bys měl jít," šeptla jsem.

,,Bells, to ne. Nechtěj to po mně, prosím. Ani nevíš, jak se cítím. Já... přehnal jsem to a ani nevíš, jak moc toho lituji. Věř mi, kdyby..."

,,Jdi," přerušila jsem jeho monolog a v mám hlasu bylo jasně znát, že to myslím vážně. Konečně to pochopil. Sledovala jsem, jak se jeho vysoká, svalnatá postava odlepila od hrany stolu. Otočil se, aby ještě něco řekl, ale pak zaváhal, zavrtěl hlavou a se sklopeným zrakem vypochodoval zadními dveřmi z domu.

Oddechla jsem si, protože se mi najednou zprotivil. Nemohla jsem snést jeho pohled, dotek... Sakra s tím budu muset něco udělat. Vždyť já s ním přece zůstanu. Neopustím ho a neuteču jen proto, že mě uhodil. Taková padavka zase nejsem. Zní to sice bláznivě, ale dělám to pro Charlieho a možná i pro sebe. Když s ním musím být, tak ať je to se vší parádou, pomyslela jsem si a rozhodla se, že teď ze mě bude dokonalá přítelkyně, alespoň někdy.

Zvedla jsem se a rychle umyla kapky své krve ze země. Ani jí moc nebylo, ale i tak se mi zvedal žaludek. Brr. Po chvíli se podlaha leskla čistotou a nebyla z ní cítit ani kapička krve. Vše vonělo citrónem a oceánem. Díky bohu za kvalitní čističe. Teď ještě zkontrolovat, jak vypadám já a bude to snad v pořádku. Když jsem se podívala do zrcadla, zděsila jsem se. Na mojí tváři byl znatelný otisk Jakovy ruky a z roztrhlého rtu mi ještě pořád tekla trocha krve. Obočí taky nevypadalo nejlíp a na pravé ruce se rýsovala pěkně velká modřina. Povzdechla jsem si. 

Jak tohle zamaskuji? Trocha lesku na rty tady asi nepomůže, to chce něco víc... Zašklebila jsem se do zrcadla a pomalu jsem odstraňovala zaschlou krev. Nebylo to zrovna nejpříjemnější, ale co mi taky zbývalo. Pak trocha tmavého make-upu a na to světlý pudr, alespoň se ta tmavá barva trochu utlumila. Trochu namalovat oči, rty si přejet třešňově červenou rtěnkou a vlasy trochu sčesat do obličeje. Pořádně jsem se podívala, jak to vypadá a musela jsem přiznat, že teď jsem vypadala úplně jinak - nejenom starší, ale i víc sexy. Taková žena vamp. Nebylo to nejhorší, ale přece jen... Další směšná představa. Ale byla jsem spokojená, tohle vše splnilo účel. Zamaskovalo to všechny šrámy od Jaka. Musela jsem to udělat, i když jsem si nepřipadala moc ve své kůži.

Charlie by si toho jinak určitě všiml. Jak jinak, když je to policista - ti si všimnou všeho a obzvláště táta. Nechci, aby to poznal nebo věděl. Nechci, aby to kdokoliv věděl. Bylo by to tak... Potupné? Smutné? Ubohé? Všichni by si na mě ukazovali, protože táta by z toho udělal největší aféru v dějinách Forks a La Push. To je ta, kterou zbil její přítel, který je mimochodem vlk nebo tak něco. Hloupost. Nikomu to neřeknu. Nemůžu. Nesmím. Nikdy, to přísahám.

Tak moc bych chtěla vrátit čas do dob, kdy jsem ještě byla s Edwardem. To jsem ještě byla štastná. Nic mě netrápilo a když ano, jeho přítomnost mě vždy dokázala uklidnit. Byl jako princ na bílém koni - tedy spíš upír se stříbrným volvem, ale to je jedno. Proč jen čas nejde vrátit zpátky do dob, kdy to bylo krásné, dokonalé? Kdyby mě tak zachránil...

,,Bello ty jsi tak moc hloupá. Věříš na pohádky. Ale ty nejsou. Žádný princ tě před ním nezachrání a ty to moc dobře víš," ozývalo se ve mně. Ten hlas byl čím dál tím víc otravnější.

,,Ale ano. Ano, ano, ano! Edward se vrátí. Vím to a ty taky. Pomůže ti, protože tě miluje," šeptal potichu ten druhý. Počkat, DRUHÝ? Bože, asi jsem se zbláznila! Co se to se mnou děje? Hlasy? Dva? Ne! To bude jen tím, jak jsem se praštila do hlavy. Nic víc. Podívala jsem se do zrcadla na svůj odraz a oba hlasy jsem zahnala, koneckonců jsou jen výplod mé fantazie. A navíc ani jeden z nich nemá pravdu. Mě už nic nepomůže. Ani Edward. Ani já. Ani nikdo jiný. Jsem sama, už navždy.

Najednou se před naším domem rozezněl zvuk motoru. A sakra, Charlie se vrací z práce. Ale jak to, že tak brzy? Rychle jsem letěla z koupelny a málem jsem se praštila o rám dveří. Další modřina, no to by mi tak ještě scházelo.

„Bello, jsi tady?"

,,Už jdu tati," zaječela jsem a rychle seběhla schody.

,,Bello! Proboha co se ti to stalo?" A sakra, to to vypadá tak hrozně? Nebo je snad vidět ten rozbitý ret? Podle Charlieho pohledu bych tipovala spíš tu druhou možnost... 

„Co tím myslíš, Cha- tati?" Pomalu začínal ztrácet trpělivost.

,,Bello, co máš s rukou?" málem mi vypadly oči z důlků. Aou. Já si zapomněla vzít tričko s dlouhým rukávem. Sakra, sakra, sakra. Já sem ale pitomá. Rychle Bell, něco vymysli.

„Víš... Zrovna jsem byla nahoře a někdo zvonil. Rychle jsem běžela po schodech, abych mohla otevřít, ale zakopla jsem a sletěla." Bylo vidět, že mi moc nevěří a tak jsem pokračovala: ,,Tati, přece víš, jak jsem nešikovná." Najednou jako by se probral z tranzu.

„Bože Bello! Mohla ses zabít!" vyděšeně na mě zaječel. Uff, já věděla, že na něj zabere ta jistá podobnost. No ještě aby ne.

„Promiň tati, příště budu opatrnější," sklesle jsem zašeptala. ,,Radši si půjdu lehnout, rozbolela mě hlava." Charlie jen vynervovaně přikývl a já se vydala po schodech nahoru.

Zamkla jsem dveře a sesunula jsem se na podlahu vedle postele. Opatrně jsem nazdvihla jedno uvolněné prkno a začala vyndávat to jediné, co mě ještě drželo při životě. Vzpomínky.

<< Ω >>

Autor: SwayCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Milenec nebo vrah? - 6. kapitola: