Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Milenec nebo vrah? - 5. kapitola

13.02.2010 (11:15) • SwayCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1252×

Probudila jsem se do krásného slunečného rána. Takhle krásně ve Forks už dlouho nebylo. Nebo jsem si toho jen nevšimla? Dnešek jako by sliboval, že vše se zase spraví. Usmála jsem se do sluníčka a šla si udělat něco k snídani.

V celém domě bylo krásné ticho a já si ho náležitě užívala. Všechno jako by bylo zapomenuto. Všechna bolest i smutek, který zde celou tu dobu nenápadně visel ve vzduchu, zmizel. Už dlouho jsem se necítila tak moc veselá a spokojená. Jako by uvnitř mě bylo něco, co jsem dosud netušila. Něco jako jistota, naděje? Možná jen hloupý pocit, že všechno bude dobré. Už brzy. Že vše se vrátí na své staré místo. Že čas už dokázal vyléčit rány osudu a dokázal je vymazat.

Zavrtěla jsem hlavou a začala jsem se smát sama sobě. Byla to nehorázná hloupost. Už se vážně začínám chovat podivně. Pocity... Šestý smysl... Rány osudu... Osud? Proč bych na to sakra měla věřit zrovna teď? Co je osud? Tenká nit života? Předurčenost každého našeho kroku? Každé myšlenky? Důvod každého zaváhání? Ne. Osud... Na ten už dávno nevěřím. Už ne.

Chtělo to trochu racionálního uvažování... Znovu jsem slyšela svůj vlastní veselý smích, když jsem si uvědomila, že bych měla začít jíst, ať všechno stíhám. Přemýšlet o minulosti bylo dnes zakázané. Alespoň jsem v to doufala.

Z mých myšlenek mě vyrušilo tiché zaklepání na zadní dveře. Naposledy jsem se napila čaje a šla otevřít. Byl to Jake. Jak mi slíbil, byl tu přesně v jedenáct. Musela jsem se pousmát, přesný jako hodinky.

„Ahoj lásko," zašeptala jsem mu do ucha, zatímco jsem ho objímala. Neměl na sobě tričko, a tak jsem mohla na vlastní kůži okusit, jak bylo jeho tělo v tomto slunečném dni až příliš teplé, a tak jsem se po chvíli odtáhla, abych se mu podívala do tváře. Neušlo mi, že na mě až doteď nepromluvil. Jeho tvář byla kamenná, ale sem tam se z ní daly vyčíst nějaké emoce. Láska. Zlost. Nenávist. Bolest?

„Jaku?" zeptala jsem se ho nejistě.

Ani to s ním nehnulo. Jen se mi chladně podíval do očí a dál mlčel. Jeho pohled mě na krátký okamžik úplne zmrazil. Nechápala jsem, co se stalo. Takhle se nikdy nechoval, až na ty pitomosti, které dělal v poslední době. Vlastně... Hodně se změnil a já se teď bála, že k horšímu.

Ale stejně to byl Jake - můj kamarád a teď taky moje "životní láska". No to asi přeháním, ale byla jsem mu vděčná a ano, cítila jsem k němu lásku - sesterskou. Musela jsem vědět, co se stalo.

„Jacobe Blacku." Přísně jsem se na něj podívala, protože mě už vážně nebavilo to jeho trucování, nebo co to vlastně mělo být.

„Myslím, že bude lepší, když do La Push dnes nepojedeme Bello." Zněl tak chladně a odtažitě.

„Dobře... Ale řekni mi, proč tam se mnou vlastně nechceš jet. Vždyť jsi mi to slíbil," nedalo mi to. Prostě jsem se ho potřebovala zeptat.

Jake se protáhl okolo mě do kuchyně. „Bello... Prostě jsem řekl, že nikam nepůjdeme, tak nikam nepůjdeme. Chápeš?" zavrčel a bouchl pěstí do stolu tak silně, až na něm nadskočilo všechno nádobí. Vyděšeně jsem se na něj podívala. „Jaku... Co... Co se to s tebou děje?" Naštvaně si mě změřil pohledem a já si instinktivně zkřížila ruce na prsou v obranném gestu.

„Co se děje se mnou? Snad co se děje s tebou!" vybouchl Jake a já radši ustoupila o krok do zadu. Začínala jsem se ho bát. I ten jeho pohled v očích... Vypadal tak moc nebezpečně. Děsivě. Vzhledem k jeho vlčí podstatě jsem se raději nenápadně posunula o dalších pár kroků dozadu. Nechtěla jsem skončit rozsápaná. To by se Charliemu asi moc nezamlouvalo. Propichovala jsem Jaka očima.

Sebrala jsem všechnu odvahu a zeptala se ho: „O čem to sakra mluvíš Jaku? Já tě nechápu. Co ti zas přelítlo přes nos?" Rozmýšlel se, jestli má něco říct nebo ne, ale pak vztekle spustil.

„To, že se za mýma zádama kurvíš s Mikem Newtonem! Jak si mi to sakra mohla udělat Bello?! Já tě miluji a vždycky jsem tě miloval! A ty, " odmlčel se: „Kdoví s kým se to ještě taháš!" V první chvíli jsem na něj jen nevěřícně zírala, ale pak jsem to už nemohla vydržet. Tohle přehnal.

„JACOBE!! Jak si to o mě můžeš myslet?!" Tak tohle jsem vážně nečekala. On si myslel, že se tahám s každým! To snad...

„Neříkej mi, že to není pravda! Viděl jsem vás!" vyštěkl a já jen zalapala po dechu! To už je moc i na mě! Teď už naše hádka byla dost hlasitá. Ani jsme se nesnažili zakrýt své emoce. Hlavně pak já.

„Viděl? Jak jako viděl??" Mlčel a vypadalo to, že se se mnou už vůbec nechce bavit.

Začala jsem přemýšlet. Jediná chvíle, kdy mohl mě a Mika vidět spolu byl včerejší večer. A taky... Taky mohl vidět ten včerejší polibek - nepolibek! A sakra! Tak tohle je průšvih. Nechtěla jsem nějak zranit jeho city, na to jsem ho měla až moc ráda. Ale přece musel vidět, jak jsem ho od sebe odstrčila nebo snad ne? Co když? Ono to neviděl?? To - to ale přece není možné! Zděšeně jsem zírala na jeho třesoucí se tělo, které se ke mě přibližovalo až nebezpečně blízko.

„Jaku... Já... Já..." nedokázala jsem říct alespoň jedno slovo na svojí obranu. Blížil se ke mě. Jeden krok. Další. A další. V hlavě mi zněl neznámý hlas plný varování. Utíkej Bello. Běž. Dokud je ještě čas. Uteč. Prosím. Pokoušela jsem se ho nevnímat a jen jsem se soustředila na Jaka.

„Tys mě podvedla! Lhala jsi mi! A ještě to přiznáváš?!" vztekle vrčel.

,,Ale..." zkoušela jsem ještě něco říct, ale než se tak mohlo stát, Jake přišel až úplne ke mě. Strachy jsem přestala dýchat a jen jsem vyčkávala na to, co se stane.

Z ničeho nic mi najednou přiletěla rána a já se skácela k zemi. Bohužel jsem se ale stihla seznámit i s rohem police, která za mnou visela na zdi. Dopadla jsem na studenou podlahu a bolest se mi rozlila po celém těle. V hlavě mi hučelo a do všeho se mi pletly myšlenky prosycené bolestným šepotem. Bello, ne. To ne. Měla jsi utéct. Proč jsi mě sakra neposlechla? Proč? Blázínku.

To by mě taky zajímalo, ale ještě víc by mě zajímalo, proč to Jacob vůbec udělal? Pokusila jsem se pohnout, ale bolest mě naprosto svazovala. Zhluboka jsem se nadechla a najednou jsem ve vzduchu ucítila známý pach rzi a soli. To ne. Sakra. Věděla jsem, že to je moje krev, ale nedokázala jsem určit, odkud teče. Vlastně jsem to radši ani nechtěla vědět, protože bych se z toho asi zbláznila. Nemám ráda pohled na krev a ještě víc nemám ráda pohled na svou krev. Vidět, jak ze mě teče... To by asi vážně nedopadlo moc dobře.

Byla jsem vyděšená, ale i tak jsem myslela na blbosti. No jo, to jsem celá já. Panika se mě začínala zmocňovat čím dál tím víc.

Klid Bello, hlavně pomalu dýchej, nekou kej se na tu krev a moc se nehýbej. To bude zas dobré. Uklidňovalo mě to, i když jen částečně. Chtěla jsem pohnout nohou, ale nic se nestalo. Zasténala jsem. Co jen budu dělat? Moje vlastní tělo mě přestalo poslouchat.

Neměla jsem sílu. Ležela jsem na chladné, kachlíčkové podlaze, vyděšeně jsem se dívala do Jakových očí a snažila se vyčíst jeho další krok.

<< Ω >>

Autor: SwayCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Milenec nebo vrah? - 5. kapitola: