Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Milenec nebo vrah? - 4. kapitola

31.01.2010 (17:15) • SwayCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1358×

Edward:


Už je to rok, co jsem ji opustil. Už skoro rok jsem zavřený ve svém pokoji, v našem novém domě v L. A. a užírám se. Bylo opravdu správné, že jsem ji opustil? Určitě ano. Teď může zas žít život, jaký by měla mít. Měla by se vdát, mít spoustu dětí a být štastná. Nenáviděl jsem představu Belly ve svatebních šatech, jak usíná v náručí někoho jiného... Nenáviděl jsem ji a nenáviděl jsem i sebe, že jí takhle nechci vidět. Byla jen moje...

Od doby, kdy jsem jí opustil mi všechno přijde tak zbytečné. Už skoro ani nechodím na lov a jen přemýšlím o tom, jaké by to bylo, kdybych Bellu potkal ještě v době, kdy jsem byl člověk. Změnily by se tím moje city k ní? Mohl bych s ní být? Chtěla by mě vůbec? Hloupé myšlenky, které se mi v hlavě honily celou tu dobu... Ničily mě.

Kdysi, když jsem ještě věřil, že bychom mohli být spolu, jsem si myslel, že budu ten jediný, komu dá své srdce. Ona a já, My... Navždy. Chtěl jsem si ji vzít. Alice by se na přípravě svatby určitě vyřádila... Ale nemohl jsem to dovolit. Ona si nezaslouží žít se zrůdou. Ona ne. Potřebuje někoho, kdo bude stejný. Komu bude bít srdce... A kdo nebude vrah. Někoho stejně tak dokonalého.

Teď už nemám nic. Bez ní je věčnost nejkrutějším trestem, který mi kdy mohl osud vyměřit. Ale věřil jsem, že je to pro ni to nejlepší. Pro ni ano, ale já bez ní nedokážu existovat. Ne, musím to zvládnout. Chybí mi a dal bych za ní cokoliv, ale ona si to nezaslouží. Nezaslouží si bolest, kterou bych jí působil. Tak jako všem...

Od té doby, co jsem se jedou porval s Jasperem, se mi všichni vyhýbají a nechávají mě být. Jen občas zaslechnu jejich soucitné myšlenky a pocítím bolest, která v nich je. Ale nechci je vidět, nemůžu se dívat, jak trpí stejně jako já.

Ale zpátky k té rvačce. Jazz se jednou se zmínil o Belle a já se neudržel. Začal jsem se s ním prát. Teď mi je to líto, ale v tu chvíli to bylo to jedné, co jsem chtěl. Chtěl jsem... Ani nevím, co jsem vlastně chtěl... Jasper tenkrát poprvé a naposledy přišel do mého nového pokoje...

Ozvalo se nesmělé zaťukání, které bylo spíše projev zdvořilosti a pak do místnosti vstoupil Jasper. Jeho tvář byla bolestně napjatá stejně jako ta moje a já se mu za to v duchu omlouval. Nechtěl jsem, aby jí taky cítil. Jediné, co jsem chtěl byla smrt. Jenže to nešlo... Už navždy budu muset žít s tím, že jsem jí opustil.

,,Edwarde, takhle to dál nejde. Nemůžeš tady jen sedět a zírat do prázdna." začal Jazz a já na něj vztekle zavrčel. Neměl jsem náladu se s někým bavit, ale to ho zřejmě nezajímalo. ,,No tak, sakra už se přestaň užírat. Vrať se za ní. Prosím Edwarde. Tvojí bolest cítí každý, nejen já." zašeptal.

,,Fajn! Když to cítí všichni, tak by taky všichni měli vědět, že už se nevrátím. Nikdy! Ohrozil jsem její život. Její smrtelnost . Je tak křehká... Ne... Já se tam prostě nevrátím! A nedovolím, aby jí cokoliv ublížilo, i když to bude znamenat, že už jí nikdy neuvidím!" vyštěkl jsem na něj a on se jen smutně podíval.

,,Edwarde... Já... Já vím, že je to jen a jen moje vina. Že kdyby nebylo mě, tak by ses nikdy takhle nerozhodl. Tak už to pochop, že za to můžu jen já." Jasper se na mě podíval s bolestí v očích a já se k němu otočil zády.

,,Vypadni Jazzi. Vypadni dřív, než udělám něco, čeho budu litovat." Vztek byl znát z každého mého slova. Jak si to sakra mohl myslet? Dobře uznávám, že potom, co se po Belle vrhl, jsem si uvědomil, že jsme pro ni opravdu nebezpeční. Tak nebezpeční, že i kapka její krve jí může zabít. Ale jeho slova mě rozčilovala a já nevěděl proč. Snad proto, že otvíraly rány, které byly nejhorší.

,,Edwarde, tak už s tím přestaň! Sakra vrať se k Belle. Ona tě potřebuje. Nedělej, že to nevíš." mluvil ke mě klidně a zdálo se, že i upřímně. 

Jenže právě to mě asi rozčílilo. Rychlostí blesku jsem se otočil a skočil po Jasperovi. Naše těla dopadla na zem a celá místnost se silně otřásla, jako kdyby jsme my dva byly epicentrum ničivého zemětřesení. Natáhl jsem se nad Jaspera a vrazil jsem mu pěstí. Pevně jsem držel jeho tělo přitisknuté k podlaze, ale jemu se nějakým způsobem podařilo vyklouznout a přišpendlit mě ke zdi. Ozvala se další rána a část zdi se sesypala na zem. Jazz mi držel ruce v kleštích a já se vší silou zapřel do zdi a odhodil jsem ho na druhou část pokoje, kde jsem po něm začal sekat zuby. Párkrát jsem ho zasáhl. Najednou se Jazz vzdal a já se na něj jen díval.

,,Edwarde, klidně mě roztrhej. Mě už je to jedno. Ale slib mi jen, že se mi postaráš o Alici a vrátíš se k Belle. Než tě to zničí. prosím." Jeho myšlenky mě šokovaly čím dál tím víc.

Najednou někdo rozrazil dveře a já vzápětí ležel na druhé straně místnosti, kde mě držel Emmett. Viděl jsem, jak Alice objímá Jaspera a uvědomil jsem si, co jsem to udělal. Vysmekl jsem se Emmettovi a s černým svědomím jsem vyskočil oknem a utekl od všeho, co jsem způsobil.

Jak jsem to jen mohl udělat? Byl jsem taková zrůda. Málem jsem zabil svého bratra, svojí rodinu. Bylo to tak ohavné. Hlavou mi prolétly myšlenky na Ara a jeho trest za porušení podmínek. Zabil by mě. V hlavě se mi začal rodit ďábelský plán, jak zastavit utrpení, které jsem všem způsobil svou existencí...

Tohle byl jeden z nejhorších dnů, které jsem kdy zažil. Opravdu jsem chtěl odjet za Arem a prosit ho, aby mě zabil. Nemohl jsem ublížit ještě někomu dalšímu. Nemohl. Jenže pak jsem si uvědomil, co by to znamenalo pro Esme. Byl jsem její dítě. Její syn, kterého se rozhodla milovat a chránit. Už jen kvůli ní bych to nemohl udělat. Ublížit dalšímu, koho miluji...

Vrátil jsem se zpět za svou rodinou. Ale už to nebylo tak jako dřív. Jasper se mnou od té rvačky nepromluvil a pořád si v myšlenkách vyčítal, že Bellu tenkrát málem zabil. Alice byla pořád smutná, protože se jí po Belle stýskalo a Jasper se uzavřel do sebe ještě víc, než snad bylo možné. Ostatní na tom nebyly a nejsou o nic lépe. Ani Rose už nebyla taková jako kdysi a Emmett od doby, co jsme odešli z Forks neřekl ani jediný vtip. 

Všude jsem způsobil chaos a bolest. Všem jsem jim ublížil a nejvíce té, kterou nadevše miluji a nikdy nepřestanu. Už nikdy bych se Belle nemohl podívat do očí bez toho ničivého pocitu viny, který mě spaluje jako plameny vytvořené samotným peklem.

Isabella, Bella, Bells. Jak moc toužím být s ní...

Tell me that you will listen
Your touch is what I'm missing
And the more I hide I realize I'm slowly losing you

(Tvůj dotek je to, co mi chybí
A čím více se schovávám, uvědomuji si, že tě pomalu ztrácím )

I kdybych si jí tisíckrát zakázal, pořád jí budu milovat. Navždy. Chtěl bych se k ní zase vrátit. Prosit ji za odpuštění a doufat, že jednou bychom mohli být zase spolu. Udělal bych cokoliv, aby mi to odpustila, ale čas už vrátit zpět nedokážu.

I hate living without you
Dead wrong to ever doubt you
But my demons lay in waiting
Tempting me away
Oh how I adore you
Oh how I thirst for you
Oh how I need you

( Nenávidím život bez tebe
Smrtelná chyba, která tě kdy zpochybní
Ale, moji démoni zůstávají v očekávání
Lákají mě pryč
Oh, jak t ě zbožňuju
Oh, jak po tobě prahnu
Oh, jak tě potřebuju )

Hloupá chyba, kterou jsem udělal. Zničila mě a všechny mé blízké. Až teď si uvědomuji, že to nebyla Jazzova ani ničí chyba. Jen moje. A já se musím pokusit jí napravit. Nevím jak a nevím přesně kdy, ale jedno vím jistě. Vrátím se, dřív nebo později, ale vrátím se. Udělal jsem největší chybu, jakou jsem jen mohl. Bez ní moje existence nemá smysl.

<< Ω >>

Autor: SwayCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Milenec nebo vrah? - 4. kapitola: