Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Memories of Bella - 7. kapitola

17.10.2010 (20:15) • Bubble • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2178×

7. kapitola – Vnitřní destrukce

„Jak se vlastně jmenuješ?" zeptala se přihlížející Rosalie. Mlčela.

„Audrey," řekla. Hlas se jí třásl.

Následovalo dlouhé ticho.

„Myslím, že bychom měli Audrey poskytnout nějakou postel," prolomila ticho Esmé.

„Co takhle pokoj pro hosty v patře?" navrhla Alice.

„Ještě není úplně zařízený," namítla Rosalie. Ty tři se začaly dohadovat.

„Ehm..." odkašlal jsem si. „Pokud vím, tak mám v pokoji naprosto zbytečnou postel. Myslím, že dostatečně poslouží jako náhrada, než se zařídí pokoj pro hosty."

„To není špatný nápad," řekla Rosalie.

„Tak pojď, ukážu ti tvou postel na pár dní," vyzvala ji Esmé. Já s Alicí jsme se potichu vydali za nimi.

Vstoupili jsme do mého pokoje. Překvapilo mě množství knih, které leželo po zemi, na poličkách a pod postelí. Nikdy jsem takhle svůj pokoj nevnímal.

Audrey se tady zřejmě docela líbilo. Koukala se z velkého okna. Nejspíš se jí nejvíc zamlouvalo. Nechali jsme ji o samotě a vycouvali z pokoje.

***

Noc se přibližovala velice rychle. Světlo pomalu opouštělo zimní oblohu. Audrey zůstala schovaná sama k pokoji. Byla uzavřená, nic jsme o ní nevěděli. Snad jen její jméno.

Noc byla hluboká. Za oknem hustě sněžilo.

Můj mozek byl zaplněn otázkami, na které jsem neznal odpověď. Kdo je Audrey? Jak se dostala až k nám? Kdo jí to udělal? Proč nemluví? Řekne nám to někdy? A mnoho takových, které se týkaly Andrey. Ale jedna otázka zůstala nedotčená mou myslí. Ta mě uhodila tak ostře, že jsem na ni nemohl zapomenout. Pořád mě sžírala. Neodbytná myšlenka.

Pomalu jsem se zvedl z křesla. Z věšáku jsem sundal bundu, zachytil šálu, která padala k zemi, a zabouchnul jsem za sebou dveře. Venku to nevypadalo příliš příznivě, téměř jako by všechno byl přikryté velkou přikrývkou. Jak by pod ní už nic neexistovalo. Vyšlapával jsem si cestu sněhem, zabořený až ke kolenům. Stačila chvilka a měl jsem kalhoty mokré.

Po několika minutách lidské chůze jsem se dostal k odbočce na příjezdovou cestu k našemu domu. Z dálky jsem slyšel Aliciny myšlenky, věnované mě. Hledala mě. A nemusela dlouho. V okamžiku, kdy jsem vstoupil na silnici, vedle mě stála Alice.

„Opravdu to chceš udělat, Edwarde?" zeptala se a vrhla na mě tázavý pohled. Přikývl jsem.

Pomalu jsem přešel přes silnici. Alice stále stála na okraji.

Vrať se zpátky, dodala v myšlenkách a zmizela v černém lese.

Nechápal jsem, co myslela tím, vrať se zpátky. Pokračoval jsem ve své cestě. Občas kolem mě projelo auto, které zase zmizelo v zatáčce. Po dlouhé cestě jsem dorazil na místo. Okna byla potemnělá, jen jedno svítilo. Měl jsem štěstí. Plížil jsem se jako černý stín okolo zdí, až pootevřenému oknu v přízemí. Jednou rukou jsem otevřel západku a neslyšně vklouzl dovnitř. S takovými věcmi jsem měl pár zkušeností.

V místnosti byla černá tma, jen občasný záblesk jedoucího auta osvětlil místnost. Opatrně jsem došel až ke dveřím. Podle mého odhadu mohly vést na chodbu. Vykoukl jsem ven. Přede mnou se rozprostírala hala. Nejméně pět dveří. Potichu jsem se vykradl ven. Obcházel jsem jedny dveře za druhými. Až jsem je konečně objevil. Dveře s nápisem Archiv.

Místnost byla potemnělá stejně jako ta předchozí. Ale já jsem světlo nepotřeboval. Okolo zdí stálo plno skříněk se šuplíky. Otvíral jsem jeden šuplík za druhým. 2050, 2039, 2049...

„Někde to tu musí být," zamumlal jsem. Dál jsem se přehraboval v datech.

Najednou se na chodbě ozvaly kroky vrátného. Bleskově jsem vyskočil na nejbližší skříň. Hlídačovy kroky se nemilosrdně blížily. Ačkoliv jsem se nemusel bát, neměl jsem zrovna náladu po něm skočit, kdyby bylo potřeba. Ozval se skřípot dveří.

„There was nothing in signy. But memories left abandoned. There was nowhere to hide..." zpíval stále přibližující se hlas. Ostrý kužel baterky ozařoval jednotlivé předměty. Modlil jsem se, aby mě neobjevil a já nemusel dneska zabíjet. Hlídač odklonil baterku chodby, zavřel dveře, a se zpěvem dál pokračoval v obchůzce.

Seskočil jsem zpátky na zem. Musel jsem si oddychnout. Znovu jsem se pustil do hledání. Na jednotlivých šuplících byly nalepené štítky. Většina už byla úplně dole nebo visela jen za okraj. Zvedal jsem štítky, které ještě byly k přečtení. Přemístil jsem se do druhé poloviny místnosti. Prach byl všude – na podlaze, na skříňkách. Ze stropu visely pavučiny. A začal jsem znovu. Stíral jsem prach ze štítků. A hledání se vyplatilo. Našel jsem šuplík s číslem 2005.

Otevřel jsem ho. Bylo v něm hodně složek – já hledal pouze jedinou. Probíral jsem se záznamy. Až jsem na něj narazil. Pohlédl jsem na fotku. Přesně jsem si pamatoval její tvář. Sjel jsem pohledem po papíře. Mé oči se zastavily na údaji, který jsem hledal.

Pohřešovaná, tělo nenalezeno.

Bolest mě tupě uhodila do hrudi. Svazovala mě, poutala pevně k sobě. Bránila mi křičet. Nezmohl jsem nic. Znovu mě přivedla do stavu otupělosti, který mě ale nezbavil příšerného pocitu viny.

Roztěkaně jsem všechno uklidil zpátky. Vyskočil jsem z okna. Nadpřirozenou rychlostí jsem vystartoval do lesa. Najednou jsem měl příšernou chuť zabíjet. Nemilosrdně. Vzpomněl jsem si na Victorii. To ona ji zabila!

Noční větřík ke mně donesl pach krve. Sladké krve. Instinktivně jsem se rozběhl za ním. Běžel jsem jak smyslů zbavený, omámen pachem lidské krve. Doběhl jsem oběť. Stála na zastávce, v uších měla sluchátka. Nevinná dívka. Přiblížil jsem k ní. Byl jsem hluchý, vnímal jsem jen rychle pumpující srdce a pulzující krev.

Rychle jsem vyskočil z křoví. Ještě než mě stihla zpozorovat, zakousl jsem se jí do krku. Křičela. Snažil jsem se ji umlčet rukou, kousala. Marně. Horká krev mi tekla do krku. Užíval jsem si tu sladkou chuť, kterou jsem neochutnal více jak půl století. Její stisk začal zeslabovat, křik už se změnil v prosbu. Prosila o konec té bolesti.

V rukou jsem držel její bezvládné tělo. Ve větru jí vlály rudé kudrny. Byla v nesprávný čas na nesprávném místě. Nemohl jsem uvěřit, co jsem to udělal. Odnesl jsem její tělo do lesa, řádně ho zahrabal a přikryl stromem.

Teď jsem udělal, co jsem chtěl. Ačkoliv jsem toho vykonal až moc. Už mi zbývala jedna věc a teď nastala ta chvíle. S čerstvě rudýma očima jsem se vydal na cestu...      

Původně měla kapitola vypadat úplně jinak, ale poručte svým prstům...

<< Shrnutí >>

Autor: Bubble (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Memories of Bella - 7. kapitola: