Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Milenec nebo vrah? - 11. kapitola

18.04.2010 (11:00) • SwayCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1302×

Edward:

Všichni se na mě zmateně dívali. ,Edwarde, co se děje? Musíš nám to říct,' uslyšel jsem myšlenky, které se Esme objevovaly v hlavě a zároveň jsem ucítil její ruku na svém rameni. Setřásl jsem ji a zaťal pěsti ještě pevněji. Nechtěl jsem teď nic vysvětlovat. Chtěl jsem být sám. Výhružně jsem zavrčel a ostatní pochopili. Potichu odešli z místnosti a já zůstal sám se svými myšlenkami.

Co když má Alice pravdu a on ji zabije? Co když už nikdy neuslyším její tlukoucí srdce? Co když se to opravdu stane a já tomu nezabráním?

,,Nestane," řekl jsem pevným, rozhodným hlasem do prázdné místnosti. Nevěděl jsem, jak dlouho mi trvalo než jsem došel k tomuto rozhodnutí, ale byl jsem rád, že se tak vůbec stalo. Mohl jsem tam sedět minuty, hodiny i dny, ale stejně z toho vzešla jen jedna věc. Musím se vrátit.

Věděl jsem, že i kdyby to mělo znamenat porušení naší smlouvy s Quileťany nebo nenávist a smrt od Ara, risknu to. Nikdy nikomu nedovolím, aby Belle ubližoval. Nikdy. I když vím, že nejvíc jsem jí ublížil já. Budu s tím muset žít až do konce své existence. Vím, že jestli se vrátím, nebude mě vítat s otevřenou náručí. Bude mě nenávidět a já se s tím budu muset smířit. Nikdy jsem jí neměl vstoupit do života. Neměl jsem na to právo, ale já to stejně udělal a tím jsem si podepsal rozsudek. Už navždy budu milovat tu lidskou dívku, i když ona mě bude nenávidět do konce svého života. I tak jí musím chránit, dlužím jí to. Miluji ji a navždy budu, a proto se musím postarat o její bezpečí. Budu na ni dávat pozor na každém jejím kroku a chránit tak její křehký život.

,,Carlisle!" zavolal jsem do prázdna. Nic se nedělo. ,,No tak Carlisle!!" Vím, že mě slyšel už předtím, ale já nemohl jinak. Něco mě k tomu nutilo. Strach. Strach o moji jedinou lásku. Zachráním ji. Moji krásnou Bellu. Vlastně… Byla ještě má? Ne, to už asi ne… Zcela jistě si našla už někoho, kdo je lepší než já. Kdo ji bude milovat víc než já - i když to podle mě ani nejde. Já ji miloval celou svou existencí, ale ani to asi nestačilo… Nestačilo, abych ji uchránil. Chtěl jsem, aby prožila svůj lidský život tak, jak měla. Bez příšer jako jsme my. Jako jsem já…

,Co se děje Edwarde?' Znenadání se můj otec objevil přímo za mými zády a já se lekl. Černé svědomí, ušklíbl jsem se v duchu.

,,Vracím se do Forks," rychle jsem na něj vychrlil. ,,Musím, Bella mě potřebuje." Ups… Tak to se mi asi moc nepovedlo soudě podle jeho myšlenek.

,Cože? Bella tě potřebuje? Jak to? Ne… to snad nemyslí vážně. Tak on jí nejdřív opustí...‘ Carlisle znechuceně zavrtěl hlavou, ale pak si uvědomil, že ho upřeně pozoruji a čtu každou jeho myšlenku, a tak se naštěstí uklidnil. Ale já klidný rozhodně nebyl. Vztek, bolest a prázdnota se mísili se strachem o Bellu a tak jsem na něj trochu zavrčel. ,Edwarde uklidni se a řekni mi, co se děje.' Snažil se, aby jeho myšlenky byly klidné. Pečlivě je všechny kontroloval, snad aby mě ještě víc neroztěkal. Za to jsem mu sice byl vděčný, ale k čemu mi to je?

V tom se přiřítila Esme a po ní i Emmett a Jasper. Všichni se divili mému náhlému spěchu a především nedokázali pochopit můj návrat za Bellou. Všichni včetně Rose měli v myšlenkách stejné věci, jako můj otec. Že jsem blázen, chci jí ničit život. 

,Opustil jsi ji sakra, tak proč ji chceš dál trápit Edwarde? Proč jí zase chceš zničit život?’ ptal se mě v duchu Emmett. Musel jsem dát všem odpověď. Tedy alespoň její část. To, že se tam vracím, abych  ji mohl vidět, pozorovat jak spí - sladká a nevinná, chránit ji a doufat, že mi to snad jednou odpustí a přestane mě nenávidět. 

,,Jedu zpátky do Forks. Musím. Belle hrozí nebezpečí. Někdo ji chce zabít," najednou mě někdo pevně sevřel v objetí. Alice.

,Díky bráško,' zářivě se na mě usmála a já jí musel taky obejmout. Byla to moje malá, milá sestřička.

,,To já ti děkuji. Díky tobě mám zase naději,” usmál jsem se jí do vlasů a přemýšlel jsem, jak dlouho mi bude trvat cesta zpátky do Forks.

,,Kdo?" přerušil nás něčí hlas. Všichni jsem se překvapeně otočili, protože jsme tomu nemohli uvěřit.

Rose se na mě vražedně podívala. ,,Neciv tak Edwarde. Cos čekal? Že se budu radovat nad tím, že ti ji chce někdo zabít? Tak to tě asi zklamu, taková masochistka vážně nejsem." Nechápavě jsem na ní zíral zatímco ona pokračovala: ,,Nehodlám se dalších sto let dívat na to, jak trpíš a ničíš tím nás všechny. Ještě měsíc a jela bych za ní sama." Nemohl jsem tomu uvěřit. Rose. Ta Rose, která Bellu od začátku neměla moc v lásce a říká tohle??

,,Ježíš tak se prober a začni mluvit. Jsi jako zasekaná deska. Panebože… nechápu, co tě tak vyvádí z míry. To že jsi ji opustil zničilo celou naši rodinu. A ty to budeš muset napravit, o to už se postarám.”

,,Rose," vydechl jsem překvapeně a ona jen zakoulela očima. Nechápal jsem to. 

,,Tak na co čekáš Edwarde? Už jsem nám zabalila," zašvitořila vedle mě Alice. Cože? Jak mi mohla zabalit? Počkat…

,,Tys viděla, jak se rozhodnu?" 

,Ne Edwarde, neviděla. Jen jsem to tušila. Bellu miluješ nejvíc na světě. Nedovolil bys, aby se jí něco stalo.'

,,Ale... co to divadlo s tím tvým útěkem? Co ten výraz a všechno ostatní? Když říkáš žes to tušila, tak proč to všechno?" vyčetl jsem jí.

,Musela jsem. Kdyby to náhodou nevyšlo, tak jak jsem si myslela. Útok na tvoje city byl ten nejlepší nápad. Promiň... Ale pomohlo ti to, to musíš uznat.'

,,Díky sestřičko," políbil jsem jí na čelo.

,Konečně Edwarde. Konečně sis uvědomil, co pro tebe Bella opravdu znamená. Že jsi ji neměl nikdy opustit,' usmála se v myšlenkách Esme. ,Jen doufám, že už ji nikdy neublížíš... Doufám, že neublížíš sobě můj synu,' dodala starostivě. I přesto na ní bylo vidět, jak moc je šťastná, že se vracíme zpět. Stýskalo se jí stejně jako mně. Bella pro ni byla jako další dcera, kterou bezmezně milovala.

,,Zabalila jsi nám taky Alice?" zeptali se Emmett a Jasper sborově.

,,Zabalila jsem všem," zazubila se Alice tak, že by se na ni v tu chvíli nedokázal nikdo zlobit.

,,Tak je rozhodnuto. Jedeme zpátky do Forks," uzavřel to Carlisle rychle - snad aby si to někdo (především já) nerozmyslel. 

Rychle jsem se vymrštil a následoval své bratry, kteří šli právě pro naše zavazadla. Bello vydrž. Už za tebou jedu. Ochráním tě. Už nikdy tě nepustím z náruče, ani na malinký okamžik. Nedovolím, aby se ti něco stalo. Budu tě ochraňovat, i když mě od sebe zřejmě budeš odhánět. A v tom jsem si uvědomil, že má Esme pravdu. Bella pro mě znamená nejvíc na světě a byla obrovská chyba ji opustit. Zničilo mě to. Bez ní jsem nebyl nic. Bez ní jsem nedokázal...

Ale teď? Mám zase proč jít dál. Ona je důvod, proč jsem schopný smířit se i s věčností. Jen ještě jednou vidět její andělský úsměv. Topit se v jejích přenádherných čokoládových očích… Ublížil jsem bytosti, kterou miluji. Avšak čas už nevrátím, a proto se budu snažit vše napravit a zabránit její smrti. Nepřipustím, aby moje láska zemřela. Nedovolím, aby ji někdo zabil. Ať se stane cokoliv. Dokážu ji ochránit.

<< Ω >>

Autor: SwayCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Milenec nebo vrah? - 11. kapitola: