Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Milenec nebo vrah? - 13. kapitola

29.04.2010 (09:45) • SwayCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1671×

Edward:

Vzteky jsem se roztřásl. Nemohl jsem se ani pohnout, jen jsem se třásl. Přece by si Bella nezačala s tím… To snad ne… Ne s Jacobem Blackem! 

Z přemýšlení mě vytrhlo klapnutí dveří následované Bellinými kroky. Došourala se do obýváku a sedla si vedle Jaka na gauč. Ten se usmál a přitáhl si ji k sobě. Jako kdyby byly dokonalý pár… Najednou Jacob pořádně zavětřil a vzápětí se silně rozkašlal, jako kdyby měl alergii na prach. Z očí se mu začaly valit slzy. 

,,Jaku, co se děje?” ptala se ho Bella. V jejím hlase byly patrné obavy. 

,,Nic, jen…” Zase se rozkašlal, ale už potlačil další nával slz. ,,Myslím, že tu byl nějaký upír,” vyslovil ta slova s takovou nechutí, že jsem se málem začal smát. Alespoň něco. Jen škoda, že se nepřidusil úplně. No dobře… uznávám, že tohle je ode mě dost hnusné. Ale to je teď přece jen jedno. Jsem tu přece kvůli Belle. Té Belle, která při jeho slovech vyskočila z gauče a nyní stála uprostřed pokoje jako kamenná socha.

,,C-cože?” zalapala po dechu. ,,T-to p-přece není možné!” vydala ze sebe roztřeseně. Jake se nenápadně usmál a pak najednou přiskočil k Belle. Chtěl si zahrát na velkého rytíře a ochranitele. Poznal jsem to z každého jeho pohybu, myšlenky…

,,Lásko, neboj se. Já tě ochráním. Nikdo ti neublíží.” On jí řekl lásko??? To ne… ,,Bello, miláčku,” objal ji a políbil do vlasů. ,,I kdyby to byla Victorie nebo ti Cullenovi. Nepřiblíží se k tobě. Nedovolím jim to, neboj se.” Bella se od něj trochu odtáhla. Kdyby tak jen věděla, že o Victorii už je postaráno. Zabil jsem ji. Vystopoval a zničil. Nemohl bych dopustit, aby Belle něco udělala. Odešel jsem, protože jsem douval, že už jí nebude hrozit nějaké nebezpečí. O vše jsem se postaral. Nebo jsem si to alespoň myslel.

,,Ale, Jaku, ti to nebudou. V klidu, neboj se. To se ti určitě jen něco zdálo. A jestli ne, dokážete mě přece ochránit. Navíc Cullenovi zmizeli z mého života i z Forks, tak co by tady dělali? Nebudou to oni,” řekla pevným hlasem a zadívala se kamsi do dáli za Jacoba.

,,I kdyby byli, nedovolím, aby ti ublížili.” Ten parchant Cullen se k tobě nepřiblíží. Ne teď, když jsi konečně moje. Nedovolím mu, aby mi zničil moje štěstí. Nikdy. Jakovy myšlenky byly jasné. Jakmile se k Belle pokusím přiblížit, rozčtvrtí mě a spálí. Jenže on byl pořád jen štěně a já jsem silnější. Z toho bych si hlavu dělat neměl. Měl bych se spíš bát o Bells. Jeho myšlenky jsou zlé, majetnické a násilné. On je nebezpečný. Jak to, že to Bella nevidí? Jak s ním může být? Přece se ten čokl nedokáže tak dobře přetvařovat. A navíc by mě zajímalo, co myslel tím ,Nedovolím, aby ti ublížili.’ O čem to sakra to psisko žvanilo? Přece jsme Belle nemohli nějak… Ublížit.

,,Neboj, Jaku,” usmála se na něj má láska. ,,Já se o sebe dokážu postarat. Nějací Cullenovi mě absolutně nezajímají.” Nezajímají? Proč to říkala tak přesvědčivě? Sakra! Proč jen jí nemůžu číst myšlenky? Proč musí Jake myslet na prasárničky, místo aby myslel na Bellu. Na to jak se cítí a cítila. 

,,Dobře, lásko… Ty, Bello…,” váhal na chvíli Jake.

,,Ano?” pousmála se na něj a trochu se odtáhla, aby na něj lépe viděla. 

,,Charlie se asi vrátí pozdě. Jestli chceš, já tu s tebou zůstanu.” Usmál se.

,,Ne, Jaku, já to zvládnu. Je to v pořádku. Přeci nejsem malá. Dokážu se o sebe postarat. Vážně. Věř mi to. Charlie tu bude brzo.” Sakra! To mi musí tak moc kazit plány. ,,Já mu rychle udělám večeři a pak si asi půjdu lehnout. Jsem po dnešku hodně unavená. To víš, nevydržím toho tolik jako ty.“ To, že je tak neuvěřitelně sexy neznamená, že může tohle. Dlouho už mě odmítat nebudeš miláčku.

,,A jsi si jistá? Já tu klidně zůstanu.” Bella jen zavrtěla hlavou. ,,Budu se o tebe bát,” zašeptal jí něžně a já málem vyletěl z kůže.

,,V pořádku, Jaku. Už jdi.” Jake jen kývnul a políbil ji krátce na rty. Naposledy si v duchu zanadával, pak se otočil a odešel ze dveří. Nechápu, jak nad sebou dokázal udržet kontrolu. Podle jeho myšlenek to vypadalo, že každou chvíli vybouchne.

Bella se dívala na dveře ještě dlouho poté, co odešel. Vypadalo to jako kdyby nevnímala okolí. Jen se tak dívala, duchem nepřítomná. Chtěl jsem se ujistit, že je v pořádku, a tak jsem se začal pomalu přibližovat. Jenže jsem jaksi nedával pozor na cestu a tak jsem narazil do malého dřevěného stolku. Ten se chvíli kymácel a já si až pozdě všiml, že z něj padá na zem malá skleněná váza. Nestihl jsem ji zachytit, váza se roztříštila o zem.

Ten zvuk Bellu probral. Vyděšeně nadskočila a já se radši utekl schovat do prvního patra, jen aby mě neviděla. Nevím, proč jsem to udělal. Asi jsem se bál, co by na mě řekla. Ale setkání s ní nebudu moct odkládat věčně. Vím, že to už dlouho nevydržím. 

Zpoza svého úkrytu jsem pozoroval, jak se Bella blíží k střepům a následně se kolem sebe rozhlíží. Poznala to. Poznala, že v domě někdo je, nebo byl. Poznal jsem ten vědoucí záblesk v jejích očích. Věděla, že jsem to já? Nebo si myslela, že to byl někdo jiný? To jsem opravdu netušil. Slyšel jsem její tichý povzdech a kroky do předsíně. Přinesla si koš a začala sbírat kusy skla. Kousek za kouskem procházel jejíma bledýma rukama. Pozorovat to bylo jako sledovat koncert. Belliny pohyby mě tak známé, přesto bych se na ni dokázal dívat celá staletí. Každý kousek skla byl ostrý jako nůž a já si až teď uvědomil to nebezpečí, které jí hrozí. Mohla by se říznout. 

Došlo mi, jak je tohle nebezpečné a neopatrné. Blázínek. Udělala by takovou věc, kdyby věděla, že je v domě upír? Bál jsem se, že ano. Bella vždy dělala všechno úplně opačně než bych očekával. Pokoušela své štěstí. Vždy a všude. Ještě že se nic nestalo, nevím, jak bych se tomu dokázal ubránit. 

Na to jsem asi neměl myslet, protože se najednou stalo to, o čem jsem přemýšlel. 

Z Belliny dlaně na zem dopadaly kapky krve. Její sytě vínové, sladké a dokonalé krve. Během vteřiny vůně naplnila celý dům a moje hrdlo. Začal se mi v ústech tvořit jed. Hrdlo mě pálilo, jako kdybych nepil krev už roky. Vždyť je to pravda, celou tu dobu jsem vlastně žil jako vegetarián. 

Je to jak jíst tofu. Nikdy tě to neuspokojí. Ta slova mi náhle proletěla hlavou. Byla to ta slova, která jsem kdysi řekl Belle. Až teď jsem si znovu uvědomil jejich pravdivost. Tolik jsme toužil ochutnat alespoň jednu jedinou kapku její krve. Plížil jsem se po schodech jako duch. Byl jsem blíž a blíž.

Stačil by mi jeden jediný skok a byla by moje. Mohl bych pít, co hrdlo ráčí. Nebrat na nikoho žádné ohledy, jen uhasit ten oheň v krku. Nikdo by mě nemohl ani nedokázal zastavit. Ani Alice, ani nikdo jiný. 

Byl jsem jen kousek od Belly. Nevšimla si mě. Jen tam klečela a fascinovaně se dívala na svou krev. Na to jak barví rozbité sklo i podlahu. Kapka za kapkou se tříštila o podlahu. Už jen ten zvuk mě přiváděl k šílenství. Její krev. Červená jako její rty. Ona. Jediná. Krásná. Nevinná. Dokonalá. Ten tlukot jejího srdce. Tak moc zranitelná… 

Najednou jako kdyby mi až teď došlo, co jsem chtěl udělat. Vždyť já jsem ji chtěl vysát! Já ji málem zabil! Jsem zrůda. Vyděšeně jsem odskočil a Bella s sebou trhla. Začala pátrat po místnosti, ale v tom šeru si mě naštěstí nevšimla.

Neodvažoval jsem se pohnout. Zadržel jsem dech a stala se ze mě kamenná socha. Nikým nespatřená.  Nebyl jsem zpátky ve Forks ani jediný den a už jsem málem zabil tu, kterou miluji. Kterou jsem sem přijel chránit před všemi nástrahami světa. Bože, co jsem to jen za zrůdu. Proč mě Alice včas nevarovala? Proč?

Díval jsem se, jak Bella pomalu odchází do kuchyně. Stále jsem se nemohl ani pohnout. Oheň v krku mě spaloval, ale to mi bylo jedno. Byl jsem zhnusený sám ze sebe. Jak bych jen mohl být hodný někoho takového, jako je Bella? Vždyť já jsem zrůda, teď se to jasně prokázalo. Jsem něco odporného, ohavného… Nejsem nic. Nic dobrého. Hlavně pro Bellu. Nemůžu ji milovat. Nesmím. Tak proč se jí nedokážu vzdát? Proč mě tak moc bolí ji vidět s Jakem? Proč se o ní tak bojím? Proč? 

Protože ji miluji. Miluji ji z celého srdce. 

Musím jí říct, co cítím. Musím se postarat o to, aby byla v bezpečí. Teď hned. Nedokážu už dál čekat a doufat. Musím už konečně jednat. Jako smyslů zbavený jsem se rozešel do kuchyně za Bellou. Stála zády ke mně a umývala si z ruky krev. Byla tak křehká a krásná.

,,Bello?” otázal jsem se se strachem v hlase a ona ztuhla. 

Autor: SwayCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Milenec nebo vrah? - 13. kapitola: