Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Memories of Bella - 9. kapitola

15.11.2010 (15:30) • Bubble • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1695×

9. kapitola – Touha po nemožném

Po pár týdnech jsem znovu nastoupil do školy. Audrey zůstávala doma s Esmé. Naposledy jsem ji viděl při svém příjezdu. Občas ji navštěvovala Esmé. Nemluvila, tiše seděla a přikyvovala.

Ve škole jsem byl velice populární. Stal jsem se středem pozornosti, nebo alespoň pohledů. Nenašel by se ani jeden žák školy, který se na mě jednou neotočil. Kdykoliv jsem prošel chodbou a snažil se nepozorovaně projít na druhý konec školy, vždycky jsem slyšel šeptání.

Vrhal jsem na okolí vražedné pohledy, takže se mi raději vyhýbali obloukem a mě tak osvobodili od zbytečných otázek. Hodiny probíhaly vcelku normálně. Každý učitel mi nakázal, abych si doplnil učiva. Naprosto zbytečné.

Život se vrátil k normálu, ale ne takového, jaký bych si přál. Bez ní tu bylo prázdno. Vždycky jsem jí držel místo vedle sebe. Vnímal jsem ji, jako by byla skutečná. Dny ubíhaly a z nich se stal stereotyp. Všechno bylo pokaždé stejné. Nebo jsem to viděl. Nikdy nenastala nějaká převratná změna, asi nejvíc bitka, která skončila příjezdem sanitky na školní parkoviště. Hodiny začínaly být nudné. Potřeboval jsem někoho, nad kým bych mohl přemýšlet celou hodinu. Kterého bych mohl chytit za ruku. Přesněji řečeno, existovala jenom jediná osoba na světě, která mi to mohla poskytnout. Ona.

Přál jsem si ji znovu potkat, byť by to bylo jen na pár minut. Chtěl jsem ji spatřit. Byl jsem naplňován touhou. Touhou po nemožném.

Zrovna jsem byl na cestě ze školy. Projížděl jsem mně velmi známou cestou, když jsem zaslechl proud myšlenek zabývající se mým jménem. Sjel jsem ke krajnici. V lese byl schovaný vlk.

„Co tu děláš?“ štěkl jsem na něj nevrle. Možná až příliš nevrle.

Chci si jen promluvit, tak na mě nemusíš tak zhurta.

Gestem jsem naznačil, že se omlouvám. Slova byla zbytečná. Vlk hluboce přikývl.

Chci se zeptat na tu osobu, co schováváte doma.

„Je to člověk a zároveň upír. Tak nějak napůl. Může jíst normální jídlo, ale i krev,“ odpověděl jsem prostě.

Je nebezpečná?

„Rozhodně ne. Spíš se bojí…“ Poslední větu jsem pronesl tišeji.

Dobrá, pokud nebude ohrožovat okolí, dáme vám pokoj.

Vlk se napřímil a vnořil se do lesa.

Nasedl jsem zpátky do svého auta. Až po chvilce jsem si uvědomil, že nevím, s kým jsem mluvil. Ale to bylo v podstatě jedno. Zaparkoval jsem auto v garáži a loudavým krokem se vydal za ostatními. Sourozenci už byli doma. Emmett a Jasper byli zažraní do televize. Zase. Ale nedivil jsem se jim, nudili se, a to prostě patřilo k prokletí upíra.

„Jak bylo ve škole, Edwarde?“ zeptala se mě Esmé.

„Fajn,“ zamumlal jsem kysele. Esmé se na mě pousmála a dál se věnovala pištící konvici, která právě stála na sporáku. Hodil jsem bundu na věšák.

Zavřel jsem za sebou v pokoji dveře. Audrey už pár dní bydlela v pokoji pro hosty, takže můj pokoj se stal znovu jen mým osamoceným útočištěm.

Druhý den nebyl o moc lepší než ten předchozí. Chyběla mi stále víc a víc. Ten nesnesitelný pocit samoty. Stáhl jsem se do nejčernějšího koutku své mysli. Nechtěl jsem na nic myslet. Bohužel mi to profesoři příliš nedovolili.

Zabouchl jsem za sebou dveře. Nasadil jsem si sluchátka, která dostatečně pohlcovala okolní zvuky, včetně výkřiků, které často provozoval Emmett při sledování fotbalových utkání. Můj mozek zaplnila hudba. Zavřel jsem oči. Představil jsem si její obličej. Cítil jsem její vůni. Ach, ta mi chyběla. Dokonce mi přes obličej zavadil pramen jejích mahagonových vlasů.

Blouzním.

Nemohl jsem se toho pohledu nabažit. Mohl jsem se koukat celou věčnost. Chtěl jsem se dotýkat její měkké kůže. Hladit ji po lesklých vlasech. Toužil jsem líbat její rty. Sledovat její rozpačitý úsměv, který vykouzlila pokaždé, když jsem se jí dotknul. Znovu a znovu. Navždy.

Skladba dohrála. Otevřel jsem oči. Zíral jsem do bílé stěny stále polapen snem. Seděl jsem ještě několik minut, než jsem byl schopen pohybu. Potichu jsem otevřel dveře. Hlasitě zavrzaly. Zvuk dveří se rozléhal po domě. Nikde nikdo. Tiše jsem sešel dolů do kuchyně. Na jídelním stole ležel vzkaz.

Vzali jsme Audrey na lov. Alice s Rose jsou na nákupech. Kluky vytáhly taky.

Esmé. Ten rukopis bych poznal všude. Byl jsem sám doma. Zvolil jsem možnost vrátit se znovu do pokoje. Pomalu jsem šoupal nohama po smetanovém koberci. Už jsem měl ruku na klice, když mi pohled na moje dveře vnuknul nápad. Pokračoval jsem dál do chodby, až jsem došel k pokoji pro hosty. Lehce jsem stiskl kliku a dveře se otevřely.

Postel byla ustlaná, jen pár vrásek na přikrývce. Neunikl mi mokrý flek. Natáhl jsem se, abych se podíval lépe. Na omak byl zaschlý, ztvrdlý. Slzy. Přejel jsem pohledem po pokoji. Na zemi ležel štos papírů. Čisté, nepopsané. Vedle ležel papír, zase smáčený slzami. Zabolelo mě u mrtvého srdce. Něco jí chybí. Položil jsem papír zpátky na koberec.

Chystal jsem se k odchodu, když jsem postřehl roh papíru čouhajícího zpod postele. Sehnul jsem se k zemi. Vnořil jsem ruku pod postel. V ruce jsem náhle držel několik papírů. Vytáhl jsem je na denní světlo, abych se mohl podívat. Zůstal jsem klečet v němém úžasu. Na papírech byl přesně vykreslený můj obličej. Zíral jsem na to. Prolistoval jsem papíry. Alice, Jasper, Emmett, Rosalie, Esmé a Carlisle. Spousta dalších portrétů. Nemohl jsem tomu uvěřit, nikdy jsem neviděl, jak nás pozoruje. Portréty mi vnukly další nápad.

Vyběhl jsem z pokoje. Sebral jsem klíčky od svého auta. Rychle jsem nastoupil. Vyrazil jsem nejvyšší povolenou rychlostí. Měl jsem v plánu jet do Port Angeles. Alice s Rose jely do Seattlu, v tom jsem si byl jist. Nechtěl jsem nikoho potkat.

Zaparkoval jsem na parkovišti nejbližšího obchodního domu. Zamířil jsem do výtvarných potřeb. Pečlivě jsem vybíral. Každá sada byla v něčem jiná. Nakonec jsem vzal tu, která mi padla do oka. Přibral jsem ještě balení měkkých a tvrdých papírů. Zaplatil jsem u pokladny. Nasedl jsem zpátky do auta a vysokou rychlostí jsem si to mířil zpět k Forks.

Položil jsem věci na její postel. Snad bude mít radost. Naposledy jsem se podíval na portréty a založil jsem je zpátky pod postel.

„Edwarde! Jsme doma!“ zakřičela Alice z předsíně. Pohlédl jsem směrem ke dveřím. Zatraceně, musím zmizet… Nadpřirozenou rychlostí jsem vystartoval z jejího pokoje…

Děkuji za komentáře u přechozích kapitol, potěší!

 << Shrnutí >>

Autor: Bubble (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Memories of Bella - 9. kapitola: